Únor 2012

V pracovním procesu

28. února 2012 v 21:44 | Yominis |  Střípky z mého života
Včerejšek se u mě nesl v pracovním duchu.
Kolegyně má zrovna dovolenou, takže za ni zaskakovala paní, která mě loni zaučovala, když jsem poprvé nastoupila. Moc milá paní.



Jinak úplně poklidný den, návštěvy prakticky žádné, papírování se také nekonalo, takže jsem vytáhla svoje státnicové otázky a začala se pilně učit. A ke svojí hrůze zjišťuji, že skoro do puntíku na mě odpovídá pojem Tabula rasa.
Duto. Absolutní duto. Jako bych nikdy nic podobného neviděla.
To není moc dobré...



No, každopádně práce jinak proběhla bez problémů.
A co jsem měla na sobě? Já vím, nikoho to nezajímá, ale...
Ten svetr mám moc ráda. A to i když šedivou zrovna nemusím :-)
Jinak to není poznat, ale na hlavě jsem měla tohle:
Světe div se, já jsem byla ráno schopná se svými vlasy spáchat i něco jiného než rozčesání. To se moc často nestává :-D

PS: Už je to jisté, svoji novou barvu vlasů miluju!

Omeleta se špenátem a kuřecím masem

28. února 2012 v 21:00 | Yominis |  Bento & další jídlo
...aneb můj dnešní oběd.
A řeknu vám, bylo to zatraceně dobré.
Přitom postup byl jednoduchý:

Udělala jsem těsto na palačinky.
Orestovala na kostičky nakrájené kuřecí maso
Rozmrazila 2 kostky listového špenátu (nesnáším tu kaši, ale lístky mi kupodivu chutnají)
Smíchala jsem maso se špenátem, přidala lžíci gervais a půlku kelímku cottage, osolila, opepřila
Udělala tlustší palačinky
Naplnila je směsí
A hotovo!!!

A takhle vypadal výsledek:
Na vyfocení jsem si pochopitelně vzpomněla až během jídla, takže už je kus ujedený ;-)

Věty mého srdce: Hrabě Monte Cristo

27. února 2012 v 18:17 | Yominis |  Věty mého srdce
A další porce z mých oblíbených citátů v knihách.
Tentokrát sem dávám několik úryvků z mojí druhé srdcovky.

Alexandre Dumas - Hrabě Monte Cristo

"Mrzí mě, že jsem vám pomáhal ve vašem pátrání a že jsem vám řekl, co jsem řekl," oslovil ho.
"Pročpak?" zeptal se Dantes.
"Poněvadž jsem vám naočkoval do srdce cit, který tam dosud nebyl: pomstu."
Tak abbé Faria reagoval na výraz Dantese poté, co mu pomohl odhalit, kdo ve skutečnosti stojí za jeho zatčením. Ó, jak měl starý moudrý vězeň pravdu...

"A teď sbohem, dobroto, lidskosti, vděčnosti..." řekl neznámý. "Sbohem všechny city, které povznášejí srdce...! Zastupoval jsem Prozřetelnost, abych odměnil dobré... Teď ať mi postoupí své místo Bůh mstitel, abych potrestal zlé!"
Edmond Dantes pomohl těm, kteří si to podle něj zasloužili. Nastal čas pomsty.

Tuhle knihu skutečně miluju, proto vás předem varuji, citátů z ní mám připravených ještě aspoň 6. Uvidím, jestli je sem dám všechny, ale na pokračování se určitě připravte! ;-)
Jinak myslím, že nemá moc cenu popisovat, proč mám tuhle knížku ráda. Edmond Dantes, Simbad Námořník či hrabě Monte Cristo, je úplně jedno, jak mu chcete říkat, si mě prostě získal. Muž tisíce tváří, který si prošel snad všemi věcmi, které lidský život může nabídnout.
Štěstím, láskou, strachem, zoufalstvím, šílenstvím, přátelstvím, chudobou, vzděláním, smíření se s osudem, vzpourou, otcovskou láskou, nenávistí, lhostejností, bohatstvím, krutostí, chápavostí, lítostí a pochopitelně především pomstou.

On šnečí, já šnečím...

