Když je někdo smolař

21. prosince 2011 v 21:56 | Yominis |  Střípky z mého života
Poslední 2 dny se mi nedařilo.
Všechno začalo tím, že jsem si na kolej zapomněla přivézt dárky, které jsem koupila šéfovi a kolegyni. No nevadí. Vyjedu v pondělí do práce o půl hodiny dřív a koupím něco v Palladiu. Chybka. Všechny obchody v Palladiu se otevírají až v devět, tedy v době, kdy už mám být v práci. Volba teda padla na Albert kousek od něj. Poctivě jsem si tedy nastavila budíka o 45 minut dřív (potřebovala jsem si ještě umýt vlasy) a šla spát.



Ráno jsem pak tak trošku neodhadla čas (stává se to už prakticky tradicí, nevím, proč se nikdy nepoučím a nevstanu ještě o 5 minut dřív), rozhodla se tedy koupit snídani až cestou a vyrazila do práce... Jenom abych v půlce cesty zjistila, že nemám přístupovou kartu. Na otočku jsem se tedy vrátila na kolej, popadla kartu a jela do Alberta. To už mi na nákup zbývalo jen 10 minut. Plánovala jsem koupit šéfovi nějaký dobrý čaj a kolegyni svíčku. To je sice míň, než jsem měla naplánováno původně, ale nedá se svítit.
Jediné dostupné svíčky byly pohřební.
Jediný sypaný čaj byl ten, který jsem plánovala koupit původně, ale pak ho zavrhla. Jen tady byl o o dost dražší.



Zbývaly 2 minuty na nákup.
Popadla jsem tedy předražený čaj, kolegyni vybrala jeden ovocný, cestou čapnout 2 kousky pečiva a hurá k pokladně.
Tedy spíše k dlouhé frontě před pokladnou.
Když na mě konečně došla řada, nabíhalo mi už zpoždění. Paní pokladní byla milá jako osina všichni-víme-v-čem a navíc mi napočetla dražší pečivo, než jsem ve skutečnosti kupovala. Nedalo se svítit, čas na reklamaci není.



Skoro bez dechu jsem tedy dorazila do práce, omluvila se za pár minutek zpoždění a předala kolegyni dárek. Aspoň že ten udělal radost. Před odchodem jsem ještě popřála šéfovi a hurá domů. Tedy vlastně na nákup. Nakoupila jsem si hezky na celý týden: masíčko, šlehačku, pórek, zavináče, rajčátka, mrkvičku... prostě zásoby jídla, abych nedejbože nestrádala.
Doma jsem pak začala vařit rajčatovou omáčku, jenom abych těsně před dokončením zjistila, že nemám protlak. Co s tím? Nakonec jsem tedy obětovala polovinu svých drahých bio cherry rajčátek. Jenom abych zjistila, že mám v ledničce levná albertovská rajčata z minulého týdne, která jsem mohla použít.



A to jídlo se mi nepovedlo, bylo pořádně hnusné. Spokojila jsem se tedy s houskou a začala se učit na zkoušku z angličtiny. Večer dorazila spolubydla a se soucitným výrazem mi ukázala, že na koleji celou dobu protlak byl. No hurá.
Konečně jsem si tedy dala pořádnou večeři (protlak to trošku spravil, ale ne moc) a šla spát.
Předem říkám, že jsem nespala.
Podle všeho se mi povedlo chytit střevní chřipku, která teď v Praze řádí. Ta omáčka nebylo moc dobrá ani když jsem jí jedla, Vidět podruhé jsem ji opravdu nemusela. Než přišlo konečně ráno, byla jsem naprosto vyčerpaná, dehydratovaná a zralá tak maximálně do rakve a ne na seminář, který mi od osmi začínal.



Hodinu jsem tedy zapekla a celá zničená zavolala mamince, abych se poradila, jak dál. Tak nějak jsem počítala, že se mi dostane utěšování a ujištění, že bych se měla v klidu vyhajat a vyléčit, že zápočet z trestního práva přece můžu vyřešit jindy. Chyba lávky. Maminka mi s klidným svědomím a pevnými nervy nařídila obléct se a pádit na hodinu. A protože její argumenty byly jako obvykle přesvědčivé, i přes nechuť a stavy nejistého žaludku jsem se dobelhala na další hodinu, kde jsem si naštěstí jen nechala zapsat zápočet (byl za docházku, kterou jsem měla, a za test, který jsme psali minulou hodinu). Asi jsem vypadala dostatečně špatně, protože jsem ze své předem připravené řeči stihla jenom:
"Omlouvám se, paní doktorko (všichni na právech jsou hrozně hákliví na tituly), ale jsem nemocná, chtěla jsem se zeptat, jestli jsem napsala ten test nebo..."
Načež mě přerušila:
"Dejte mi index, já vám ten zápočet hned zapíšu."
Na svou obhajobu uvádím, že u sebe v papírech to Z napsané už měla. Ale že byla ochotná zapisovat aniž měla moje jméno... vtipné.



Cestou jsem se stavila v lékárně, abych si koupila nějaký zázračný životabudič. Slečna lékárnice jenom kývla hlavou:
"Pro vás, že?"
Načež vytáhla krabičku, kterou jsem od ní s díky převzala.
Moc chutné to tedy není vám řeknu. Jako když smícháte mouku s vodou. Výrobci se to navíc snažili vylepšit přidáním dochucovadla. Výborně, je z toho mouka s vodou s příchutí pomeranče. Mňamka.
Celý den jsem pak strávila o hladu, zalezlá pod peřinou (nejspíš jsem měla i teplotu, ale nedostala jsem se k tomu, abych si ji změřila) a srkala čaj z heřmánku, který mi zapůjčila spolubydla (Už jsem se zmiňovala, že je můj zachránce?).



Až k večeru jsem si troufla na trochu suché housky, další rozpuštěnou mouku a hurá spát.
A konečně se smůla zlomila a já ve skutečnosti prospala celou noc. Ráno jsem se probudila svěží, vyspaná a s klidným žaludkem. I tak jsem si ale musela nechat na vánoční cukroví zajít chuť a spokojila se radši s další houskou a zeleninovou polévkou, kterou jsem si uvařila. Aspoň část z té hromady jídla nebudu muset vyhodit...



A ještě fotka webkou potom, co jsem dorazila ze semináře domů a zalezla do postele:

Aneb Šťastné a Veselé!
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama