Květen 2012

Diktátor - vtipná scéna

30. května 2012 v 17:07 | Yominis |  Různá videa
Nedávno jsem sem přidala svoji recenzi na film Diktátor. (tady)
A pamatujete, jak jsem říkala, že jsem se za celý film zasmála jenom dvakrát?
Tak tohle je jedna z těch dvou scén:


PS: Já vím, nee-chan, neměla bych během zkouškového psát na blog... Ale tohle nebyla žádná tvůrčí činnost, tak se mi to dá odpustit, ne?

Alexandrovci - 20.5.2012 Plzeň

27. května 2012 v 15:20 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Jak jsem slíbila, konečně jsem si našla volnou chvilku během učení na zkoušky (obětovala jsem na to svoje povolené 2 hodiny na počítači, tak buďte vděční) a sepsala jsem svoje zážitky z vystoupení Alexandrovců, na kterém jsem nedávno byla.


Šla jsem tam s taťkou, který dostal dva lístky jako dárek od mamky k výročí svatby. A protože mamku narozdíl od taťky koncert zrovna moc nelákal, vcelku nadšeně jsem se pro tenhle úkol obětovala.
Vyjeli jsme s pořádnou rezervou, protože jsme chtěli zabrat dobrá místa.
Pokud nepočítám chvíli napětí, kdy jsem si kousek před Plzní vzpomněla, že vlastně vůbec netuším, jestli jsem dala do batohu lístky (Naštěstí tam nějakým zázrakem byly, myslím, že šotci, kteří mi obvykle schovávají věci, se nade mnou tentokrát slitovali a dali je tam), proběhla cesta bez velkých obtíží.
Dorazili jsme s víc než 3/4 hodinovou rezervou, takže jsem se dovnitř dostali bez větších problémů. Většina prostředku hlediště už byla zabraná, ale pro dva se naštěstí dá najít místo vždycky snadno.
Skončili jsme tedy přímo uprostřed, v první polovině hlediště, tedy jsme měli krásný výhled a nic nám nebránilo vychutnat si Alexandrovce do plna.
Taťka mi gentlemansky nabídl větší část deky, aby se mi pohodlně sedělo a pak jsme jenom čekali a dívali se, kolik lidí se nakonec ukáže.
Bylo to víc, než jsme předpokládali. Náš odhad (ten můj stojí za houby, ale taťka bývá v těchhle věcech vcelku přesný) byl 5000 lidí.
Nu a pak už začalo samotné představení.
A že se bylo na co dívat.
Zpívali takové ty klasiky, jako Svatou válku (při té mě opravdu mrazilo v zádech), Kalinku (kterou zpíval nepřekonatelný Vadim Ananev), Macejko, Marš Radeckého nebo Kaťušu (kterou zpívala moc roztomilá holčička).
Popravdě nevím, co bych měla vychvalovat dřív.
Skvělý sólisté, úžasná taneční a akrobatická vystoupení a pochopitelně dechberoucí sbor.
Proto sem dám jenom několik perliček a povšimnutí.
  • Vedoucí souboru (podle uniformy generál) je podle všeho naprostý suverén a měl to celé na háku. Když dirigoval, musela jsem se usmívat.
  • Když oznámili další solo, přišel na pódium takový malý hubený střízlík s velkýma odstátýma ušima... A když otevřel pusu, myslela jsem, že spadnu ze židle. Kde se v něm tak krásný silný hluboký hlas vzal, to nepochopím.
  • Když zpíval Ananev, zkoušela jsem schválně zadržet dech na dobu, kdy držel jeden tón. Když jsem začala fialovět, vzdala jsem to a radši už jenom obdivně poslouchala.
  • Všichni baleťáci by měli povinně tancovat v uniformách. Vypadá to rozhodě mnohem líp než upnuté elasťáky. Během představení jsem se musela hlídat, aby mi netekly sliny.
  • Basiková, která tam byla jako čestný host, by neobstála ani jako předskokan. V porovnání s nimi působila jako laciný popík. Když jsem uvažovala, jestli budou zpívat s ní, prohlásil taťka, že "Kdyby teď za ní spustili, tak si cvrnkne do kalhotek." Kdykoliv měla nastoupit, ozývalo se v hledišti zklamané mumlání. Já mám Basikovou vcelku i ráda, ale na celé písni Utiš se má Argentino bylo tentokrát nejlepší hučení sboru na závěr. A jak poznamenal pán sedící za námi při aplausu: "Ví, že netleskáme jí?"
  • On vůbec ten chlápek za námi byl kapitola sama o sobě. Kritizoval všechno a všechny a pořád se snažil dělat rádobyvtipné poznámky. Když ale začali zpívat, byl jako pěna a pak byl jeden z těch, co tleskali nejvíc.
  • Moc se mi líbilo, když tancovali se šavlemi a od nich skutečně vyletovaly jiskry (zde). Ona vůbec taneční čísla stála za to. Byl tam chlapík, který si přeskakoval vlastní nohu. Nevěřila jsem, že to je možné. Jde to. A to pěkně vysoko. A když pak přeskakovali šavle, skákali ještě výš (zde, všimněte si, v jaké je výšce a pořád ještě nevidíte podlahu, a co pak tady)
  • V přestávkách se ozýval ze zákulisí strašlivý řev. Hráli totiž zrovna hokej Rusáci se Slováky a všichni víme, jak to dopadlo. Bylo to opravdu vtipné, ve chvíli, kdy se vzadu rozburáceli, bylo v hledišti takové to "A kolik je to tentokrát?"
  • Zazpívali i Lady Karneval, co mě opravdu potěšilo a rozesmálo. Vím, že to mají v repertoáru nějaký ten pátek, ale i tak.
  • Pokud je to celé armádní sbor, tak kde se tam vzal tanečník, co měřil snad 150cm a byl hubenější než můj bratranec? (Měl tam vtipné scénky s obřím svalovcem)
  • Nic není pro řidiče lepšího, než když před půlnocí nehrají v rádiu nic jiného než ukolébavky a cajdáky. Udržet otevřené oči po cestě domů byl problém.
  • ... a doma na nás už čekala upečená buchta!!!
Ne, pravdou je, že Alexandrovce musíte slyšet naživo. Jinak to úplně ztrácí ten efekt. Přes počítač je to jenom takové to "Hm, dobré." Ale když jsem tam seděla, musela jsem se hodně snažit, abych udržela pusu zavřenou. Pořád se jí totiž chtělo padat obdivem.
Takže to byl rozhodně skvělý zážitek.
Pro ty, které jsem navnadila mám ale špatnou zprávu. Takhle šňůra vystoupení byla až do roku 2015 poslední.

