Březen 2012

Ach to právnické uvažování...

31. března 2012 v 12:03 | Yominis |  Ostatní
Ne, já už se na té naší fakultě nedivím fakt ničemu...


Každý správný muž musí míti nůž... A co žena?

29. března 2012 v 19:26 | Yominis |  Střípky z mého života
Pamatujete, jak jsem tu nedávno psala o mém hraní bowlingu?
Nu, tak vzhledem k tomu, že to byla poměrně velká akce, vyhrávaly se tam i ceny.
Ne, já jsem pochopitelně nic nevyhrála, ale jistá paní ano. A protože tak podle všeho vyhrává každý ročník, o ceny (kromě poháru) neměla nijak valný zájem, takže je rozhodila volně do pléna, ať si každý vybere dle svého gusta.
Měla jsem štěstí, podařilo se mi ukořistit tohle:
Už nějakou dobu jsem byla bez kapesního nože a popravdě mi to dost vadilo. S ním je život o tolik jednodušší...
O ten poslední jsem přišla už před nějakou dobou, když jsem byla s taťkou na houbách a on mi vypadl z děravé kapsy u bundy. A pak prý 'Vem si staré oblečení.' Pche.
A to byl tak krásný. Byl malý, lehký a měl v sobě prakticky kompletní manikúru. Vážně. Nůž, nůžtičky, pilník a pinzetu. Ideální pro holku. A to kdysi patřil jednomu klukovi (nechal si ho u nás v autě a já si ho zákeřně přivlastnila)

Zoo

29. března 2012 v 12:03 | Yominis |  Střípky z mého života
Minulou středu jsem si řekla, že využiju krásného počasí a vydám se do Zoo. Díky bohu, den na to už byla mlha a hnusně.
Napsala jsem tedy kamarádkám, připravila si lístek (Už nějakou dobu tam mám permanentku, a tak vstupné nebyl problém) a po několika omluvných sms, že se mnou nikdo nemůže, se konečně ozval někdo, kdo byl se mnou ochotný jít. Katú se Slávkem tam dorazili dokonce ještě přede mnou, takže stihli i krmení lachtanů, které jsem zameškala.
Škoda, mám ty potvůrky ráda.



Bylo opravdu hezky, teplíčko, slunce svítilo... Prostě pohoda.
Do zavíračky jsme stihli zkouknout většinu mých oblíbených zvířat, i když na gorily už se nedostalo. Nevadí, zajdu si tam prostě někdy jindy, do října (kdy mi končí předplatné) času dost.

A nebyla bych to já, abych se aspoň trošku nevyblbla. Slunce mi v tomhle případě dost pomohlo.
Jsem drsná pirátka v růžovém, co umí čarovat! Třeste se!



Až po řádném pohoupání se a vyfocení jsme objevili nápis "Vstup do 10 let." No co, při váze některých dnešních dětí pochybuju, že jsem tomu způsobila nějakou škodu.

Na tygrovi už ovšem žádné věkové omezení nebylo.

Jinak mi jako vtipné přišlo, že když v pět oznamovali rozhlasem, že zavírají, tak nikdo, ale naprosto nikdo tomu nevěnoval pozornost. V klidu se prohlíželo dál, povídalo, děti si hrály na hřišti...
Jedna paní svému synovi dokonce vysvětlovala, že to nic neznamená, že si to ještě bez problémů projdou.
Zajímalo by mě, kdy je skutečná zavíračka zoo.
Protože i při nejlepší vůli dostat se z opačného konce zoo k východu docela trvá. A tím spíš, když máte malé děti a rozhodně nikam nespěcháte.

Jak udělat z vajíčka medvěda

27. března 2012 v 17:35 | Yominis |  Bento & další jídlo
Krátce potom, co jsem si koupila bento box, jsem na ebay.com narazila na tvarovátka na vajíčka. Stály pár kaček a vypadaly patřičně ulítle a neprakticky...
Tak jsem si je pochopitelně koupila.
Postup je jednoduchý.
Uvaříte vajíčko natvrdo, ještě horké ho oloupete, šoupnete do tvarovátka, zavřete a strčíte do studené vody. A za půl hoďky můžete vyndat svého medvěda (já jsem to kupovala jako sadu 2, takže si můžu vybrat mezi medvědem a králíkem)

Uznávám, že je trošku roztřepaný, ale měla jsem po ruce jen čerstvá vajíčka a kdo s nimi dělá, ví, jak špatně se loupou...

Dobrá ptákovina, že?

Víkend plný akce

27. března 2012 v 14:05 | Yominis |  Střípky z mého života
Tenhle víkend byl pro mě docela nabitý událostmi. Proto jsem se rozhodla rozdělit vám ho podle příhod:

Konečně doma

Protože nee-chan měla špatnou předtuchu (a nestíhala uklidit kolej), začal můj víkend trochu později než obvykle. Místo ve čtvrtek večer jsem tedy domů dorazila až v pátek dopoledne. Myslela jsem že nevstanu. Ale i se mým zaspáním jsem na vlakovém nádraží byla dřív než nee-chan, které ujel spoj před nosem. To naštve, co, nee-chan?



