Červen 2012

Vydržte to se mnou ještě chvíli...

21. června 2012 v 11:06 | Yominis |  Střípky z mého života
Vím, že jsem tu už dlouho nebyla...
Ale v poslední době se stalo několik věcí, které mi sebraly chuť psát.
Obvykle se snažím psát na blog vesele, nebo si aspoň z vlastního neštěstí dělat legraci. Občas mi to sice ujede (např. tady), ale obecně je většina mých článků spíš laděná pozitivně.
Tentokrát by to ale asi moc nešlo. Nebudu tu psát co proč a jak, ještě se necítím na to, abych to sem napsala. Prostě jsem smutná.
A navíc k tomu můžu připočíst, že jsem předevčírem neudělala zkoušku. Poprvé za tenhle semestr.
A rozbila jsem už druhý mobilní telefon během posledních 14 dnů.
Ale nebojte se, já se z toho vzpamatuji. Už teď je to mnohem lepší, i když myslím, že si to moje hlava prostě jenom nepřipouští. Ale bude to dobré.
A pak už to tu zase bude vypadat jako dřív ;-)

Vydržte to se mnou ještě, prosím. Aspoň do konce zkouškového.
Yominis


Věty mého srdce: Miláček

13. června 2012 v 20:12 | Yominis |  Věty mého srdce

Zkouškové je v plném proudu a já musím hrdě oznámit, že zatím se mi povedlo udělat všechny zkoušky na první pokus (Má se klepat na dřevo nebo naopak? Nu nic, radši omlátím všechno v okolí.)
Každopádně si ale i tak na blog chvilku udělám.
Ale dneska mi není dobře, takže končím pokusy o nějaký úvod.
Dnešní ukázka je z:

Guy de Maupassant - Miláček


...Viděl bankéře a spekulanty, jejichž nesmírné bohatství začalo krádeží, zvali je ovšem všude, i do nejvznešenějších rodin; dále viděl tak vážené pány, že menší buržoové před nimi smekali, a jejich drzé podvody ve velkých státních podnicích přece nebyly tajemstvím pro nikoho, kdo věděl, jak to za kulisami chodí.
Všichni se tvářili přezíravě, mužové s licousy i mužové s kníry, pyšně stahovali rty a dívali se pohrdlivě.
Duroy se pořád smál a opakoval: "Vy jste pěkní, bando flamendrů a lupičů."
Kolem však projel tryskem nízký otevřený skvělý kočár, tažený dvěma bílými koníky, kterým hříva i ocasy vlály; řídila mladá blondýnka, známá kurtyzána; za ní seděli dva sluhové. Duroy se zastavil a měl chuť pozdravit a zatleskat té zbohatlici lásky, která na této promenádě a v době vyjížděk pokryteckých urozených dam měla odvahu vystavovat drzý přepych, získaný v posteli. Snad nejasně vycítil, že s ní má něco společného, že je mezi nimi přirozené pouto, protože jsou stejného druhu, stejné duše, a jeho úspěch přijde podobně povážlivou cestou.

Vzhledem k tomu, že o Miláčkovi se učí povinně na školách, nemá asi nijak moc cenu rozebírat tu děj. Kdyžtak googlete.
Co se mého názoru na tuhle knihu týče... Miláčka jsem poprvé přečetla teprve nedávno, těsně před začátkem zkouškového. A mám z něj poměrně rozporuplné pocity. Bylo to zajímavé čtení, některé pasáže mi přišly správně ironické, pokrytectví a prospěchářství tu prosakovalo snad z každé postavy, Duroy byl správný hajzlík, co si myslí, kdovíjaké není macho, ale ve skutečnosti nic neumí a nic sám nedokáže a nebýt žen, na které se ale dívá pěkně spatra, nedostal by se nikam...
Ale přesto mi tam něco chybělo. To něco, co by mě donutilo přečíst Miláčka jedním dechem a díky čemu bych se k němu vracela.
Konkrétně tuhle ukázku jsem ale vybrala z úplně jiného důvodu. Při jejím přečtení mi totiž okamžitě naskočila před očima Dáma s kaméliemi (Dumas ml.), kniha, která mi přirostla k srdci a kterou v téhle rubrice určitě ještě uvidíte.
Četl ještě někdo z vás Miláčka? Váš názor na něj?