PS: Protože nemám vlastní fotky, přidala jsem sem odkaz na fotky z Jihlavy. U nás to ale bylo hodně podobné. Jen myslím, že ještě trošku lepší.

Letní nálada + šaty

25. května 2012 v 12:43 | Yominis |  Střípky z mého života
UPDATE: Z nějakého důvodu se mi zveřejnila starší verze tohohle článku (už podruhé, předtím se mi tam neukázaly ani fotky), takže jsem to zkusila napravit. Původní hotová verze ale jako už tradičně zmizela v internetové černí díře.

...

Mám čerstvě po zkoušce, venku je nádherně... a já se musím učit na další zkoušku.



Navíc jsem ještě pořád v Praze, i když jsem ve čtvrtek mohla mít odvoz domů zadarmo (taťka byl v Praze). Jenomže pátek byl jediný den, kdy měl můj vyučující, od kterého potřebuji zápis do indexu, konzultační hodiny. Takže jsem se smířila s tím, že pojedu až druhý den, ráno poctivě vstala na budíka, oblékla se, připravila, nasnídala a těsně před odchodem jsem se ještě podívala na stránky PF UK, abych věděla, kde má ten kabinet....
Konzultační hodiny: ÚT 14:00-15:30
Přitom včera tam ještě byl ten pátek!
Řekla jsem si ale, že to nevzdám (už jsem byla i obutá) a stejně jsem se vypadala na fakultu.
Pan vyučující si skutečně konzultační hodiny změnil, protože musí zkoušet u státnic.
Ach jo.



Ale i přes tohle všechno se mi povedlo urdžet si dobrou náladu. A to hlavně díky tomu, že jsem si dala dlouhou procházku (šla jsem celou cestu z fakulty až na kolej pěšky)
A samozřejmě jsem měla na sobě moje letní šatičky.

- Varování: Nadbytečná část článku o módě -

Nosím je teď častěji než cokoliv jiného.
A přitom bylo jejich objevení skutečná náhoda.
Kupovala jsem je totiž v Tally Weijl, obchodě, který bytostně nesnáším.
Je totiž celý laděný do takové té sexy image.
- hraje tam strašně nahlas nepříjemná rádoby-cool-disco hudba
- většina oblečení je v neonových barvách/má na sobě flitry/cool nápisy popřípadě má na sobě cool flitrové nápisy v neonových barvách
- najít sukni, která tam dosahuje délky aspoň 5cm pod zadek je challenge.
- výstřih obvykle končí tam, kde začíná... výstřih obvykle nekončí.
- nejčastější velikostí je tam 34, 32 není výjimkou.
Myslím, že už jste si udělali celkem představu, pro jaké složení naší společnosti je tenhle krám určený.
(Všimněte si těch vkusných souložících králíků v pozadí)

Nejvíc mě dostala matka s dcerou v sousední kabince.
Když ta slečna (mohlo jí být tak maximálně 15) vylezla, první mě napadlo, že takhle bych se před vlastní matkou rozhodně nikdy neukázala (možná tak z legrace). Tím spíš se tak promenádovala na veřejnosti. Takže mě vcelku zarazila nadšená reakce maminky: "Sluší ti to. Je to takové sexovní..."
Já bych spíš řekla šlapkoidní. Bylo to, jako byste kolem ní omotaly trošku širší šálu, co má vycpávky na prsa, leopardí vzor a po stranách vykousané díry. Pokud by slečna chtěla dodržet nějaké základy slušnosti, nesměla by se v tom hýbat. Stačil by jediný krok nebo předklonění hlubší než 20° a kolemjdoucí vpředu i vzadu by měli opravdu parádní výhled... na slečnu, která pořád ještě spadá do kategorie "vhodná pro pedofily."
Zdá se, že špatný vkus může být dědičný.



Pardon, trošku jsem odbočila.
Ale myslím, že je vám už jasné, proč tam nechodím. Tentokrát jsem ovšem udělala výjimku. Šla jsem totiž kolem něj v Palladiu a vzpomněla si na rozhovor, který jsem vedla s kamarádkou o tom, že až příliš rychle dávám věci (a některé lidi) na černou listinu, aniž bych jim dala další šanci. Tak jsem se rozhodla, že to změním.
No, pořád ten krám nesnáším, ale uznávám, že pokud člověk zatne zuby a obrní žaludek, dá se tam i pár slušných věcí najít... Mezi hromadou těch zrůdností přece tentokrát objevila parádní kousek.
Tyhle šaty.
Další součást mého šatníku, ve kterém si připadám jako panenka.

Mám, mám, MÁM!!!

24. května 2012 v 19:46 | Yominis |  Střípky z mého života
Všichni jásejme a veselme se, protože....

Písemná část zkoušky z Evropského práva je za mnou!!!!

A dokonce jsem dostala dvojku!
Jsem prostě skvělá, úžasná a geniální.
A naprosto normální a příčetná.
To hlavně.