26. února 2012 v 11:12 | Yominis |  Mazlíčci
Tak se počet mých šneků oficiálně zvedl z 5 na 9.
Víte, původně jsem měla v úmyslu přidat k mým 2 starším šnečkům 3 jejich děti, aby se nenudili a terárko se trošku zaplnilo.
A zbytek, že rozdám. Z původních 13 mláďat jsem jich udala 5. Ze zbývajících 7 jsem vybrala 3, kteří se mi zdáli nejčilejší a největší, ty jsem rovnou umístila k seniorům. A zbytek jsem zatím nechala v menším terárku, že časem dám inzerát na internet a rozdám je.
A to jsem si říkala víc než měsíc.
Nakonec jsem se rozhodla a všechny jsem je dala do velkého terárka k ostatním.
A dobře jsem udělala. Šnečci (jak velcí tak malí) úplně ožili, lezou po sobě, spí spolu... Velcí dokonce došli tak daleko, že přestože na skle nespali už víc než půl roku a dávali přednost hlíně, teď jsou přicucnutí nahoře s ostatními, jenom aby mohli být součástí chumlu (to bylo ze začátko, teď se to změnilo a přesunuli se na zem všichni). A mladší vstávají na jídlo o dobrou hodinu dřív než předtím a jsou čilejší.
Myslela jsem, že jejich počáteční nadšení odezní, ale je to už měsíc a kluci jsou pořád jedno šťastné veselé klubko.
Ještěže terárko takové množství šneků unese (má objem 120 litrů)
A teď otázka:
Kdo dokáže spočítat, kolik šneků je na téhle fotce?


Rigoletto - dojmy a zážitky

25. února 2012 v 22:40 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Tak jsem byla v pátek s mamkou na opeře Rigoletto od Giuseppe Verdiho (zahanbeně přiznávám, že jsem se musela podívat, jak že se to jeho křestní jméno píše)
Nebudu tu nijak rozebírat děj, protože si ho každý může snadno najít.
Hlavní postavy: šašek Rigoletto, vévoda-sukničkář a šaškova extrémně naivní dcera Gilda
A skončí to pochopitelně tragicky. Snad ještě nikdy jsem neviděla operu se šťastným koncem. Blížila se tomu snad Turandot, ale ani ta nebyla uplně happyendová.

A moje dojmy?
Tentokrát to nebylo úplně bezchybné, proto si dovolím rozdělit na klady a zápory

Klady:
  • Krásný mladý vévoda byl skutečně hraný mladým hezkým zpěvákem
  • Krásnou naivní dceru hrála štíhlá blondýnka
  • Všichni zpívali výborně, plus dávám především Rigolettovi a jeho dceři, chvílemi mi až běhal mráz po zádech
  • Hlavně Rigoletto a vévoda byli skvělí i herecky

Zápory:
  • Osvětlovač se zbláznil a během představení rozsvěcoval světla, jak se mu zachtělo. A to včetně osvětlení hlediště, takže v některých chvílích prakticky nešly číst titulky. Stejný problém byl i u dost přepálených světel na jevišti. Chvílemi opravdu oslepovaly, takže nejen, že člověk opět neviděl na titulky, navíc neviděl ani na samotné zpěváky. Opravdu k vzteku.
  • Chápu, že se pokusili o oživení díla moderním zpracováním, ale ty buřinky a kvádra s kravatami u zpěváků vypadaly fakt divně.
  • Nevinná a naivní Gilda chodila v krátkých krvavě rudých šatech, stejně červených silonkových podkolenkách a botách na jehlových podpatcích
  • Lidi (nebo přesněji Gildu) balili do velkých igelitových pytlů. A to i ve chvílích, kdy nemuseli. Vypadalo to opravdu divně, slyšela jsem z hlediště i tichý smích.
  • Když Gilda vypravovala zdrceně otci, jak ji vévoda zneuctil, v klidu si přitom natahovala rudé podkolenky a potom si během srceryvného zpěvu nechávala od otce zapnout šaty.
Závěr?
Skvělé obsazení (jak po hlasové, tak po herecké stránce), úžasná hudba (Turandot se nevyrovná, ale líbilo se mi to asi víc než Madama Butterfly), divné kostýmy, mizerný režisér a ještě horší osvětlovač (nebo to byla taky režisérova práce?)

Reklamy

24. února 2012 v 14:42 | Yominis |  Reklamy
Už několikrát si tu lidé v komentářích stěžovali, že když nepovoluji reklamy v článcích, kam je mají teda dávat. Proto jsem se rozhodla napsat tenhle článek.
Odpověď je totiž NIKAM.

Chcete zvýšit návštěvnost?

O komentáře typu "Podívej se na můj blog" nemám zájem. Prostě je ignoruju nebo ve většině případů i mažu. Nemám důvod se na vás podívat.
Pokud chcete, abych vám zvýšila návštěvnost, buďte slušní.

