Prosinec 2011

Bento - můj vývoj v průběhu času

29. prosince 2011 v 19:48 | Yominis |  Bento & další jídlo
Kvůli svojí Kolejní kuchařce jsem se dívala na svůj starý článek o omeletě a náhodou jsem zabrouzdala i do galerie mých bento. Docela vtipné sledovat můj vývoj v téhle oblasti během těch 3 let, co jsem na právech.
Začalo to prvními neumělými pokusy:
Nevyvážená strava (buď chybí zelenina nebo naopak chybí všechno ostatní), všechno rozdrobené, nehezky upravené a zbytečné nevyužití prostoru.

Pak přišlo období mojí fascinace kyaraben (charaben), tedy přehnaně zdobenými bento připomínající různé obrázky, seriály nebo charaktery (odtud název).
Vyadá to hezky, o tom žádné, ale ten čas na přípravu... Navíc jsem ještě pořád tak docela nepochopila, co to znamená účelné využití prostoru. Měla jsem krabičku velkou jak *** a stejně jsem často nosila onigiri nebo pečivo zabalené zvlášť.

A pak...
Podívejte se na zbytek článku!

Jak jsme jeli za sněhem...

28. prosince 2011 v 18:02 | Yominis |  Střípky z mého života
Nevím, jak u vás, ale v našem malém městě bylo na Štědrý den opravdu nehezky. Zataženo, sychravo a nikde ani vločka.
Ne zrovna moc ladovská zima.
Nešťastně jsme si na nedostatek vánoční atmosféry stěžovaly rodičům a ty už přestalo bavit nás poslouchat, a tak se svým dospělým dcerám rozhodli udělat radost.
Vyrazili jsme za sněhem.
Cesta kupodivu netrvala dlouho. Vzhledem k tomu, že bydlíme poměrně blízko hor, stačilo několik kilometrů a začala se objevovat první bílá místa.
Nakonec jsme zastavili u louky před jakýmsi hotelem, kde již byla poměrně slušná vrstva sněhu.
Vyskákali jsme a já s nee-chan jsme se hned rozesmáté vrhly na sníh a začaly plácat našeho prvního letošního sněhuláka. Musel na nás být z toho hotelu asi zajímavý pohled.
Ale řeknu vám, už dlouho jsem se takhle nenasmála.
A teď několik fotek...
Že se nám povedl?


(Pokud to není poznat, tak já jsem ta s červeným kabátkem ;-)

Nabodávání psa na kůl

22. prosince 2011 v 16:45 | Yominis |  Mazlíčci
Tak přesně takhle vypadá fotka, co jsem našla v našem rodiném archivu.
Hádám, že jsme chtěli, aby Sára skákala za klackem a nějak neodhadli, že za ním skutečně skočí až tak vysoko.
Nevím, jak to tehdy dopadlo, ale vzhledem k tomu, že je tu s námi Sárinka dodnes a hlasivky i polykací ústrojí má v pořádku, zřejmě přežila bez úhony.
Ale ta fotka je fakt děsivá.


Hana Hegerová - Co mi dáš

22. prosince 2011 v 8:07 | Yominis
A hned pokračujeme s hudbou, ze které mrazí...


Hana Hegerová - Královna českého chansonu

21. prosince 2011 v 23:35 | Yominis
Co na to říct. Zpěvačka s velkým Z. A vlastně i všemi ostatními písmeny.
Ne nadarmo je zahraničními kritiky nazývaná Velkou dámou chansonu, Piaf z Prahy nebo Chansonierkou se slovanskou duší.
Je držitelkou české medaile Za zásluhy a rytířské hvězdy francouzského Řádu umění a literatury.
Jen mě mrzí, že jsem nestihla žádný z jejích koncertů předtím, než přestala koncertovat, což bylo letos v srpnu (v té době jí bylo 79 let).

Dám sem pár mých milovaných:

Obraz Doriana Graye

"Visí obraz nad střelnicí už ho nemám ráda
Připomíná, že mi mládí ukazuje záda
Snad se malíř málo snažil
Obraz se mu nepodařil
Nemění svou tvář..."