Muzikál Quasimodo - recenze

24. května 2012 v 15:41 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Tenhle článek jsem měla rozepsaný už poměrně dlouho, ale jak jsem slíbila, přídávám ho sem...
Před pár týdny jsem po dlouhé době byla zase v divadle. tentokrát ovšem ne na opeře, ale na muzikálu.
Už na třídním srazu nám M. nabídla, že může přes svého kamaráda, který tam tancuje, sehnat výhodně lístky na Quasimoda.
Pochopitelně jsem si to nemohla nechat ujít.
Po nějakém tom domlouvání a peripetiích jsme se (šlo nás 6, z toho 4 z mojí staré třídy) domluvili na datumu.

Představení probíhalo v divadle Hybernia, což je, jak asi dost z vás ví, poměrně malé divadlo, takže má divák vcelku dobrý kontakt s dějem na jevišti i samotnými herci. My navíc seděli v krásné 11. řadě, takže jsme měli jeviště prakticky na dosah.
Perfektní.

Obsazení:

Quasimodo: Csongor Kassai
Victor Hugo: Radúz Mácha
Claudius Frollo: Marian Vojtko
Phoebus: Roman Vojtek
Špindíra: Petr Vančura
Esmeralda: Radka Pavlovčinová
Gudula: Vanda Károlyi
Lily: Zdenka Trvalcová
Koza - Džali: Johana Hájková
...asi, nepamatuji si všechny a doplňovala jsem je podle fotek, co jsem našla, protože obsazení zveřejněné na netu nesouhlasilo.
A teď už k samotnému představení. Rozhodla jsem se moje hodnocení rozdělit tentokrát na kladné a záporné stránky.

Povedlo se

  • Kladně rozhodně hodnotím taneční čísla, kterých tam byla opravdu velká řáda, tančili i hlavní zpěváci, což oceňuji. Quasimodo navíc opravdu šplhal jako opice.
  • Do choreografie byla začleněná i akrobacie (např. akrobacie na lanech)
  • Hudba se mi líbila opravdu hodně, zvlášť skupinové písně stály za to.
  • Představení se neomezovalo jen na jeviště, po stěnách celého divadly byly promítané různé symboly, diváci museli během jedné písně bimbat (při nacvičování bim-bam jsem se opravdu nasmála) a v jednu chvíli byli tanečníci rozprostření po stranách hlediště
  • Chyběly "vtipné" vsuvky. A ano, je to zařazené do plusů. Přestávky v ději, které jsou obvykle vyčleněné na prostoduché a přisprostlé vtípky, jsou v dost českých muzikálech (Isis a Dionýsos v Kleopatře, Izer a ten druhý v Angelice,...), proto jsem opravdu ráda, že tady je vynechali. Ale zase měli Špindíru (viz. níže), který to trochu nahrazoval. Ale neměl samostatný prostor, takže se to dalo snést.
  • Také oceňuji, že se autoři poměrně věrně drželi předlohy.
  • Jako absolutní plus ale hodnotím herce.
    • Quasimodo - byl dokonalý. Skvělý zpěv a také -to především- opravdu dobře hrál. Snad při žádné scéně jsem nebyla schopná říct "Tady to měl zahrát jinak." To už se mi dlouho nestalo. Navíc nás dokázal rozesmát. Byl také jediný, kdo měl po závěrečné tleskačce ještě jednou solo.
    • Esmeralda - byla také moc dobrá. Měla poněkud hluboký hlas a k postavě tak trochu vulgární a divoké cikánky mi to sedělo. Také se mi líbil její tanec, vypadala při něm uvolněně a sebejistě (na youtube jsem viděla, jak to hrála její alternace a rozhodně to nebylo tak dobré).
    • Frollo - Nevím, Vojtko byl moc dobrý, krásně zpíval... Ale přestože mu nejsem schopná nic zásadního vytknout, nijak mě nenadchl.
    • Phoebus - takový tak trošku namyšlený pitomec, co si myslí, kdovíjaké není macho, ale nechá sebou házet ze strany na stranu a není schopný si jít za svým. Takže se vlastně docela povedl.
    • Lily - Byla taky dobrá. Pokud nepočítám to, že jí udělali na hlavě účes ala Minnie z Mickey Mouse. Taková roztomilá křehká blondýnka, co na závěr pěkně hysterčí a chce vidět krev.
  • A abych mohla popsat další postavy, musím se bohužel posunout do druhé kategorie, tedy

Nepovedlo se

  • Špindíra - Tahle postava mi tam ukázkově lezla na nervy. Jediná jeho role v celé první půlce představení byla skákat ostatním do řeči, dělat rádoby vtipné poznámky, nad kterými by se nezasmál snad nikdo, a ukazovat si na rozkrok. Vlastně měl jeho rozkrok snad ještě větší úlohu než on sám. Občas jsem měla pocit, že zpívá právě on. Druhou půlku už byl v pohodě, ale škoda už byla bohužel napáchána. Jediné, co si z té postavy pamatuji, byly kostkované kalhoty a že měl uvázaného motýlka (všichni ostatní byli oblečení normálně, jenom jeho takhle nahastrošili). Přitom je to škoda, ve druhé polovině měl se sborem docela hezkou písničku. I z toho důvodu nejsem schopná hodnotit jeho obsazení. Když nesnášíte postavu, těžko zvládnete objektivně posoudit herce.
  • Koza - Popravdě netuším, kam ji zařadit. Jasně, Esmeralda měla kozu, to ví každý. Ale že koza bude mečící holka ve spodním prádle (měla jenom kalhotky a tílko), které nabílo nastříkají ruce a nohy a narvou na ní chlupaté rukavice a boty... Dělala moc hezké akrobatické kousky a občas hodila do publika skvělý škleb, o tom žádná. Ale stejně...
  • Bohužel musím dát mínus i za některé texty. Přestože se našly opravdu krásné (Moc se mi líbila třeba ukolébavka, kterou zpívala Gudula), některé byly... "Pro lásku neumím zvednout svůj meč, a tak teď, má drahá kozičko, meč" nebo "Není žádný rébus, že jmenuje se Phoebus" To asi nepotřebuje další komentář.
  • Na můj vkus tam bylo i až moc narážek na dnešní Romy a současnost (myslím, že zpívali něco o práci u lopat a pak o tom, jak všichni budou pít vodku s džusem). Přitom tehdy slovo "cikáni" označovalo spíš styl života než příslušnost k určité národnostní nebo etnické skupině.
Nu, pokud bych to měla shrnout, tak klady rozhodně převážily nad zápory a já si představení opravdu užila. Kdo máte rádi muzikály, doporučuji!