1. Přečtěte si můj článek
2. Napište k němu smysluplný komentář
3. NEpište do něj pozvání na svou stránku

A já se na váš blog podívám.

Dívám se na blogy všech, kteří mě komentují, už jenom ze zvědavosti, jaká skupina lidí čte moje články. Pokud se mi váš blog líbí, nechám komentář (což je drtivá většina případů, i na tom nejhorším blogu se obvykle najde ucházející článek). Ale když jenom tupě zkopírujete předem připravený text, nečekejte odezvu. To se na vás natruc vykašlu a na váš blog se ani nepodívám.

Chcete hlasovat?

V tomhle případě máte smůlu. Nehlasuju. Nikdy a nikde. Psát sem podobné komentáře a žádosti prostě nemá cenu. Na vaši stránku se ani nepodívám, nezahlasuju a komentář rovnou mažu.

......

A teď by mě zajímalo... Kolik se najde tupců, kteří po kliknutí do rubriky "Reklama" jenom slepě zkopírují pod tenhle článek svoji reklamu?

Další malý střípek mého života

24. února 2012 v 10:58 | Yominis |  Střípky z mého života
Takže, je ráno(tenhle článek jsem začala psát cca v půl desáté, během té doby jsem se stihla nasnídat), jsem těsně po probuzení (dobře, to už teď neplatí) a schopnost napsat něco smysluplného stále ještě spí zimním spánkem. Proto se nedivte, že tenhle článek bude spíš takovou sérií podivných výkřiků do ticha...

Tenhle týden mi k mému zděšení začala škola.
Smutné na tom bylo, že jsem byla ještě před týdnem skálopevně přesvědčená, že nový semestr začíná až od března. Bláhová, bláhová naděje...



V pondělí jsem tedy potlačila slzy, zabalila kufr a vydala se na smutnou pouť směr Praha.
A povedlo se mi nepřivézt si ortézu. Takže jsem se mohla sama na vlastní nohu přesvědčit, že ještě tak úplně zdravá nejsem. Prvních pár kroků dobrých, ale kdykoliv jsem potřebovala ujít víc než 100 metrů, začal problém. A naneštěstí jsem musela chodit dost. Moje tramvaje totiž změnily trasu, a tak jsem nucená docházet se Staroměstské na Právnickou fakultu pěšky. Jindy mi to přijde jako vzdálenost, co by kamenem dohodil, teď jsem úpěla. A aby toho nebylo málo, tohle utrpení (dobře, přeháním, jenom mě ta noha pobolívala, žádné těžké bolesti jsem fakt neměla) jsem absolvovala kvůli tomu, abych pak mohla sedět na přednáškách.
Máloco je nudnější než přednášky. Někteří přednášející se i snaží, ale pak jsou takoví, u kterých mám pocit, že jsou ve skutečnosti roboti. A jen monotónně předčítají předložený text.



Svítalo mi ale na lepší časy, protože v úterý večer jsme měli domluvený třídní minisraz z gymplu (byl to sraz jenom těch, co studují nebo žijí v Praze). A abych se pak nemusela v noci vracet sama, přespávala jsem u Šárky na koleji. Už tak dlouho jsem nikde nebyla, že jsem se opravdu těšila.
A naštěstí jsem se těšila oprávněně. Třídní sraz se vydařil. Sešlo se nás asi 10, povídalo se, smálo se... K mému velkému údivu jsem zjistila, že i pár lidí, kteří mi na gymplu nijak zvlášť nesedli, je teď úplně v pohodě a dá se s nimi skvěle pobavit. A dozvěděla jsem se spoustu novinek:
Už brzy se mi vdává další spolužačka. V pořadí (pokud počítám i ty, co gympl nedokončily) už čtvrtá.
No, dobře, že moje biologické hodiny zatím ještě spokojeně mlčí.
Máme všichni smůlu na nohy. A to jsem ještě dopadla úplně nejlíp. K. šla den po srazu na operaci kolena. M. si už potřetí udělala něco ošklivého s kotníkem (studuje sportovní školu, takže to představuje fakt problém).
Našemu třídnímu se narodilo mimčo. Myslím, že je to holka.
A tak dále, a tak dále...