Pak rovnou sprint do sprchy a hurá na rehabilitaci (no to opravdu hurá :-P). Není nad to nechat se komandovat nepříjemnou sestřičkou. Nejvíc mě na ní rozčiluje, že přestože jí může být tak maximálně 30, bez jakýchkoliv zábran mi tyká, jako bych byla nějaký malý spratek. Přičemž já jí pochopitelně vykám. Aspoň jedna z nás zná pravidla slušného chování. Ale asi jí začnu taky tykat. Ať pozná, jaké to je.

Výlet do Plzně

Protože taťka měl v Plzni pracovní jednání, myslela mamka, že by se svezla s ním a šla na nákupy. Jenomže samotné se jí nechtělo (Komu taky ano? Ve dvou se to lépe táhne/utrácí). Naštěstí má svou dceru-zachránkyni, která se obětovala a šla to oblečení nakupovat s ní. Ó, jak těžká oběť to pro mě byla... (Nákupy! Nákupy! Nákupy!)



Bowling

V sobou ráno jsme pak já, mamka, nee-chan a stejda jeli na bowling. Chudák taťka nemohl, protože zrovna dělal zkoušku. Ale my si to skvěle užili. Naneštěstí pro mě jsem zjistila, že se mi nejlíp hraje s 12kg koulí, což se mi nějak nedařilo vysvětlit mému palci a zápěstí. Večer už jsem nebyla schopná ani napsat sms.



Zkoušla jsem i lehčí koule, ale vzhledem k tomu, že vůbec neumím hrát, lehké koule vždycky nabraly špatnou rotaci a byla jsem ráda, když jsem shodila aspoň jednu kuželku. Naproti tomu těžká koule (a tou 12 je) se nějakým mým nechtěným natáčením zápěstí nedala rozhodit a koulela si to s klidem ke kuželkám.
Jinak tam byly ještě dvě vtipné věci, první bylo malé černo-bílé jehně, které se páslo v ohradě hned za bowlingem a vypadalo jako kráva.
Vážně. Mělo ty fleky úplně stejně poskládané. Už dlouho jsem neviděla něco tak roztomilého.
A druhou byl jistý asi 40-letý chlápek sedící v rohu, který měl přes celé lýtko vytetovaného obrovského Ferdu Mravence.
(Mimochodem tenhle díl miluju. Už kvůli tankovému šnekovi a chechtavému pavoukovi)

Babička

Pak následovala návštěva u babičky. Venku bylo krásně, tak jsme si s nee-chan sedly na zahradu do trávy a četly si. Netrvalo ani 5 minut a už jsme měly společnost. Zrzek opravdu miluje mazlení.
A když jsme ho hladit přestaly, vystačil si v klidu i sám.
A pak už nastal čas odjezdu. Ale až potom, co jsem babičce s dědou snědla půlku štrůdlu. Neznám nikoho, kdo by dělal jablkový štrůdl tak, jako ona. Narozdíl od ostatních ho totiž nedělá z listového těsta, ale z něčeho mnohem víc... těstovějšího. Že skutečně máte pocit, že do něčeho koušete a nerozpadá se vám to v ruce. Opravdu lahůdka.
Před odchodem jsme ještě dostali vajíčka (díky bohu za babi s dědou, při dnešních cenách jsou jejich čerstvá vejce jako dar z nebes)

Večer

Pak už nastal večer. Mamka s nee-chan si daly vychladit vínko, já si připravila Gin&Tonic, taťka svoje Cuba Libre (Pro abstinenty: bílý rum+limetka+cola). Mám ráda takhle strávené večery. Jenom tak sedět, usrkávat pití a povídat si.
Ale tentokrát jsem měla na programu i něco jiného. Po víc než čtvrt roce jsem dostala chuť jít si zatancovat. Nevím, co mě to popadlo. Snad že už mě nebolí noha (jen při delší cestě ze schodů), snad že se ve mně nahromadila přebytečná energie...
Takže jsem se nalíčila, oblékla a společně s Míšou a Renčou vyrazila do šumu.

Abych si vzpomněla, proč jsem tam vlastně takovou dobu nebyla.
Což o to, vytancovala jsem se skvěle a byla i legrace, ale jsou věci, které mi prostě lezou na nervy. Buď jsem z nich už vyrostla nebo jsem do nich nikdy nedorostla a pochybuji, že někdy snad dorostu. Díky bohu, byl by ze mě zoufalec, jakých se na diskotékách dá potkat dost.



