Konečně konec!

21. června 2016 v 23:31 | Yominis |  Střípky z mého života
A je to tady. Po dlouhých letech studia jsem konečně úspěšně prošla i posledními státnicemi a je tak ze mě oficiálně vystudovaný právník!


Státnice byla hrozná. Přišlo nás málo, vytáhla jsem si otázky, které jsem nechtěla, a byla jsem nervózní jak blázen. Strávila jsem asi 5 minut zkoušky jenom tím, že jsem hledala papírek, na kterém bylo číslo mojí otázky. K ničemu jsme ho nepotřebovali. Ale. Já. Ho. Potřebovala. Najít.
Nakonec jsem začala poslouchat, co se mi celou dobu snažila komise říct, tedy že ho ve skutečnosti držím v ruce. Jen jsem se spletla, ze kterého předmětu ta hledaná otázka vlastně byla.


Nejvtipnější ale na celé státnici byla moje spoluzkoušená kolegyně, se kterou jsem čekala na chodbě, než přijde komise.
Měla naprosto nepřítomný výraz v obličeji, pokud nepočítám lehce hysterický odlesk v očích. Tak jsem s ní zkusila zapříst rozhovor.

A: Je to můj poslední pokus, jsem tu už potřetí.
- vytáhla z kabelky velkou plechovku Redbullu a se stejným apatickým výrazem se na ni podívala -
A: Nikdy jsem to nepila. Netuším, co to se mnou udělá. ALE POTŘEBUJU TO.

Načež do sebe opravdu celý ten energitický drink kopla prakticky na ex. No, nevím, nakolik jí to pomohlo u zkoušky, ale celý zbytek čekání na chodbě byla jako naspeedovaná veverka a chrlila jeden vtip za druhým.

(Vidíte, jak moc ovce už jsem? Miluju svoje nové vlasy!)

Nebyla bych to ovšem já, kdybych něco nepokazila.
Dámy a pánové, dám vám dobrou radu: Neseďte pořád nad učením, zvedněte jednou za čas zadek a jděte se projít. Nebo dopadnete jako já a zacpou se vám žíly. A pak budete muset složitě vysvětlovat všem, se kterými jste měli něco dojednáno, že jaksi nemůžete přijít, protože tak trochu právě ležíte v nemocnici.
Vlastně první místo, kde jsem měla uvedený před jménem titul, byla nemocniční postel. Bavila se tím celá rodina.


Naštěstí jsem ale už ok a užívám si zaslouženého volna. Je na dlouhou dobu moje poslední, přece jenom se brzy chystám nastoupit do práce.

Ale ještě jednou třikrát hurá za magistra!



-----

PS: Ano, opravdu magistra. Doby, kdy člověk po vystudování VŠ dostal rovnou titul JUDr., už jsou dávno pryč. Asi tak 20 let. Teď dostanete titul Mgr. a jste už plnohodnotným právníkem. Abyste teď získali JUDr., musíte ještě do rigorózního studia a udělat malý doktorát. Život není fér!
 

Vzpomínky na operaci II.

1. května 2016 v 22:40 | Yominis |  Střípky z mého života
Až teď jsem si uvědomila, že jsem sem nikdy nedala pokračování zážitků z největší operace v mém životě. Nu, jdu to napravit.
Jak už víte, s nervy jsem měla a mám problém od samého začátku léčení. Nejhorší byla asi moje reakce na epidural, který mi poškodil nervy v nohách tak, že se mi cit jen pomalu vracel a i teď, téměř rok od operace, pořád ještě nejsou úplně v pohodě. Brnění už naštěstí přestalo, ale pořád ještě stačí, abych si vzala upnutější kalhoty nebo delší dobu seděla, a mravenci jsou zpátky.
Ale o tom teď povídat nechci.
Budu totiž psát o... uchu.

Už chvilku po probuzení z narkózy jsem zjistila, že necítím nejen část nohou, ale i lalůček pravého ucha a kus tváře. Ptala sem se vyděšeně doktorů, ale nikdo si nevěděl rady.
První mě napadlo, že mi možná špatně píchli kanylu do krku (měla jsem zavedený centrální žilní katetr) a poškodili mi tak nějaké nervy.
Doktoři se mi prakticky vysmáli, že nic takového není možné, že ty nervy tudy prostě nevedou, a tak to musí být poškozené zevnitř.

Svoji druhou teorii, o špatně nalepené náplasti, která mi zaškrtila ucho, jsem se už radši vůbec nezmínila a jenom ji tiše pošeptala mamince, když přišla na návštěvu.
Záhada zůstávala.
Dokonce mě i poslali na magnetickou rezonanci (která se suverénně zapsala mezi nejhorší zážitky mojí léčby a o které napíšu později), jestli nemám poškozený mozek, ale bez výsledku.
Tedy výsledek to mělo:

Mamka: "Aspoň konečně zjistili, že nějaký mozek vážně máš."
Ha ha. K popukání, mami.

Přišla tedy neuroložka, všude mě proklepala, donutila mě zvedat ruce, sahat si na nos, šilhat na tužku a co nejrovněji se usmívat. Opět odešla s nepořízenou, všechno v pořádku.
Tedy až na můj krk, obličej a ucho.