Večer jsem si opravdu užila. A pak jsem šla se Šárkou k ní na kolej. Mají docela hezkou buňku, velký prostorný pokoj s novým nábytkem, ale myslím, že my ji máme lepší. Trošku mě rozčilovalo, že z chodbičky, kterou mají společnou pro 6 lidí, je do pokojů slyšet každé slovo. Pokud je člověk sám, dobrý. Ale nevím, nevím, jestli bych tam chtěla bydlet s přítelem...
Každopádně jsem si ještě hezky popovídala se Šárkou (Vyložila jsem jí dost váhavě plán na můj projekt a zamýšlím se nad tím, co mi řekla. Možná to přece jenom odložím) a pak hajdy na kutě. Mají super ČVUT povlečení. Bleděmodré se vzorem typických čvuťáckých lvů.
Proč nemá karlovka taky podobná prostěradla? Jo, už vím, protože znak UK vypadá takhle:
Ne zrovna moc roztomilé, co? Ale aspoň sedí k historii univerzity.
A když nad tím tak přemýšlím, ani logo mojí fakulty není úplná výhra. Ale nějakým zvráceným způsobem se mi líbí...
Hezký nápad, ne? Ale přiznávám, že třeba 3. lékařská se mi líbí víc. Mají moc roztomilého hada. Jo, mimochodem, nevíte někdo, proč má 3. lf v logu hada, když zbylé dvě tam mají pelikána?

Věty mého srdce: Černý obelisk

20. února 2012 v 17:45 | Yominis |  Věty mého srdce
A znovu tu máme knižní ukázku, která mě zaujala. Tentokrát se jedná o:

E.M. Remarque - Černý obelisk

"Proč nejsou všichni lidé prostě šťastní, Rudolfe?" zašeptá.
"Nevím. Asi proto, že by se Bůh nudil."
"Ne," vyhrkne. "Proto ne."
"Tak proč?"
"Protože má strach."
"Strach? Z čeho?"
"Kdyby byli všichni šťastní, nikdo by ho už nepotřeboval. Je tady jen pro neštěstí. Pak ho lidé potřebují a modlí se. Proto to dělá."
"Jsou taky lidi, kteří se modlí, protože jsou šťastní."
"Tak?" Isabela se pochybovačně usmívá. "Modlí se tedy ze strachu, že jim štěstí dlouho nevydrží. Všechno je strach, Rudolfe. To nevíš?"

Jeden z mnoha rozhovorů, který spolu Rudolf (prodavač náhrobků) a Isabela (dívka léčící se v sanatoriu ze schizofrenie) vedli. Nejednou mě při čtení napadlo, že právě díky své zatemnělé mysli dokázala Isabela vidět tolik věcí tak jasně...

Éčka v kosmetice

18. února 2012 v 18:38 | Yominis |  Střípky z mého života
V poslední době si víc a víc lidí hlídá množství éček čili emulgátorů. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, kolik hnusů do svého těla dostáváte kosmetikou?

Mě to poprvé napadlo cca před rokem. To jsem přestala úplně používat žvýkačky (Věřte mi, nechcete vědět, co všechno obsahují. Udělalo se mi z toho seznamu skoro až špatně) a začala kontrolovat potraviny kvůli aspartanu, glutamátu a konzervantům.
A pak jsem si koupila lesk na rty, který k mé hrůze chutnal jako ta nejlevnější jahodová žvýkačka. A složení pochopitelně nikde (co já vím, tak ho z běžných řetězců poskytuje jenom DM a to ještě jen v některých prodejnách).
Lesk jsem vyhodila, koupila jiný bez příchutě a další rok jsem to neřešila. Jsem opravdu pohodlný člověk a proč si to nepřiznat, ráda se líbím a bez líčení vylezu možná tak se psem nebo k popelnicím, ale mezi lidi bych prostě šla nerada.
Až v poslední době jsem si začala víc všímat, jak to s kosmetikou řeší nee-chan. Moje sestra totiž zdraví řeší opravdu hodně a pokud člověk odfiltruje nepotřebné věci, jako je vegetariánství apod, dá se od ní leccčemu přiučit.

Například jsem úplně vyhodila všechny antiperspiranty, které obsahovaly aluminiové (hliníkové) soli, konzervanty nebo i alkohol, a nahradila je Sebamed deodorantem (z DM). Má moc příjemnou citronovou vůni, brání vzniku bakterií a i na čerstvě oholené pokožce máte pocit, že ho skoro ani nemáte. A pot necítíte celý den. A co je hlavní, nemusíte se bát, že si budete zvyšovat riziko vzniku rakoviny a jiných fujtajblů.

