Srpen 2012

Tma, zima, hnusně...

31. srpna 2012 v 16:01 | Yominis |  Střípky z mého života
Venku je hnusně.
Pořád jenom prší.
Už celé dny.
Je tma. A zima.
Pobolívá mě břicho a nechci si brát prášek na bolest, abych nebyla otupělá. A nesnáším prášky.
Už od dvou hodin mám rozsvíceno, jsem zachumlaná do mikiny, schovaná pod peřinou a snažím se učit.
Vůbec mi to nejde.
Nálada pod bodem mrazu.
Aspoň, že na světě ještě existují i hezké věci.
Jako třeba arašídy v čokoládě.
Nutně potřebuji další arašídy v čokoládě. Vím, že tenhle blog čtou i lidé, co mě znají osobně. Nechcete mi někdo z vás nějaké přinést? Třeba jako předčasný dárek k Vánocům. Pak mi už nic dávat nemusíte. Stačí jen dát pod stromeček kartičku "Dal/a jsem ti sáček sladkostí před státnicí. Veselá Vánoce." A já vás nadšeně obejmu a poděkuju vám, jaký úžasný dárek jste mi dali.
Opravdu.
...
Vážně nikdo?
Sakra.
Asi se budu muset zase jít učit, že?
Tak holt nic.



PS: Aspoň, že doma na mě myslí a čokoládu mi kupují...
PPS: Už vypadám tak, že když se v noci cestou na záchod zahlédnu v zrcadle, začnu se sama sebe bát.
PPPS: V porovnání s veselými fotkami v záhlaví je ten kontrast ještě děsivější.

Miluji své rodiče

28. srpna 2012 v 22:14 | Yominis |  Střípky z mého života
Ne, opravdu.
Dokonce i když jsem protivná, vrčím a otráveně se tvářím, kdykoliv si vzpomenu na to, kolik stránek mi ještě při učení zbývá (tedy každých 5 minut), pořád stojí při mně a snaží se mi to co nejvíc ulehčit.
Je to v drobnostech.

Mamka mě ráno před odchodem do práce budí, abych vstávala pohlazením a ne zvukem budíku (stejně si ho ale pro jistotu nastavuji).
Dneska mi donesla můj nejoblíbenější zákusek - marlenku. Daly jsme si ji spolu, popovídaly a já si oddechla od učení.
Kdykoliv se vrátím do pokoje, najdu ho uklizený. Mamka ho bez mého vědomí poklidí, aby mi odpadla starost navíc (uklízí jenom povrch - rodiče vždycky plně respektovali naše soukromí). A nejspíš už nechce, abych dělala veřejně ostudu fotkami svého nepořádku v pozadí.
Stejně tak záhadně mizí prázdné skleničky z mého učícího koutku a občas se u mě objeví mamka se sklenicí džusu, abych nezapomínala pít.
Když si řeknu, vždycky si na mě udělá večer čas a namaže mi záda. Bůhví, že to chudáci potřebují. Občas jsem nad tím učením zkroucená jak svinka po obrně.

Taťka se na mě usměje a udělá "Pššt!" kdykoliv prochází přes obývací pokoj, kde se učím, na balkon. Je to jeho vyjádření "Nestresuj se, to půjde, snažím se být potichu."
Odpadly veškeré naše dohady i popichování. A to i když jsem v poslední době poněkud startovací. Asi se drží zpátky, abychom se zbytečně nehádali, když jsem vystresovaná.
Když jde večer ven, nosí mi pampeliškové listí pro kluky, abych nemusela chodit já.
A dneska nám udělal výborná kuřecí křidélka. Tak dobře je umí jenom on.

A vůbec mě oba šetří, za celou dobu mého zkouškového jsem nedostala za úkol snad žádné domácí práce. A pořád mě povzbuzují, že to zvládnu. Že na to mám. A že i kdyby se mi to nepovedlo, tak jsem do toho dala maximum. A vždycky se to nakonec nějak srovná. Na všem zlém je něco dobrého...

Přesně tohle jsou ty chvíle, kdy se usměju a v duchu si zas a znovu pomyslím, že mám strašné štěstí, že jsem se narodila zrovna do téhle rodiny...


(Píšu to zrovna těsně po mamky masáži. Tááák krásně uvolněná!)

Nevěra jako běžný koníček

28. srpna 2012 v 21:05 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Jsem už opravdu unavená, proto se nedivte, když tenhle článek nebude mít zrovna hlavu a patu.
Spíše čekejte takové výkřiky do tmy. Možná se zítra dokopu k tomu, abych ho předělala. Spíš ale ne.
Zvykejte si, nastupuje moje zkouškové já.

...
Už na dovolené jsme s Vlasti probíraly (jak už to na dámské jízdě bývá) kluky, sex a náš vztah k obojímu.
A jak jsme tak povídaly, pomlouvaly a svěřovaly se jedna druhé, došla řeč na téma nevěra.
A čekalo nás docela šokující zjištění.
Vlastně jsme to věděly celou dobu, ale nějak jsme si to asi nepřipouštěly.
Až když jsme to sesumírovaly a spočítaly...
Jak jsme se tak probíraly našimi přáteli a známými opačného pohlaví, došly jsme k docela neuvěřitelnému počtu těch, co už někdy svoji partnerku podvedli.



Vlastně bych kluky, o kterých jsem skutečně přesvědčená, že nikdy své přítelkyně nepodvedli, byla schopná spočítat na jedné ruce.
Ze všech mých známých. Jen pět. Maximálně.
Naproti tomu těch, o kterých jsem si 100% jistá (tedy vynechávám ty, které jen podezřívám), je pěkná řádka. Buď mi to sami přiznali, nebo (bohužel také častá varianta) chtěli, abych byla přímo aktérem.
Haha. To mě opravdu neznají.
Mám pár pravidel, které jsou ve mně opravdu hluboce zakořeněné. Tohle je jedno z nich.
O to víc mě naštve, když to na mě někdo zkouší a až když dostane kopačky (díky bohu pro mě naštěstí zatím pokaždé), tak teprve zjistím, že už je nějaký ten měsíc zadaný.
Takže nejen, že se snažil podvést tu holku, ale ještě i mě.




Proboha, vždyť jak nad tím tak přemýšlím, tak tu byl dokonce i případ, kdy mi kluk celý večer popisoval, kolikrát a s kým podvedl svoji minulou přítelkyni, načež se mě vážně zeptal, jestli to spolu zkusíme.
Někdy mi opravdu zůstává rozum stát...



Možná je to ale způsobené i tím, že většina mých známých patří mezi vysokoškoláky. Ne snad, že by vzdělání nějak souviselo s nevěrou. Ale kolej je pro ni prostě ideální místo.
Kolikrát už jsem viděla uplatňovat ono známé heslo "V Praze volný."
Překlad pro neznalce: Dotyčný má přítelkyni, ovšem ta zůstala doma nebo studuje v jiném městě, tedy co oči nevidí...