Čvrtý den po operaci už byli všichni v koncích a navrhovali, ať zkusíme ORL nebo zubaře. Možná něco pokazili při intubaci?

Centrální katetr přitom bolel čím dál tím víc. Hned druhou noc po probuzení z narkózy jsem ho pasovala na svého hlavního mučitele. Nebyla jsem schopná pořádně hýbat hlavou, ani se otočit na bok, okamžitě mým krkem totiž projela ostrá bolest. Prý to ale musím vydržet.
Tak jsem tiše trpěla.
Ten čtvrtý den jsem při vizitě ale přece jenom zkusila, jestli mi ho nevyndají. Zapojila jsem svůj nejštěněčejší pohled a apelovala na jejich ochranitelské instinkty.

Dr: "Paní doktorka XXX nám to sem nenapsala, takže bohužel."
Sestra: "Ale tak mohly bychom aspoň vyměnit tu náplast, jestli slečna chce? Má ji tam přece jenom už čtvrtý den..."

Prohlásila to vysloveně soucitně. Viděla asi, že kvůli němu nejsem schopná ani narovnat hlavu a evidentně mě to bolí. Pohled nakopnutého štěněte pomohl taky.
Pak se na mě dlouze zadívala...

Sestra: "A nemůže to ucho být od toho?"
Já: "To už jsem se taky zkoušela ptát. Prý nemůže. Je to něco zevnitř."
Sestra: "No, zkusit to můžeme."

Vzala náplast a škubla.

Já: "AU!"
Sestra: "Ale no tak, takhle u strhávání náplastí fňukají jenom chlapi!"

(Ano, na gynekologickém oddělení je chlap symbolem pro fňuknu, cíťu a bebíčko. Stejnou hlášku jsem slyšela už i u píchání injekcí a vytahování stehů.)

Já: "Ne, to ne. Mě najednou začalo bolet to ucho!"
Dr: "A tak sestra vyřešila záhadu ucha..."
Sestra (evidentně spokojená sama se sebou): "Pak vám to sem přijdu pořádně přelepit. Občas prostě není potřeba doktor, ale selský rozum."

Když mi konečně měli sundat katetr, těšila jsem se na to jako malé dítě na Ježíška. Po celých dnech strávených jako Quasimodo budu konečně moct narovnat hlavu!

Jedinou mojí starostí bylo, jak přesně to bude probíhat. Nemůžu z té díry na krku vykrvácet? To mi ji budou nějak zašívat, nebo tak? Pochybuju, že na krční žílu stačí náplast...

Sestra: "Nebojte, jenom vyndám stehy, co drží ty kanyly, pak vytáhnu centrál. Jenom budete muset pak ležet pár minut s pískem."

Nevím, proč jsem si "písek" představila jako nějakou pískovou náplast, která pohltí vytékající krev. Nedívejte se na mě tak, fakt nevím.
Nakonec nejhorší na celém procesu bylo strhávání náplasti. Tím spíš, že k ní byly přilepené stehy i samotná centrální kanyla. Au.
Vytahování stehů i katetru pak byla brnkačka. A pak přišel na řadu písek.
Ukázalo se, že se jedná o těžký pytel plný písku, který vám hodí na krk a vy se nesmíte dalších 15 minut pohnout.
Sestřička asi chtěla mít jistotu, přišla až za 25 minut. Věřte mi, počítala jsem to.

Nedokážu popsat, jak úžasný pocit bylo moct zase narovnat hlavu. Ptáci začali zpívat (holubi), nedaleko jsem slyšela šumět potůček (někdo otočil kohoutkem) a po nebi se rozlila duha (určitě tam byla, jenom jsem se neobtěžovala odtáhnout žaluzie).
Život byl prostě fajn.


Chemoterapie a vlasy

11. března 2016 v 17:50 | Yominis |  Střípky z mého života
Jak asi víte, byla jsem jednou z těch nešťastnic, které kvůli chemoterapii vypadaly nejenom vlasy, ale i řasy a obočí.
Bez paruky a líčení jsem vypadala jako oloupaná brambora.
S radostí jsem tedy sledovala každý chlup a každý vlásek, který se mi po ukončení léčby objevil.
No dobře, každý chlup ne. Ty na nohách klidně mohly zůstat pryč, nezlobila bych se.

První měsíce jsem ještě chodila s kloboukem, šátkem nebo parukou. Hlavně proto, že moje hlava si nikdy nezvykla a pořád mi byla hrozná z-z-zima.
Jednou jsem dokonce jela k babičce se šátkem uvázaným tak, že připomínal hidžáb. Přiznávám, byla to ode mě trochu rebélie, pomsta za všechny divné pohledy, co jsem musela během chemo od lidí snášet. Dokud bylo horko a já k zahalené hlavě nosila tílko a kraťasy, byl klid. Ale v zimě...
Je hnus, když se bojíte jít večer ven v šátku jenom proto, že lidi jsou xenofobní rasisti a je jim úplně jedno, proč ten šátek máte, automaticky od vás čekají, že jste uprchlík, muslimský terorista nebo tak něco (a pro některé je to dokonce to samé). A když si pak přečtete o tom, že v Praze se dokonce objevily případy, kdy ženám strhávají šátky z hlavy s tím, ať se vrátí odkud přišly... Jak říkám, hnus.