A pro ukázku sem přidám Ukolébavku, o které jsem se tu zmínila.
Zpívá ji Gudula, šílená žena, které unesli dítě z kolébky (kdo zná příběh, tak ví, kdo je tím dítětem)


Diktátor - recenze

22. května 2012 v 21:22 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Před chvilkou jsem se vrátila z promítání v rámci Filmového semináře UK.
Byla jsem tam s nee-chan a předem oznamuji, že tahle recenze bude velice krátká a asi ne moc poučná.
Podle všeho jsem totiž nebyla v cílové skupině díváků pro tenhle film.
Jednalo se o:

Diktátor


Věděla jsem, že se jedná o parodii, takže jsem k tomu již od samého začátku přistupovala poněkud zdrženlivě. A měla jsem důvod. Na to, jak dobré má kritiky a hodnocení na csfd.cz (zde) a má se jednat o film napěchovaný až po strop vtipem...
Zasmála jsem se dvakrát.
Z toho jednou to bylo takové to blahosklonné ha-ha.
A přitom vtipnost měla být prakticky jediným smyslem filmu. Dějovou zápletku nečekejte.
Celý příběh by se dal shrnout do několika vět:
Tupého diktátora zradí jeho poradce a dosadí místo něj ještě tupějšího dvojníka. Skutečný diktátor se tak ocitá na ulici, kde se ho ujme feministka s chlupy v podpaží a vědec, kterého chtěl dřív nechat popravit. A snaží se získat svoje místo zpátky, což se mu nakonec i povede. Tečka.



Ale abych nekřivdila, pravdou je, že nedaleko ode mě se v sále ozýval prakticky nepřetržitý smích.
Asi jsem prostě divná, ale dávám přednost trošku intelektuálnějšímu typu humoru.
Pokud se vám ale líbil Kameňák nebo Scary Movie a fotku Mr. Beana líbáte kažkou noc před spaním, pak je to možná film pro vás.
Pro mě ale nebyl.


PS: Už dva týdny mám rozepsanou recenzi na Quasimoda a nedávno jsem také byla na Alexandrovcích, tak si počkejte, možná to v příštích dnech i dopíšu...

Temné stránky mé osobnosti aneb další sen

19. května 2012 v 11:49 | Yominis |  Střípky z mého života
Začalo zkouškové.
A to je u mě neodmyslitelně spjaté s podivnými sny a nočními můrami.
Tentokrát jsem se ale překonala. Místo abych byla pronásledovaná masovými vrahy (např. tady a tady), tak jsem tentokrát byla ta divná já.
Jako by se všechny moje špatné vlastnosti znásobily, překroutily a vylezly na povrch.
Začalo to tím, že jsem byla jako detektiv Monk a snažila se vysvětlit své asistentce (která se nápadně podobala té jeho), že ty dveře prostě nemůžu otevřít, protože mají špinavou kliku. Co se dělo poté si nepamatuji, ale najednou jsem byla těhotná. A po zázračně krátké době jsem porodila. O tom, kdo je otcem nepadla ani zmínka. Načež se mi hned vzápětí začali do bytu hrnout všichni moji příbuzní, známí i neznámí, křičeli jeden přes druhého a vůbec otravovali, jak mohli. A já tak strašně moc chtěla spát a mít klid...
Poslední, co si pamatuji, bylo, jak jsem svého bratrance vyhazovala (doslova) ze dveří a křičela, že dalšího člověka, co projde těmi dveřmi naférovku zabiju.



Probudila jsem se v šest ráno.
Když se mi povedlo znovu usnout, sen kupodivu pokračoval.

Tentokrát byl všude kupodivu klid (nevím, jestli zabrala má výhružka, či jsem se musela uchýlit k praktické ukázce) a já chovala v náručí svého malého synka. Který měl podle všeho velice zajímavou schopnost povolat k sobě obrovskou armádu nemrtvých.
A já ho za to milovala.
Takže jsem ho chovala, kolem nás pobíhaly polorozpadlé mrtvoly jak z Pána Prstenů a zabíjely všechny, co chtěli mému děťátku ublížit, zatímco já mu nadšeně vypravovala, jak jednou díky nim ovládne celý svět a odstraní všechny, co mu stojí v cestě...




Po probuzení jsem dalších pár minut jenom ležela v posteli, zírala do stropu a hlavou mi běželo jen jedno velké HÉ?!?




PS: Jinak co se toho Monka týče... Já vůbec nejsem jako on. Vážně. Jsem extrémně nepořádný tvor, nejsem schopná mít nikde uklizeno a řád. Kromě jedné jediné věci. Jídla.
Doma kvůli tomu mají ze mě ohromnou legraci. Jsem totiž schopná připravovat si obyčejný rohlík i deset minut. Máslo totiž musí být hezky rovnoměrně, všude stejná vrstva. Stejně tak šunka. Odtrhávám přečuhující části plátku a dávám je tam, kde naopak šunka nevystačila.
A rozhodně nechcete, abych zdobila dort ovocem. Vždycky totiž najdu místo, kde je vyšší koncentrace jahod než jinde. A to přece hrozné, ne?



Proto mám tak ráda bento. Všechny chutě jsou oddělené, celé to vypadá hezky upraveně a jednotlivé části jídla jím přesně v pořadí, jaké sama chci. Pochopitelně, že jsem schopná sníst i ošklivé, chuťově nekonzistentní jídlo. Ale kde je potom ta sranda?

A jak vypadáte při učení vy?