A co se dekorativní kosmetiky týče, vsadila jsem Alverde (opět se dá najít v DM). Je to (překvapivě) poměrně levná značka přírodní kosmetiky, která má ve svém sortimentu základní kousky, které by neměly chybět v toaletní taštičce žádné z nás, a přitom neobsahují nic škodlivého. Já osobně jsem si od nich zatím koupila 2 tužky na oči (modrou a černou) a tvářenku. Nad pudrem ještě pořád váhám, ale možná si ho vezmu taky. Pak ještě korektor a víc ke štěstí nepotřebuju. Stejně nic jiného nepoužívám :-D

A pak jsem vyhodila tekuté mýdlo, sprchový gel i pěnu na holení. Všechno to má dost nechutné složení (některé jejich složky jsou prakticky zdraví škodlivé). Místo toho jsem opět obrátila zrak k Alverde a koupila si od nich tuhá mýdla, tentokrát s příjemnou pomerančovou vůní. Ty bohužel nemám na obrázku, nechala jsem je v Praze. Jejich fotku možná dodám později.

Výlet do Plzně - Koření a šílená prodejkyně

18. února 2012 v 17:10 | Yominis |  Střípky z mého života
V pátek jsme jeli do Plzně. Taťka tam měl pracovní jednání a protože mamka potřebovala sehnat plesové šaty a já a nee-chan jsme chtěly nakoupit koření, nasedli jsme do auta nakonec celá rodina. Což pochopitelně provázely nervy a řádná dávka stresu. Kolikrát jsem si už říkala, že do auta v tomhle složení prostě nesednu. A nakonec se stejně vždycky přistihnu na svém obvyklém místě na zadním sedadle. Se zatnutými zuby a kalichem trpělivosti plným až po okraj. Jízda s tatínkem je prostě vždycky tak trochu adrenalinová. Ona poslední dobou spousta věcí s tatínkem je tak trochu o nervy.

No, každopádně já, nee-chan a mamka jsem byly vyhozeny kousek od náměstí a začal lov. Jeden by neřekl, že sehnat hezké, dobře padnoucí šaty v odpovídající délce bude takový problém. Dokonce jsme navštívily i jakýsi butik, kde všechno vypadalo jako kostýmy z filmu o arabských harémech (všude kamínky, třpytky, lesklý materiál, prapodivné střihy,..). A paní prodejkyně byla případ sám o sobě. Když se mamce pokusila vnutit jakousi ohavnou róbu z meruňkového umělého saténu, jemně jsem se pousmála a nevěřícně zavrtěla hlavou. Když si pak ale mamka zkoušela jediný ucházející model (který jí ale vůbec neseděl) a paní prodavačka vpadla do kabinky a začala ty šaty na mamce upravovat se slovy "No, tady vám to trošku nesedí, ale když to trošku přistehnete... A na břichu to trošku nařasíte... Stejně na sebe už lepší šaty neseženete." Prakticky mamce oznámila, že může být ráda, že aspoň něco našla a vzít si je, protože jiné už pro sebe stejně nenajde. Měly jsme už všechny co dělat, abychom se nesmály nahlas. Pak tomu paní ještě přidala poznámkami, že "Máme velikosti úplně jiné než všichni ostatní prodejci." a "My totiž dovážíme z Turecka." Už nám bylo jasné, odkud vítr vane. Budiž nám ke cti, že jsme zachovaly vážnou tvář až do opuštění toho takzvaného butiku. Celé rozesmáté jsme pak pokračovaly. Bohužel se nám vhodné šaty najít nepodařilo.
Aspoň s kořením jsme měli větší štěstí. Znáte krámek Koření od Antonína?
Je kousíček od Plzeňského náměstí a moc krásně to tam voní.
Pochopitelně jsme si všichni odvezli koření poměrně zásobu.
Moje úlovky:

Mňam mňam

Bento 15.2.2012

15. února 2012 v 11:33 | Yominis |  Bento & další jídlo
A tohle už tu dlouho nebylo...
Bento!
Bohužel jsem já tupá nechala svůj krásný bento box doma, a tak jsem si oběd, který jsem měla v plánu sníst s nee-chan na nákupech, musela zabalit do staré krabičky z Ikea.

Je v něm:

Rýže
houby shiitake (původně sušené, povařila jsem je s trochou sojové omáčky)
hrášek
kukuřice
cherry rajčátka
1 vajíčko (jenom s pepřem a solí)

Jak jsem psala, původně jsem ho měla sníst až na nákupech, ale plán se změnil, a tak ho teď rychle hltám než vyrazím za nee-chan.
Sakra! Už jdu pozdě!!!