Neviděl nikoho. Myslil jen na sebe.

Holubí hloubání o hlubinách hloupého humanoida

8. června 2012 v 16:33 | Yominis |  Střípky z mého života
Omlouvám se, že jsem se tak dlouho neozvala (nebo spíš smysluplně neozvala). Ale je zkouškové a dny, kdy jsem se mohla bezostyšně flákat, a pak si to jednou přečíst, jít na zkoušku a udělat ji, jsou už dávno pryč.
A jak tak koukám do indexu, tak ani během těch dní to nebylo nijak zvlášť slavné.



Každopádně už nějaký ten čas vykazují moje známky spíše sestupnou tendenci a já si uvědomila, že pokud se nechci z práv nechat vyhodit, budu muset začít makat.
K tomuhle rozhodnutí mi dopomohla jak prázdná místa v indexu, tak především nee-chan, která mi tohle zkouškové dala opravdu pořádné kapky. Od mamky jsem na kázání a pobízení k učení zvyklá, ale zdá se, že nee-chan, můj velký dětský vzor, na mě pořád ještě platí.
To, že je se mnou v pokoji a ozve se, kdykoliv zjistí, že se neučím, taky pomáhá.
Než její proslovy, to radši toho občana. Paragrafy se aspoň netváří tak nesouhlasně.



Ale neodbíhejme od tématu.
Co jsem sem chtěla napsat, bylo, že po téměř týdnu intenzivního učení...
Víte co? Jestli to chcete vědět, podívejte se na Celý článek ;-)

Nechutné umění

3. června 2012 v 13:40 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Jestli někdy jezdíte tramvají podél Nábřeží Kapitána Jaroše a Edvarda Beneše, určitě jste si museli všimnout, že na opěrné zdi Letenských sadů probíhají dlouhodobé výstavy.
A všechny, co jsem viděla (tedy dvě :-P), byly nechutné.
Nechápejte mě špatně, já proti umění nic nemám. Víc než 3 roky jsem měla brigádu jako dozor galerie a časem se to člověku tak nějak pod kůži dostane.
Navíc Voina je skupina, která bojuje za práva v Rusku, což jim schvaluji (I když některé jejich metody ne.)

"Projekt Voina Wanted vytvořený přímo pro Artwall je gestem vyjádření solidarity se dvěma stíhanými členy skupiny. K těmto deliktům mělo dojít v rámci demonstrace proti omezování shromažďovacích práv v Rusku letos v březnu," říká jeden z kurátorů projektu Petr Motyčka.

Ale jsou věci, které po ránu vidět nemusím.
Není nic lepšího, než když jedu na zkoušku a podél cesty jsou v řadě za sebou obří fotografie oběšenců. Mám v tu chvíli pocit, že i ta zatracená zeď mi dává najevo, jak asi dopadnu.

A když jsem konečně jásala, že jsou ti moji visatci pryč, objevilo se něco snad ještě horšího.
Celá velká série fotek, které mají jedno téma.
Ruce opatlané barvami, které se snaží pokud možno celé narvat chlápkovi do krku.
Na žaludek rozbouřený z nervů to působí asi tak, jako by tam tu ruku někdo cpal mně.
Autorem je tentokrát Ladislav Vondrák, který tím chce dát najevo svůj nesouhlas s politikou.

Pochopte mě. Kdyby ty fotografie byly umístěné v galerii, ráda bych se na ně zašla podívat a zamýšlela bych se nad nimi. A možná by se mi i líbily. Ale vzhledem k tomu, že mi jsou den co den násilím podstrkované pod nos, hlavně po ránu, pokud možno před zkouškou, kdy mám náladu na všechno, jenom ne na tohle... Nečekejte, že budu jásat.

