Leden 2012

Nebezpečná sama sobě

31. ledna 2012 v 11:50 | Yominis |  Střípky z mého života
Už jsem si zvykla, že nemám orientační smysl a ztrácím se i ve vlastní škole (odkaz). Uvědomuji si, že neudržím v hlavě myšlenku déle než 15 vteřin a jsem schopná nechat všechno všude (odkaz). Vím, že jsem občas tak nepozorná, že si
zapálím vlastní vlasy (odkaz),
zabořím obličej do bláta (odkaz),
skočím do příkopu plného kopřiv (odkaz).



Ale všechny tyhle nehody skutečně BYLY nehody. Nevěděla jsem, že by se mi mohlo něco stát.
Naproti tomu už na sobě delší dobu pozoruji nepříjemné příznaky nelogického myšlení v krizových situacích. Netuším, jestli za to může jinak bezchybná výchova mých rodičů či mi to již bylo dáno do vínku od narození... Jisté je jen to, že jsem nebezpečná sama sobě.
Tady je několik praktických příkladů:

Příklad: Nad svým stolem roztavujete vosk a nádobka s horkým voskem vám vyklouzne z ruky.
Uvažování normálního člověka: Pozor! Vosk je horký! Uskoč!
Moje uvažování: Pozor! Ten vosk spadne na stůl! Chyť ho!
Výsledek: Nějak mi nedošlo, že chytat takhle horký vosk holýma rukama není úplně nejlepší nápad. Pochopitelně to skončilo popálenými prsty a poměrně šťavnatou sérií nadávek. A půlka vosku stejně skončila na stole.

Příklad: Z rozžhavené pánvičky přendaváte jídlo na talíř, pánev vám vyklouzne z ruky a chystá se spadnout na obal od papírových kapesníků.
Uvažování normálního člověka: Ta pánev je horká! Kašli na kapesníky! Radši pánev než ty! Uskoč!
Moje uvažování: Ne! Ta pánev spadne na obal od kapesníků! Přitaví se! Nepůjde dolů! Chyť ji!
Výsledek: Ano, moje inteligentní já skutečně ve snaze zachránit pánvičku od tavícího se plastu vložilo mezi pánvičku a stůl svoji ruku. Naštěstí je prokázáno, že ve chvílích prudké bolesti reaguje tělo rychleji, než stačí mozek danou informaci zpracovat, takže jsem od sebe pánev odhodila včas, než došlo k vážnějším popáleninám. Ale bolelo, bolelo...

Příklad: Na lžičce máte právě uvařené jídlo, které chcete ochutnat. V tom vám ho kousek spadne na ruku. Upozorňuji, že jídlo bylo příliš horké a ruka vás okamžitě začne nesnesitelně pálet.
Uvažování normálního člověka: Pálí! Rychle s tím pryč! Zpátky do hrnce!
Moje uvažování: Pálí! Rychle s ním pryč! Kam? Do pusy!
Výsledek: Výborně, ruku jsem zachránila, odnesl to jazyk...

Docela se děsím, co bude příště. Asi se začnu vyhýbat všem horkým věcem. Ale jak to udělám, když si každý den vařím oběd, to je mi záhadou...

Změna účesu podruhé

29. ledna 2012 v 15:16 | Yominis |  Střípky z mého života
A zase změna účesu.
Abyste pochopili, hlavu jsem si obarvila doma sama. A to hned z několika důvodů. Tím nejdůležitějším bylo, že celý pracovní týden trávím v Praze, takže objednat se k mojí kadeřnici bývá problém. A hledat něco v Praze je hrozně zdlouhavé a vzhledem k různící se kvalitě jednotlivých kadeřnictví i pro moje vlasy vcelku nebezpečné. A hlavně drahé.
Takhle si budu moct obarvit hlavu doma sama, a pak zajdu o víkendu jenom na přistřihnutí ofiny. To mi moje kadeřnice udělá prakticky na počkání.
A přesně takhle to jsem si to i naplánovala a provedla.
A výsledek:
Vidíte ty úžasné stříbrné náušnice? Dostala jsem je včera od mamky. :-)

Jo a už jsem říkala, že miluju tyhle svetříkové šaty? Tak pohodlné, tak barevné, tak super!

Znáte Cooking with a dog?