Čím dál tím víc

"Čím dál tím víc
Mně láska sílu dává
A nikdy nepřestává
Dál chci pro ni žít..."

Petr a Lucie

"Už nech těch hloupejch otázek a vlahejch pohledů
Já nejsem svatej obrázek a leccos dovedu
Mít čerta a ne anděla
To bych si rady věděla
Já vím, že se to nedělá..."

Pochopitelně že jich je mnohem víc, ale to už by ten článek byl až moc dlouhý. Takže další várka příště.

Když je někdo smolař

21. prosince 2011 v 21:56 | Yominis |  Střípky z mého života
Poslední 2 dny se mi nedařilo.
Všechno začalo tím, že jsem si na kolej zapomněla přivézt dárky, které jsem koupila šéfovi a kolegyni. No nevadí. Vyjedu v pondělí do práce o půl hodiny dřív a koupím něco v Palladiu. Chybka. Všechny obchody v Palladiu se otevírají až v devět, tedy v době, kdy už mám být v práci. Volba teda padla na Albert kousek od něj. Poctivě jsem si tedy nastavila budíka o 45 minut dřív (potřebovala jsem si ještě umýt vlasy) a šla spát.



Ráno jsem pak tak trošku neodhadla čas (stává se to už prakticky tradicí, nevím, proč se nikdy nepoučím a nevstanu ještě o 5 minut dřív), rozhodla se tedy koupit snídani až cestou a vyrazila do práce... Jenom abych v půlce cesty zjistila, že nemám přístupovou kartu. Na otočku jsem se tedy vrátila na kolej, popadla kartu a jela do Alberta. To už mi na nákup zbývalo jen 10 minut. Plánovala jsem koupit šéfovi nějaký dobrý čaj a kolegyni svíčku. To je sice míň, než jsem měla naplánováno původně, ale nedá se svítit.
Jediné dostupné svíčky byly pohřební.
Jediný sypaný čaj byl ten, který jsem plánovala koupit původně, ale pak ho zavrhla. Jen tady byl o o dost dražší.



Zbývaly 2 minuty na nákup.
Popadla jsem tedy předražený čaj, kolegyni vybrala jeden ovocný, cestou čapnout 2 kousky pečiva a hurá k pokladně.
Tedy spíše k dlouhé frontě před pokladnou.
Když na mě konečně došla řada, nabíhalo mi už zpoždění. Paní pokladní byla milá jako osina všichni-víme-v-čem a navíc mi napočetla dražší pečivo, než jsem ve skutečnosti kupovala. Nedalo se svítit, čas na reklamaci není.



Skoro bez dechu jsem tedy dorazila do práce, omluvila se za pár minutek zpoždění a předala kolegyni dárek. Aspoň že ten udělal radost. Před odchodem jsem ještě popřála šéfovi a hurá domů. Tedy vlastně na nákup. Nakoupila jsem si hezky na celý týden: masíčko, šlehačku, pórek, zavináče, rajčátka, mrkvičku... prostě zásoby jídla, abych nedejbože nestrádala.
Doma jsem pak začala vařit rajčatovou omáčku, jenom abych těsně před dokončením zjistila, že nemám protlak. Co s tím? Nakonec jsem tedy obětovala polovinu svých drahých bio cherry rajčátek. Jenom abych zjistila, že mám v ledničce levná albertovská rajčata z minulého týdne, která jsem mohla použít.



A to jídlo se mi nepovedlo, bylo pořádně hnusné. Spokojila jsem se tedy s houskou a začala se učit na zkoušku z angličtiny. Večer dorazila spolubydla a se soucitným výrazem mi ukázala, že na koleji celou dobu protlak byl. No hurá.
Konečně jsem si tedy dala pořádnou večeři (protlak to trošku spravil, ale ne moc) a šla spát.
Předem říkám, že jsem nespala.
Podle všeho se mi povedlo chytit střevní chřipku, která teď v Praze řádí. Ta omáčka nebylo moc dobrá ani když jsem jí jedla, Vidět podruhé jsem ji opravdu nemusela. Než přišlo konečně ráno, byla jsem naprosto vyčerpaná, dehydratovaná a zralá tak maximálně do rakve a ne na seminář, který mi od osmi začínal.