18. května 2012 v 17:14 | Yominis |  Střípky z mého života
Viděli jste někdy, jak vypadáte při učení?
Já to zkusila zaznamenat.
A všimla jsem si, že jak procházím různými fázemi učení, je to na mně docela dost jasně poznat.
Že jsem s těmi korálemi tak blbla, jsem zjistila, až když se mě spolubydlící zeptala, proč si je proboha rvu na hlavu...
Jenom upozorňuji, že tohle celé proběhlo cca v rozmezí dvou hodin.


Omluva aneb...

17. května 2012 v 17:01 | Yominis |  Střípky z mého života
Omlouvám se za svoji dočasnou neaktivitu, ale blíží se zkouškové (1. zkoušku dělám příští týden), a tak mi na psaní nezbývá ani čas ani nálada.
Slibuji ale, že to tu nenechám úplně zchátrat a občas sem něco přidám.
Protože ale nejspíš už brzy nastoupí klasická zkoušková schýza, berte většinu příštích článků s rezervou...
Snad se mi příčetnost za měsíc a půl zase vrátí.


















PS: To je asi tak poslední normální fotka před začátkém zkouškového. Pak čekejte spíš něco takového:

Věty mého srdce: Na východ od ráje

12. května 2012 v 10:02 | Yominis |  Věty mého srdce
A přišel znovu čas na další ukázku z nějaké mojí oblíbené knihy, která se mi zapsala do paměti.
Tentokrát se jedná o:

John Steinbeck - Na východ od ráje

Adam najednou řekl: "Vidíte tamhleten pařez, pane? Schovával jsem se tam kdysi na
druhé straně mezi kořeny. Schovával jsem se tam, když jste mě potrestal, a někdy jen
tak, když mi bylo mizerně."
"Pojďme se tam podívat," řekl otec. Adam ho dovedl k pařezu a Cyrus se zadíval na hnízdo mezi kořeny. "Vím o tom už dávno," řekl. "Když jsi byl jednou dlouho pryč, napadlo mě, že někde musíš mít takovou skrýš ... Poznal jsem tu skrýš, když jsem na ni narazil."
Adam na otce úžasem vytřeštil oči. "Ale nikdy jste mě sem nepřišel hledat," řekl.
Ne," odpověděl Cyrus. "To bych nikdy neudělal. Člověka je možno dohnat zbytečně daleko. To bych neudělal. Člověku je třeba nechat před smrtí vždycky nějaké východisko. Pamatuj si to! Uvědomil jsem si nejspíš, jak tvrdě tě proháním. A nechtěl jsem tě dohnat k nejhoršímu."
...
Leemu se roztřásla ruka, když doléval do něžných koflíků. Vypil svůj jediným douškem.
"Copak to není jasné?" vykřikl. "Americký standardní překlad lidem přikazuje vítězit nad hříchem, a hřích můžete pokládat za nevědomost. Jakubovský překlad slibuje "panovati budeš" a říká tím, že lidé nad hříchem určitě zvítězí. Kdežto hebrejské slovo timšel - "můžeš" - dává možnost volby. Znamená volnou cestu. A svaluje tak všechno zpátky na člověka. Když platí "můžeš", platí zároveň i "nemusíš". Nechápete? ... Může si vybrat vlastní cestu, probojovat ji a zvítězit!"


Popravdě si nejsem přesně jistá, co bych k téhle knížce měla napsat. Snad jenom "Přečtěte si ji." Skvělé postavy (naprosto jsem milovala Leeho), zajímavý příběh, rozhovory nutící vás k zamyšlení...
Timšel je nejdůležitějším slovem celé knihy. Ukazuje, že člověk má vždy na výběr. Nic není předurčeno, nic není jisté, záleží to všechno jen na nás.

Stačí jen se nadechnout...

10. května 2012 v 22:25 | Yominis
Skvěle jsem spala, venku bylo celý den nádherně, já pobíhala po Praze v letních šatičkách a připadala si jako Marilyn Monroe. Teď tu sedím spokojená, v žaludku výborné jídlo a před sebou vidinu volného pátku. Prostě je mi krásně... A písnička, kterou chci právě poslouchat, je zrovna tahle?!
Mám já to vážně zvláštní chutě.
Ale pravdou je, že písnička je to krásná.


Kakofonie noci

8. května 2012 v 13:47 | Yominis |  Střípky z mého života
Vím, že jsem říkala, že sem nějakou dobu nedám žádný střípek z mého života, ale to, co se tu dělo v noci, si komentář zasluhuje.
Měli jsme na koleji chodbovici.
(Pro nevysokoškoláky: Na chodbě koleje se uspořádá akce. Roztáhnou se deky, povídá se, pije se, poslouchá hudba...)



Obecně proti nim nic nemám, i když spánku zrovna moc nepřidávají.
Ale tohle bylo dílo ďáblovo.
Netuším, kterého z nich napadlo přinést kytaru.
Ale zasloužil by napumpovat žaludek svěcenou vodou a provést vymýtání.
Ten příšerný řev, co se totiž ozýval, kdykoliv otevřel pusu... To opravdu stálo za to.
On vlastně nikdo z nich neuměl zpívat. Ale snažili se všichni.
Trošku mi to připomnělo našeho souseda (tady). Ale i ten zpíval líp. Ale vkus měli podle všeho stejný, Knocking on Heaven's Door znělo i tady. Několikrát.



Naštěstí se mi povedlo usnout už cca kolem jedné hodiny. Když jsem se po páté ráno na chvilku probudila, ještě si povídali. Podle všeho už ale byli na kytaru už moc opilí.
Díky bohu.