29. ledna 2012 v 12:46 | Yominis |  Různá videa
Jeden z nejpopulárnějších youtube channelů o japonském jídle.
Dovolte mi, abych vás představila.
Hlavními hrdiny jsou :

Francis

"Hi, I'm Francis, host of this show Cooking with a dog."
Stříbrný pudl, který celou dobu vaření způsobně sedí vedle sporáku a podrobně popisuje postup vaření své paničky.

Chef

Tedy kuchařský šéf celé show.
Velice milá a sympatická paní středních let, která s maximální péčí připravuje všechny ty úžasné a chutné pokrmy. Za celou dobu, co ten channel sleduju, nepromluvila ani jedno slovo anglicky.
Nikdo nezná její skutečné jméno.

Pan neznámý

Pán, který velice roztomilou (a na Japonce překvapivě srozumitelnou) angličtinou překládá Francisovy psí komentáře do námi pochopitelného jazyka. Nikdo ho nikdy neviděl, jen všichni ví, že tam je.

A teď několik ukázkových videí. Miluju tuhle show, protože každý recept je velice podrobně popsaný a vždycky vidíte, jak má v určité fázi pokrm vypadat. A sakra, všechny vypadají hrozně dobře.


PS: Nelekejte se, že neříkají kolik čeho dávají, seznam ingrediencí je na konci každého videa ;-)

Jinak jsem schválně vybrala několik jednoduchých receptů, které jsou z ingrediencí, které není problém sehnat i v ČR. Pokud chcete něco zajímavějšího, doporučuju projet celý jejich channel!

Good luck in the kitchen!


Jak si zlepšit den

26. ledna 2012 v 18:22 | Yominis |  Střípky z mého života
Dneska jsem byla na kontrole u doktora.
A odnesla jsem si dobré a špatné zprávy.
Tou dobrou je, že můžu odložit berle i tu hroznou obří ortézu.
Tou špatnou pak, že ještě zdaleka nejsem vyléčená. Noha mě bolí pořád a čéška je pořád tam, kde nemá být, takže trpí i chrupavka. Na pořadu dne jsou tedy rehabilitace a cvičení na posílení svalstva, které mi to snad trošku zpevní a posune tu zatracenou mršku, kam patří. Jo a do té doby žádné chození po schodech (tedy minimálně 5 týdnů), půl roku braní prášků na chrupavku a nová ortéza.
No hurá.

...aneb když se daří, tak se daří...

Blondýna vs. bruneta

26. ledna 2012 v 18:09 | Yominis |  Střípky z mého života
Tak jsem si řekla, že už jsem měla dost ničení vlasů a rozhodla jsem se, že po letech opět vyzkouším, jaké to je mít na hlavě svoji původní barvu.
Naposledy jsem ji viděla v deváté třídě. Tehdy jsem se najednou zbláznila a dlouhé světle hnědé vlasy ostříhala nad ramena a obarvila je na temně fialovou.
A pak jsem vystřídala co to šlo. Měla jsem blond vlasy jako Marilyn Monroe, rubínově červenou s černými prohy, dlouhé hnědé vlasy, pak dokonce zrzavou... A od mého nástupu na VŠ až doteď jsem se držela různých odstínů blond.
A pokud si k neustálému odbarvování přičtete fénování a žehlení a to, že moje vlasy spadají spíš do "jemné a krepaté" kategorie...



Plán návratu byl dlouhodobý, několik týdnů jsem nechala vlasy odrůstat, abych zjistila, jaký odstín ve skutečnosti moje vlasy mají.
Naštěstí pro mě se zdá, že se projekt zadařil.
I když reakce na něj jsou spíš rozporuplné.
- Já jsem nadšená, cítím se v nich úplně v pohodě a po dlouhé době mám zase pocit, že jsem to já. Z blondýny jsem se proměnila v holku od vedle. A strašně se mi to líbí.
- Nee-chan sice pochválila, ale blond mi prý slušela víc
- Taťka tvrdí, že ty vlasy vypadají zeleně
- Mamka je asi nejmíň nadšená. Hned po obarvení mi začala navrhovat, jakou jinou barvu bych si tam měla dát a zabila to tím, že prohlásila, že "to sice vypadá docela dobře, ale předtím jsi byla atraktivní. Teď se člověk musí pořádně podívat, aby si všiml, že jsi hezká."

A takhle vypadá:

Co na ně říkáte vy?