Mám to za sebou!

15. února 2012 v 11:27 | Yominis |  Střípky z mého života
Ano, konečně se přidávám k té spoustě šťastlivců, kteří již během tohohle semestru okusili, co to znamená svoboda.

!!!Poslední zkouška za mnou!!!


O výsledku radši pomlčím, ale mám padla, a to se počítá.
Takže jsem na dnešek spala víc než 9 hodin, další půl hodiny ležela v posteli, a pak se pomalinku začala připravovat na zbytek dne.
Protože moje geniální sestra zároveň včera udělala státnice, jdeme to trošku oslavit nakupováním.
Už jsme spolu dlouho nikde nebyly a začalo se mi po mojí milované sestřičce trošku stýskat.

Věty mého srdce: Krysař

13. února 2012 v 16:47 | Yominis |  Věty mého srdce
Poprvé jsem se přidala k nějakému projektu (Autor: ZDE )
Pravidla jsou jednoduchá. Každé pondělí sem přidám větu či krátký úryvek z knihy, který/á (jak kniha, tak úryvek) pro mě má nějaký význam nebo se mi vryl z nějakého důvodu do paměti.
A úplně první ukázkou je ...

Viktor Dyk - Krysař

Popravdě počítám s tím, že tohle nejsou poslední věty, které tu z něj uvidíte. Je pro mě skutečně srdcovou záležitostí, proto si zaslouží víc místa, než ostatní.

"Mohl bych zahubiti Hamel. Mohl bych zničiti Frosche a Strumma. Mohl bych učiniti, že by nezůstalo živé bytosti v opuštěných městských zdech. To vše bych mohl učiniti. Nechce se mi...
Bůh žádal deset spravedlivých, aby ušetřil Sodomu a Gomoru. Chci být skromnější boha.
Stačí mi jediná žena.
Ušetřím Hameln pro tebe, Agnes."

Myslím, že tahle ukázka nepotřebuje žádný další komentář. Krysař je skvělá postava. Přestože měl v rukou moc, o jaké se nikomu z nás ani nesnilo, nepoužíval ji naplno. Nejprve ze strachu, později z lásky.
Ale třeste se, obyvatelé města Hameln, přijde den, kdy Krysař ztratí oboje...

Jako Hermiona aneb těžký život bez žehličky

12. února 2012 v 12:13 | Yominis |  Střípky z mého života
Myslím, že už vím, jak se asi cítila Hermiona z Harryho Pottera.
Ty zatracené vlasy jsou úplně všude.



Normálně si vlasy hned po umytí vyfoukám a vyžehlím, takže tuhle fázi 'krepaté-nezkrotné-frustrující' zažívám jen velmi zřídka. Dnešek je výjimkou, protože nikam nechvátám, tak jsem si nechala vlasy uschnout volně. A tohle je výsledek.
A přitom je to jen pár let, kdy to pro mě byla realita všedního dne.
Třikrát sláva tomu, kdo vymyslel žehličku na vlasy!
A ještě porovnání s vyžehleným stavem:

(Já vím, opět článek o ničem, ale slibuji, že po zkoušce napíšu něco smysluplnějšího)

Když máte nápad, ale čas chybí

11. února 2012 v 16:39 | Yominis |  Střípky z mého života
Jsem jediná, kterou nejlepší nápady na akce/výlety/výtvory/povídky/cokoliv napadají zrovna během zkouškového, kdy není žádný čas ani příležitost je realizovat?
Je to opravdu k vzteku.
Během školního roku pořád jenom sedím u počítače a přemýšlím, čím bych zabila den. A o zkouškovém mi najednou víří v hlavě nepřeberné množství různých projektů. Procházkou venku počínaje a kompletní přestavbou pokoje konče. Jen kdyby ten zatracený čas byl...
Například už asi rok mám v hlavě myšlenku na jeden projekt. Ale byl by opravdu ve velkém, zahrnoval by celou Prahu a potřebuju na něj dost přípravy předem... A vzpomenu si na něj právě jenom během období, kdy se mám učit.
Ale já ho jednou uskutečním!




PS: Omlouvám se za tenhle poněkud nesouvislý výkřik do ticha. Jsem těžce v učícím procesu a to už si na mých vyjadřovacích schopnostech začíná vybírat svou daň.

Ukolébavka pro mé budoucí děti

9. února 2012 v 23:22 | Yominis
Tuhle písničku miluju.
Jedna z mála, kterou si dokážu představit, že budu jednou zpívat před spaním svým dětem...

