Duben 2012

A Moudrý klobouk mě zařadil...

28. dubna 2012 v 19:31 | Yominis |  Střípky z mého života

To jste nečekali, že?
Popravdě mně samotné to bylo jasné hned. Drtivá většina fanouškovských testů mi vždycky vycházela na Hufflefuff. A já jsem za to ráda.
Ale protože jsem slyšela na mojí oblíbenou kolej hodně negativních ohlasů a dost lidí nechápe jeho skvělost, dovolte mi několik poznámek:

Lidé z Hufflepuffu si vcelku neprávem získali pověst slabých a hloupých kouzelníků, kteří jsou v Bradavicích tak trošku do počtu a nikdy to nikam nedotáhnou. Omyl.

  • Hufflepuff je známý svojí loajalitou, vytrvalostí a smyslem pro spravedlnost. Nikdy se neotočíme k příteli zády a jsme ochotní i zemřít pro to, co si myslíme, že je důležité. Jenom se tím prostě tolik neoháníme jako Gryffindoři. Hufflepuff je také hodnocený jako nejpřátelštější kolej.
  • Nezajímá nás sláva, radši splyneme s davem. Ale když je potřeba se bránit, radši nám nestůjte v cestě, hned tak se něčeho nelekneme.
  • Narozdíl od ostatních kolejí se za posledních 1000 let nikdo mimo Hufflepuff nedostal do jejich Common room (zapomněla jsem, jak se to řekne česky)
  • Hufflepuff je kolej s nejmenším počtem černokněžníků a jejich posluhovačů ze všech.
  • Právě z Hufflepuffu byl jediný, koho Ohnivý pohár oficiálně vybral jako účastníka Turnaje tří za Bradavice. Ano, mluvím tu o Cedicovi Diggorym. Jakkoliv mi herec tu postavu zkazil, nikdo mu nemůže upřít, že narozdíl od Harryho na řešení těch úkolů přišel sám. A to ještě poměrně úspěšně. To, že byl fér a chtěl odvolat výhru v zápase potom, co Harryho napadli Mozkomoři, byl jenom bonus navíc.
  • Z Hufflepuffu byla i Tonksová. Přestože byla chvílemi správné pako, nikdo by o ní rozhodně neřekl, že byla zbabělec nebo slabá.
  • Velká část Brumbálovi armády byla z Hufflepuffu. Ernie Macmillan, Hannah Abbott a Susan Bones byli společně s Nevillem Longbottomem jednimi z vůdčích osobností Brumbálovi Armády po odchodu Harryho z Bradavic.
  • Při bitvě o Bradavice byl druhý největší počet studentů, co zůstali a bojovali, právě z Hufflepuffu (nejvíc jich bylo pochopitelně z Gryffindoru)
  • Jako další významné studenty Hufflepuffu můžu jmenovat Newt Scamander (Fantastická zvířata a kde je najít- říká vám to něco?), Bridget Wenlock (jako první objevila důležitost čísla 7), Artemisia Lufkin (1. ministryně kouzel v dějinách), Hengist of Woodcroft (zakladatel Prasinek), Grogan Stump (jeden z nejpopulárnějších ministrů v historii, přiznal lidská práva kentaurům, vodním lidem i všem bytostem schopným myslet),...

Tak, už chápete, proč jsem spokojená, že jsem v téhle koleji?


Jinak uznávám, že tenhle článek je tak trošku paskvil, protože tu míchám české i anglické názvy...
Jenomže si nemůžu pomoct.
Spousta jmen (Bradavice, Brumbál, Prasinky,...) mi prostě přirostla k srdci v českém znění.
Naproti tomu označení kolejí a pár dalších věcí mi prostě zní líp v angličtině.
Tak nad tím trošku přivřete oko a snažte se to nevnímat.





PS: Kdybyste mě někdo sháněl, pohybuji se někde v Pottermore světě pod přezdívkou: SeerFloo31430

Pottermore aneb konečně otevřeno!!!!

24. dubna 2012 v 19:03 | Yominis |  Střípky z mého života
Ano, je to tak.
Plakát ve včerejším článku byl reakcí na to, že 14.4.2012 byl konečně Pottermore otevřený i široké veřejnosti. Včetně mě.
Pro ty z vás, kteří nevědí, o co se jedná:

POTTERMORE


Pottermore je stránka, kterou J. K. Rowlingová založila, aby nám, ubohým fanouškům, pomohla smířit se s ukončením celé Harry Potter ságy. Je do dělané formou hry.
Postupně procházíte Harryho světem, sbíráte věci, dostáváte dopis o přijetí do Bradavic, nakupujete vybavení v Příčné ulici, vybíráte si hůlku ...a pak už jde na řadu rozřazování.
Líbí se mi, že jak výběr hůlky, tak výběr koleje je dělaný formou testů. A narozdíl od většiny online testů tohohle typu se vás nikdo neptá, jaká je vaše oblíbená barva (červená/modrá/žlutá/zelená) ani které zvíře máte rádi (lev/had/havran/jezevec), ale zkoumá spíš charakter.