Nechci si nechávat kupovat pití od cizích chlápků. Rozhodně nehodlám nikomu sedat na klín. Nesnáším, když se se mnou nějaký kluk snaží tancovat. Nemám potřebu se opíjet. Nenávidím, když na mě někdo sahá, aniž bych mu to dovolila, a to, že se známe, nebo jsem ho pozdravila, není dovolení. Na půlku hudby se nedá tancovat. Dokud se nerozhodli pouštět retro, měla jsem tendence začít vrčet. A ne, nehodlám se s nikým bavit o sexu, natož ho s kýmkoliv na té diskotéce provozovat.



Myslím, že pokud mě ještě někdy napadne jít tancovat, nechám si tyhle zásady vytisknout na tričko.
Ne, že by to asi moc pomohlo.

Odjezd

Pondělní rehabilitace už byla úplně v pohodě (pokud tedy nepočítám vstávání v 5:00), protože jsem měla na cvičení jinou sestru. K mému překvapení jsem měla pocit, že se mnou i cvičí. Byla milá, slušná a během celé rehabilitace se mi (narozdíl od té minulé) při rozhovoru občas i podívala do očí. Moc příjemný rozdíl.

I bento může být nezdravé

27. března 2012 v 12:15 | Yominis |  Bento & další jídlo
Na dnešek jsem si připravila bento, které se zrovna nedá označit za dietní a zdravé. Ale ta chuť...
Je v něm:

nesolená rýže posypaná černým sezamem
kuřecí játra orestovaná se sojovou omáčkou a na nich slunečnicová semínka
cherry rajčátka
kukuřice
hrášek
bramborový salát(kupovaný) posypaný zase černým sezamem

Tentokrát jsem na oddělení surovin použila alobal, protože jak játra, tak bramborový salát mají tendenci prosakovat a to jsem rozhodně nechtěla.
Není to možná dietní, ale vypadá to dobře, že?
A očekávám kladné reakce, protože moje spolubydlící jakožto obdivovatel naprosto zklamala.

Já: Podívej, co budu mít zítra na oběd!
P.: Fůůj.
Já: Počkej, proč 'Fůůj'?
P.: Co to v tom je?
Já: Bramborový salát, játra, rajčátka, hrášek, kukuřice. A v tomhle je rýže.
P.: Fůj. A co je to černé na tom?
Já: To je černý sezam. Semínka.
P.: Fůůůůůj!

Věty mého srdce: Muž, který sázel stromy

26. března 2012 v 22:59 | Yominis |  Věty mého srdce
Dneska přidávám svůj týdenní knižní příspěvek trošku (dost) později, než normálně.
Celý víkend jsem totiž byla bez počítače (Vlastní volba. Vtipné, že celá rodina koukala, jako bych se právě rozhodla nedýchat) a dneska jsem až do osmi do večera byla ve škole. Nu a než si člověk uvaří večeři a bento, to taky docela trvá...
Každopádně ale je tu:

Jean Giono - Muž, který sázel stromy

Když pomyslím, že stačil jeden jediný muž
odkázaný na pouhé své fyzické a morální zdroje,
aby vydobyl z pouště tuto zemi kananejskou,
pak mám za to, že postavení člověka
je přese všecko čímsi podivuhodným.
Když si však uvědomím, s jakou vytrvalostí
byl velkodušný a s jakou horlivostí velkorysý,
aby došel k takovému výsledku,
zmocní se mne nezměrná úcta
k tomu venkovanovi beze škol,
který dovedl do konce takové dílo hodné Boha.

Nádherný krátký poetický příběh o prostém pastevci, který zasvětil zbytek svého života sázení stromů. Během let jeho usilovné snažení změnilo ráz celé krajiny a vrátilo do kdysi pusté země život. A nikdo z těch, kteří mu za to vděčí, se to nikdy nedozvěděli...
Je to opravdu krásná knížečka, obvykle s nádherným grafickým zpracováním. Já osobně jsem svůj výtisk dostala od nee-chan a je plný úžasných maleb a obrazů z přírody.
Rozhodně ji doporučuji každému mít doma. Její četba mě vždycky hrozně uklidní.
Jedinou vadou na kráse je to, že Elzéard Bouffier, ten podivuhodný člověk, nikdy neexistoval. Jinak by to bylo opravdu dokonalé.

"Ví toho o hodně víc než všichni dohromady.
Vynašel výtečný prostředek, jak dosáhnout štěstí!"

Musíme si promluvit o Kevinovi - recenze

21. března 2012 v 21:58 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
V rámci filmového semináře UK jsem byla s nee-chan na předpremiéře filmu "Musíme si promluvit o Kevinovi"
A komentáře nelhaly, byla to opravdu depka roku. Ale skvělá.