Hlášky z pohádek

7. května 2012 v 16:04 | Yominis |  Různá videa
Každý z nás používá nějaké hlášky z filmů či knih. Prostě se tomu nevyhnete. Některé jsou tak klasické, že prakticky není nikdo, kdo by je neznal ("Co by děti v Africe za to daly!", "To já ne, to maminka!"). Ale kdo z vás je ochotný přiznat se k tomu, že používá hlášky z pohádek? A to dokonce i některých vysloveně pitomých? A to prostě jenom proto, že jste je slyšeli jako malí a tehdy se vám zalíbily...
Já mám takových hned několik.
Dokonce jsem byla tak hodná, že jsem vám udělala krátké video. Rozhodně tam nejsou všechny, ale snad by tam měly být ty, které používám nejčastěji.
Na 1. místě je ale rozhodně "Maminko, já ještě nechci do školy, chci zůstat doma a píct s tebou koláče." Mamka tuhle větu slyší skoro každý týden. Během zkouškového ještě mnohem častěji.

Jinak kvalitu videa berte s rezervou. Vyráběla jsem něco takového poprvé, narychlo a ten zatracený program mi pořád posouval zvuk. Nakonec jsem se na to vykašlala a nechala to tak. Však vy to nějak přežijete. Já na to nervy nemám.

A pohádky jsou v pořadí:
Mrazík
Co takhle svatba, princi
Space Jam
Popelka
Ať přiletí čáp, královno
S čerty nejsou žerty

Věty mého srdce: Knihy džunglí

7. května 2012 v 11:45 | Yominis |  Věty mého srdce
Možná vás překvapí, že jsem tentokrát nevybrala ukázku z žádné "hodnotné literatury." Tahle knížka sice rozhodně není brak, ale přece jenom se od těch ostatních odlišuje.
Jenomže tahle kategorie je "Věty mého srdce". A já Mauglího prostě a jednoduše miluju.
Jen abyste si nemysleli, já nečtu jenom klasickou literaturu. Mám na svém kontě i dost velké množství zamilovaných románků, červených knihoven i rozbředlých upírských/vlkodlačích/jakákolivpříšera-ých fantasy. Jenomže to nejsou zrovna knížky, které by se mi nějak výrazně zapsaly do paměti, nebo mi utkvěly v srdci. Takže není důvod sem o nich psát.
A tady už je ukázka z...

Rudyard Kipling - Knihy džunglí

"Tak tak. Umírám a rád bych - rád bych bratříčku umřel u tebe."
Strašně rozdrásanou Akélovu hlavu si Mauglí přitáhl na klín a oběma pažemi mu obemkl rozedranou šíji.
"Dávno je to, co žil Šer Chán a člověčí mládě se nahé válelo v prachu," zachrčel Akéla.
"Vždyť já jsem vlk. Se svobodným lidem jsem stejné pleti," naříkal Mauglí. "A za nic nebudu člověkem."
"Bratříčku, vlčku, kterého jem vypiplal, jsi přece jen člověk. Jsi ve všem všudy člověk, jinak by smečka před dhóly utekla. Tobě vděčím za svůj život, jako jsem jednou zachránil tebe, tak jsi ty dnes zachránil smečku. Copak jsi zapomněl? Jsme vyrovnáni. Vrať se ke svým. Znovu ti to říkám, zřítelnice mého oka, lov tady skončil. Vrať se ke svým."
"Já se nevrátím. Sám a sám budu lovit v džungli. Už jsem řekl."
"Po létě přijdou deště a po deštích přijde jaro. Vrať se, než tě vyženou."
"Kdopak mě vyžene?"
"Mauglí vyžene Mauglího. Vrať se ke svým. Jdi k lidem."
...
"Když jsme se, človíčku, setkali u Chladných doupat, hned jsem to věděl," řekl Ká a zavlnil obrovskými závity. "Člověk se nakonec vrací k lidem, i když ho džungle nevyhání."
...
"Poslyš, ty můj ze všech nejmilejší," řekl Balú. "Ničí slovo, ničí vůle tě tu neudrží! Kdopak by pochyboval o pánu džungle? ... Teď se neloučí se svou smečkou člověčí mládě, teď nastupuje pán džungle na novou cestu. Kdopak by zpytoval skutky člověka?"
...
"Pamatuj si, že tě měl Baghíra rád," zvolal a skokem zmizel. Dole pod kopcem ještě jednou dlouze, silně zvolal: "Dobrý lov na nové stopě, vládce džungle! Pamatuj si, že tě měl Baghíra rád."
"Slyšel jsi to," řekl Balú. "Víc už není třeba. Teď jdi..."

Už zase nějaká ta novinka

5. května 2012 v 14:33 | Yominis |  Střípky z mého života
Na nějakou dobu poslední střípek z mého života, už tak jich tu mám v řadě za sebou více než dost. Je čas proložit to zase něčím jiným, ať vás neunudím k smrti.
Takže...

MÁM NOVOU HLAVU

Bohužel ovšem jen její povchovou úpravu, veškeré nevědomí a nerozumění v ní k mojí smůle zůstalo. A vzhledem k tomu, že se blíží zkouškové, očekávám naopak jeho rozšíření i do jiných oblastí mého mozku.



Ale pominu-li svoji tradiční sebelítost, tak ty vlasy nevypadají až tak zle, ne?
Chvilku nám s kadeřnicí trvalo, než jsme našly vhodný odstín, ale nakonec se nám povedlo se trefit.
Přesně takhle jsem si to představovala.

Fosforové barvy prostě letí

5. května 2012 v 9:40 | Yominis |  Střípky z mého života
Posledně jsem šla z práce poněkud později než obvykle (malé laskavost pro kolegyni, která potřebovala něco zařídit). Na semaforu pro chodce pořád svítila červená, auta svištěla jedno za druhým, jinde se přejít nedalo, a tak mi nezbývalo, než čekat. A sledovat, jak mi tramvaj ujíždí před nosem.
Když jsem se konečně dostala na Malostranskou, zvědavě jsem zkoukla 3 ministany, co tam kempovaly a podivnou sochu, která nabádala spoluobčany k zaplnění volných vězeňských míst našimi pány politiky. Pochopitelně jsem přehlédla transparent, vyzývající k demokracii, takže mi chvilku trvalo, než jsem vymyslela (přišla jsem na to bez nápovědy, heč!), že se bude jednat nejspíš o nějakou odnož Occupy hnutí. Pochopitelně, že jsem měla pravdu.