Dnešní den by se zítra neměl opakovat. Pro moje vlastní dobro

8. února 2012 v 22:23 | Yominis |  Střípky z mého života
Dnešek stál za houby.
Doslova.

Všechno začalo už nocí.
Jsem zvyklá, že se mi těsně před zkouškou zdají podivné a mnohdy bizardní noční můry. Tahle ale byla extrémně hnusná.
Byla jsem v nějaké místnosti, ve které byla hromada dveří. A já věděla, že za každými je něco, co se mi nebude líbit. Přesto jsem ale musela dál. Vešla jsem do prvních dveří a najednou jsem byla v místnosti plné kamení. A taky slepých jeptišek, které mě chtěly zabít. A bez dveří. Kdykoliv jsem se pohla, udělaly kameny hluk a přivábila jsem je k sobě. Jenomže zůstat stát na místě nešlo, kamení pod nohama skřípalo a hýbat se byla jediná možnost záchrany. Když jsem se vyšplhala nahoru, najednou jsem nebyla v místnosti, ale na kamenném ostrově uprostřed moře (jeptišky ale pořád šplhaly za mnou). Skočila jsem tedy do vody a doplavala ke dveřím, které tam byly. Vešla jsem dovnitř a ocitla jsem se uprostřed obrovské katedrály. A zase nebezpečí. Tentokrát se mě pokusila na obětním oltáři vykuchat nějaká obrovská žena, co vypadala jako přestárlá pornohvězda, a pomáhala jí tlupa malých hubených poskoků, co vypadali trochu jak domácí skřítkové z Harryho Pottera. Jak jsem přišla na to, že její síla je ukrytá v její fotce na jedné ze stěn, je mi záhadou. Jenom vím, že ji ti poskokové okamžitě roztrhali. Cítila jsem se jako ochránce bezbranných. A pak další dveře. Tentokrát do prázdné místnosti, kde nebylo nic, jenom skříň. Schovala jsem se do ní. A strašlivě se bála. Věděla jsem, že v místnosti je něco, co mi chce ublížit, jenom jsem nevěděla, co nebo kdo to je. A úplné ticho a tma. Pěkně děsivé vám řeknu. Na zadní straně skříně byly taky dveře... A tak to šlo dál. Zbytek už mám ale v mlze. Vím, že jsem v jednu chvíli nebyla sama a prolézaly jsme společně s ještě jednou holkou nějakým oknem... pak ke mně mluvil sud od piva... eh...
No, nemusím vám asi říkat, že jsem se probudila nevyspalá a snad ještě vyčerpanější, než když jsem šla spát.



Ráno pak přišla na řadu snídaně. A klasická předzkoušková modlitba "Ať to v sobě proboha udržím a nepozvracím se." To, že jsem nejspíš měla teplotu a byla mi pořád hrozná zima, nepočítám.
A hned ráno jsem pokračovala v učení. Ještě jednou si to aspoň rychle projet pohledem, zopakovat, čím si nejsem jistá...
A pak nalíčit, obléct a směr fakulta.



"Maminka měla pravdu. Maminka mě varovala. Měla jsem poslechnout maminku..."
Během ranního lehce panikařícího rozhovoru s mamkou jsem byla upozorněná, ať pro jistotu vyjedu o pár minut dřív, že kvůli tomu sněhu a zimě můžou být problémy s dopravou. Haha. Vyjela jsem jako tradičně o 10 minut později. A pak v tramvaji skoro mlátila hlavou do sedačky přede mnou. Netuším přesně, co se stalo, ale 3 tramvaje stály (vtipné, že každá v jiném směru) a navzájem se blokovaly. Myslím, že jedna najela na špatně přehozenou kolejnici a najela do dráhy té druhé. A obě nám stály v cestě. A já s ortézou nikam chodit nebudu.
Nakonec jsem dorazila na zkoušku včas (byla ústní, takže prostě pár lidí šlo přede mnou). Došla jsem na řadu prakticky hned.



A paní zkoušející mě zase hezky odřadila.
Nechci si znovu podrážďovat žluč a žaludeční šťávy, tak jenom napíšu statistiku. Z celé skupiny to dala jenom 1 slečna. Na 3. A to to ještě vypadalo, že si ji zkoušející pamatovala ze seminářů. Zbytek letěl. A ne moc hezky. Víte, ono jde vyrazit člověka i s grácií. To už jsem zažila. Takové to, že vás sice pošlou domů s prázdným indexem, ale nemůžete se pořádně zlobit, protože se k vám chovali slušně a důstojně a vy to prostě jenom neuměli dle jejich požadavků.
Tohle nebyl ten případ. Rozhodně ne.
To, že jsem pak vymrzla při čekání na tramvaj a bus mi ujel před nosem, už byly zanedbatelné maličkosti.