A co vy? Opravdu se zamyslete. Kolik znáte lidí, o kterých víte, že zahýbají? A komu z vašich přátel opravdu věříte věrnost?
Možná mám jen pokřivený pohled na svět a já s Vlasti jsme prostě jen dva smutné příklady se špatnými známými.
Pro dobro mého budoucího manželství v to doufám.





PS: Aby to nevyznělo jako jasný útok na mužskou část populace... Znám i pár slečen, které by se řadily do téhle kategorie. Ale je jich podstatně míň. Možná je to ale i tím, že dámy bývají v tomhle ohledu mnohem diskrétnější.
A taky to na mě ještě žádná z nich nezkoušela.

Noc s nepřítelem

28. srpna 2012 v 9:24 | Yominis |  Střípky z mého života
Nemůžu tomu uvěřit.
Já s ní skutečně strávila noc.

... A teď by mě opravdu zajímalo, co si představujete. :-D
Asi vás zklamu.
Včera odpoledne jsem při učení najednou uslyšela velice nepříjemné bzučení. Otráveně jsem se tedy podívala směrem k oknu a tam si na žaluzii hověla obrovská vosa.
Znáte mě a můj vztah k jakémukoliv bodajícímu hmyzu...
Během pěti vteřin jsem měla učení sbalené a úprkem do obývacího pokoje.
Doufala jsem, že ta zatracená vosa zase odletí. Tedy aspoň z pokoje, když už přes sítě neproletí oknem.
Když jsem se večer do pokoje vracela, vosa už nebyla k nalezení. Ulehčeně jsem tedy šla spát přesvědčená, že ta žlutočerná bestie už odlétla.
Vzbudila jsem se okolo čtvrt na osm (budík byl na 7:30).
Bzučením.
Ve svojí rozespalosti jsem předpokládala, že se sem nějakým zázrakem dostala moucha.
Naštvaně jsem se tedy připravovala zasáhnout ji čímkoliv,co bylo v dosahu (myslím, že jsem měla v ruce krabici na papírové kapesníky). Dokud jsem nezjistila, že to vůbec nebyla moucha.
Já byla celou noc v jednom pokoji s vosou.
S živou vosou.
S živou bzučící létající bodavou vosou.



Myslím, že se tomu říká následná panika?


No nic, jdu pokračovat v učení. Mám týden na celé České a československé právní dějiny.
A už zase nestíhám...

Změna designu

27. srpna 2012 v 11:06 | Yominis |  Ostatní
No, nejedná se o nějakou velkou změnu, spíš jen drobnou úpravu.
Vyměnila jsem záhlaví (a potěšila svoje samožerské já), pár věcí přesunula, pár jich úplně vymazala...
A s výsledkem jsem spokojená :-)

Navíc jsem se rozhodla, že hesla, co tam mám, budu měnit podle libosti.

Vzhledem k tomu, že jsem čerstvě dokončila učení se na Římské právo, padla volba na latinu.

"Amor et dominium non patiuntur socium" - Láska a vlastnické právo nesnesou společníka
Jedno heslo z naší učebnice. Přišlo mi vtipné.

"Fiat iustitia et pereat mundus" - Staniž se, co je spravedlivé, i kdyby svět měl vzít za své! / Ať je podle spravedlnosti a povýšenec ať zhyne!
Tady jsou 2 možné výklady. Přestože wikipedie a další stránky připisují tenhle výrok Ferdinandovi I., není to pravda (jestli mám věřit wikipedii nebo Skřejpkovi, vím, koho si vybrat). Původně ho vyslovil papež Hadrián VI., který odmítl zastavení procesu proti vrahovi s vysokým společenským postavením, proto povýšenec. Mundus ale znamená také svět. Z toho důvodu se to často překládá jinak.

Zvládám!!

24. srpna 2012 v 20:10 | Yominis |  Střípky z mého života
Nechci to zakřiknout, ale nějakým zázrakem stíhám.
Ještě před třemi dny jsem mlátila hlavou do stolu, že prostě nemám šanci, že bych to stihla do státnice vůbec dočíst, a teď si tu spokojeně mnu ruce, jak plním plán.
Neuvěřitelné.
A přitom stačilo tak málo. Nevstupovat do pokoje, pokud to není opravdu nutné.

A můj denní režim?
Vstávám na budíka (7:15), nasnídám se, pustím si óčko, abych měla nějakou hudbu na probuzení (od konce dovolené mám už zase další mobil, tenhle už nemám ani bluetooth, takže o přehrávači mp3 si můžu nechat zdát) a pak si zalezu na celé dopoledne s učením na balkon. V poledne se naobědvám, dám hodinu pauzu a potom se s učením přesunu do obýváku. A ROZHODNĚ NEVSTUPOVAT DO POKOJE!!! Jedině když potřebuji najít nějaký latinský termín (jsem uprostřed Římského práva). A i pak odtamtud rychle pryč.
Myslím, že je vám asi jasné, proč.
Mám tam počítač.



Ta malá mrška mě zdržovala od učení už pěkně dlouho, bylo načase tomu udělat přítrž. Dokud se nenaučím stanovenou látku, nesmím se té židle u něj ani dotknout, natož na ní spočinout svým ctěným pozadím.
Jenom škoda, že jsem na tenhle systém nepřišla dřív. Mohla bych si ušetřit tolik nervů a času...

Každopádně jsem teď mnohem klidnější.
Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.

PS: U kadeřnice jsem nebyla tak dlouho, že moje ofina přestala být ofinou. Ale komu by se tam chtělo jít, když jediný, kdo mě vidí, jsou rodiče a ty zatracené učebnice...

UPDATE: Jedna z nevýhod toho, že rodiče znají váš blog, je v tom, že můžou kdykoliv sledovat, v jakém stavu se zrovna nacházíte vy... nebo váš pokoj. Za ten bordel za mnou jsem si to pěkně slízla. :-D
Ale musíte mě omluvit, je zkouškové, mám nos pořád zabořený v knížce a komu by se chtělo v těch vzácných chvílích, kdy mám pauzu, uklízet. To už by mi nezůstala v životě žádná radost. :-P

Look down, Look down (lyrics + překlad)

24. srpna 2012 v 19:48 | Yominis
Look down, look down
Don't look 'em in the eye...
Look down, look down
You'll always be a slave
Look down, look down
You're standing in your grave
A slave of the law...

Ano, přesně takhle bych vystihla svoje myšlenky během každé zkoušky...

Jinak se jedná o záznam z představení pořádaného na počest 25. výročí od premiéry muzikálu Les Miserables. Opravdu to stojí za zkouknutí. Přestože se nejedná o klasické "hraní", ale chodí se zpívat před pevné mikrofony, je to jedno z nejlepších představení vůbec. Hlasově tam jsou obsazené skutečně špičky, i u vedlejších rolí vám bude padat brada a na závěr muzikálu je několik písní, kde zpívají i původní zpěváci...
Opravdu lahůdková záležitost.