A ještě porovnání s předchozím stavem (nebyl to přímo aktuální look, ale vypadala jsem tak většinu času):

Nejkrásnější západ slunce

25. ledna 2012 v 17:24 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
S hrůzou jsem si uvědomila, kolik dní svého života promrhám jen tak nicneděláním a jak tahle má lenost a ignorace pohřbívají tolik krás, které bych mohla jinak uvidět, zažít.
Zrovna předevčírem jsem jako vždycky seděla u počítače, a pak se jen náhodou podívala vlevo, k oknu. A skoro mi to vyrazilo dech. Opravdu.
Ještě nikdy jsem neviděla krásnější západ slunce.
Slabě se tomu blížil ten během mého úplně prvního večera na koleji, kdy jsem přemýšlela nad tím, jak perfektní má moje okno polohu a jak určitě budu takhle sledovat západ slunce každý den... A hned druhý den jsem zapomněla. Trvalo mi 2 roky, než jsem konečně znovu otevřela oči.
Zkuste si to představit.
Výhled vám nezakrývají žádné paneláky ani komíny. Jen vlevo od vás je krásný zarostlý kopec, či spíše skála, kde, jak víte, se prohánějí srnky a divoká prasata.
A nad vámi mraky. Stovky malých nadýchaných obláčků, které vytvářejí dojem rozbouřeného moře s malými úseky čisté, sytě oranžové oblohy. A každá z těch vlnek má jinou barvu. Některé jsou temně žluté, zářivě oranžové, pak přecházejí v červenou a dál už mají jen lehce narudlou čepičku a blíže k vám zářivou vystřídají tlumenější tóny modré a fialové, tolik odstínů, kolik si jen dokážete představit.
A vy nemůžete odtrhnout oči a jen pozorujete, jak se vám celý ten malý zázrak mění před očima, přeskupuje se, tmavne. A s ubývajícím světlem si najednou uvědomíte, že přestože je už západ slunce dávno u konce, obloha je pořád stejně krásná, jenom pokojnější. Obrysy jednotlivých mraků se díky přibývající tmě rozplývají a vám přijde, jako byste sledovali moře uklidněné po prudké bouři. A pak si začnete uvědomovat, že i vy sami jste mnohem klidnější.
A přesně tohle jsem prožívala já.
Opravdu netuším, jak dlouho jsem u toho ukna stála, ale rozhodně takhle stráveného času nelituji.
Jediné, co mě mrzí, je, že moje slohové schopnosti zdaleka nestačí na popis něčeho tak úžasného a že jsem neměla dostatečně dobrý foťák, který by tu krásu dokázal zachytit.
I když pochybuji, že by to zvládl i ten nejlepší fotoaparát. Nejvíc dechberoucí totiž na tom byla právě ta proměna, nestálost.
To, že víte, že jste jediný, kdo tu scenérii viděl. Nikdy už se nebude opakovat stejný západ slunce, nikdo se nedíval ze stejného okna, ze stejného úhlu, se stejnými pocity. Byl to váš západ slunce... Byl to můj západ slunce.
A já si jich hodlám přivlastnit ještě velkou spoustu.

Řeknete, kdy jste se naposled opravdu podívali na nebe?

-----
Když tenhle článek s odstupem času čtu, přijde mi, že jsem při jeho psaní tak trošku (hodně) sklouzla k patosu. Ale tehdy jsem to tak cítila, tak ho nechám v původní podobě...

Slušnost aneb gentleman je sprosté slovo

24. ledna 2012 v 19:21 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Již dlouho jsem nenapsala nic na konkrétní téma a můj nápad psát každý týden články s určitou předem danou tématikou vzal díky mojí lenosti taky za své.



Přesto si myslím, že zrovna "Slušnost" si moji pozornost zaslouží. Pociťuji to tím spíš, že jsem teď špatně pohyblivá a v některých věcech (nesení kufru, otvírání dveří,..) závislá na pomoci ostatních.
A během téhle doby jsem zjistila, že i Pražáci, které z většiny považuji za naprosto nevychované pitomce a ignoranty, mají určitou hranici, po jejímž překročení se už rozsvítí červená kontrolka "teď už fakt musíš pomoct, i když nechceš."
Naštěstí pro mě je člověk s ortézou a berlemi už za touhle hranicí.
Ale je smutnou pravdou zůstává, že i tak mají Pražáci většinou tuhle čáru dost posunutou oproti ostatním. Vážně. Vím to nejen z vlastní zkušenosti, ale i z poznatků lidí z mého okolí.
Pokud jste zdravá a někdo vám pomůže s kufrem, tak je to buď cizinec nebo Čech, který se Prahou ještě nenechal moc zkazit. Nebo se vás snaží dostat do postele. Ale o tom jindy.
Další zajímavou věcí, kterou jsem několikaročním ježděním městskou dopravou tam a zpátky zjistila:
- Kdo chce číst dál, musí otevřít "Celý článek" -

Bez háčků to neberu...