Nejlepší jsou ti, co křičí, jak si ubohé ženy nemůžou vybrat, co nosit, protože jsou násilím nucené se zahalovat a poslouchat muže, ale když sami uvidí takhle oblečenou ženu, pomalu by ji kamenovali a nutili se svlékat. Nezastávám se tu islámu, to ani náhodou, ale jestli je něco, co opravdu nesnáším, tak je to pokrytectví a odsuzování, aniž by dotyční věděli o čem (nebo v mém případě o kom) mluví. Občas, když se na mě někdo divně podíval, měla jsem chuť si ten šátek z hlavy strhnout a blýsknout se pleší. Schválně jak by se tvářili pak. Ale odbočila jsem od tématu....


Pokud chcete číst dál a vidět, jak vypadá člověk po ukončení chemo, klikněte na Celý článek
 


Ukončení léčby

10. března 2016 v 21:21 | Yominis |  Střípky z mého života

Poslední chemoterapie

... byla hnusná. Dokonce bych ji směle zařadila v žebříčku hned navrchol, vedle té první, kdy jsem byla slabá jako moucha a trápila mě ještě nedoléčená rána po operaci.
Ale mohla jsem si za to sama.
Už je to dlouho, co jsem sem něco psala, tak nevím, jestli jsem to tu vysvětlovala, ale pokaždé, když vám mají začít nový cyklus chemo, musíte projít krevními testy. Chemo totiž ničí bílé a červené krvinky a krevní destičky, a tak musí doktoři zkontrolovat, jestli vaše tělo další dávku snese. Během celého léčení jsem se pohybovala hodnotami na hraně, ale pokaždé jsem byla dost ok na to, aby mi ji dali. Až naposled ne.
Sestra mi rovnou řekla, že mám dvě možnosti: Buď to celé odložíme o týden a dám tělu čas se vzpamatovat, nebo můžu jít ještě teď ráno na rychlé náběry, jestli jsem se přes víkend nezlepšila (bylo pondělí a krev mi brali v pátek). Tak strašně moc chtěla mít to celé za sebou... Samozřejmě, že jsem kývla na nové náběry. Další hodinu jsem pak strávila čekáním na chodbě na výsledky. Zlepšily se, ale ne o moc. Sestra se pořád tvářila pochybovačně, ale k doktorovi mě nakonec pustila. Chvíli se na to koukal, pak chvíli vrtěl zamítavě hlavou, pak se podíval na mě, já nahodila ten nejštěněčejší pohled, jakého jsem schopná, tak se zarazil, znovu se podíval do zprávy a nakonec rezignovaně prohlásil, že když je to moje poslední, tak že teda přimhouří oči a nechá mi ji dát.
Jupí!

To nadšení mi moc dlouho nevydrželo. Přesněji do doby, než začala chemo účinkovat. Fuj a hnus vám řeknu. Bylo mi špatně, byla jsem slabá a do toho se mi přidaly další problémy... A k tomu nedostatek krevních destiček způsoboval, že mi pořád tekla krev z nosu a jakákoliv ranka se ne a ne zacelit. Brala jsem tedy askorutin a čekala, až to budu mít za sebou.

Konec

Měsíc a půl na to mě čekalo finální CT. Ráno jsem si tedy zašla na proplach intravenózního portu (každých 6 týdnů vám musí injekcí přes kanylu odsát a vyměnit heparinovou zátku, kterou v té hadičce máte, aby se neucpala) a pak jsem i s mamkou, která mi dělala doprovod, odcupitala na vyšetření CT. Tam jsem dostala velkou sklenici čehosi, co jsem musela vypít. A taky mi sdělili, že s portem nedělají. Pokud chci, aby mi kontrastní látku píchli přes něj, musím přijít už se zavedenou kanylou. No super, hlavně že jsem měla napíchlý port cca hodinu před tím.

Než abych zase běžela zpátky do centra bolesti, rozhodla jsem se to risknout. Přece jenom to není chemo, takže to můžou dát i do předloktí... že? Prosím?

Dali. Sestřička navíc byla šikovná, trefila se hned napoprvé a bez problémů.
Ono vůbec celé vyšetření bylo ok. Jediné nepříjemné bylo teplo, co se mi rozlévalo po těle, divný pocit v krku (oboje od kontrastní látky) a tepání, které jsem cítila v kanyle, co mi ležela v ruce, jak mi do těla pod tlakem tu kontrastní látku hnali. Když to porovnám s magnetickou rezonancí, co jsem musela přetrpět po operaci... Úplná brnkačka. Sakra, v porovnání s tím je všechno brnkačka.

A pak přišlo čekání na výsledek. Nemusela jsem naštěstí čekat dlouho. Můj oblíbený doktor mi ho řekl dokonce ještě před tím, než jsem věděla výsledek oficiálně od koncilia, které rozhoduje o mé léčbě.
Mamka vedle mě jásala, ale já necítila ani tak moc radost, jako naprostou úlevu.
Konec. Padla. Hotovo.
A víš, co mi rakovino můžeš.

A co dál?