Překlad je opět můj, ale klidně šiřte dle libosti, jen prosím přidejte odkaz na tenhle blog... Pokud objevíte nějakou nepřesnost, nebojte se to hodit do komentářů, opravím ;-)

Lyrics:
EnglishČesky
Look down, look down
Don't look 'em in the eye
Look down, look down,
You're here until you die
Sklop zrak, sklop zrak
Nedívej se jim do očí
Sklop zrak, sklop zrak
Jsi tady dokud neumřeš
The sun is strong
It's hot as hell below
Slunce je silné
Je horko jako v pekle pod námi
Look down, look down,
There's twenty years to go
Sklop zrak, sklop zrak
Máš před sebou ještě 20 let
I've done no wrong!
Sweet Jesus hear my prayer!
Neudělal jsem nic špatného!
Ježíši, vyslyš moji modlitbu!
Look down, look down,
Sweet Jesus doesn't care
Sklop zrak, sklop zrak
Ježíšovi je to jedno
I know she'll wait,
I know that she'll be true!
Vím, že počká,
Já vím, že bude věrná!
Look down, look down,
They've all forgotten you
Sklop zrak, sklop zrak
Všichni na tebe zapomněli
When I get free ya won't see me
Here for dust!
Až se odsud dostanu, už mě neuvidíte
Sem už ani za nic!
Look down, look down
Don't look 'em in the eye
Sklop zrak, sklop zrak
Nedívej se jim do očí
How long dear Lord
Before you let me die?
Jak dlouho, dobrý Bože
Než mě necháš zemřít?
Look down, look down,
You'll always be a slave
Look down, look down,
You're standing in your grave
Sklop zrak, sklop zrak
Vždycky budeš otrokem
Sklop zrak, sklop zrak
Stojíš ve svém vlastním hrobě
Now bring me prisoner 24601
Your time is up
And your parole's begun
You know what that means
Teď mi přiveďte vězně 24601
Tvůj čas vypršel
A teď ti začíná podmínka
Víš co to znamená
Yes, it means I'm free
Ano, znamená to, že jsem volný
NO!
It means you get
Your yellow ticket-of-leave
You are a thief
NE!
Znamená to, že jsi dostal
Svoji žlutou propustku
Jsi zloděj
I stole a loaf of bread!
Ukradl jsem bochník chleba
You robbed a house!
Vykradl jsi dům!
I broke a window pane!
My sister's child was close to death
And we were starving!
Rozbil jsem okenní tabulku!
Mé sestry dítě umíralo
A my hladověli!
And you will starve again
Unless you learn the meaning of the law
A budeš hladovět zase
Pokud nepochopíš smysl práva
I know the meaning of these 19 years
A slave of the law
Chápu smysl těch 19 let
Otrok práva
Five years for what you did
The rest because you tried to run
Yes 24601
Pět let za to, co jsi udělal
Zbytek, protože ses pokoušel utéct
Ano, 24601
My name is Jean Valjean
Moje jméno je Jean Valjean
And I am Javert
Do not forget my name
Do not forget me
24601
A já jsem Javert
Nezapomeň moje jméno
Nezapomeň na mě,
24601
Look down, look down
You'll always be a slave
Look down, look down
You're standing in your grave...
Sklop zrak, sklop zrak
Vždycky budeš otrokem
Sklop zrak, skop zrak
Stojíš ve svém vlastním hrobě...

Největší filmové příšery

21. srpna 2012 v 22:21 | Yominis |  Střípky z mého života

Napiš 10 věcí, které tě nejvíc děsí

A je tu další otázka, kterou jsem vzala z nějakého volně putujícího řetězáku...
Jenom na úvod, abyste pochopili...
V mém případě je číslo 10 rozhodně málo. Jsem extrémně bojácný člověk, lekám se každého stínu a představa, že bych měla jít někam sama po tmě je...



A to buďte rádi, že jste mě neviděli při sledování nějakého strašidelného filmu. (Že mě přistihnete během dívání na horor, na to rovnou zapomeňte. Za svůj život jsem jich viděla jen hrstku a bohatě mi to stačilo) Většinou to má několik fází.

Během první fáze se začnu nenápadně rozhlížet, zda jste pořád na místě, jestli je v dosahu únikový východ a jestli od vás náhodou nejsem moc daleko. Ve skupině je síla, že. V nehorším vás zkusím obětovat a sama uteču.

Během druhé fáze se pořád ještě snažím tvářit pokud možno nezúčastněně, jen si začnu zvedat límec košile, popotahovat tričko a dělat jiné "nenápadné" pokusy na zakrytí krku. Do háje s tebou, Buffy.

Třetí fáze je už horší, otevřeně se bojím, začínám si zakrývat oči a uši. A víte proč uši? To mám zafixované kvůli jedné epizodě Hvězdné brány, kdy vojákovi vlezl Goa'uld do ucha. Následně se mu omotal okolo páteře a nový zloduch byl na světě. Tehdy mě to tak vyděsilo, že si od té doby automaticky chráním uši, kdykoliv se začnu víc bát.

Čtvrtá fáze už záleží od toho, na co se dívám. V případě Kruhu jsem se tiskla co nejdál od televize a tajně pokukovala směrem ke koupelně (jediný zdroj vody v bytě). Pokud se jedná o Resident Evil nebo nějakou podobnou zombie-příšernost, počítejte s tím, že se budu pokukovat po vás. Co já vím, jestli už náhodou nejste nakažení. Pokud navíc vidíte, že se nenápadně natahuji pro lampičku vedle, radši zvolte taktický ústup. Ale ne moc daleko. To bych se zase bála, že jsem sama.

Ovšem nejhorší je pátá, poslední fáze. Ta nastává až po shlédnutí filmu, kdy ležím v posteli a snažím se usnout. Což jde pochopitelně špatně, vzhledem k tomu, že všude vidím příšery, Samara se ke mně už určitě plíží z levého rohu a to vrznutí dveří znamená, že moji rodiče už prošli přeměnou a teď si jdou pochutnat na mozku své dcery. A to, že je venku úplněk taky nepomáhá...