16. ledna 2012 v 10:17 | Yominis
Na blog.cz se tolik rozmáhají falešné blogy plné reklam, že už pomalu nemá cenu dívat se na "Nejnovější články." A když, tak jedině na ty, které mají v názvu alespoň nějaký ten háček a jméno blogu není jenom náhodná směsice písmen. Je to škoda, byl to jeden ze způsobů, jak poznávat nové blogy.
Netuším, proč s tím nikdo z blog.cz nic neudělá. Strašně to snižuje úroveň celého serveru.
Jen se na to podívejte sami:

Prostě děs a hrůza.

Plíseň na záchodě

16. ledna 2012 v 9:43 | Yominis |  Ostatní
Ten náš ústav to ale vede...
Před zkouškou jsem si zašla na právech na záchod a tohle na mě mrkalo ze stropu.
Mňamka.
Není to až tak nechutné, jako jsme mívali na základce (tam byla v šatnách plíseň jako mapa přes všechny stěny), ale i tak to není zrovna sláva.
Třikrát hurá alergiím!


Chess - Someone Else's Story

13. ledna 2012 v 17:32 | Yominis
Na tuhle písničku jsem narazila úplně náhodou. A zamilovala jsem si ji.
Muzikál, ze kterého je, jsem bohužel ještě neměla tu čest vidět, ale pokusím si doplnit vzdělání čase (po zkouškovém)
Jako obvykle dodávám i svůj vlastní překlad. Pokud ho chcete zkopírovat, tak klidně, ale přidejte odkaz na tenhle blog ;-)
Pokud v něm najdete chybu, napište, ráda se přiučím a opravím!


EnglishČesky
Long ago
In someone else's lifetime
Someone with my name
Who looked a lot like me
Came to know
A man and made a promise
He only had to say
And that's where she would be
Lately
Although the feelings run just as deep
The promise she made has grown impossible to keep
And yet I wish it wasn't so
Will he miss me if I go?

Kdysi dávno
V životě někoho jiného
Někdo s mým jménem
Kdo vypadala hodně jako já
Poznala
muže a složila slib
Stačilo, aby jen řekl
A ona by tam byla
Později
Přestože city byly pořád stejně hluboké
Slib, který složila už bylo nemožné dodržet
A přesto si přeji, aby to tak nebylo
Budu mu chybět pokud odejdu?

In a way
It's someone else's story
I don't see myself
As taking part at all
Yesterday
A girl that I was fond of
Finally could see
The writing on the wall
Sadly
She realized she'd left him behind
And sadder than that she knew he wouldn't even mind
And though there's nothing left to say
Would he listen if I stay?

Určitým způsobem
Je to příběh někoho jiného
Vůbec nevidím sebe
jak v něm hraju nějakou roli
Včera
Dívka, kterou mám ráda
Konečně spatřila
Nápis na zdi (*)
Smutně
Si uvědomila, že ho nechala za sebou
A smutnější, že věděla, že mu to ani nebude vadit
A přestože už není co říct
Naslouchal by mi, kdybych zůstala?

It's all very well to say you fool it's now or never
I could be choosing
No choices whatsoever.

To se krásně říká, ty hlupačko, je to buď teď nebo nikdy
Mohla bych si vybírat
Vůbec žádné možnosti.

I could be
In someone else's story
In someone else's life
And he could be in mine
I don't see
A reason to be lonely
I could take my chances
Further down the line
And if
That girl I knew should ask my advice
Oh I wouldn't hesitate she needn't ask me twice
Go now!
I'd tell her that for free
Trouble is, the girl is me
The story is, the girl is me.
Mohla bych být
V příběhu někoho jiného
V životě někoho jiného
A on by mohl být v mém
Nevidím
Důvod být osamělá
Mohla bych zariskovat
Později v budoucnu
A pokud
By se mě ta dívka, kterou znám, zeptala na radu
Oh neváhala bych, nemusela by se ptát dvakrát
Jdi hned!
Řekla bych jí to bezplatně
Problém je, že ta dívka jsem já
Ten příběh je, že ta dívka jsem já
.