Příběh:

Film popisuje příběh jedné ženy, Evy, a velké tragédie, která se stala. Sledujeme ženu, kdysi slavnou cestovatelku, jak se protluká životem ve městě, kde ji většina obyvatel nenávidí. Jen v útržcích se zpětně dozvídáme, proč to tak je. Všechno začalo před lety, když otěhotněla. A z dítěte, Kevina, vyrostl narušený chlapec, který ji už od útlého dětství psychicky týral, přestože otci prokazoval veškerou synovskou lásku, kterou si mohl přát. Vztah mezi Evou a Kevinem byl se dal popsat jako zvláštní a depresivní kolotoč plný nenávisti, pohrdání, zloby, chladu, sebezapírání a asi možná i lásky. Vidíme Kevinovo dětství, dospívání a až úplně nakonci zjišťujeme, co přesně se vlastně stalo těsně před jeho 16-tými narozeninami.

Moje hodnocení:

Šla jsem na film s jistými očekáváními, některá se vyplnila, některá snímek předčil a některá se nanaplnila vůbec.
Předně bych chtěla upozornit, že shrnutí na csfd.cz je dost zavádějící. Já osobně jsem z něj pochopila, že chudák nešťastná matka má ďábelského syna, kterého miluje, ale který ji trápí, jak může.
Chyba lávky. Ti dva si nemají vůbec co vyčítat. Narušení byli oba.
Eva už odzačátku dávala najevo, že dítě nechce. Netušila, jak se k němu chovat a při scéně, kdy kočárek s brečícím Kevinem postaví hned vedle běžící sbíječky, jen aby nemusela slyšet jeho pláč, už muselo každému dojít, že není psychicky tak úplně v pořádku. A naprosto se v tom utvrdil, když malému Kevinovi vypravovala, jak by ho nejraději neměla a že by si přála být zrovna ve Francii a rozhodně ne s ním. A posledním hřebíčkem do rakve bylo, když přiznala, že si na Kevina 'zvykla.' Přesto si troufám tvrdit, že ho svým zvráceným způsobem měla ráda. Krev prostě není voda a u matky to platí dvojnásob.
A Kevin? Myslím, že jsem ještě ve filmu neviděla ďábelštější dítě (ale nedívám se na horory, tak o mám asi zkreslené). Půlku filmu nepromluvil jediné slovo. Jen mlčel, upřeně sledoval a pohrdlivě se usmíval. A druhou půlku filmu dělal to samé, jen s tím rozdílem, že občas otevřel pusu, aby pronesl nějakou chladnou, vykalkulovanou větu, která jeho matce rozdrásala nervy. Popravdě si nemyslím, že by ji prostě nenáviděl. Jejich vztah byl mnohem složitější. Nechtěl, aby ho opustila (dokonce aktivně zapracoval na tom, aby zůstala), nikdy nepromarnil příležitost, aby ji vyvedl z míry, navíc byla jediná, koho neměl v úmyslu zabít, dokonce i to, co později našla na zahradě, se dá považovat, jako 'dárek' pro ni. Přichystal to tak, aby je našla.
Na celém filmu bych chtěla vyzdvihnout nejen herecké výkony (jestli Tilda Swinton nedostane aspoň nominaci na Oscara, budu vědět, že to jde s filmovým průmyslem definitivně z kopce), ale především také režii.
Depresivním životem osamělé a nenáviděné ženy probleskují krátké útržky vzácných vzpomínek na radostný rodinný život, přerušené ale v nejšťastnějším momentě opět krutou realitou jejího všedního dne, nebo ještě krutější vzpomínkou na prožité hrůzy. V jednotlivých scénách není zdánlivě žádná souvislost, přítomnost se střídá s minulostí bez jakékoliv chronologie, prostě se objevují tak, jak je to u člověka běžné, v souvislosti s nějakým obrazem, zvukem, myšlenkou...
A k navození mrazivého pocitu u diváka občas stačí jen poměrně nevinný motiv jako je červená barva drolící se z vlasů či ruka drtící dětské cereální lupínky rozházené po stole. Červená vůbec prostupuje celým filmem, jako by nám pořád připomínala, že se v minulosti stalo něco strašlivého, že hlavní postavy mají na rukou krev.

...

Ach jo, nikdy jsem neuměla psát dobré recenze. A na dobré filmy se píší ještě o dost hůř. Navíc dnešek byl vyčerpávající den a já už ztrácím náladu i sílu psát. Plánovala jsem toho napsat víc, ale stejně je nejlepší podívat se na film sám/sama než číst názory někoho jiného.
Proto promiňte, pokud tenhle článek nebude dávat moc smysl.
Jedno důležité si z něj ale odneste:

Skvělý film, doporučuji vidět!!


Mít tak 3 přání... skutečně byste si dokázali vybrat?

19. března 2012 v 18:02 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Já vím, tohle téma se opakuje v každé druhé pohádce.
Ale mám nějakou divnou náladu (málo jsem spala, bolí mě břicho, jsem hladová a i přes svoji špatnou snášenlivost kofeinu jsem měla čokočíno, tedy kafe smíchané s horkou čokoládou), tak jsem si řekla, že zkusím trošku potrápit hlavičku nesmyslnou hypotetickou otázkou...

Kdybyste měli 3 přání, co byste si přáli?