10 věcí, které mě nejvíc děsí (zúženo jen na filmy):

  1. Samara - Opravdu, ta zatracená mrtvá holka je pěkně děsivá. Ještě několik dní na to jsem se bála být ve sprše a kdekoliv blízko vody. Korunu tomu ovšem nasadila nee-chan. Máme společný pokoj a tu noc, co jsme Kruh viděly, si rozhodla ze mě vystřelit. Je tak pro informaci: nee-chan je velice štíhlá s dlouhými tmavými vlasy... A umí velice dobře napodobit to plazení Samary z televize. Jenom tentokrát lezla do mojí postele. Věděla jsem, že je to nee-chan, ale sakra, byla jsem vyděšená k smrti. (Pozn.: Když jsem hledala tohle video, tak jsem měla vypnutý zvuk a celou dobu si držela ruku před očima, abych viděla jenom tak půl centimetru videa nad okrajem. A i tak se bojím, že budu mít noční můry)

  2. Zombie a jiné krvelačné polorozpadlé příšery - Já vím, Brainz, brainz je strašně vtipné, ale já doteď kontroluji, kudy bych utekla z místnosti, kdyby dveřmi vpadla dovnitř tlupa vraždících bestií...

  3. Klauni - Sakra, kdo vymyslel, že mají bavit děti? Uvědomil si vůbec někdo, jak strašně děsiví jsou? Je jedno, na co myslí, co se chystají udělat nebo jestli se připravují rozkrájet vás zaživa, oni se pořád usmívají. A tím nemyslím ani tak Klauna z Batmana (který dokonce měl svoje kouzlo), ale i ostatní klauny. Zvlášť ty extrémně barevné s balonky. Stačí, když vidím, jak se jenom na chvilku přestane skutečně smát, a začne mi běhat mráz po zádech. No fuj. Chtěla jsem sem dát nějaký ilustrační obrázek a v googlu na mě vyskočily tak děsivé věci... Dám sem toho nejmilejšího, co jsem tam našla. Ať se neděsím, kdykoliv se na svůj blog podívám (Z toho důvodu tu není žádný obrázek Samary- umřela bych strachy, ani zombie- jsou prostě nechutné)

  4. Duchové - Jsem na sebe hrdá, že se (vcelku i pravidelně) dívám na Ghost Whisperer a ani se u toho moc nebojím. Dobře, jenom občas. Trošičku. Pochopitelně nemám namysli tu strašně děsivou úvodní znělku, na kterou přepínám televizi na jiný program. O tom, že po zhlédnutí Šestého smyslu jsem se bála všeho a všude, nemluvím.

  5. Nezvratný osud - Kromě posledního jsem viděla všechny díly. Dívala jsem na ně vždycky s M. a doteď toho lituji. Kdykoliv mi začne něco divně chrčet, představím si, že se to za chvilku rozletí na kusy a prořízne mi to tepnu. Na každé atrakci čekám, že se s námi utrhne a my všichni umřeme (přesto na ně pořád lezu a nedám si pokoj)

  6. Pijavice a jiné podobné potvory - Představa, že se ke mně přisaje pijavice... Brrr. Jednou jsem měla sen, kdy jsem pořád musela jít po cestě, která byla plná červů. Postupně se mi začaly prožírat do bot a pak i do chodidel a já pořád musela jít dál... Po probuzení jsem se třásla.

  7. Šepot. Bojím se, když ve filmu slyším někoho šeptat. Pokud je to zamilovaný pár ležící spolu v posteli, tak se do dá ještě přežít, ale jinak je to dě-si-vé. Šepot vždycky znamená něco špatného. Tím spíš, když nevíte, kdo šeptá... "Eleanor! Eleanor..." (Zámek hrůzy) mě strašilo ještě hodně dlouho. Vlastně doteď. A to to ani nebyl tak dobrý film.

  8. Vraždící monstra všeho druhu - Chucky (neviděla jsem, stačí mi obrázek, abych se ho bála), Freddy Krueger (stejný případ), nadpřirození masoví vrazi obecně.

  9. Krysy - Jinak proti hlodavcům nic nemám, ale představa, že mě krysy ohlodávají zaživa... Když jsem četla Jámu a kyvadlo od Poea, celou dobu jsem čekala, že ty krysy začnou žrát jeho a ne ty pouta.

  10. Něco tam je - A vy nevíte co. Otevřeně by si tahle věc zasloužila být v žebříčku mnohem víš, ale protože je tak vágní, a neurčitá, dám ji nakonec.

A čeho ve filmech (i obecně) bojíte vy?
Je něco, co vám nedá spát?


Update: Ne, změna. Začala jsem se bát i tohohle klauna. Prostě tu žádné obrázky nebudou a basta. Tohle nemám zapotřebí...

Update 2: Super, proč jsem tohle proboha psala před spaním? Už teď se pořád ohlížím přes rameno. A to jsem v rozsvíceném pokoji a slyším rodiče z obýváku... Děsím se příštích hodin.

Update 3: Všechny předchozí úpravy jsem provedla ještě před samotným zveřejněním článku. Jsem nemožná. :-P

Zasloužila bych pár facek

20. srpna 2012 v 9:55 | Yominis |  Střípky z mého života
Dneska jsem se probudila s tím, že mi není moc dobře a mám žaludek jako na vodě...
Tak mě nenapadlo nic lepšího než si dát ke snídani bramborový salát a vepřový řízek.
A to jsem myslela, že i pitomost musí mít své meze.
V mém případě je ale evidentně nekonečná...

(Účesu si nevšímejte, nudila jsem se při učení a ta ofina mi pořád leze do očí...)

Pozor trká!

18. srpna 2012 v 21:15 | Yominis |  Střípky z mého života
Už dlouho jsem sem nedala žádnou pořádnou svoji fotku. A protože tohle je převážně deníkový blog (dobře, co si nalhávám, píšu tu pěkný miš-maš), tak by možná nebylo od věci to napravit, že?
Jenomže fotky z poslední doby jsou... tak trošku nepublikovatelné.
Za prvé žádné nejsou a za druhé i kdyby byly, rozhodně bych je nikde nezveřejňovala.
Nechci narušovat váš psychický vývoj.
Takže jsem místo toho zapátrala trošku v archivu.

Rok 2010, rodinná návštěva Zoo. :-)

Doufám, že si užíváte prázdniny líp než já!
Omlouvám se za naprosto zbytečný článek,
Yominis

PS: Víte o tom, že u článku Na záchod vždy ve skupině jsem původně napsala "Kdyby jsme"?!?
Sama tenhle druh hrubek úplně nenávidím a najednou koukám a bum. Kde se to tam proboha vzalo?
Už jsem na tom asi opravdu špatně... Jen doufám, že sem podobných chyb nepíšu víc...

Blog už zase blázní

18. srpna 2012 v 12:54 | Yominis |  Ostatní
Naprosto se mi pomátlo řazení rubrik v menu.
Jakýkoliv pokus o nápravu nemožný, maximálně se mi to rozhází ještě víc.
Dám tomu den, pak to zkusím dát do pořádku. Snad to půjde.
Ale strašně mi to leze na nervy...