(*) Znamení konce, neštěstí (podle příběhu z Knihy Daniel)

PS: Nedivte se tomu pozadí videa. Tohle je asi nejlepší zpracování, jaké se mi podařilo najít. Podle všeho to bylo použité jako soundtrack nějaké fanfikce na Harryho Pottera...

Neslyším, nevidím, nemluvím

12. ledna 2012 v 21:14 | Yominis |  Střípky z mého života
Projížděla jsem archiv starších fotek a narazila na tuhle sérii.
Zjistila jsem, že je z roku 2007. Ach jo, sladkých sedmnáct...
Ale docela se mi to líbí. Začínám uvažovat, že bych z toho mohla možná vytvořit nový design. Tenhle už mě pomalu přestává bavit...
Uvidíme.


Marod aneb ortéza

12. ledna 2012 v 19:57 | Yominis |  Střípky z mého života
Ach jo. Nebyla bych to já, aby se mi během zkouškového něco nestalo.
Tentokrát to odnesla noha.
Ze začátku to vypadalo nevinně. V pátek se ozval nepříjemný pocit při chůzi a bolest, když jsem šla do schodů směrem na zápis do indexu, který se konal ve 3. patře PF UK. Sejít ty schody zpátky už bylo horší. Nakonec už jsem pajdala i při běžné chůzi a to mi bylo jasné, že je zle.



Jenomže chodit se musí a na to, aby byl někdo ochotný mě nést na rukou vážím až příliš a oblečená jsem až moc, takže jsem zatnula zuby a dobelhala se na kolej svépomocí. Tam jsem si zabalila a hurá domů. Naštěstí mám taťku siláka, takže od vlaku už měl kufr nastarosti on. I přes bolest v koleni jsem stále tak nějak doufala, že to přejde. Nesnáším doktory.



Bohužel se zázračné uzdravení nekonalo, takže jsem opět zneužila taťkovi dobroty a nechala se v sobotu ráno dovézt na pohotovost. Aspoň že doktor byl vcelku sympaťák. Prohlédl, prohmatal a šup se mnou na rentgen.
Mám pocit, že záření jsem dostala na další dva roky dopředu. A skoro jsem se urazila, když jsem dotyčnému pánovi musela 3x za sebou potvrdit, že opravdu, ale OPRAVDU nejsem těhotná. Chápu, že se zeptat musí, ale jedna odpověď by mu mohla stačit. Nemluvě o tom, že i po té 3. se pořád tvářil skepticky.



Když jsem se pak dobelhala zpátky do ordinace, měl už pro mě doktor připravenou ortézu a francouzské hole. No super.
Nejsem si tak docela jistá, co že se to vlastně stalo, myslím, že říkal cosi o posunuté čéšce.
Hlavní informace byla, že tu příšernost musím nosit dva týdny a pak nastoupí rehabilitace.
Kvůli jedné blbé modřině.
Říct, že jsem naštvaná je docela eufemistické vyjádření mojí nálady.



No, aspoň že mě teď nechávají sedět v tramvaji a drží mi dveře...


Holky z Ruska jsou holt lepší

8. ledna 2012 v 15:32 | Yominis
Aspoň to si podle všeho v X-tých letech mysleli Jiří Korn a Michal David.
Písničky jsou super, starší songy prostě mají něco do sebe.
Ale s jejich vkusem se zrovna neztotožňuji.
Nevím jak jinde, ale v Praze se pod pojmem Ruska obvykle skrývá ne zrovna moc vkusně oblečená žena/dívka s rudou rtěnkou, stejně barevnými dlouhými drápy, peroxidovými vlasy, lesklými vysokými botami na jehlovém podpatku, umělou kožešinou, minisukní,...
Abyste mě pochopili, nemyslím tím, že 90% Rusek takhle chodí, dost o tom pochybuji. Ale spíš že pokud potkáte takhle upravenou slečnu, je to z 90% Ruska (zbylých 10% připadá na neruské prostitutky)
Ale jak se říká: Proti vkusu žádný dišputát, že?



A teď už slibované písničky:
Jiří Korn - Miss Moskva

Michal David - Ruská Máša

Já chci tam a ty zas onam

7. ledna 2012 v 21:38 | Yominis |  Mazlíčci
Jsem ráda, že si "béčka" (Bořek, Bubo a Bimbo) tak rychle zvykli na velké terárko a svoje rodiče. Pořád po sobě lezou, krmí se spolu, spí vedle sebe...
Prostě jedno velké roztomilé klubko slizkých potvůrek.