Při výběru hůlky dostanete otázky typu:
Čeho si na sobě ceníte? (odhodlání/představivost/houževnatost, inteligence, originalita/optimismus/laskavost)
Co vás nejvíce děsí? (tma, oheň, výšky, uzavřené prostory, osamocení)
Jste sami na rozcestí, kterou cestou se vydáte? (k moři, do lesa, ke hradu)
a podobně

Moudrý klobouk se vás zase bude ptát na :
Se kterou z následujících věcí bys měl největší problém se vypořádat? (hlad/zima/osamělost/nuda/být ignorovaný)
Co bys byl raději? (záviděný/napodobovaný/důvěryhodný/chválený/oblíbený/obávaný)
Jednou za století Flutterby bush vytvoří květy, které uzpůsobují svou vůni, aby přilákaly neopatrné. Pokud by se snažily zlákat tebe, jak by voněly? (praskající ohniště/moře/čerstvý pergamen/domov)
atd.atd.

Já si tím vším prošla a ...
Začneme hůlkou.
Mám štěstí, protože moje hůlka je jednou z těch vzácnějších. Vlastně ve všech aspektech.
Délka: 14 1/2 palce je delší, než je obvyklé, což je ale nejspíš způsobené tím, že jsem zaškrtla, že jsem vyšší než je průměr (což je ostatně pravda)
Ohebnost: Mírně ohebná. Tahle vlastnost se odvíjí od schopnosti adaptability a ochoty se změnit.
Jádro: No, to už je větší legrace. Ollivander používá jenom 3 náplně do hůlek, ale pero fénixe je z nich nejvzácnější. A taky nejsvéhlavější. Často jednají po svém a je těžké si je získat na svoji stranu. Co se týče magických schopností, mají pera z fénixe rozmezí nejširší.
Dřevo: A teď přichází to bingo. Mám hůlku z cesmíny.Je to jedno z vzácných dřev a je prý vhodné zejména pro ty, co mají problém se zvládáním vzteku (Hej! Jak to ví? Na to v testu otázka nebyla! :-D). Je to také jedno z dřev, u kterého je magická schopnost nejvíce provázaná s jádrem hůlky. Je nechvalně známé tím, že je velice těžké skloubit ho s perem z fénixe. Pokud ovšem taková kombinace nastane, nic a nikdo by jim neměl stát v cestě.

Dobré ne? Tyhle informace jsem si nevycucala z prstu. Jejich autorkou je pochopitelně Rowlingová.
Jeden z hlavních důvodů, proč jsem se na Pottermore přihlásila je totiž fakt, že jak procházíte hrou, dostáváte za odměnu střípky informací ze světa HP. Tak jsem se například dozvěděla nejen vše o hůlkách, ale i životní příběh McGonagallové, jak vzniklo Nádraží 9 3/4 a podobně.

Nu a ptáte se v jaké jsem koleji?
Zkuste hádat...
(Dokonce jsem kvůli vám odbarvila pozadí té hůlky (červený samet pod ní je společný pro všechny koleje, kontrolovala jsem to), tak se snažte :-P)
...

Odpověď přidám zítra!


Třídní sraz 2012

24. dubna 2012 v 17:11 | Yominis |  Střípky z mého života
A následuje další střípek z mého života.
O víkendu jsme měli třídní sraz z gymplu. Většina těch, které mám ráda, ale neplánovali dorazit, tak jsem si nebyla jistá, jestli vůbec má cenu tam jít.
Nakonec jsem se ale přece jenom dokopala k tomu udělat ze sebe člověka a vyrazila směr hospoda.
A zažila jsem jedno velké zklamání.
Lidí tam bylo pět a půl, z toho víc než půlka z nich mi byla už od začátku prváku nesympatická nebo jsem s nimi promluvila za celé studium tak 10 vět. A pět z nich bylo jednoslovných. "Ahoj."
Všechno tam tak nějak usínalo a já se už připravovala na předčasný odchod domů.
Naštěstí vzápětí dorazila další skupina absolventů a konečně to začalo trošku žít.
Za další půl hodinu jsem se už obstojně bavila.
Dorazil dokonce i náš bývalý učitel i se svojí snoubenkou - naší bývalou spolužačkou.
Navíc jedna z holek slavila narozeniny, takže dostala krásný dort.
Schválně jestli uhodnete, jakou školu studuje?
Ono se vůbec cvakání fotoaparátů ozývalo často. Naštěstí pro mě bylo publikovaných fotek jenom pár (doufám, že zbytek skončil v koši, ale to štěstí asi mít nebudu). A i tam vypadám...
Ano, chytřejší z vás si všimli, že tuhle fotku jsem zveřejnila už minulý článek. Autorem je náš milý pan vyučující.
... který si nenechal vysvětlit, že při telefonování se lidé nefotí.