Na záchod vždy ve skupině

16. srpna 2012 v 11:24 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Víte, jak si vždycky muži dělají legraci, že ženy chodí na záchod jenom ve skupinkách? A že naprosto nechápou proč?
Nu, rozhodla jsem se, že vám to tu vysvětlím. Ono to totiž není až tak nelogické uspořádání, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Ukážu vám to na praktickém příkladě:
Tři dívky ve věku 18-22 let jdou na diskotéku (vybrala jsem právě ji, protože ta je z tohohle hlediska nejhorší) a jedna z nich si uprostřed večera potřebuje odskočit na toaletu. Jenomže během cesty na ni čekají mnohá nebezpečenství...
  1. Nefungující zámek. Prakticky na každé diskotéce je alespoň jedna kabinka, kde nefunguje zámek či dokonce celé dveře. A věřte mi, v podroušeném stavu se už jenom málokterá slečna ptá předtím, než vezme za kliku. Z toho důvodu tam ale máte kamarádku, která vám dveře ochotně pohlídá, aby se vám někdo nepozvracel do klína v domění, že jste záchodová mísa. Pak si jenom vyměníte místa a hotovo, mise splněna.
  2. Místo pro konverzaci. Záchody jsou často jediné místo, kde si lze v klidu popovídat, zhodnotit situaci, popřípadně se domluvit na rychlém úprku, pokud se u baru objevil váš naštvaný bývalý (u některých dívek i současný) přítel.
  3. Jako kůl v plotě. Pokud tancujete ve třech na parketě a najednou vám dvě odejdou, má poslední zůstávající 2 možnosti: Zůstat a riskovat, že se okolní páni rozhodnou s ní tancovat (což se solo holce stává skoro pořád, mně osobně to OPRAVDU leze na nervy, tím spíš, že mají tendence šahat, kam nemají) nebo jít za nimi. Obvykle si vybere 2. možnost.
  4. Je to nebezpečné. Nikdy nevíte, v jakém stavu se zrovna slečna nachází. Může mít otravu alkoholem, nebo jí někdo něco přidal do pití. *** Pokud se jí udělá špatně, tak není dobré ji na záchodě nechávat samotnou. V lepším případě jí aspoň podržíte vlasy, v tom horším voláte pro pomoc.
  5. Make-up. Ano, dámy se rády líbí. Ale žádná z nich nechce tahat s sebou v minikabelce veškerou kosmetiku. Každá si tam tedy přihodí jenom jeden kousek. Popravdě s ním toho ale moc nezmůžete. Jenomže když půjdete na záchod tři... Já mám pudr, A. parfém a žvýkačky, B. hřeben a tužku na oči. S tím už se dá zachránit prakticky každá katastrofa.
  6. Tajné pití doneseného alkoholu. Já vím, nesmí se to. Ale no tak, přiznejte se, která z vás to nikdy neudělala. Pít začnete už u jedné z vás doma, flaška skončí poloplná, na baru je pití drahé... Takže s flaškou šup do kabelky, pár loků po cestě a zbytek se vypije v záchodové kabince.
  7. Dvě vidí víc než jedna. A to především ve chvíli, kdy záchod teprve hledáte. Vždycky je lepší ztratit se ve dvou než sama. Takhle aspoň můžete předstírat, že jste si jenom chtěly dát procházku...
  8. Prostě zvyk. Když už si jednou navyknete, přijde vám najednou hrozně divné jít na záchod samotná. Já se tam dokonce občas i bojím. :-D


*** Vím, že některé holky jsou přesvědčené, že maminčiny rady typu "Nikdy nenechávej pití bez dozoru a nenech si nic kupovat" mají asi stejnou váhu jako "Nikdy si neber od cizích lidí bonbony." Ale opak je pravdou.
Vážně.
Lidi dokáží být zmetci a šance, že na nějakého takového natrefíte, je tu vždycky.
Nám se to třeba stalo. A to se nejednalo o velkou pražskou diskotéku, ale tu naši maloměstskou.
Měly jsme už trošku špičku, když za námi přišel chlápek, že nám koupí pití. Tak jsme si řekly proč ne. Vesele jsme si povídaly dál a ani jednu z nás nenapadlo jít s ním a zkontrolovat ho. Když přišel se skleničkami, trošku se nám protáhl obličej, protože místo vodky a slivovice nám přinesl 2 vodky a jednoho ferneta. Toho ani jedna z nás moc nemusí. Jeho výměnu za svoje pití odmítal. Když jsem tedy vysvětlila, že můj ten fernet rozhodně není (jediné pití, ze kterého se mi zvedá žaludek už při přičichnutí, natož když se mi omylem ocitne v žaludku), vzala si ho M.
Chvilku na to se jí neudělalo dobře a že půjde na záchod. My pravidla dodržujeme, šly jsme s ní. Myslely jsme, že je jí špatně od žaludku a bude zvracet. Jenomže přesně naopak, vůbec jsme ji ke zvracení nemohly donutit. Ze záchoda už jsme ji (za pomoci jejího partnera, který přijel, protože jsme ho zavolaly na pomoc) odnášely, nebyla schopná se sama hýbat. Chlápek někam zmizel.
Bylo to o to horší, že kdybychom s ní nešly, nikdo by nezjistil, jestli s ní někam neodešel.
Naše diskotéka totiž vypadá takhle:
Vážně, holky, nebuďte blbé a hlídejte si, co pijete a kam s kým jdete...
Nikdy nevíte a náhoda je blbec.

30 zajímavých informací o mé osobě

14. srpna 2012 v 15:53 | Yominis |  Střípky z mého života
Všude po internetu pobíhají řetězáky, meme (nesnáším to slovo) a co já vím, co ještě. Pokud nepočítám Věty mého srdce, tak jsem se nikdy do žádného nezapojila. A i je jsem si upravila k obrazu svému.

Přesto mě ale pár otázek na různých blozích zaujalo, tak jsem se rozhodla je zpracovat. Jenom ne, jak je tam mají vypsané oni, nýbrž zcela náhodně, napřeskáčku a ještě výběrově. Stejně poslední dobou nejsem zrovna tvůrčí, tak proč si nějaký ten nápad nevypůjčit, že?

A tady už je první otázka:

Napiš 30 zajímavých informací o sobě

Sakra, 30 je opravdu hodně. Proto se nedivte, když tu budou i úplné hlouposti...