Teď mě budou doktoři pravidelně sledovat. Nejdřív každé 3 měsíce, a pak budou intervaly postupně prodlužovat, dokud se nedostanu na kontrolu jednou ročně. Až do konce svého života budu hlídaná, aby se ta potvora nevrátila. Vlastně jsem na tom teď mnohem lépe, než většina ostatních, protože jestli se u mě něco nového objeví, přijdou na to bleskurychle. Nemluvě o tom, že stačí kdekoliv říct "bývalý onkologický pacient" a sestřičky jsou najednou milejší a všichni doktoři se dívají dvakrát tak pečlivě.

Závěr

Měla jsem štěstí. Vlastně celý můj chemo příběh nebyl ničím jiným než souhrou více či méně šťastných náhod.
Že jsem změnila gynekologa, který mi doporučil, abych si tu cystu nechala vyndat. Že jsem se rozhodla na tu první malou rutinní operaci jít. Že jsem to nepodcenila a místo Motola, kde jsem měla špatné zkušenosti s doktory, jsem šla radši do VFN. Že právě VFN je po hned po Masarykově onkologickém ústavu nejlepším pracovištěm v oboru gynekologické onkologie v ČR. Že objevili tenhle typ nádoru u takhle mladé holky. Že mi ho chytili v tak počátečním stadiu. Že se nerozlezl nikam jinam. Že jsem už měla hotové všechny zkoušky ve škole a zbývala mi jen poslední státnice, takže jsem se mohla naplno věnovat léčbě. Že moji rodiče zrovna měli dost času na to, aby se o mě mohli během chemoterapie starat. Že nee-chan už měla v práci nahlášenou dovolenou, a tak mohla za mnou přijet...
Sakra, já ale fakt měla štěstí.

Vím, že to od člověka, co prošel léčením rakoviny, zní divně, ale je to tak. Klidně se totiž mohlo stát, že by mi na to přišli až o celé roky později, a to už by byla situace jiná. Jedním z důvodů, proč má většina gynekologických nádorů tak špatné prognózy, je, že se na ně často přijde, až když už jsou v pokročilých stadiích a rozlezlé po celém těle.
Takže jestli vám můžu závěrem něco doporučit: Jděte náhodě naproti. Choďte na pravidelné prohlídky, nepodceňujte rady doktorů a pokud se vám zdá, že není něco v pořádku, radši se zeptejte!

Vyléčená

10. března 2016 v 20:21 | Yominis |  Střípky z mého života
Omlouvám se všem, kteří si o mě dělali starosti. Vím, že jsem sem už dlouho nic nenapsala a v kombinaci s posledními články...
Jak říkám, omlouvám se.

Ale mám pro všechny dobrou zprávu.
Moje léčba je oficiálně ukončená!


Po 3 operacích (pokud počítám tu, kdy mi dali intravenózní port), 6 cyklech chemoterapií a množství vyšetření mi po finálním CT sdělili, že jsem konečně zdravá.

Popravdě jsem to chtěla napsat hned, jak jsem se to dozvěděla, ale pak jsem si řekla, že čistě jenom tak pro jistotu počkám, až mi vyjde dobře i první vyšetření po 3 měsících od ukončení léčby.
Můj oblíbený doktor totiž měl opět pravdu.

"Je mi jasné, že před každou další kontrolou budete zase vyděšená, že vám něco najdou. A před další znovu... Je to normální, má to tak každý. Ale věřte mi, postupně to bude lepší a lepší. Brzy už se nebudete bát skoro vůbec. Tak tomu dejte čas."

Myslím, že nemusím vysvětlovat, že jsem sestřičkám i všem doktorům děkovala horem dolem, když jsem se dozvěděla, že už jsem v pořádku. Byli totiž opravdu úžasní. Za celý ten 3/4 roční onkologický kolotoč jsem narazila jen na 2 protivné sestry. A to je co říct. Jinak byli všichni výborní a moc mi pomohli.

Moje tělo se teď postupně vzpamatovává z toho, čím si prošlo. Některé věci se srovnaly hned (vlasy mi začaly růst už měsíc po poslední chemo), u jiných je to běh na dlouho trať (poškozené nervy v nohách). Ale hlavní je, že to mám za sebou.
A zase jsem začala naplno žít.
Jup, "tu svini" jsem nakopala pořádně do zadku.
A věřím, že už se nevrátí.

Od té doby už se život vrátil do starých dobrých kolejí. Dokonce jsem byla i na téměř dva týdny za nee-chan ve Švédsku. A teď se učím jako blázen na poslední státnice, které jsem kvůli chemo odložila.
Kdo ví, možná, že tentokrát mě už zastihne léto jako magistra?




PS: Pamatujete, jak jsem si psala seznam jídel, co během chemo nesmím, ale které si pak na oslavu dám? Začala jsem hned měsíc po poslední dávce. Tím nejlepším. Kuřecí po myslivecku s americkými bramborami a tatarkou. Byla jsem v nebi. Částečně i proto, že jsem to brala jako jakýsi neoficiální symbol konce léčení.


Vzpomínky na operaci I.