Bylo krátce po půlnoci, když jsme si uvědomili, že s postupem času se většina spolužáků již rozprchla a u stolu nás sedí jen malá hrstka. Jak je možné, že já, která jsem se během studia neúčastnila skoro žádných akcí a ani neměla se spolužáky nijak závratně dobré vztahy, jsem na takovýchhle srazech vždycky mezi posledními? No, buď zjistili, že nejsem až tak nesnesitelná, nebo (pravděpodobnější verze) jim je prostě blbé mě odtamtud vyhodit.



Každopádně jsme se tedy rozhodli opustit hospůdku a vydali jsme se ještě někam zatancovat. Pamatujete, jaký je můj názor na diskotéky? Nic moc se nezlepšil. Ale byla jsem tam s K., která to brala s ještě větším nadhledem než já a společně jsme rozmlouvaly už lehce přiopité M. její lov na kluky. Hudba jako tradičně hrozná, vlastně ještě horší než obvykle, protože já většinou chodím na diskotéku, kde pouští i retro a nebrání se písním na přání. Tenhle DJ měl brýle, tričko s límečkem, máchal rukama do rytmu a pouštěl největší hrůzy dnešní hudební (ne)kultury. A ty ještě navíc zremixoval. A nenechal si to vymluvit. A pak do toho najednou pustil naprosto zdeformovanou I Love Rock'n'Roll od Joan Jett. Tu písničku miluju a když jsem slyšela, co s ní provedl, chtělo se mi brečet.
Ale kromě toho to bylo fajn.
Foceno K., za ten výraz se upřímně omlouvám, ale byla jsem v té chvíli tak trošku vysmátá.
A ještě závěrečná fotka nás, posledních přeživších třídního srazu:

Smršť článků ještě nekončí, počkejte si na další!

Věty mého srdce: Hlava XXII

24. dubna 2012 v 13:31 | Yominis |  Věty mého srdce
Jak jsem slíbila, v příštích dnech se pokusím dohnat, co jsem minulý týden zameškala.
A začnu s ukázkou. Opět trošku delší než jen pár vět. Tentokrát je z geniální knížky jménem:

Joseph Heller - Hlava XXII

"Ještě jsou tam dva," poznamenal seržant Knight. "McWatt a doktor Daneeka."
"Já jsem přece tady, seržante Knighte," ozval se doktor Daneeka vyčítavě. "Nejsem v letadle."
...
Prvním příslušníkem eskadry, který zjistil, že doktor Daneeka je mrtev, byl seržant Towser. Už předtím dostal totiž z kontrolní věže zprávu, že v pilotním formuláři, který McWatt vyplnil před startem, je jako pasažér uveden i doktor Daneeka. Seržant Towser tedy setřel slzu a na seznamu příslušníků eskadry přeškrtl doktorovo jméno. Ještě se mu chvěly rty, když se zvedl a vydal se zdráhavě za Gusem a Wesem, aby jim oznámil tu zlou zprávu. Diskrétně se přitom vyhnul rozhovoru s doktorem Daneekou samým a kolem zkormoucené lékařovy postavy, hřadující v pozdně odpoledním slunku jako obvykle na stoličce mezi služebním stanem eskadry a stanem zdravotníků a připomínající náhrobní sochu, proplul co nejnenápadněji.
...
"Jste mrtev, pane doktore," oznámil mu jeden z jeho pomocníků.
Doktor Daneeka prudce zvedl hlavu. Že by špatně slyšel? "Cože?" vyjekl.
"Jste mrtev, pane doktore," opakoval lapiduch. "Proto je vám asi pořád taková zima."
"Ano, pane doktore. Pravděpodobně jste mrtvej už dávno a my jsme na to jednoduše nepřišli."
"Co to proboha blábolíte, vy šílenci?" křičel doktor Daneeka a hrdlo se mu stáhlo dusivou, zmrazující předtuchou nějaké blízké nevyhnutelné katastrofy.
"Je to pravda, pane doktore," ujišťoval ho jeden z nich. "Podle záznamů jste letěl s McWattem, abyste si odbyl nějakou tu povinnou letovou hodinku. Padákem jste neseskočil, takže jste se při té havárii musel zabít."
...
Doktor Daneeka zaúpěl a vyletěl ze zdravotnického stanu, aby si to vyřídil se serţantem Towserem. Ten se od něho s odporem odtáhl a poradil mu, aby se držel co možná stranou, dokud se odpovědně nerozhodne, jak bude naloženo s jeho ostatky.
...
Přestával dostávat plat a příděl potravin a jeho život závisel na dobročinnosti seržanta Towsera a Mila, kteří ovšem oba dobře věděli, že je mrtev. Plukovník Cathcart ho zásadně odmítal přijmout a podplukovník Korn se dal prostřednictvím majora Danbyho slyšet, že jestli se mu doktor Daneeka někdy objeví na velitelství skupiny, dá ho na místě zpopelnit.