  1. Původně jsem se měla jmenovat Andrea, ale když taťka s mojí sestrou prohlásili, že mi budou říkat [Endy], mamka to rázně zatrhla a vybralo se víc česky znějící jméno.
  2. Mám pořád ještě strach ze tmy. Kdykoliv se zhasne, začnu všude vidět příšery. Ale už jsem velká holka. Naučila jsem se, že stačí na to místo posvítit mobilem, vynadat zmuchlanému tričku, že vypadá jako plížící se Samara, a můžu jít zase spát.
  3. Jako malá jsem se bála vody. Povinné hodiny plavání ve škole pro mě byly utrpení. Teprve až ve 12 letech jsem se odhodlala sklouznout po skluzavce do bazénu. Pak byla ale blok překonán a já zbytek dne projezdila celý na tobogánu. Dodnes ale nejsem schopná se potopit, aniž bych si držela nos.
  4. Miluju oheň. Přestože nekouřím, vždycky mám v kabelce sirky a kdykoliv je v restauraci na stole svíčka, tak ji hrozně ráda zapálím. Taky jsem jako dítě omylem roztavila poměrně velké množství svých plastových hraček, když jsem si s nimi hrála u rozdělaného ohně u babičky na zahradě (vařila tam vždycky brambory na dokrmení zvířat)
  5. Nemusíte se bát, nejsem pyroman. Strašně mi voní síra ze sirek a svíčky, ale mám velký odpor k čemukoliv, co bouchá (zábavní pyrotechnika) nebo se při hoření škvaří (všechno umělé). Takže vám tu s benzínem pobíhat fakt nebudu.
  6. Všechny květiny mi umírají. Až doteď přežil jenom vánoční kaktus, o který se mi stará mamka, a na koleji mám jen jeden extrémně odolný kaktus, který vydrží bez problémů i měsíc bez vody (vyzkoušeno).
  7. Dávám přednost psům před kočkami. Možná je to tím, že jsem už odmala měla Sárinku, ale psi jsou mi prostě bližší. Kočka vám nikdy nebude tak otevřeně dávat najevo lásku a oddanost. Navíc jsou svým druhem inteligence člověku bližší.
  8. Ještě pořád se dívám na pohádky. A strašně mě to baví. Jednak je to příjemná nostalgie a jednak JSOU PROSTĚ HEZKÉ. Mám ráda jak české (Popelka; Co takhle svatba, princi; Sůl nad zlato,..) tak i disneyovky (Mulan, Anastasia, Rudolf, Pocahontas,...)
  9. Na každé pouti si vždycky vystřelím sama jednu růži. Je jedno, jestli pak dostanu další od někoho jiného, ale jednu si chci prostě strefit sama.
  10. Prakticky úplně mi chybí smysl pro orientaci. A to nejen v reálu ale i na mapách. Naprosto vždycky se všude ztratím. Jednou jsem na celním úřadě došla až do jejich zaměstnanecké jídelny. Stačí, abych vyšla z obchodu, a nepamatuji si, z které strany ulice jsem k němu vlastně přišla a kudy tedy odejít.
  11. Jsem extrémně zapomnětlivá. Co nemám zapsané, to nevím. Špatné na tom je to, že si občas zapomenu ten úkol napsat. Nebo zapomenu, kam jsem si ho zapsala. Nebo někde zapomenu papír, kam jsem si ho napsala. Nebo zapomenu, že jsem zapomněla diář, kam jsem si zapomněla zapsat úkol, abych ho nezapomněla...
  12. Nemám ráda změny. Je to asi spojené s mým zapomínáním a chybějícím orientačním smyslem. Jakási obraná reakce mysli, abych přežila další den. Z toho důvodu raději chodím do obchodu, který je sice dál než jiný, ale u kterého vím, kde má jaké regály. I když chvátám, tak se raději projdu delší cestou, kterou znám, než abych šla zkratkou, protože se znám a určitě bych špatně odbočila. Ze stejného důvodu nesnáším chodit sama na pro mě neznámá místa.
  13. Jsem neuvěřitelný bordelář. Do šuplíků dávám jen věci, které nepotřebuji a nejspíš už nikdy potřebovat nebudu. Cokoliv užitečného mám tedy vyskládané všude kolem sebe. Také zapomínám odnášet nádobí a pak zapomenu, z jakého hrníčku jsem vlastně pila a jaký je z dřívějška, takže si jdu pro jistotu pro novou vodu. A ty staré hrníčky zase zapomenu odnést. Takže pak každé 3 dny (neplašte se, je to většinou voda nebo neslazený čaj, to se tak rychle nekazí) odnáším do kuchyně polovinu naší zásoby nádobí.
  14. Jediné, kde jsem extrémně puntičkářská, je jídlo. Tam naopak musí být všechno přesné. Každé sousto musí chutnat stejně jako to předchozí. Což znamená, že bublanina musí mít ovoce rozvrstvené rovnoměrně, chleba musí mít všude stejnou vrstvu másla a šunka na něm musí být až do krajů... Už jsem došla i tak daleko, že ucpávám díry v ementálu.
  15. Z blond vlasů na hnědou jsem se obarvila, protože mě to už nebavilo. Nechtělo se mi už pořád chodit na dobarvování a ničit si je. Taky mi lezly na nervy pokusy o flirtování, poznámky a otravování od cizinců. Navíc i Češi mají podle všeho zafixováno v hlavě blond=blbá a snadno dostatelná do postele. Už mě opravdu unavovalo vysvětlovat všem opak.
  16. Jsem jednoznačně noční sova. Nedělá mi problém být vzhůru do pěti do rána, ale představa, že (klidně i po 8 hodinovém spánku) vstávám před sedmou, je děsivá. Na násilné buzení odpovídám zásadně také násilím (proto mám jako budík velice jemnou melodii a budí mě mobil - menší šance, že s ním praštím o stěnu) a ještě půl hodinu po probuzení jedu na automat. Když mě z něj něco vyruší (snaží se se mnou mluvit spolubydlící, musím udělat něco navíc), začnu narážet do dvěří a zdí.
  17. Když se mi něco líbí nebo mi to chutná, tak se mi to hned tak neomrzí a "recyklace," jak to nazval Kolemjdoucí, je u mě na denním pořádku. Bylo to tak už od školky. Noc na Karlštejně jsem viděla snad 20x (můj první oblíbený film), Harryho Pottera a Kámen mudrců jsem četla 12x (ale ne celého v kuse, jen oblíbené pasáže), hříbkovou omáčku bych měla nejraději každé 3 dny a běda tomu, kdo mě bude rušit u mojí oblíbené písničky, kterou jsem už dneska slyšela 4x!
  18. Nikdy mě nebavilo focení památek nebo krajiny. Na internetu si najdu mnohem hezčí fotky toho zámku, než se kdy povedou mně. Raději fotím lidi. Když někam jedu, tak mi nezáleží ani tak kam, jako spíš s kým. Proč bych tedy plýtvala paměť foťáku na ten zchátralý hrad, když ji můžu využít na udělání zákeřné fotky mé spící kamarádky?