...
Všechny fotky jsem si "vypůjčila" z veřejné galerie ARTWALL na facebooku. Pokud by s tím byl jakýkoliv problém, stačí napsat a hned je stáhnu. Pro více informací a další fotky odkaz: ZDE

Věty mého srdce: Pes druhé roty

2. června 2012 v 22:08 | Yominis |  Věty mého srdce
A opět se nedočkáte žádného díla vznešeného klasika...
I když jméno František Langer by vám aspoň něco říkat mělo.
Tuhle knížku dostala nee-chan kdysi na základce za výhru v olympiádě.
A já se do ní zamilovala.
V té době jsem vůbec ujížděla na knížky se zvířaty. Penny (Penny a Sedm bílých tlapek) byla moje hrdinka, při záchranné misi Rolla (Rollo - Nevídaná dobrodružství štěněte) jsem v duchu osvobozovala s ostatními zvířaty...
Ale tohle je knížka s jiným smyslem než je ochrana zvířat. Tohle je oslava legionářů bojujících na Východní frontě, podaná tak, aby ji pochopily i děti. A zároveň je to bavilo.
S odstupem času bych měla tak trochu výhrady ke stylu psaní, které je na můj vkus až příliš květnaté a okecávací a celá knížka je psaná až příliš okatě přeslazeně a přehrdinovaně (Všichni čeští vojáci jsou hodní, skvělí, chrabří a perfektní. Lidé jsou nejlepší stvoření na zemi. Vše je, jak má být...). Ale jako mladší jsem to tak nevnímala. Pamatuji si jenom Rafa, psa, kterého jsem si zamilovala. A díky němu mám ráda i knížku...

František Langer - Pes druhé roty

"A tu jsem viděl: To nebyly oči, které dnes pohlížely na člověka, kterému přinášely smrt. Ani oči, z kterých tekla krev. To nebyly oči vraha. To byly oči otce. Otce, který miluje kadeřavou hlavičku, jež se tulí k jeho zarostlým divokým prsům, a dvě drobné, tlusé pěstičky, jež se mu hrabou v jeho zbojnických knírech. Z očí se rozléval celý proud něhy jako z velkého pramene živé vody, který se nikdy nevyprázdní a nikdy nevysychá. Nebyly to oči smrti, ale oči lásky, pohlížely na syna a radovaly se z něho, pohlédly na mocného koně a radovaly se, že jednoho dne i synek na něho vsedne, a pohlédly i na mne a pohladily mne za to, že jsem se přiblížil k děťátku, když na mne zavolalo... Tu jsem poznal, že nepotrestám vraha, že mu neskočím do týla a nezadávím ho jediným stisknutím zubů. Neboť jako jsem nalezl podvodníka, který byl milosrdný, a zloděje, který byl statečný, viděl jsem nyní vraha, který miloval. A pomalu jsem se odplížil, neboť jak možno trestat vraha, jehož srdce je plno nekonečné lásky?"

Celý příběh se točí kolem Rafa, sibiřského psa, kterému zemřel jeho eskymácký pán, a tak bloudí pustinou, až narazí na vlaky českých legionářů. A jeden z nich si ho ochočí. Spolu pak zažívají řadu dobrodružství a po různých peripetiích se konečně vrací domů, do Čech. Na své cestě Raf potkává různá zvířata a některá z nich mu vypráví svůj příběh. To, co jste si tu mohli přečíst, byla ukázka z povídání jednoho psa, kterého Raf potkal před odplutím z Ruska. Ovčácký pes mu popisoval, jak mu stačily 3 příhody, aby poznal lidi. Potkal lháře, který ale pomohl zvířeti, které ho potřebovalo, zloděje, který jen s nožem bránil kamaráda před medvědem, a vraha, který by obětoval všechno pro svoje dítě. Člověk má prostě v sobě dobro i zlo.