Jsem si jistá, že jste se o téhle knížce učili ve škole. A právem. Parodická, výsměšná, pohrdlivá a plná černého homoru. Lepší obrázek nesmyslnosti války a armády byste si jen těžko mohli přát. Nic tam nedává smysl. Nikdo ničemu nerozumí. Nikdo nic neumí. A každý tam velí.

Aktualizace bez aktualizace aneb jsem Sirius Black

22. dubna 2012 v 22:32 | Yominis |  Střípky z mého života
Já vím, kašlu a blog, nic sem nepíšu, slíbila jsem, že sem každý týden přidám ukázku, bla bla...
Omlouvám se, ale tenhle týden prostě nějak nevyšel. Slibuji, že to ten příští vynahradím.
Mám spoustu novinek.
Jenom prostě žádnou chuť je sem dneska psát.
Tak si počkejte.

A ještě malá upoutávka na příští díly, ať mi všichni diváci neutečou...


Vyrábění tohohle mě fakt bavilo. Možná si z toho i udělám plakát na kolej :-D

Píseň dne: Ain't No Sunshine

19. dubna 2012 v 15:47 | Yominis
Se zahanbením přiznávám, že jsem tuhle písničku objevila poměrně pozdě.
Ale každý, kdo ji slyšel, musí uznat, že je prostě úžasná.
Vždyť se taky stabilně drží v první stovce nejlepších písní všech dob.
A má čestné místo i v mém playlistu. To už je co říct, ne? ... Počkat, já tam mám i Britney Spears a Bartošovou... Tak předstírejte, že jsem radši nic neřekla.



Bill Withers - Ain't No Sunshine


Jahody, jahody!

17. dubna 2012 v 10:30 | Yominis |  Střípky z mého života
Nechce se mi nechat předchozí článek jako poslední, kazí mi to pověst. Proto...
První letošní jahody!
Bohužel zatím jenom kupované, ale i to se počítá, ne?

Ráno moudřejší večera

17. dubna 2012 v 10:08 | Yominis
... nebo se to tak aspoň říká, ne?

Každopádně mi je po víc než 9 hodinovém spánku opravdu líp. Myslím, že už i skleničky se mě nemusí bát. A to i když se mi opět zdál podivný sen plný utíkání před vojáky v křiklavě zelených uniformách a plazení se v blátě (byla podle všeho válka). A asi jsem dobrá, protože jsem dokázala nenechat se chytit až do konce snu. A dokonce jsem našla i dvě škeble, ve kterých byly perly. A namodro obarveného pudla.



Bylo by fajn, kdyby se mi aspoň jednou zdál nějaký hezký normální sen. No, ale pořád lepší než tlupa slepých vražedných jeptišek, že?

Nu, ještě musím jít nakupovat, moje geniální já totiž připravilo všechno na udělání oběda... kromě koupení šlehačky. A vzhledem k tomu, že mám zaděláno na smetanovou omáčku...



Jinak historický okamžik. Poprvé se mi podařila pravá a nefalšovaná duckface. Tvářit se tak je těžší, než se zdá. Chvíli jsem se upřímně děsila, že už mi ten výraz zůstane.
Ale zvládla jsem to a splnila další svou blogovou povinnost (neb která dnešní blogerka nemá na svém 'bložíínku' aspoň jednu takovou fotku?). Takže to oficiálně odškrtávám jako 'done' a nepočítejte prosím s tím, že bych si to v nejbližší době zopakovala... Ještě teď cítím slabý tik v pravém koutku.
A jenom pro jistotu tuhle fotku zařazuji do kategorie "Nezveřejňovat v galerii"

UPDATE:
Tentokrát byl večer moudřejší rána a já se tak lekla, že jsem pro jistotu tu fotku zase smazala. Ti, kdo ji stihli, měli štěstí, ti, kteří ne... měli toho štěstí možná ještě víc.


Špatný den

16. dubna 2012 v 22:28 | Yominis |  Střípky z mého života
Dneska byl pěkně depkoidní den. Nevím, jestli to bylo tím hrozným počasím, deštěm, zimou nebo tím, že jsem strávila dvouhodinovku ve strašně vydýchané místnosti, kde se nás mačkalo o 15 víc než mělo. Přišla jsem včas a stejně jsem seděla vzadu na soliter židli. A to jsem na tom byla ještě dobře, ti, kteří přišli po mně, si už museli přinést židle z vedlejších učeben.
A hned na to další hodina až do osmi do večera.
Každopádně dneska mám chuť dát si horké kakao, zachumlat se do deky a pustit si nějaký hodně smutný film, u kterého bych si pořádně pobrečela. Druhá varianta totiž je, že začnu rozbíjet skleničky.
Už na hodině jsem se musela hodně držet, abych nepronesla pár kousavých poznámek slečnám sedícím za mnou. Nic proti nim nemám, ale jejich nadšené švitoření o štěňátkách (opravdu, rozplývaly se nad fotkami šťěňat, co jedné z nich přišly jako spam na mail) bylo pro moje podrážděné mozkové závity jako čistá provokace. Tím spíš, že nezavřely pusy celé 2 hodiny.
Jestli je pravda, že někteří lidí dávají ostatním pozitivní energii a jiní ji zase berou, tak já jsem dneska byla suverénně vysavač. Super Turbo 3000.