A počítejte s tím, že džin/zlatá rybka/kouzelný dědeček/whoever je ve skutečnosti pěkná mrcha a rozhodně mu nejde o to, udělat vám radost.
Takže si musíte dát pozor, aby vaše přání nešlo překroutit, nevrátilo se vám s fackou do tváře nebo neublížilo těm, které máte rádi.

Ona ta odpověď vůbec není tak lehká, že?

Dřív jsem celá pyšná na svoji genialitu odpovídala "Přeji si být pořád šťastná." Ono to zní hezky. V jednom přání prakticky obsáhnete veškeré vaše potřeby. Jenže... Duševně narušený člověk, jehož jedinou láskou je olizování obálek, bude šťastný, dokud jich bude mít dostatečnou zásobu (nebo dokud se neotráví lepidlem) Hlupák, který má každého za přítele a nevidí, že ho jen zneužívají, je také ve svojí zaslepenosti šťastný... Takhle dopadnout nechci.

Přát si další přání. Typické. Jenomže když nejsem schopná vymyslet ani jedno normální přání, které by bylo bezpečné, proč bych jich měla potřebovat víc?

Přát si peníze přímo vybízí k problémům. A to tolika, že je nedokážu ani spočítat.

Přát si věčný život? Sakra, tak to ani náhodou. Klidně bych mohla prožít věčnost pěkně nešťastně. A i kdyby ne, tak žít pořád musí být hrozná nuda.

Přát si, aby všichni členové rodiny byli zdraví také není nejlepší. Tolik věcí se může přihodit špatně (buď je tím odsoudíte k žití věčně - viz.předchozí bod, nebo budou zase trpět psychicky, nebo se rozhádáme a já budu mít doživotní, tedy nesmrtelné, nepřátele)

Nebo se inspirovat Slečnou drsňák a Přát si světový mír? Lidé se dokáží naprosto bez problémů vyvraždit i bez válek. A pokud by to nedejbože fungovalo, tak po sobě za chvilku budou lidi šlapat, jak to bude přelidněno.

Hm...

(po dlouhém přemýšlení)

Možná to mám.

Ale nejdřív přemýšlejte i vy. Opravdu by mě zajímaly vaše odpovědi, komentáře uvítám. Až budete rozmyšlení, podívejte se na můj výtvor:
(Označte text, abyste ho viděli)

"Přeji si mít mít schopnost plnit si svá vlastní přání bez neodstranitelných vedlejších efektů či následků a aniž by nabytí této moci nebo její uplatňování ovlivnilo paměť, jakékoliv tělesné či duševní funkce, schopnost myslet a mít city u mě či lidí, na kterých mi záleží či bude záležet, ledaže bych si to sama výslovně přála."

UPDATE:
Na doporučení mého oblíbeného kolemjdoucího jsem se rozhodla svoje přání ještě malinko poupravit:

"Přeji si mít mít schopnost plnit si svá vlastní přání bez neodstranitelných vedlejších efektů či následků a aniž by nabytí této moci nebo její uplatňování ovlivnilo paměť, jakékoliv tělesné či duševní funkce, schopnost myslet a mít city u mě či lidí, na kterých mi záleží či bude záležet, ledaže bych si to sama výslovně přála, přičemž se přání vždy budou plnit po vyslovení formule 'XXXX'"

Ještě budu muset popřemýšlet na přesnou formulí. Musí to být totiž něco, co nevzbudí pozornost okolí, ale zároveň to omylem nevyslovím v běžné řeči.

UPDATE 2:
Po diskuzi (přečtěte si komentáře) jsem se rozhodla ještě jednou přehodnotit svoje přání:

"Přeji si, abys ty ani nikdo se stejnou nebo podobnou mocí, jakou máš ty, už nebyl schopný splnit nikomu žádné další přání."

Ona to asi opravdu nebyla tak lehká otázka, že?

Věty mého srdce: Krysař II.

19. března 2012 v 16:01 | Yominis |  Věty mého srdce
Krysař už tu byl, ale já vás varovala, že se tu objeví znovu.
Takže...

Viktor Dyk - Krysař


Sedmihradská země,
krásná jako hřích.
Lesy hučí temně,
nepřehluší smích.

Je to země jasu,
je to jiný svět.
Zpívá moře klasů,
šeptá květu květ.

Umí srdce zhojit
čarokrásným snem.
Dej nám, bože, dojít
v sedmihradskou zem!

...

Chcete, děti města Hameln, vejíti v tento pozemský ráj? Není nic snadnějšího. Vystupte na horu Koppel; v propasti, která se tam otevírá, je brána do Sedmihrad.

...