8. listopadu 2015 v 13:13 | Yominis |  Střípky z mého života
V rámci mého léčení jsem ještě před začátkem chemoterapií musela na poměrně rozsáhlou operaci. Zatím největší v mém životě a upřímně doufám, že to tak i zůstane.
Nebudu tu popisovat celý průběh, ale spíš jenom několik vtipných okamžiků, které mě nebo moje okolí pobavily. Nikdo přece nechce poslouchat nějaké fňukání. Ó a věřte, že já umím být fňukna, když chci.

(Na JIP a hezky oblbnutá)

Epidural

Tak s ním jsem si zažila opravdu hodně "legrace". Operace sice probíhala pod plnou narkózou, ale protože mě otevírali celou, bylo rozhodnuto, že pro zmírnění pooperační bolesti dostanu i epidural do hrudní oblasti páteře (Pro ty, co to neznají: Jedná se o druh spinální anestezie, kdy vám podávají léky proti bolesti přímo do oblasti páteře, nejčastěji se používá při porodu. Podrobnosti třeba TADY)

Vtipné bylo už samotné zavedení na sále. Probíhá při plném vědomí, nejčastěji vsedě. Sanitář, který mě připravoval, byl sympatický vousatý týpek, který se mnou celou dobu vtipkoval a snažil se mě zabavit a uklidnit.
Po napíchnutí kapačky jsem byla posazená na operační stůl, přišel doktor a začal připravovat epidural. Všimla jsem si, že ten sanitář najednou znejistěl.

Sanitář: "Nešel by ten stůl dát trochu níž?"
Doktor: "Ne, mně vyhovuje přesně tahle výška."
Sanitář: "Ehm. Dobře. Můžu Vás tedy o něco požádat, slečno? ... Prosím, prosím, ať se děje cokoliv, hlavně nekopejte!"


Chvíli jsem na něj nechápavě koukala, než mi to došlo. Stál totiž rozkročený přede mnou a držel mě za ramena, abych sebou při vpichu do páteře necukala. A moje nohy byly přesně ve výšce jeho rozkroku.
Chudák, ani se mu nedivím, že byl tak nervózní. Špatné zkušenosti, hádám?


Nakonec mi ale epidural zůstal jenom jeden den. Byla jsem totiž jednou z těch nešťastnic, u kterých se projevily vedlejší účinky. Fungoval perfektně, od žeber dolů opravdu nic nebolelo. Bohužel jsem ale přestala cítit i věci, co měly být ok. Víte, jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že vůbec necítím horní část nohou? Jako vůbec. Dotek, bolest, nic. Jako by kus mého těla nebyl můj. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že jsem pořád byla schopná nohami hýbat a od kolen dolů bylo všechno zase v pořádku. Kdyby to totiž byly celé nohy, asi bych opravdu regulérně panikařila, že jsem ochrnula. Takhle jsem jenom lehce oblbnutá léky čekala na výrok doktorů.


Výsledek? Epidural mi poškodil nervy na nohách, přesněji na stehnech.
Vytáhli mi ho prakticky hned, jak na to přišli. Popravdě si ani nepamatuju proces. Ať žijí opiáty.
Škoda už ovšem byla napáchána. Když se mi cit pár dní nevracel, zeptala jsem se doktorů. Nervy jsou prý mrchy, uzdravení jim může trval celé měsíce, občas i roky.
Fíha, tak to teda díky moc.


Je to už půl roku a i když už se mi cit pro bolest vrátil (hip, hip, hurá!), pořád mám místa, která brní, jako bych si je nějak opravdu blbě přeležela. No, řekněme, že mravenci už nějakou dobu nejsou moje oblíbená zvířátka.


Ale faktem je, že netrvalo ani dva dny a už jsem si říkala, že bych ten epidural chtěla zpátky. Už se nedivím, že si ho tolik žen nechává dávat při porodu. Když ho totiž máte, tak bolest necítíte. Vůbec. Bez něj vám ji už jenom tlumí.
Navíc jeho rychlé vytažení (obvykle nějakou dobu před vyndáním snižují dávky anestetik, aby to pro tělo nebyl takový šok, luxus, který jsem já neměla) a moje následné odpojení od opiátů a přechod na normální léky proti bolesti mělo i jiné zajímavé vedlejší účinky.

Myšky a barvičky

Víte, jak mají někteří feťáci na odvykačce halucinace? Už vím, proč jsem nikdy nezačala s drogami. Poté, co mi vysadili všechny oblbováky a začali mi dávat jen klasické léky proti bolesti, zareagovalo moje tělo... no, zvláštně.
Tu první noc jsem téměř nespala. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, nebyla jsem schopná usnout ani probrat se. Byla jsem v jakémsi podivném polospánku, kdy se mi před očima míhaly bizardní obrazy a míchala se mi realita s fantazií. Nevím, jestli to byly opravdové halucinace, ale rozhodně to k tomu mělo blízko. V jedné chvíli jsem třeba byla přesvědčená, že se mi pod postelí točí velké neonové kruhy a v nich běhají jako na kolotoči bílé myši...