Hodinu jsem tedy zapekla a celá zničená zavolala mamince, abych se poradila, jak dál. Tak nějak jsem počítala, že se mi dostane utěšování a ujištění, že bych se měla v klidu vyhajat a vyléčit, že zápočet z trestního práva přece můžu vyřešit jindy. Chyba lávky. Maminka mi s klidným svědomím a pevnými nervy nařídila obléct se a pádit na hodinu. A protože její argumenty byly jako obvykle přesvědčivé, i přes nechuť a stavy nejistého žaludku jsem se dobelhala na další hodinu, kde jsem si naštěstí jen nechala zapsat zápočet (byl za docházku, kterou jsem měla, a za test, který jsme psali minulou hodinu). Asi jsem vypadala dostatečně špatně, protože jsem ze své předem připravené řeči stihla jenom:
"Omlouvám se, paní doktorko (všichni na právech jsou hrozně hákliví na tituly), ale jsem nemocná, chtěla jsem se zeptat, jestli jsem napsala ten test nebo..."
Načež mě přerušila:
"Dejte mi index, já vám ten zápočet hned zapíšu."
Na svou obhajobu uvádím, že u sebe v papírech to Z napsané už měla. Ale že byla ochotná zapisovat aniž měla moje jméno... vtipné.



Cestou jsem se stavila v lékárně, abych si koupila nějaký zázračný životabudič. Slečna lékárnice jenom kývla hlavou:
"Pro vás, že?"
Načež vytáhla krabičku, kterou jsem od ní s díky převzala.
Moc chutné to tedy není vám řeknu. Jako když smícháte mouku s vodou. Výrobci se to navíc snažili vylepšit přidáním dochucovadla. Výborně, je z toho mouka s vodou s příchutí pomeranče. Mňamka.
Celý den jsem pak strávila o hladu, zalezlá pod peřinou (nejspíš jsem měla i teplotu, ale nedostala jsem se k tomu, abych si ji změřila) a srkala čaj z heřmánku, který mi zapůjčila spolubydla (Už jsem se zmiňovala, že je můj zachránce?).



Až k večeru jsem si troufla na trochu suché housky, další rozpuštěnou mouku a hurá spát.
A konečně se smůla zlomila a já ve skutečnosti prospala celou noc. Ráno jsem se probudila svěží, vyspaná a s klidným žaludkem. I tak jsem si ale musela nechat na vánoční cukroví zajít chuť a spokojila se radši s další houskou a zeleninovou polévkou, kterou jsem si uvařila. Aspoň část z té hromady jídla nebudu muset vyhodit...



A ještě fotka webkou potom, co jsem dorazila ze semináře domů a zalezla do postele:

Aneb Šťastné a Veselé!

Muž roku ČR vs. SR aneb rozdíl vkusu

10. prosince 2011 v 16:37 | Yominis |  Ostatní
Tak na tomhle je jasně vidět rozdíl ve vkusu Slováků a Čechů.
Náš Muž roku vypadá takhle:
Strniště, výrazná mužská brada a tělo, na kterém se rýsuje každý sval.
Mňam.
V tomhle ohledu se hrdě hlásím ke své státní příslušnosti.




Naproti tomu slovenský favorit...
Nikde ani chloupek, dokonale upravené obočí, štěněčí pohled, vyhlazený až běda a s tělem do dálky křičícím "posilka."
Jasně, Slováci, je to docela hezký kluk (i když opravdu hodně metrosexuální). Ale my si vybrali chlapa.




Jinak obě fotografie jsem si vypůjčila ODTUD

Kam ta mládež spěje...

8. prosince 2011 v 21:50 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Jako vážně.
Dneska jsem byla na lovu vánočních dárků a při procházení Neoluxoru mě docela zarazilo oddělení dětské literatury.
Když mě táhlo na -náct, četla jsem Dvojčata nebo Správnou pětku. Hezké, barevné, zábavné knížky o přátelství a později i o prvních láskách.
Ale tohle?
Temné obaly plné upírů, vlkodlaků a krve. Celá ta veselost dětství a dospívání ustupuje do pozadí a nahrazuje ji plytká emo romance.
A člověku nezbývá než kroutit hlavou...