Dav řídl za zvuků písně krysařovy; posléze krysař osaměl nad propastí -
Vzpomněl na "ano" řečené jarního večera. Vzpomněl na Agnes, která ho předešla, ale kterou možno dohoniti. Naklonil se nad propastí.
Bylo ticho, zvláštní ticho. Píšťala padla z Krysařových rukou. A jeho píšťala znamenala život.
Zvuky její jako by ještě doznívaly v pádu; zvuky její vedly krysaře jako vedly dav -
"Ano," odpovídal krysař němé propasti. A také on hledal bránu.
Tak odešel Krysař a ostatní z Hameln; není však jisto, došli-li země sedmihradské.

Jsem jediná, kterou z toho mrazí po zádech? Zkáza celého města. A to pro lásku jednoho muže k jedné ženě. Co všechno dokáže taková malá píšťala. Vlila do tisíců lidí naději na lepší svět, na štěstí, které dosud nepoznali, na zbavení se hříchů, které si s sebou nesou. Dokonce i sám krysař se jí nechal ovlivnit. Už nebyla jenom nástrojem. Byla samotným jeho životem. Krysař přišel o svou lásku, přišel o svůj život a na hranici šílenství se vydal za jejich ozvěnou v naději, že oboje získá zpět.
A město Hameln šlo s ním.

Máme tu první jarní den... a ptačí válku

17. března 2012 v 13:34 | Yominis |  Střípky z mého života
Tak tu máme první jarní den.
Samozřejmě, že oficiálně začíná jaro až za pár dní, ale dnešní počasí se tak už tvářilo.
Konečně vysvitlo sluníčko, začíná zelenat tráva, ven se vyvalily tlupy ječících dětí, které až doteď držely jejich úzkostné matky doma, a i krkavci na kostele začali nadšeně krákat. Což mi připomíná...
Je naše město jediné, kde se vede krkavco-holubí válka? Už měsíce sleduji jejich bojové úspěchy a bohužel se zdá, že zatím mají navrch krkavci. Dřív jich tu byla jen hrstka, ale za poslední rok se jejich počet zněkolikanásobil a rozhodli se vyhlásit válku proti útisku od jejich menších, ale početnějších opeřených příbuzných. Během lítých bojů obsadili krkavci postupně všechny strategické pozice na místním kostele i radnici. Holubi museli uznat zdrcující porážku a momentálně se choulí na střeše nedaleké banky. Ale čas odvety určitě brzy přijde! Jen počkejte!



Nu, ale abych se vrátila k tématu:
Blíží se jaro!!!
Podle předpovědí se sice má zase brzy ochladit, ale věřte meteorologům, že.



Každopádně jsem se rozhodla neponechat nic náhodě a využila jsem příjemného počasí na krátkou procházku městem.
No dobře, nebyla to až tak procházka. Spíš cesta za jídlem. Která netrvala ani 10 minut. Do blízkého asijského bistra. Na strašně nezdravý (a dobrý) kebab s nudlemi plný tatarky, kečupu a glutamátu.
Ale i to se počítá, ne?



A pro tuhle příležitost jsem si konečně (jupí!) mohla obléknout moji oblíbenou jarní sukni a moje úžasné nové boty, které ale na fotce nejsou vidět, neb do obýváku se v botech nechodí (mnohokrát porušeno)

PS: Ne, tohle opravdu není fashion blog (vzhledem k mému zvrácenému vkusu ani nemůže být) a nemám v úmyslu ho na něj přeměnit. Jenom se ráda chlubím věcmi, které mám ráda nebo se mi líbí.

Rehabilitační magické triky

16. března 2012 v 21:48 | Yominis |  Střípky z mého života
Dvakrát týdně chodím s tím zatraceným kolenem (viz článek a článek) na rehabilitace.
Protože jsem ale většinu týdne v Praze, jako jediné možné dny připadají pondělí a pátek. Což jsou oba tzv. "chlapské dny."
Což o to, mně by to ani tolik nevadilo, touze okukovat chudáky dědečky ve vířivce vcelku bez problémů odolám. Ale ty trable s převlékáním... Člověk se nemůže převlékat na chodbě, převlékací kabina daleko (a stejně bych tam nejspíš na nějakého vyjukaného pána narazila), tak co s tím?
Moje geniální magické řešení!
Protože noci (a pořád ještě i dny) jsou chladné a žezlo, jak víme, nezahřeje (kdo neví, z jakého filmu to je, má základní mezery v pohádkovém vzdělání!), nemůžu se procházet přes půl města jenom v kraťasech.
Takže...
Nu a po příchodu do nemocnice stačí jenom sundat sukni a pod ní... Můj milovaný overal!
Připravená cvičit!