Navíc mě všechno bolelo. A bylo mi pořád strašné horko.
Jenomže jsem nebyla schopná se sama zvednout. Co kdybych se uprostřed pokoje sesunula? To by mě našli až ráno... Ale zvonit na sestřičku uprostřed noci, jenom aby mi otevřela okno nebo vypnula topení, to mi přišlo blbé. Ve svém zmateném mozku jsem tedy viděla jenom jedno řešení. Maminku.
Mamka ovšem už dávno spala, zvedl mi to taťka.
Každý z nás si následující rozhovor pamatuje trošku jinak.

Moje verze:
Já: "Mami? ... Tati? Prosím tě, je mi hrozné horko, ale nevím, jestli není blbé kvůli tomu zvonit na sestru..."

Tatínkova verze:
Já: "MAmíÍÍÍ? TaTÍÍíí? Je mi HORKOooOOo...."


Jak říkám, zajímavá noc. Nakonec jsem na sestru opravdu zazvonila. Tvářila se sice trochu nechápavě, ale okno mi otevřela. Proti horku to pomohlo, proti představám moc ne.


Zajímalo by mě, jestli se vám někdy stalo něco podobného. Taky jste měli nějaké zajimavé reakce na léky? Jestli ano, jak to vypadalo?


Sbohem žílo aneb Port

10. října 2015 v 20:21 | Yominis |  Střípky z mého života
Pamatujete na fotku, kterou jsem přidávala k článku "Démon jménem rakovina"?


Tak ta popravdě není zrovna aktuální. Je focená hned během první chemo, bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem kapala do žíly na ruce.
A i tehdy byl problém.

Na svoji první chemoterapii jsem šla pořádně vyklepaná z toho, co tam se mnou budou dělat. Celou věčnost (víc než dvě hodiny) jsem čekala, než mě pustili k doktorovi. Další půl hodinu pak trvalo, než mi namíchali dávku (vždycky musí spočítat sílu podle současné váhy a stavu ledvin, proto ji připravují až po prohlídce doktorem). Když jsem se konečně dostala do stacionáře, byla jsem už pěkně vystresovaná.


Věděla jsem, co bude následovat.
Probodnou žílu, zavedou kanylu, budou kapat jed.
Jenomže hned s prvním bodem tohohle plánu nastal problém.
Ať sestřička hledala, jak chtěla, nedařilo se jí žádnou použitelnou žílu najít.

Skončila jsem tedy u umyvadla, s rukama ponořenýma do horké vody, aby mi žíly vylezly.
Po půl hodině, kdy jsem si v duchu přehrávala scénu z jistého filmu ("Už mám varhánky!"), sestřička konečně rozhodla, že tolik máčení stačí, a jala se zase hledat.
Našla. Jednu a mizernou.

Nedalo se ale svítit, na tuhle chemo prostě musela stačit.
Abyste chápali: Moje chemoterapie probíhá v cyklech, každý trvá 3 týdny. První dva dny mi dávají kapačky, které pak začnou působit a ničit rychle se množící buňky. Poslední cca týden cyklu se pak tělo vzpamatovává a doplňuje krvinky a krevní destičky, které chemo sežrala, jenom abych mohla jít na další kapačky a začít tak nový cyklus.

To znamená, že kanyla vám v ruce musí vydržet právě ty dva dny.
První den ještě šel. Chemo kapala sice pomalu, ale vytrvale a kromě proplachu (který je nutné absolvovat na začátku a konci každé chemo plus po každém přerušení kapání, např. po cestě na záchod, a který bolí jako prase) jsem žádnou bolest necítila.
Druhý den ale byl utrpení.
Nevím, jestli se mi kanyla v ruce přes noc nějak pohnula, nebo se žíla rozhodla stávkovat a natekla, ale nepříjemně jsem cítila každou kapku. Ruku jsem měla krásně napuchlou, takže sestra co čtvrt hodinu kontrolovala, jestli mi žíla náhodou nepraskla a oni mi nekapou chemo mimo (což by byl průšvih). Při proplachu jsem bolestí málem lezla po zdi.


Jenomže jak sestra prohlásila: "Jestli tahle žíla praskne, tak jsme v háji. Novou už nenajdu. Musí prostě vydržet."

Pokud vás zajímá zbytek, klikněte na Celý článek

Chemo střípky

9. října 2015 v 22:55 | Yominis |  Střípky z mého života
Zápisek z mého chemodeníku, chvíli po druhé operaci:

Mamka: Zdál se mi hrozný sen. Byli jsme na pláži a Lucku najednou smetla vlna do moře a ona se začala topit. Nemohli jsme ji dostat na břeh, ale najednou někdo přiběhl a Lucku nám zachránil.
Taťka: Kdyby se ten sen zdál Lucce, tak jsme byli na pláži a najednou ji smetla vlna do moře. Začala se topit, tak se proměnila v ponorku...

...

Už se to blíží!
Už jenom jedna chemo a mám to za sebou!


Díky bohu, ta minulá totiž nestála za nic. Bylo mi zle a byla jsem, jak říkáme u nás doma, rozňáňaná. Tedy měla jsem náladu pod psa, byla jsem unavená, měla jsem potřebu se nešťastně tulit k mamince a nechat se utěšovat a veškeré moje projevy měly výpovědní hodnotu, která by se dala shrnout slovy: "ňá ňá ňá".
Uznávám, trošku jsem si za tu nevolnost mohla sama, ale kdo mohl tušit, že sníst na lačný žaludek 2 housky se šunkou, jablko, kousek bábovky a misku hroznového vína, nebyl ten nejlepší nápad?