Ou, už přestávám psát. Z toho zírání do monitoru mě už začíná bolet hlava. Navíc je už pozdě, z kakaa asi nic nebude. Jdu spát.
A jestli pod tímhle článkem najdu jediný komentář typu "To je mi líto," asi se naštvu. Mně bohatě stačí moje vlastní sebelítost, děkuju mockrát.
...
Ugh, měla jsem odejít od počítače dřív. Teď už mě ta hlava opravdu začala bolet.
Skvělé.

Ne, ne, NE!!!!

14. dubna 2012 v 13:50 | Yominis |  Ostatní
Naprosto přesně vím, co si teď o blog.cz myslím.
Napsala jsem dlouhý, ale opravdu dlouhý článek o mých narozeninách plný fotek...
A zveřejnily se z něj přesně 3 věty.
T-Ř-I.
A zbytek zmizel neznámo kam.
Jak si mám sakra pamatovat, co všechno jsem tam psala?
Grrrr...
Teď nemám čas to zkoušet napsat znovu. Musím se učit.
Možná večer.
Uf, jsem ráda, že jsem si dala zásadu nepsat na blogu žádné nadávky a vulgarismy. Jinak by mě totiž od všeho toho psaní už asi bolela ruka.

Už zase je mi o rok víc...

14. dubna 2012 v 11:50 | Yominis

!!!UPDATE!!!

Po naprosto nesmyslném zmizení prakticky celého tohohle článku jsem se konečně dokopala ho znovu dopsat. Původní verze se mi asi líbila víc, ale šance, že bych si vzpomněla, co všechno jsem tam napsala, je prakticky nulová...
Takže...

Ano, je to tak. Nedávno jsem oslavila první výročí svých 21. narozenin (ne, já to číslo prostě neřeknu).
Pochopitelně, že byla rodinná oslava. Co jiného se dá také čekat, když mám tolik příbuzenstva, že?
Takže jsme se zazásobili chlebíčky a chuťovkami... A pak jenom překvapeně koukali, že skoro nikdo nejí. Víte, naše rodina je obvykle jako stádo kobylek. Nic poživatelného nezůstane ušetřeno. A tentokrát nám dokonce nějaké chlebíčky zbyly.
Záhadu nakonec rozluštil nejspíš taťka.
Hned na začátku oslavy dal totiž na stůl i misku plnou malých chobotniček. A to zřejmě některým mým příbuzným vzalo chuť k jídlu.
Nechápu proč, jsou přece tak roztomilé.



Každopádně ale se oslava povedla. Smálo se, povídalo...
A pochopitelně se rozdávaly dárky. Mně. Jak by se mi taková oslava mohla nelíbit?



A co že jsem to vlastně dostala?

Rodiče

Od našich jsem dostala moc hezké a extrémně pohodlné tričko, mikinu a příslib nového kufru. Ten starý se mi jaksi tak trošku rozpadl. A proč jenom příslib? No, protože vybírání se mnou stojí za to. Tenhle je moc malý, ten moc těžký, ten má divný tvar, ten zase barvu... Nemají to se mnou moc lehké.
Omlouvám se za pózu na té fotce. Původně jsem ji totiž fotila jenom jako pomůcku při česání, abych viděla, jak ten culík vypadá z boku.
Mikinu vyfocenou zatím nemám, a protože jsem právě zachumlaná v posteli (Miluju víkend!), tak ji teď ani v nejbližší době fotit nejspíš nehodlám. Možná později.

Nee-chan

Letos byl dárek od nee-chan sladký. Jak obsahem, tak nápadem. Dostala jsem od ní kompletní sadu na výrobu muffinů a to včetně silikonových košíčků, na které jsem si dělala zálusk už nějakou dobu.
A navíc mi ještě upekla výborný mrkvový dort. Úplně se rozplýval na jazyku. A já se dokonce podílela na výrobě. Ty marcipánové mrkve nahoře jsou moje práce. Sama jsem je obarvila a vytvarovala.

Další dárky

Od babičky s dědou jsem dostala krásnou gerberu a penízky (byl to rušný měsíc, už je mám utracené).
Od Marka (můj nejoblíbenější bratranec) jsem dostala krásnou kytičku. Nikdy předtím jsme si nic nedávali, takže obzvlášť potěšila.
Od tety H. jsem dostala sadu čajů i s hrnečkem (těch není nikdy dost, na koleji se opravdu hodí), od Míši dva hezké náramky a bonboniéru a od tety V. sadu pečující kosmetiky.
Troufám si s klidným svědomím říct, že tyhle narozeniny se opravdu vydařily.
Všem děkuju za dárky!!