  19. Občas se se mnou začnou bavit cizí lidé, aniž bych chtěla. Tuhle vlastnost jsem bohužel podědila po mamce, která je velice empatická a nejen, že si s ní všichni chtějí povídat (prý empatii vycítí), ale říkají jí i věci, které by jiným neřekli. Zatímco mamka je ale na všechny milá, mně to leze na nervy. Opravdu mě nezajímá, kolik má paní vnoučat a že vedle stojící pán nakupuje pro dceru. Skoro nikdy se mi nestalo, že by si se mnou cestou vlakem nechtěl nikdo povídat. Leda když hned usnu, nebo si dávám dobrý pozor, abych s nikým nenavázala oční kontakt. Já vím, jsem hrozná, ale nejde o to, že bych si nerada povídala, občas je to po cestě vlakem i příjemné zpestření, jen bych si ráda vybrala, s kým se budu nebo nebudu bavit.
  20. Mám extrémní slabost pro roztomilé věci. Tak nějak mě k sobě přitahují. Jeden čas jsem sbírala Hello Kitty. Poslouchám japonský pop plný roztomilých Japonek a Japonců (ale ne proto, že by se mi líbili jako chodící materiál, jen se mi na ně hezky kouká :-) Líbí se mi lolita oblečení (i když bych ho nikdy nenosila). Pořád ještě mám svoji sbírku plyšáků, mám je pojmenované a jednoho z nich mám dokonce u sebe v posteli. A naprosto se rozplývám nad každým zvířátkem a to včetně pavouků.
  21. Mám slabost pro zrzky. Já vím, není nás moc, ale sakra, vždyť to vypadá fakt dobře! Zrzci jsou prostě zajímaví...
  22. Jeden čas (bylo mi 16) jsem chtěla tetování. Mamka byla proti, tak mi navrhla obchod. Pokud si dám tetování, sníží mi kapesné. Pokud si ho nedám, tak mi ho poměrně podstatně zvýší. Tehdy vyhrála moje materialisticky zaměřená stránka osobnosti. Dodnes jsem za to mamce vděčná.
  23. Na základce jsem byla velice introvertní a snažila se moc nevyčuhovat. Bohužel se mi to moc nedařilo, protože se ve třídě vytvořily 2 skupiny holek, které se navzájem naprosto nesnášely, a já byla součástí jedné z nich. Na gymplu jsem dávala naopak otevřeně najevo, že jsem jiná, než ostatní (to bylo dávno před začátkem otaku boomu v Česku a opravdu moc lidí anime nesledovalo) a nenechala se v tom, co se mi líbí, nijak omezovat a hrdě se ke svojí divnosti hlásila (á, puberta, každý byl přesvědčený o své výjimečnosti a originalitě...)
  24. Největší počet bytostí, které jsem vlastnoručně zabila, je 113. Jednalo se o šnečí mláďata a bylo to bohužel nutné. Poznamenalo mě to, od té doby jsem mnohem necitelnější ke smrti zvířat. Takže jsem teď skoro na úrovni normálních lidí.
  25. Jsem extrémně citlivá na umírání zvířat. To se vztahuje k předchozímu bodu. Víte, mamka nám jako malým recitovala před spaním Šrámkův Raport (tehdy jsem opravdu myslela, že mluví jen o koni), nee-chan hrála na klavíc Zachraňte koně, četla jsem Rollo, nevídaná dobrodružství štěněte... A moje dětská mysl se trošku zdeformovala. Když ve filmu umírá člověk, řeknu si "Hm. Chudák, to asi bolelo." Když ale umírá zvíře... "Ne! Chudáček, jak... proč... to přece nemůžou! Vždyť nikomu nic neudělal!" a následuje příval slz. Pamatuji si, jak jsem se z legrace chtěla podívat na horor Chřestýši (jediný druh hororů, kde se nebojím, zmutovaná zvířata jsou přece taky roztomilá!), ale naprosto na dně jsem ho s pláčem vypnula po prvních 10 minutách. První obětí byl totiž pes a to jsem nemohla snést.
  26. Mám velkou představivost. Dřív mi nedělalo problém proležet celý den na posteli, zírat do stropu a jenom si vymýšlet v hlavě příběhy. Nejdřív jsem to dělala i ve škole, než jsem se naučila si při hodině kreslit. Jenom chvilku trvalo, než jsem vysvětlila učitelům, že dokud si kreslím, tak vnímám víc než půlku toho, co říkají. Ve chvíli, kdy přestanu, nebudu je už poslouchat vůbec. I teď mám čas před usnutím vyhrazený jenom pro vymýšlení příběhů, jinak už ani nejsem schopná usnout.
  27. Mám panickou hrůzu z věcí, co mě můžou bodnout. Největším problémem byl můj strach z injekčních jehel. Ten se mi ale postupně daří odbourávat. Horší je to už s vosami a včelami. Kde je vosa, tam nejsem já. I kdyby to znamenalo utéct s pitím v ruce na druhý konec restaurace (letošní dovolená v Drage).
  28. Jsem schopná uměle si navodit dobrou náladu. Tuhle schopnost jsem si osvojila na gymplu, kde jsem byla známá tím, že nic neřeším a jsem pořád veselá. Byly chvíle, kdy mi bylo smutno, ale dokázala jsem sama sebe přesvědčit, že mám radost. "Jé, to je super, že prší! Budu skákat přes louže! A na čtyřka nevadí, znamená to, že už mám tu písemku za sebou! Je mi krásně, když vím, že teď už jenom 2 hodiny a můžu domů..." Nejlepší na tom bylo, že já pak tu radost nehrála. Opravdu jsem ji měla. Jenomže je to vyčerpávající. A nevydrží to věčně. Doma jsem pak byla zádumčivá a melancholická. Ale i dneska má tahle schopnost svoje využití. Udržuji se takhle při smyslech těsně před zkouškou. Abych si to stihla ještě jednou projít, chodím vždycky na zkoušku mezi posledními. A celou tu dobu jsem vysmátá. Aspoň dokud nevlezu přímo do zkušební místnosti.
  29. Jsem extrémně antisportovní typ. Na základce jsem dokonce dostala 2 na vysvědčení. Ze sportu mě baví jen softbal (ne, že by mi šel) a florbal (to ovšem za předpokladu, že jsem v bráně). Běh je pro mě za trest, kdybych házela skutečným granátem a ne tím gumovým, tak jsme všichni mrtví a volejbal (který byl nejoblíbenější hrou naší učitelky na gymplu) mě nudí i sledovat, natož hrát. Jediný "sport", který provozuji ráda, je tanec. I ten ale ani trochu neumím, nemám smysl pro rytmus, ani fyzičku. Ale aspoň je to legrace.
  30. Jsem asi spokojená sama se sebou. Stalo se vám někdy, že jdete po ulici, uvidíte opravdu krásnou holku a pomyslíte si "Tak takhle bych chtěla vypadat." nebo prohlížíte časopis a napadne vás "Chtěla bych být jako ona." No, tak mně se to nikdy nestalo. Vždycky jsem si našla něco, kvůli čemu se mi dotyčná nelíbíla, a nakonec jsem dospěla k názoru, že já jsem vlastně takhle mnohem spokojenější. Neberte to špatně, nemyslím si, že jsem dokonalá. Ale nedokážu si představit, že bych JÁ, moje JÁ, měla vypadat nebo se chovat jinak. Takhle je to prostě ideální. A to i s ne úplně dokonalou postavou, větším nosem, infantilností, leností, sklonem k prokrastinaci a neposlušnými vlasy. Gratuluji si! Myslím, že jsem konečně vyrostla z pubety. :-D