No dobře, jsem idiot. Nic nového.


Ale hned potom, co se mi konečně trošku uklidnil žaludek, udělala jsem si radost a šla na Drákulu. Lístky jsem dostala od nee-chan jako dárek ještě před celým tím rakovinovým kolotočem a chemo nechemo, rozhodně jsem si to nehodlala nechat ujít.
A bylo to super.
Recenzi na něj sem přidám pak.

A když už mluvíme o mojí milované sestře... Nee-chan s H. se dokonce na pár dní zastavili. Vzali totiž Čechy jako přestupní místo na svojí cestě na dovolenou. Času moc nebylo, ale aspoň jsme se viděli a zahráli si společně Jenga. Na to, že je to jenom pár dřevěných kostek postavených na sobě, je to fakt legrace.


A co se dělo jinak?
Nic.
To je totiž na chemo to nejlepší. Máte naprosto nevyvratitelný důvod se flákat, odpočívat, číst, trávit celé dny v posteli s počítačem a vůbec žít úžasný a šťastný život moderního hermita.


Teda skoro.
Bydlet během chemo s rodiči má spoustu výhod. Vaří se, co chcete vy, používá se jenom chemie, která vám zrovna nesmrdí (jsem opravdu jako těhotná, mění se to skoro každý měsíc), pořád je doma někdo, kdo vás obejme, pokud jste zrovna v ňáňací fázi a potřebujete politovat... Ale i několik nevýhod. Předně to, že rodiče žijí v přesvědčení, že teploučko domova vám nesvědčí, a tak vás jednou za čas vytáhnou do té zimy a deště venku. Prý "aby z tebe aspoň trochu opadala ta plíseň."
Hej! Není fér! Já si tu plíseň pěstovala jako další izolační vrstvu!



...

PS: Už jsem schopná je spočítat. Tři řasy na levém oku, jedna na pravém (a ta drží jako blázen, potvůrka jedna tvrdohlavá). A obočí mám krásně symetrické. Každé z nich tvoří celé čtyři chlupy.


...

PPS: Několik naprosto nesouvisejících fotek z různých období, kdy jsem byla donucená jít ven mezi lidi. Měla jsem chuť je dát na blog, ale nezaslouží si samostatný článek, proto je cpu sem.


Bezvlasá a bezsrstá aneb Zase o chemo

22. září 2015 v 18:54 | Yominis |  Střípky z mého života
V předminulém článku jsem psala o nečekaných vedlejších příznacích chemoterapie, teď budu psát o nečekaných důsledcích, které jeden z nejznámějších vedlejších příznaků má.

Že vlasy půjdou pryč, jsem věděla od začátku.
To, že se k nim o nějaký ten den později přidaly i chlupy, byl příjemný bonus.
Když začalo padat obočí, už jsem naštvaně bručela.
A pak se přidaly řasy a to už jsem regulérně nadávala.

Samozřejmě, že to všechno nevypadalo hned. Nevím proč, ale představovala jsem si, že se jednoho dne probudím, sáhnu si do vlasů a ty mi najednou sklouznou z hlavy, jako když had svléká kůži, a já zůstanu holohlavá.
Tak to ale nefunguje. Vlasy (a všechno ostatní) sice padalo a padá v ohromném množství, ale i teď, po 4. cyklu chemoterapie, mi pořád na hlavě zůstalo chmýří a i nějaké ty řasy (na každém oku tak čtyři) a pár chlupů na místě, kde bývalo husté obočí, by se našlo.

Bohužel ne dost na to, aby mi to neotravovalo život.

Vzhled

Ano, jsem malicherná, ale to, jak vypadám, je pro mě důležité. Když vypadám dobře, cítím se dobře. Dodává mi to sebedůvěru. Takže současný stav pro mě není zrovna ideální.
Ale když chci, jsem machr na maskování.
Nedávno jsme si byla sednout s kamarádkou na kafe (To pít můžu!) a ta nepoznala, že jsme bez řas a obočí, dokud jsem nenatáhla obličej až těsně k ní a nezaklonila hlavu, aby bylo vidět řasy. Nebo spíš jejich nedostatek.
Docela ji to šokovalo.
Myslím, že velkou roli hrálo i to, že jsem se konečně dokopala vyprat si paruku a ten den jsem ji poprvé měla na sobě. A hned jsem se do ní zamilovala. Úžasný vynález.
Šátků a turbanů se určitě nevzdám, ale když se člověk chce jednou za čas vyhnout zvídavým pohledům (a nebo nařčení z příslušnosti k jisté náboženské skupině z Blízkého východu), je to fajn.


