Leden 2009

Tak tohle nesnáším...

27. ledna 2009 v 16:52 | Yominis |  Ostatní
Včera jsem sem dala článek, jdu sem, zkontroluju ho, normálně je na stránkách...
A dneska se tam podívám a...nic neexistuje. Žádný článek není, dokonce ani na mých stránkách, ani na mém účtu. Prostě není. Zmizel.
Nevím, buď přeskočilo mně a celé jsem si to vybájila, nebo za to může blog.cz a to mu pak mockrát děkuju. Vůbec se mi totiž nechce psát to celé znova :-(
Nu nic. Teď letím na AJ.
Mějte se krásně.

Japonský den na Sconu

15. ledna 2009 v 18:19 | Yominis |  Ostatní
Já bych tam tak moc chtěla jet!!!
Ale kdoví, jak to dopadne, když jsem teď před maturou...
Držte mi palce, abych se tam dostala ;-)
A jeďte taky.

Decora sraz

14. ledna 2009 v 19:36 | Yominis |  Ostatní

Snad mi všechno vyjde a budu moct taky...
Obleček už mám od loňské pouti (kdo nás tam s Katkou viděl, tak asi hned tak nezapomene). Od té doby jsem ho sice trochu upravovala a některé věci potřebují ještě doladit, ale tohle si nechci nechat ujít...
Přijdete? ;-)

Sáry hra na schovávanou

10. ledna 2009 v 22:18 | Yominis |  Mazlíčci
Dneska večer jsme zase česali Sáru...
No, Sáry vztah k hřebenu by se dal shrnout několika slovy.
Bytostně ho nesnáší.
Někdy mám pocit, že by si radši ukousla vlastní packu, než aby nám dovolila jí učesat. proto jí (i když víme, že se to nemá) češeme jenom když je to fakt nutné.
Zkoušela jsem, jestli si na to nezvykne a obden ji česala.
Asi čtvrt roku jsem byla nejnenáviděnější člen rodiny. A to jsem to s česáním vydržela jenom asi měsíc...
No každopádně dneska zase nastal den D. Ale když jsem byla uprostřed rozčesávání pravého ucha, najednou se mi Sára vysmekla a schovala se mi za záclonu v obýváku. Chudinka, myslela si, že jí neuvidim.
Nemohla jsem si pomoct, začala jsem se smát a sáhla pro foťák...
Ale česání se stejně nevyhla...


Já, Sára a zima

10. ledna 2009 v 17:47 | Yominis |  Mazlíčci
Venku je taková zima, že dokonce i Sára (moje fenka) odmítá jít ven, dokud to není opravdu, ale už opravdu nutné. Jenom doufam, že nedostane záněť močového měchýře, jak se to v sobě snaží držet...
Svoje spolužáky cestou do školy zásadně nezdravím, protože nejsem schopná poznat, kdo je kdo. Většina by si klidně mohla hrát na islámské teroristy nebo ortodoxní muslimky, pomalu jim nejsou vidět ani oči pod těma vrstvama šál, čepic, kapucí, roláků a teplých bund (někteří borci klidně všechno najednou)
A já si to užívám. Ne, že bych nějak milovala zimu, ale když vyjdete ven a vidíte to krásně modré nebe, venku si nepohne ani lístek a vy vdechujete ten suchý, čistý vzduch...neznám nic lepšího.

Zrovna včera se mi mamka smála, že je na mě zima poznat. Nevěřila jsem jí, šla se podívat do zrcadla a opravdu... Měla jsem na sobě bledě modrý svetr s velkou vyšitou vločkou, stříbrné šperky a bílo-stříbrné líčení. Ale já za to vážně nemůžu. Prostě se oblékám a líčím podle nálady...

Abyste se podívali sami, vyfotila jsem se. Ale prosím, nevšímejte si toho výrazu. Tohle byla prostě jediná trošku použitelná fotka, kde jsem nevypadala jako troll nebo znetvořený skřet :-P

A taky jsem si neodpustila a dávám sem jednu fotku Sáry, ještě před Vánoci.
To na čem leží je její dočasný pelíšek, starý se zničil (budem na Sáru hodní, přivřeme oči a připustíme, že úúúplně sám) takže nový na ní čekal pod stromečkem.
Že je ale takhle strašně kawaii? Je to i tak trošku symbolika, protože jsme ji před 11lety dostali právě pod stromeček...