Věty mého srdce: Samurajova Zahrada

12. dubna 2012 v 15:13 | Yominis |  Věty mého srdce
Rozhodla jsem se, že nemám šanci přidávat do téhle rubriky každé pondělí. Vždycky, když si chci k psaní sednout, něco mi do toho vleze, a pak jenom zmateně koukám, že už je úterý (středa/čtvrtek/..) a článek nikde.
Takže si měním pravidla na "Přidám sem ukázku jednou týdně."
A ta dnešní bude obzvlášť dlouhá. Přemýšlela jsem, jestli budu schopná vybrat jenom větu či dvě, ale nakonec jsem se rozhodla přidat sem víc než celou jednu stranu.
Je z krásné poetické knížky jménem...

Gail Tsukiyama - Samurajova Zahrada


"Právě jsem zavřela oči a opět se dala do breku, když jsem ji najednou cítila vedle svého futonu a slyšela jsem, jak její příjemný hlas naplnil místnost.
'Když jsem byla malá, Sači-san, a nebylo mi dobře, maminka mi vyprávěla příběhy. A jeden z nich, ten, který mám nejraději, bych ti teď ráda pověděla.'
...
'Byla jednou jedna dívka, jmenovala se Sumiko,' začala Mičiko, 'a ta se narodila v prefektuře Mie, poblíž města Toby na poloostrově Šimě. Odmalička snila o tom, že jednou bude ama, lovkyně perel, jako její matka.
...
'Když bylo Sumiko čtrnáct let, provdala se za vesnického chlapce jménem Akio, kterého znala už odmalička. Jejich rodiny byly šťastné, a stejně tak oni dva, zvláště, když se Sumiko stala amou. Voda byla toho dne chladná, ale ve chvíli, kdy se potopila do hloubky a vylovila svou první lasturu, cítila se, jako by moře bylo její součástí. ... Sumiko myslela, že nemůže být šťastnější - až do dne, kdy zjistila, že čeká své první dítě. Když to řekla Akiovi, oba se smáli radostí.
Ale tak už to v životě chodí, že věci často nedopadnou tak, jak si je plánujeme. Jak Sumiko rostlo bříško, Akio se o ni začal bát a prosil ji, aby potápění zanechala. ...
Ale být ama měla ve své krvi. Když se týden nepotápěla, onemocněla. Tak zeslábla, že mohla sotva vstát z postele. Zavolali vesnického lékaře, ale ten žádnou nemoc nezjistil. Sumiko se zdála být zcela zdravá, i dítě bylo v pořádku. Přesto Sumiko slábla každý den, co se nepotápěla. Akio měl strach, že jestli rychle něco neudělá, ztratí jak Sumiko, tak dítě.
Jednoho večera Sumiko upadla do bezvědomí. Akio sotva nahmatal její tep. Z naprostého zoufalství odnesl svou zesláblou ženu k moři. Říkal si, že tohle je jejich poslední naděje. Jak držel Sumiko v náručí, ponořil ji do chladné vody. Jako zázrakem začalo jejím tělem proudit teplo a ohřívat vodu kolem. Sumiko pomaloučku otevřela oči a znovu nabyla síly. Akio šťastně zvolal její jméno, ale ona se na něho podívala bezvýraznýma očima, pak se odvrátila a potopila se do moře. Akio se ji snažil zadržet, ale Sumiko v okamžiku zmizela. ...
Po tři měsíce Akio truchlil pro její ztrátu. Pak jednou večer, když se chystal jít spát, zaslechl, že si venku někdo prozpěvuje. Vyběhl ven a ke své radosti spatřil Sumiko, jak stojí u jejich domu. Měla na sobě bílé oblečení amy a byla opět štíhlá. "Kde jsi byla?" zeptal se Akio, ale než ji stačil obejmout, podala mu něco zabaleného v bílé přikrývce. Jejich dítě! Akio byl štěstím bez sebe, když držel v náručí svou malou dcerku. Avšak Sumiko se najednou otočila a šla zpátky k moři. Křičel na ni, ale zastavila se až na břehu. "Musím se teď vrátit zpátky do moře," zavolala na něho. "Můj život, jaký jsem znala, je už pryč. Postarej se, ať se naše dítě má dobře!" A s těmito slovy Sumiko navždy zmizela.
Přestože Akio se nikdy nedozvěděl, kam odešla, věděl, že nějaké tajemné požehnání dovolilo jeho ženě, aby mu přinesla zpátky jeho dceru...'