Zima

Dokud jsem měla ještě vlasy, nikdy mě nenapadlo, jak moc velký rozdíl dělá jejich absence na teplotu těla. Ne nadarmo se říká, že hlavou uniká nejvíc tepla a že v zimě byste proto měli nosit čepici. Přes zbytek roku vám obvykle stačí jako ochrana před prochladnutím vlasy. Pokud ovšem nějaké máte.
Přes léto to ještě šlo, ale sotva poklesla teplota o pár stupňů, začala jsem být strašně zimomřivá. Hlavně v noci.
Co se děje, mi došlo, až když jsem si jednou na noc otevřela okno, celá natěšená, jak se zachumlám do teplé peřiny a pořádně se prospím. O deset minut později jsem už okno zavírala s tím, že je mi s-s-strašná z-z-zima n-na hlavu.
Od té doby spím ve spací čepičce. Tedy čepičce... Je to jenom bavlněná roura, kterou jsem uprostřed zkroutila a převrátila, abych tak vytvořila těžce provizorní hučku na tu moji mrznoucí lebku. Ale funguje to, tak proč ne.

(Všimněte si, jak vybledle člověk vypadá bez řas a pořádného obočí)

Slunce

Sluničko je skvělá věc, zahřeje vás, zlepší vám náladu... Je s ním prostě legrace. Pokud se vám tedy zrovna nesnaží propálit skrz lebku až do mozku.
Kůže na hlavě je extrémně citlivá, snadno se spálí. A vzhledem k tomu, že ta moje nebyla slunečním paprskům vystavená prakticky celý můj život, reaguje o to hůř. Vyjít ven bez pokrývky hlavy, bylo posledních několik měsíců nemyslitelné. A to i na zahradu, kde mě nikdo vidět nemohl. Stačilo pár minut a měla jsem pocit, že mi po hlavě někdo jezdí rozpálenou žehličkou. Ve většině huček, co jsem měla koupené, mi ale zase bylo horko a potila se mi hlava. Tak mi naši koupili úplně obyčejný plátěný šátek, který jsem tam nosila.

(Tohle bylo focené víc než před měsícem, to jsem ještě měla obočí)

Pálení očí

Existuje důvod, proč má člověk řasy a obočí. Chrání totiž oči před nečistotami, co by do nich mohly napadat. A tahle ochrana mi teď chybí. Je už únavné pořád běhat k zrcadlu a lovit, co mi zrovna do oka spadlo tentokrát. Nejčasteji je to právě řasa, která by ho měla chránit. Kromě toho mě dráždí ale i prach, odlupující se šupinky kůže, vlasy, vypadávající obočí a jakékoliv nečistoty, co zrovna poletují vzduchem. Jak říkám, je to otrava.


Už se nemůžu dočkat, až budu mít chemo za sebou a začne mi znovu všechno růst. Klidně i ty chlupy. Za navrácení vlasů, řas a obočí mi vzít do ruky zase holící strojek stojí.



---
PS: Páni, teď se dívám na ty fotky a na každé z nich vypadám úplně jinak. Ať žije zázrak zvaný líčení.


Chudák Ká aneb Nová Kniha džunglí

16. září 2015 v 21:40 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Mám problém. Velký problém.
A ne, tentokrát se ten problém překvapivě nejmenuje chemoterapie.
Konečně se mi dostal do ruky trailer na novou Knihu džunglí.


A i když to vypadá fakt dobře, efekty super, Baghíra k sežrání a vůbec všechno...
Nevím, jestli se na to vůbec budu chtít podívat.
Proč?
.
Ubohý Ká tu ženským hlasem podbízivě syčí na Mauglího. Proboha proč mi tohle dělají...

Ká je hned po Baghírovi v knížce mojí nejoblíbenější postavou. Víc než sto let starý, vysoce inteligentní, nebezpečný lovec, který si nenechá nic líbit, respektuje ho celá džungle a nikdo si to u něj nechce rozházet.
Disney ale trpí nepřekonatelnou touhu mi ho totálně zkazit.
Tisíce dětí, co viděly jejich animák, jsou přesvědčené, že Ká je úlisný tupý záporák, protože je to přece had. Tak musí být zlý, že jo.


No, milé děti, Kiplinga podobné předsudky nezajímaly. Hadi jsou v Indii, kde se narodil a strávil velkou část svého života, posvátní, takže drtivá většina hadích postav v Knihách Džunglí je kladná nebo přinejhorším neutrální.
Ká byl ve skutečnosti jedním z nejlepších přátel Mauglího, nesčetněkrát mu zachránil život, dával mu cenné rady a trávil líná odpoledne koupáním v tůních s Mauglím uvelebeným v jeho smyčkách. Když Mauglí nevěděl jak dál a Baghíra nebyl zrovna po ruce, šel se svým problémem za Ká. A ten pomohl.
To Ká si potloukl nos, když v opičím království vlastní hlavou rozbil zeď, aby vysvobodil Mauglího.
On zavedl Mauglího k hrobce s lidským pokladem.
A byl to zase Ká, kdo pomohl vymyslet plán na zahnání smečky ryšavých psů a zachránil Mauglího, když ho pronásledovaly roje divokých včel.
A Disney z něj udělalo komického záporáka. A teď i ženskou.
Pomoc.


Další články


Kam dál

----------------------------------------------------------------------------------------
- Na komentáře odpovídám většinou přímo tady na blogu. -
- Na všechny články tady se vztahuje autorské právo. -
Pokud chcete něco zkopírovat, předem se mě zeptejte a počkejte na dovolení.