Miluji svoji rodinu. Nee-chan mi hned volala (asi z té smsky vyčetla, že nejsem zrovna happy) a vedla se mnou dlouhý uklidňující rozhovor. Společně jsme si zanadávaly a pak mi doporučila vybít si zlost na pár polštářích a zajet si koupit něco hezkého do Palladia.
Další rozhovor byl s mamkou. To už jsem za sebou měla pár rozházených polštářů a řádně zmuchlaného oblečení. Opět mě uklidnila a mně bylo o tolik líp...
Nakonec jsem nakupovat nešla, házení s věcmi jednoho docela unaví. Tak jsem si zalezla do postýlky, spolkla ibalgin (pořád ještě jsem měla teplotu) a relaxovala.



A teď už jdu spát.
Myslím, že si pořádný spánek po tom dnešním dni zasloužím.
Dobrou noc.
Yominis


Umírám...

8. února 2012 v 6:43 | Yominis |  Střípky z mého života
A je to tady. Ani ne za 6 hodin dělám další zkoušku.
Zkusím si ještě zopakovat, co jde.
Díkybohu za moji krátkodobou paměť.
Držte mi pěsti.

Yominis


PS: Čím dál tím víc se mi hlavou honí Spát jen spát od Čechova. Jenom já nemám koho uškrtit :-P

Procházka domovinou

3. února 2012 v 22:59 | Yominis |  Střípky z mého života
Po dlouhé době jsem se konečně dokopala vyrazit na krátkou procházku po mém rodném městečku.
A důvod?
Šneci opět dokázali, že to prostě mají rádi, takže mám zase terárko plné vajíček. Na pořadu dne je tedy hromadná vražda nenarozených šnečků a výměna podestýlky. A právě lignocel jsem šla koupit.
A při té příležitosti jsem rovnou zašla i do pár obchůdků v centru, abych zjistila, co je nového.
Nakonec jsem si tedy odnesla 2 kostky lignocelu, 10 metrů stříbrného drátku a hromadu různobarevných korálků. Nedávno jsem totiž znovu našla svoje kleště!
A jenom tak naokraj: Miluju tuhle zimu. Obloha bez mráčku, žádný vítr, slunce vás hřeje do zad a na tváři vás štípe mráz. Prostě pohádka.



A dnešní outfit:
a) pod tím kabátem jsem opravdu měla sukni, i když to tak nevypadá
b) moje nová barva vlasů se mi líbí čím dál tím víc, asi u ní už zůstanu

Zkouška z pracovního práva - done!

3. února 2012 v 18:04 | Yominis |  Střípky z mého života

Konečně mám další zkoušku za sebou!

Ale ty nervy, které tomu předcházely...
Celou noc jsem nemohla spát. Nejdřív jsem jenom naprázdno zírala do stropu. Pak v duchu (a občas nahlas- spolubydlící nebyla na koleji) nadávala na pitomce, kteří se po půlnoci rozhodli dělat před naší buňkou kravál. Pak znovu zírala do stropu. A když jsem konečně usnula, zdála se mi noční můra, že mě pronásleduje v areálu naší nemocnice masový vrah, který se nápadně podobal Jokerovi z Batmana. Jenom mu chyběla ta šmrncovní fialová.

Potom pochopitelně následovalo poněkud šokové probuzení a další zírání do stropu.
Když řeknu, že jsem za celou noc naspala 4 hodiny, budu si ještě fandit.
A pak přišlo ráno. Tentokrát jsem opravdu nadávala, že používám jako budík mobil. Takové pěkné třísknutí s tím zatraceným křápem o zeď by skutečně vyvolalo patřičný pocit zadostiučinění.
Jako už před každou zkouškou, nebyla jsem ani tentokrát schopná vzít do pusy ani sousto a žaludek se při každém pohybu nepříjemně vzdouval.
Zkuste si v takovém rozpoložení dělat ústní zkoušku.

Naštěstí jsem měla hodného zkoušejícího, a tak se teď můžu pyšnit jeho rozšafným podpisem v indexu.



Pak už jenom následovala cesta domů a pořádná večeře. Kromě trochy zeleninového vývaru před odjezdem jsem totiž za celý den nejedla nic.