Opojená pocitem vítězství nad vlastní neznalostí jsem se vydala směr metro.
A bum.
Najednou mi před obličejem zasvítilo něco zářivě barevného. Byl to jenom mžik a chvilku jsem nemohla přijít na původce. A pak jsem se pozorněji zadívala na mladého muže jdoucího přede mnou. Typický chlápek z Malostranského náměstí. Měl hezky panoucí tmavý oblek, světlou košili, pečlivě uvázanou kravatu, naleštěné boty... a právě z těch bot mu při chůzi (pomohl vítr) sem tam vykoukly ponožky.
Fosforově barevné, zeleno-oranžové proužkované ponožky.
Něco takového si člověk snad ani nemůže vzít omylem. Bylo to tak nemístné a na dálku křičící "jsem jako pěst na oko," že jsem měla chuť pána na místě políbit.
Poměrně rychle jsem se ovládla, ale celou cestu do metra mě napadaly šílené myšlenky, že bych ho měla aspoň požádat o telefonní číslo ("Dobrý den, líbí se mi vaše ponožky, dáte mi prosím své číslo?"), nebo o fotku těch ponožek. Nebo rovnou o ty ponožky. Nebo je vyfotit a pak z něj vydírání dostat telefonní číslo... a ty ponožky.
Než jsem se rozhodla, kterou variantu zvolím, zmizel mi pán v davu. Ale nebojte se, jestli ho ještě někdy potkám, budu už mít promyšlenou odpověď.





PS: Tenhle článek jsem původně napsala poté, co jsem vstávala před šestou hodinou ranní (v mém případě noční), takže vypadá, tak, jak vypadá. Berte ho s rezervou, prosím.

Nabitý víkend a zásah do xxx

4. května 2012 v 22:13 | Yominis |  Střípky z mého života
Minulý víkend se nesl v duchu krásného počasí, sluníčka a sportu.
Po delší době jsme si opět udělali rodinnou akci a vyjeli jsme na výlet do sportovního střediska v Plzni. Zatímco rodiče seděli s chladivým pitím na terase hospůdky, já a nee-chan jsme se nasoukaly do chráničů, na nohy brusle a hurá na ovál.
Sakra, tak nějak jsem zapomněla, jak moc na bruslích neumím jezdit (poslední pokus dopadl takhle). Budiž mi ke cti, že můj zadek byl kontaktu s betonem ušetřen. Ale kreace, které jsem prováděla, aby to tak zůstalo, by stálo za to natočit. Naštěstí pro mě jsme s sebou kameru neměli, takže taťka jenom zlomyslně vyfotil pár fotek.
(Jsem ta v tyrkysovém tričku a oranžových kraťasech)

Myslím, že i z těch několika momentek jste si dokázali udělat poměrně slušnou představu, jak moc mi to nešlo. Padám i z kola, jak jsem si mohla myslet, že mi jízda na bruslích půjde?! Když jsem pak sundala brusle a šla je s roztřesenýma nohama uklidit do auta, proklínala jsem každé jejich zatracené kolečko.

A pak už nastala společná rodinná zábava - minigolf.
Snažila jsem se, opravdu jsem se snažila. Ale ta potvora míček prostě vždycky udělal něco jiného, než měl. Nebyla jsem ale jediná, kdo s tím malým ďábelským kulatým vynálezem bojoval. Mamka nede mnou vyhrála jen o jeden bod. Po několika drahách jsme si počet možných úderů zvýšili na 12. A i tak jsme se několikrát nedokázali trefit vůbec.

Nejvtipnější zážitek dne ale má na svědomí nee-chan. V půlce hry nás totiž dohnali 2 puberťáci, kteří se tvářili jako drsní profesionálové (budiž, měli vlastní hole a míček, ale že by zrovna váleli, to se říct nedalo) A čekání na volnou dráhu si zkracovali kroužením okolo nás, zíráním nám do výstřihů a udílením rad. Naprosto zbytečných rad, jen tak mezi námi.
A pak se to stalo.
Když jeden z nich stál u nee-chan a snažil se jí vysvětlit, že to musí odpálit s odrazem, poslechla ho.
A míček se skutečně odrazil... a vyletěl z dráhy a zasáhl s naprostou přesností jeho rozkrok.
Trefa století.
Neudělala to schválně, ale sakra, nee-chan, odedneška jsi můj nový vzor.

Od té doby byl od nich klid. Sice mi po pár drahách zkusili znovu poradit, ale drželi se už v uctivé vzdálenosti. A já si to stejně udělala nakonec podle svého.

Jinak co se bruslí týče, vyrazily jsme s nee-chan znovu hned druhý den. A stalo se něco neuvěřitelného. Já se zlepšila. A to o hodně. Nějakým zázrakem se mi podařilo najít téměř neexistující stabilitu, uvolnila jsem se a přestala se tak bát. Druhou půlku jízdy už jsem si užívala. Ještě pořád to není dokonalé, ale opravdu mi to zvedlo náladu.

Žiju v digihrách

4. května 2012 v 20:02 | Yominis |  Střípky z mého života
Ačkoliv proti podobně znějící písničce nic nemám (dalo by se dokonce říct, že se mi i líbí), řeč dneska nebude o ní.
Místo toho bude o mojí podivné snové sérii. Na divné sny (např. tady a tady) jsem si už zvykla. Ale že by dodržovaly nějaké téma, to se mi zatím nestalo. Pokud tedy za téma nepovažujete "WTF".
Poslední sny ale byly jiné.
Už poněkolikáté se mi zdálo, že jsem uvnitř počítačové hry. Opravdu.
Kdykoliv jsem chtěla něco udělat, otevřela se mi před očima nabídka možných úkonů. Úplně jasně se mi vybavuje scéna, jak jsem chtěla otevřít krabici a musela jsem prstem kliknout na "Otevřít" napsané přede mnou ve vzduchu na hnědé destičce. A najednou jsem koukala přímo do bedny.
Řeknu vám, nechtěla bych být počítačovou postavou. Co ta se naběhá, nakliká...
A nakonec stejně všechnu slávu shrábne tlusťoch s brýlemi za monitorem (opravdu úspěšní hráči si k tomu přidají i PET fašku na moč).
Fakt k vzteku.
Já jsem svého pařmena naštěstí nepotkala, jenom jsem běhala a klikala a nadávala...