Třeba jednou těsně po koupeli. Přišla návštěva, které jsem se musela věnovat, takže kluci zůstali v koupelně sami přes půl hodiny. A ani je nenapadlo z té misky nijak nezakryté vylézt. Prostě tam jenom lezli po sobě a netvářili se, že by jim to nějak zvlášť vadilo. Stačilo vzít do ruky Ádu a hned jsem měla zároveň i Alfa, Bořka, Bimba i Buba!

-- Eh? Kde je ta fotka? Určitě tu byla...No, doplním později ;-) --

A když se nedokážou rozhodnout, kam zrovna polezou. Tohle je ještě mírná varianta, všichni tři jsou na zemi. Jednou se Áda rozhodl, že poleze po stěně terárka nahoru, a Bimbo zase, že z jeho ulity (milují využívat starší šneky jako taxi) půjde dolů. Ještě štěstí, že je lignocel tak měkký, jinak si to mohl Bimbo tehdy pěkně slíznout, spadl dolů jak přezrála hruška.
(PS: Bylo to focené před úklidem terárka)

Čím starší, tím divnější

5. ledna 2012 v 13:55 | Yominis |  Mazlíčci
Řeč je pochopitelně o Sárince.
Protože už tak dobře nevidí a klouby už také nejsou to, co bývaly, dává to naše zmatené třeštidlo už nějakou dobu přednost zemi. Tatam jsou doby, kdy se hádala s taťkou o právo na naše jediné křeslo (mimochodem vyhrála ten spor už před lety) a kdy se tajně plížila do ložnice, aby nikdo nepřišel na to, že tajně spí v posteli rodičů.
Místo toho si našla jiný způsob, jak si z nás dělat srandu.
Plete se nám do cesty.
Jiný důvod než škodolibost mě totiž pro její spací pozice nenapadá.
Jen namátkou:
- mezi dveřmi, které zrovna potřebuju zavřít
- uprostřed chodby, pokud možno v noci, aby se o ní dobře zakopávalo
- u kuchyňské linky, aby se člověk musel pořádně natahovat ke dřezu
- prakticky kdekoliv, kde je šance, že by mohla někomu překážet.

A i její spací polohy jsou den ode dne divnější...

Smutný rozdíl ve zkouškovém

4. ledna 2012 v 17:41 | Yominis |  Střípky z mého života
Ano, je to smutné, jak mě dokáže zkouškové změnit.
Celé dny nevystrčím paty z domu, líčit se nemá smysl, vlasy taky nikomu neukazuju. Hezké oblečení- proč? Na učení jsou mnohem pohodlnější tepláky po sestře. Navíc z učení mi jako už tradičně pořádně hrabe, v noci se mi zdá o krvavých soubojích se zákoníky a před očima se mi míhají paragrafy...
A pak to vypadá takhle:
Neptejte se mě, proč má hlavu omotanou šátkem, netuším. Buď mi v té době totálně hráblo, nebo mi lezla ofina do očí a šálka byla zrovna po ruce...

Tyhle dvě fotky na dolním obrázku od sebe dělí pouhých 10 dní. A vlasy mám v tomhle podivném čemsi stažené asi ze stejného důvodu jako nahoře. Nesnáším, když mi při učení lezou do očí...

Zachránce

4. ledna 2012 v 15:52 | Yominis |  Střípky z mého života
Učím se, pořád se učím.
A na koleji je příšerná zima. Jako už tradičně nám topení nastavili tak, že i přes puštění naplno dosahuje sotva teploty 37°C (vzhledem k tomu, že při doteku nehřeje ani nestudí)
Jak se mám v téhle zimě sakra učit?
Naštěstí mám zachránce.
Tadá! Představuji vám pana Tučňáka!

Tohle úžasné plyšové stvoření je teď mým nejvěrnějším přítelem. A myslím, že se to dá považovat takříkajíc za 'přátelství s výhodami', protože si ho beru i k sobě do postele.
A jakže si získal moje srdce? Ani ne tak svým zevnějškem (který je pochopitelně roztomilý a k sežrání), ale především tím, co má v sobě.

Ano, jsem romantická dívka, které jde o jeho úžasnou duši naplněnou vroucí láskou, která tak krásně šíří teplo do mých mrznoucích nohou...

...

...

Proboha. Mně už to učení asi vážně leze na mozek, že?