Věty mého srdce: Židovka z Toleda

12. března 2012 v 17:20 | Yominis |  Věty mého srdce
Jako každé pondělí, i teď přidávám krátkou ukázku z knížky. Tentokrát se jedná o:

Lion Feuchtwanger - Židovka z Toleda

"Raquelina smrt náleží k tvému trestu. Co tak pyšně popíráš, toť pravda. Raquel musela zemřít pro tvou rytířskou lehkovážnost." A vyprávěl mu, co věděl od Benjamina, že Raquel a její otec odmítli ochranu juderíe pouze proto, že Alfonso poručil, aby na něho čekala v Galianě.
Alfonsa zaplavila náhlá, obrovská vlna vzpomínky a poznání. Rozhněvaný kněz měl pravdu: Byla to jeho vina. /.../
Dvakrát jí to uložil, lehkovážně, jen tak mimochodem. Oné poslední noci napovídal spoustu různých domýšlivostí, ale ona brala všechny ty jeho žvásty a vypínání vážně, i onen mimochodem pronesený pokyn se jí vryl hluboko do paměti. A kvůli tomu zemřela. A on jí ani neřekl sbohem, ujel, opojen frivolním hrdinstvím, zapomněl na ni a hnal se do té své pošetilé bitvy.

Nevím, kolik z vás tenhle příběh zná. Ústředním motivem celého příběhu je láska krásné židovky Raquel a křesťanského krále Alfonsa na pozadí náboženských bojů (období křižáckých válek) ve Španělsku.
Skutečně se milovali. Raquel mu zasvětila svůj život, on zase snášel nepřízeň osudu a neštěstí, která, jak věřil, byla trestem za jeho vztah s židovkou. Ale byl domýšlivý, prchlivý... Odjel bez rozloučení do války, vést své velké tažení. Vztahy mezi židy a křesťany byly napjaté, ale Raquel odmítala neuposlechnout přání krále, aby neopustila sídlo, které jí dal vybudovat, neskryla se do bezpečí. Po prohrané bitvě proti muslimům se situace vyhrotila.
Raquel a jejího otce ubil dav k smrti.
Tuhle ukázku jsme si vybrala, protože mě vždycky dojala Raquelina zbytečná smrt. Do poslední chvíle věřila králi, ctila slib, který mu dala. A nejsmutnější na tom bylo, že sám král na ten příkaz zapomněl. Vlastně ho ani jako příkaz nebral. Jen jedna ze spousty chvástavých vět, které jí řekl před odjezdem. A tak končí příběh jedné velké lásky.
Jednou malou hloupou větou.

... a až budu vítězem, bude to ulehčení, ale nebude to štěstí. Po štěstí, které mi bylo souzeno, je už veta. Bylo tu, držel jsem je v náručí, vinulo se mně, měkké a závratně sladké. Ale byl jsem lehkomyslný a odešel jsem. A teď tam dole odnášejí to, co mi bylo jako mé štěstí přisouzeno.

Z archivu aneb ostříhání dělá divy

11. března 2012 v 21:38 | Yominis |  Mazlíčci
A opět jsem po dlouhé době zalovila v hlubinách rodinného archivu a tentokrát jsem narazila na tyhle dvě fotky. Jsou focené krátce po sobě.
Sára před ostříháním (bylo to její asi nejchlupatější období):

... a Sára po ostříhání:

To je rozdíl, co?

Jako z džungle

11. března 2012 v 18:07 | Yominis |  Střípky z mého života
Ha! Moje historicky první věc, která má potisk, který se tváří, že je ze zvířete!
Obvykle jsem velký odpůrce napodobenin zvířecích vzorů. Hadí/krokodýlí/zebří/tygří... všechno mi to přijde dost ulítlé a popravdě i laciné (bez ohledu na to, kolik to ve skutečnosti stálo).
Dobře, oprava, zebra může být i vtipná, ale spíš na doma, do města bych si to asi nevzala.



Moje averze trvala až donedávna. A pak jsem uviděla tenhle klobouk. A byla to láska na první pohled.
A jak se říká, lásce neporučíš, takže už má svoje čestné místo u mě na polici.
Jenom škoda, že je teď všude tolik přeleopardováno. S těmihle věcmi se teď roztrhl pytel a každý chce mít svůj kousek džungle. Budiž, každému, co jeho jest.
Já mám svůj klobouk.

PS: Ty brýle jsou taky nové. Nechtělo se mi fotit dvě fotky, tak jsem je dala k sobě. Dohromady to ale asi nosit nebudu.

Na to, že nejsem fanda komediálních show...

9. března 2012 v 10:20 | Yominis |  Různá videa
... se u tohohle opravdu bavím.
Je to opravdu až s podivem. Většina komediálních představení i bavičů celkově mi totiž prostě a jednoduše nepřijde vtipná.
Jsou pochopitelně i výjimky (Jeff Dunham). Ale většinou nechápu, proč bych se měla smát, nebo hůř: Je to založené na takovém tom podívejte-se-jak-se-před-všemi-ztrapňuji humoru. A ten nikdy nebyl mým šálkem čaje. Jeden z důvodů, proč se nedívám na teenagerovské komedie.
Každopádně ten sympatický týpek z následujícího videa mě rozesmát dokázal.
Jedná se o scénu z briské komediální show Fast and Loose, založené především na improvizaci. Předvádí ji David Armand a ostatní musí se sluchátky na uších hádat, kterou písničku zrovna interpretuje.
Skvěle využívá zvukovou podobnost různých slov (be - bee, I - eye) i jejich různých významů. A výsledkem jsou poměrně šílená pantomimická vystoupení na různé známé písničky.
Rozhodla jsem se přidat sem Hit Me Baby One More Time, protože netuším, jak jsou na tom s angličtinou čtenáři tohohle blogu, a tahle písnička mi přijde poměrně jednoduchá jak na pochopení, tak na slovní zásobu...