------
A to jsem sem vůbec nepsala (pokud si vzpomínám, kdyžtak mě opravte) o tom, že se mi předtím zdálo, že jsem se dala na dráhu profesionální špionky. Přičemž informace o mém alias jsem měla napsané na malém papírku, který jsem měla schovaný v ruce, a snažila jsem se z něj nenápadně číst, zatímco mě vyslýchali. Taťka (můj partnerský špion) vyšel z výslechu úspěšně a při odchodu mi dával různá znamení, kterým jsem ale zaboha nerozuměla. A když bych výslech u konce a já měla jedinečnou možnost k útěku, nebyla jsem si schopná vzpomenout, kterými dveřmi jsem tam vlastně původně vlezla a jak se tedy dostat ven.
Můj orientační nesmysl mě evidentně neopouští ani ve snech.
Aspoň už vím, že dráha tajného agenta prostě nebude to pravé pro mě.



A o mém snu, jak jsem byla Batman a byla jsem na útěku opět před nějakou příšerou, a tak jsem se (aby si mě nikdo nevšiml) převlékla za Spidermana? Míň nápadný převlek jsem si prostě nemohla vybrat...

A pak tu byla ještě ta noční můra s koťátky...

Sakra, na mně by se vykladač snů opravdu vyřádil.



Proč se mi pro změnu nemůže zdát třeba o tomhle?






PS: A než se někdo z vás zeptá: Vážně nevím, proč se mi to zdá. Počítačové ani jiné hry vůbec nehraju (jednou za dlouhý čas možná tak Sims, ale i to tak 3x za rok), Batmana jsem neviděla ani nepamatuju, Jamese Bonda jakbysmet. Nic nekouřím, snažím se k ničemu nečichat (po jedné ošklivé zkušenosti se zapadlou ponožkou) a každého, kdo by se ke mně přiblížil s injekční jehlou v ruce, vezmu po hlavě tou flaškou vodky, co mi stojí na stole...
...
...
Jo táák!





PPS: Just kidding.

Trpělivost, dámy a pánové, trpělivost...

4. května 2012 v 19:40 | Yominis |  Střípky z mého života
Rozhodla jsem se dokopat k tomu, abych zveřejnila články, které mám už nějaký ten čásek rozepsané.
Než je ale všechny dopíšu, bude to nějakou dobu trvat (většinu z nich mám napsanou různě v blocích a na kusech papíru).
Tak to se mnou chvilku vydržte.
Pak se ale připravte na blogovou smršť.

I prodávat se dá s vtipem

3. května 2012 v 13:14 | Yominis |  Ostatní
Mám rozepsaných několik opravdu dlouhých článků. Ale nějak se nedokážu dokopat k tomu, abych je dopsala. Je to tolik práce...
Ale aby to nevypadalo, že se vůbec neozývám, přidám sem aspoň jeden (úplně zbytečný) článek.



Tohohle pána mám moc ráda.
Jak napovídá název článku, je totiž vtipný.
Objevila jsem ho náhodou na fleur.cz a nejenom, že se mi líbí jeho věci (jsou roztomilé, veselé a barevné), ale především se mi líbí popisky jeho věcí.
Jedná se o prodejce jménem

re-ce-se

tady je několik ukázek jeho nabízeného zboží:

"...Aby obal fungoval a jeho lásku uchoval na neomezenou dobu*, potřebujete do něj uložit tři věci. A tady záleží, jestli jste romantička nebo pragmatička (ne, to nesouvisí s bydlištěm v hlavním městě a počtem potomků)

Pokud jste romantička, potřebujete nějakou věc z místa, kde jste se poprvé políbili (náhrobní kamínek, čudlík z výtahu), pramínek jeho vlasů (u plešatých stačí chlupy, u vyholených aspoň nehet), kousek oblečení, co měl na sobě, když jste jej prvně spatřila (ne, to mu neřežte, když to bylo na nudapláži). Když jste pragmatička, stačí vám písemný důkaz jeho daňových úniků, číslo tajného konta v zahraničí a účet od viagry)."

"...Hodiny s originální malbou můžete zavěsit na stěnu pokoje, přišroubovat ke stropu (dost blbě se pak mění baterky) nebo postavit na polici, pracovní stůl nebo na okenní parapet. Jde použít jednorázově i jako stopky, přidržíte vteřinovou ručičku, pustíte ji na začátku měření, hodiny zastavíte kladivem.
Do strojku hodin se vkládá jedna tužková baterie, čím kvalitnější, tím rychleji jdou.
Ručičky se většinou točí po směru hodinových ručiček."

"...Manžel už vám zase koupil zlaté náušnice, soused prstýnek, tchýně věnovala rodinné stříbro? Našla jste platinový přívěsek, v práci ocenili vaše úsilí briliantovou broží?
Probudila jste se a máte zase ..... Nevadí, dejte si tam mužovu fotku a zubní kartáček, abyste každé ráno věděla, že tohoto chlapa už příště né."

Doporučuji podívat se na tohohle prodejce blíž. Sice jsem si od něj zatím nic nekoupila (a při stavu svého běžného účtu pochybuji, že v nejbližší době koupím), ale aspoň mě inspiroval. Zkusím si vyrobit něco podobného. I když rozhodně ne ze dřeva.