Když mi Mičiko tento příběh dovyprávěla, měla jsem pocit, že jsem se probudila ze sna. Celou noc jsem ležela na lůžku a myslela na Sumiko, lovkyni perel, jak se jí podařilo dát život své dceři, i když věděla, že s ní nebude moci zůstat a sledovat, jak roste. Jakou dohodu musela Sumiko s mořem uzavřít, že jí dovolilo vrátit dceru manželovi?
...
Cítila jsem, jak mě Macu zkoumavě pozoruje, a přivádělo mě to do rozpaků. 'Změnila ses,' pronesl tiše a pak se rychle zeptal: 'O čem jste si s Mičiko povídaly? Vyprávěla ti, jak byla kdysi lovkyní perel?'
Překvapeně jsem se zarazila a po chvíli se Macua zeptala: 'Nevíš, jestli měla malou holčičku?'
Macu nejdřív mlčel. Čelo se mu zvrásnilo, jak se usilovně probíral vzpomínkami. 'Ano,' odvětil nakonec. 'Skutečně měla dceru.'
Víte, Stephene-sane, toho dne jsem si uvědomila, že jiní lidé se museli vyrovnat s mnohem většími ztrátami, než já. Každý v Jamaguči měl nějaký život, než sem přišel. Od té doby jsem se nemohla na nikoho z nich podívat, aniž bych se sama sebe zeptala: 'Koho asi doma zanechal? Čeho všeho se musel vzdát? Jakou dohodu se snažil uzavřít?' Jestli jsem se předtím nenaučila pokoře, od toho dne jsem věděla, co to slovo znamená. Tady v Jamaguči jsem se naučila, že krása je tam, kde by ji člověk nejméně hledal."

Předchozí ukázka nutně potřebuje vysvětlení. Tato část příběhu se odehrává v Jamaguči, vesnici malomocných, která leží ukrytá v horách, oddělená od zbytku světa. A Sači-san zde vypráví hlavnímu hrdinovi, čínskému studentovi Stephene-sanovi (používám koncovku 'san,' protože jsem příliš líná skloňovat), jak těžké pro ni bylo smířit se se svou nemocí a s životem v téhle vesnici, jejíž obyvatelé se rozhodli raději žít se strašlivou nemocí a pomalu umírat, než spáchat sebevraždu, jak se od nich očekávalo. Její největší oporou byl Macu, tichý muž starající se o dům Stephene-sana, který se jako první dozvěděl o její nemoci a pomohl jí se s ní smířit (on sám nemocný není, ale jeho sestra, Sačina přítelkyně, se kvůli své nemoci zabila). A pak Mičiko, stará žena, která si Sači-san vzala v Jamaguči k sobě a které lepra pohltila prakticky celý obličej a stála ji později i život...
K téhle knížce nemám moc, co bych řekla. Je krásná, občas vtipná a milá, často melancholická a smutná...
A rozhodně stojí za to si ji přečíst.

Velikonoce - Ještě se mi divíte?

12. dubna 2012 v 12:14 | Yominis |  Střípky z mého života
Ano, Velikoce jsou za námi. A já (sice trošku pozdě, ale přece) napsala moje dojmy a zážitky.
Předně jsme je letos pojali trošku jinak, než minulá léta.
Hned na začátku jsme se jako rodina jednohlasně shodli, že tentokrát nevstáváme, dokud se pořádně nevyspíme. Kdo přijde před osmou hodinou ranní má prostě smůlu.
První zvonek zazvonil v půl osmé. Haha, pánové, já kvůli vám z postele nepolezu, zkuste to tak za hodinu...
Budiž jim ke cti, že se na nám ani potom nevykašlali a skutečně přišli později. A udiveně se tázali, jestli nám nefunguje zvonek.



Nu jinak jak už jsem psala dřív, vzdaly jsme se polévání vodou, protože venku byla taková zima, že jsme prostě neměly to srdce je trápit. Vtipné bylo, že nám to stejně nikdo nevěřil a pořád si hlídali, odkud se objeví kýbl s vodou. Ke konci návštěvy se ale už zdáli klidnější. Že jsem skoro až měla chuť pro ten kýbl fakt zajít. Ale opravdu pohodové ráno, hezky jsem se zasmála.
Po návštěvě Martina a spol. (hlavní cíl: nee-chan) přišel Láďa a spol (hlavní cíl: já). Ten pro změnu s vodou vůbec nepočítal. Hm... Jak tak nad tím přemýšlím, nepamatuji si, že bych ho kdy vůbec na Velikonoce polila... Hehe, těš se na příští rok...



Pak už jenom tradiční návštěvy příbuzenstva, rozdání pár velikonočních zajíců a bylo to.
Ale opravdu jsem ráda, že jsem všechny zase po dlouhé době viděla.
Jenom to švihání si mohli odpustit.
Ale co, aspoň neuschnu.



Jo a ještě jeden z důvodů, proč nejsem fanda Velikonoc:

Nee-chan pije maximálně tak víno, a protože ťukat si s koledníky je tradice a nutnost, zůstalo veškeré opíjení se na mně. No super. Se vším tím "Do jedné nohy, do druhé nohy" mám pocit, že jsem stonožka. A to všechno po ránu a prakticky nalačno.