Takže enjoy!

PS: Jestli můžu doporučit, tak si to pak pusťte i bez zvuku. Je to skvělý zážitek

Broučí brumlání

8. března 2012 v 23:37 | Yominis |  Střípky z mého života
Konečně budou na koleji zase po půl roce provádět dezinsekci, tedy postřik proti hmyzu.
Těšíme se na to se spolubydlící jako na smilování.
Máme totiž důvodné podezření, že někde ve zdech máme hnízdiště brouků.
Jinak si nedokážu vysvětlit, že při zavřených oknech i dveřích (u těch venkovních máme dokonce ucpanou mezeru pod nimi plyšákem) nám tam lezou, lítají, bzučí a vůbec jinak otravují brouci, ve kterých jsem vcelku bez nesnází poznala kněžice.
Kdyby to byla sem tam jedna, tak prosím. Ale 3 i víc za den? To už není normální.
Pokud netušíte, jak ty potvory vypadají, tady je malá ukázka (jsou velké víc než centimetr):
Já obecně proti broukům nic nemám, drtivá většina z nich je i roztomilá, ale když vám celé měsíce lezou všude, přestane vás to bavit.
Navíc je nemůžete ani normálním způsobem zabít.
Kněžice jsou totiž od přírody vybavené proti útoku predátorů (či novin) tím, že v případě ohrožení nebo zranění vypouští odporně páchnoucí látku.
Žádný extra zážitek pro ubohé obyvatele kolejního pokoje...
Ale už jsme vynalezly způsob, jak se toho či onoho otravného jedince zbavit.
Nabrat na papír, sklepnout do záchodu, hodit na něj kousek toaleťáku (nikdy bych nevěřila, jak brouk umí plavat) a hurá s tebou do odpadní roury.
Ještěže jsou ti brouci tak strašně pitomí a pomalí...

A dneska před odjezdem domů jsem dostala praštěný (a uznávám, že asi i trošku drzý) nápad, řekla si proč ne, vzala papír, tužku, lepidlo a několik mrtvolek těch potvor, co se rozhodli umřít na našem parapetu:

PS: Až po vystřízlivění počáteční bujaré nálady mi došlo, že se můžou páni dezinsektáři pěkně urazit. Doufám, že místo postřiku proti hmyzu nenajdu na pokoji hmyzí vábničku či něco takového...

Věty mého srdce: Hrabě Monte Cristo II.

5. března 2012 v 17:13 | Yominis |  Věty mého srdce
Jak jsem slíbila, pokračuji další ukázkou z mojí milované knížky

Alexandre Dumas - Hrabě Monte Cristo

...Andrea a oba katovi pacholci se váleli v prachu, přičemž odsouzenec neustále křičel: "On musí umřít, chci aby umřel. Nemáte právo mě zabít samotného!"
"Podívejte se," pokračoval hrabě a uchopil oba mladé muže za paže, "podívejte se, protože tohle je na mou duši zajímavé! Tady jste viděli člověka, který se smířil se svým osudem, který šel na smrt jako zbabělec, pravda, ale konec konců bez odporu a výčitek. A víte, co ho utěšovalo? Víte, co bylo příčinnou, že nesl svůj trest trpělivě? To, že někdo jiný měl umřít před ním! Žeňte dva skopce k řezníkovi, dva voly na jatka, a vysvětlete jednomu z nich, že jeho druh nezemře - a skopec zabečí radostí, vůl zabučí blahem. Ale člověk, člověk, kterého Bůh stvořil podle svého rozumu, člověk, kterému Bůh uložil jako první, nejvyšší zákon lásku k blížnímu, člověk, kterému dal Bůh hlas, aby mohl vyjádřit svoji myšlenku, co ten vykřikne nejdřív, když se dozví, že jeho kamarád je zachráněn? Kletbu! Sláva člověku, tomu veledílu přírody, tomu pánu tvorstva!"
A hrabě se dal do smíchu, ale jeho smích byl hrůzný a ukazoval, že musel strašlivě trpět, když se dovedl tak smát.

Jeden z dalších příkladů, na kterých je vidět, jak se Monte Cristovi změnil názor na lidi. Naučil se na svět dívat jinýma očima. Už neviděl barevné spektrum jako my ostatní. Pro něj to byla jen černá, bílá, černá, černá, bílá, černá, černá, černá, černá, černá....
I když v tomhle konkrétním případě měl možná tak trošku pravdu.