Velikonoce aneb krysí svátek

6. dubna 2012 v 13:19 | Yominis |  Střípky z mého života
Já vím, jeden článek za týden není zrovna nejlepší statistika, ale byla jsem nemocná, tak se mi to snad omlouvá. Taky by se vám nechtělo nic psát, když by vás bolelo v krku a museli byste sahat každých 10 vteřin pro kapesník...
Každopádně se mi jako zázrakem podařilo vyléčit (Konečně i na mě začalo platit to rčení "Léčená rýma trvá 7 dní, neléčená týden"), abych v plné síle mohla čelit hrůze jménem Velikonoce.



Ne, vážně. Velikonoce by ani nebyly až tak hrozný svátek, kdyby se slavily tak, jak se mají.
Tedy že svoji várku sadistického potěšení dostanou obě pohlaví.
Pánové si nadšeně zamávají s klacky (občas mám pocit, že si dost pánů délkou či tloušťkou pomlázky cosi kompenzuje) a ženy jim zase ukážou, že i ony umí řešit věci s chladnou hlavou/vodou.



Jenomže jak jinde je emancipace na vrcholu, zrovna u Velikonoc je to přesně naopak.
Pomlázek přibývá a ledové vody ubývá.
Naše rodina sice většinou s vodou nešetří, jenomže letos ji asi nebudeme moct použít. Venku prší, je zima a fouká nepříjemný studený vítr.
A to je nám pak nešťastných koledníků tak líto, že nejenom, že je nepolejeme, ale ještě je nakrmíme beranem a dáme jim "něco na zahřátí." A vzhledem k tomu, že podobných citlivých ženských srdcí je víc, počítám s tím, že než k nám koledníci dojdou, budou mít problém se do nás s těmi svými předimenzovanými pomlázkami vůbec strefit.




PS: A to jsem se tady vůbec nezabývala tím, že nás nutí vstávat nechutně brzo, pokud možno ještě před svítáním, abychom se daly do provozuschopného stavu, než přijdou. A protože většina chlapů suverénně konkuruje povahou i těm nejzákeřnějším ženským mrchám, chodí schválně v naprosto neočekávanou hodinu...

PPS: A proč vlastně ten divný název článku? No přece protože jako už každoročně nesmí v naší velikonoční výzdobě chybět naše speciální velikonoční krysa!

PPPS: Ne mami, opravdu jsme na ni nezapomněli, i když jsi v to doufala...

Věty mého srdce: Malý Princ

4. dubna 2012 v 10:50 | Yominis |  Věty mého srdce
Tenhle týden jsem si vybrala Malého Prince. Je to moje milovaná knížka a jako jedna z mála je prakticky nacpaná slavnými úryvky. Myslím, že i ti, kteří ji nečetli (a tentokrát opravdu doufám, že jich nebylo moc) je budou znát. Nu a protože jsem se s tímhle článkem tak moc opozdila, zasloužíte si pořádnou dávku citátů, že?
Tedy...

Antoine de Saint-Exupéry - Malý princ


"Co tady děláš?" řekl pijanovi, který seděl mlčky před řadou prázdných a řadou plných lahví.
"Piji," odpověděl pochmurně pijan.
"A proč piješ?" zeptal se malý princ.
"Abych zapomněl," řekl pijan.
"Nač abys zapomněl?" vyzvídal malý princ a užuž ho začínal litovat.
"Abych zapomněl, že se stydím," přiznal se pijan a sklonil hlavu.
"A zač se stydíš?" vyptával se malý princ, protože by mu byl rád pomohl.
"Stydím se, že piji!" dodal pijan a nadobro se odmlčel.
A malý princ zmaten odešel.
Dospělí jsou rozhodně moc a moc zvláštní, říkal si cestou.

"Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné."
"Co je důležité, je očím neviditelné," opakoval malý princ, aby si to zapamatoval.
"A pro ten čas, který jsi své růži věnoval, je ta tvá řůže tak důležitá."

"Poušť je krásná právě tím, že někde skrývá studnu..." řekl malý princ.

Ne, k téhle knížce nebudu psát nic dalšího. Prostě si ji přečtěte. A ne jen jednou. Přečtěte si ji, a pak se k ní třeba po roce vraťte a přečtete si ji znovu.
Já sama jsem ji četla 5x.
Jednou jako úplně malá, ještě jsem ani neuměla pořádně číst (četla jsem po slabikách) a nechala jsem se oklamat dětským obalem a kresbami. Naprosto jsem nechápala, proč ten kluk tak moc chce nakreslit beránka. Skončila jsem u bedýnky.
Podruhé pak v nějaké čtvrté/páté třídě. Pak na druhém stupni, na gymplu... a poslední přečtení bylo těsně předtím, než jsem napsala tenhle článek.
A pokaždé jsem jsem v tom krásném naivním příběhu našla něco nového, něco, co jsem pochopila maličko jinak než předtím.
Malý princ je úžasný v tom, že pro dítě to bude jen hezká pohádka, pro dospělého ale něco mnohem mnohem víc...