Nu, to je asi tak všechno.
Mějte se hezky, brzy se zase ozvu.
Yominis

Hana Hegerová - Krásně sis to vymyslel

13. srpna 2012 v 14:51 | Yominis
Krásně sis to vymyslel
jen jsi dých a už bys šel
živote můj
Vím, proč říkáš "spadla klec"
mám chuť vzít tě za límec
mávat s tebou, křičet "mlč a nesýčkuj!"

Dobrá nálada mi moc dlouho nevydržela.
Takže je tady další ze série veselých písniček plných elánu a pozitivního myšlení, aby se mi na ty státnice dobře učilo...


Učení, ale tentokrát s úsměvem

12. srpna 2012 v 23:39 | Yominis |  Střípky z mého života
Protože dnešek se nesl ve znamení rozptylování (nejdřív návštěva příbuzných a pak odjezd k babi a u ní příprava omáčky na špagety - tady), tak jsem i učení pojala aspoň trošku s humorem.
Když už mi došly argumenty proč se neučit, vyhnali mě o patro výš, kde máme pro sebe vyhrazený celý jeden pokoj (hezky spravedlivě, každé z babičky dětí dostalo jeden). Tam jsem si zalezla na postel a pokoušela se dokopat k učení.
Moc mi to nešlo.


Díky bohu, že na mě maminka myslí a krmí mě sladkostmi a zmrzlinou...

Zítra zase směle do toho!!



Zatím se mějte hezky.
Yominis

PS: Moje nové brýle! Dobré, ne?

Nejlepší domácí omáčka na špagety

12. srpna 2012 v 23:17 | Yominis |  Bento & další jídlo
Na dovolené s Vlasti (tady a tady) jsem měla možnost ochutnat omáčku na špagety od její mamky. A byla to láska na první ochutnání.
Opravdu.
Je poměrně jednoduchá na přípravu a vzhledem k tomu, že babičky a dědovo (zvláštní, jeden z mála příkladů, kde mi spisovná varianta, tedy babiččina a dědečkova, zní opravdu divně) zahrádka je plná zeleniny, tak i poměrně nenáročná na suroviny. (Ale to opravdu jenom teď v létě, v zimě byste se už asi nedoplatili)
A protože nejsem sobec, rozhodla jsem se vám sem recept na ni dát.
Jednou z jejích největších výhod totiž je, že se jedná o zavařenou omáčku, tedy ideální kolejní jídlo. Stačí vyklopit, ohřát a smíchat s rýží či těstovinami. Je výborná i jenom samotná s chlebem.

Recept:

(množství stačilo na naplnění 9 středně velkých zavařovacích sklenic, tedy cca 18 porcí)

1,5kg cukety
1kg papriky (pro barvu a chuť doporučuji namíchat zelená/červená)
1/2 cibule
300g jemného kečupu
300g ostrého kečupu
1 lžíce cukru
1/4 litru oleje
6 lžic worcestrové omáčky
6 lžic sojové omáčky
2 lžičky soli

Cuketu, papriku nakrájejte na kousky/nudličky, cibuli na čtvrt-kolečka. Vemte obrovský hrnec, a všechny ingredience v něm smíchejte. Vařte půl hodiny. Ochutnejte a případně dosolte. Ještě horké rozdělte do zavařovacích sklenic. Pak sterilizujte (na to si návod najdete jinde- zavařujte cca na 90°C) po dobu 15 minut.
Gratuluji. Hotovo!


Tak tu sami možná přece jenom jsme

11. srpna 2012 v 21:43 | Yominis |  Střípky z mého života
Tak záhada vyřešena.
Naši se zrovna vrátili z koncertu a když jsem se k nim vrhla a začala vyděšeně líčit svoje podezření, vyšlo najevo, že v bytě opravdu tehdy někdo byl.
Taťka.
Jenomže se neobtěžoval zdravit ani o sobě dát jakkoliv vědět, jenom si vzal prášek, položil noviny a zase odešel.
Přičemž to stihl, než jsem se odhodlala vyjít z pokoje.
Myslím, že jsem právě přišla o deset let života...


PS: Pokud jste podle ukázky nepoznali to video, jedná so o Never Woke Up od Katy Towell:

Není to až tak extrémně děsivé video (i když z té věty mi běhá mráz po zádech víc než z lecjaké příšery). Ale vzhledem k tomu, že jsem byla úplně odrovnaná i z Věřte-Nevěřte...

Nejsme tu sami...

11. srpna 2012 v 21:11 | Yominis |  Střípky z mého života
Asi už začínám bláznit!
Přísahala bych, že po bytě někdo zrovna chodil!
Což by nebylo tak zlé, kdybych nevěděla, že jsem zrovna doma sama.
Pro jistotu jsem ještě jednou prošla celý byt. A nikde nikdo...
Paranoidní části mého mozku pracují naplno.
Řekla jsem si, že pro jistotu zapnu webku, abych viděla, kdyby se za mnou někdo plížil, zatímco jsem na počítači. A trošku mě děsí, že zrovna teď ta zatracená kamera musí začít tak strašně šumět.
Brr... já věděla, že jsem si neměla včera pouštět to zatracené video.


Because whatever was waiting for me in my dream forest wasn't hungry.
But it was waiting for me...

Make me wanna die...

10. srpna 2012 v 13:45 | Yominis
You make me wanna die
I'll never be good enough
You make me wanna die...

Ano, přesně takhle mě nutíš se cítit, státnice.
Opravdu budu muset být zalezlá v doupěti jako krysa a chroustat jenom učebnice celý další měsíc?
Proč jsem vlastně nešla na učňák? Dělat kuchaře by mě možná bavilo...
Tak nic.
Jdu se do toho zase zakousnout.


Věty mého srdce: Punč přání

9. srpna 2012 v 14:13 | Yominis |  Věty mého srdce
Už dlouho jsem sem nedala žádný příspěvek!
Tentokrát jsem si ale pro vás připravila lahůdku. Je mi jasné, že hodně z vás nic neřekne (i když vás možná podceňuji), ale pro mě je to skutečně jedna z těch knížek, které si můžu přečíst v jakémkoliv věku nebo rozpoložení mysli a stejně mě pobaví.
Řeč je o knize od Michaela Ende, který je u nás známý především díky filmovému zpracování jedné z jeho knih. Kdo by neznal Nekonečný příběh? Tahle knížka je také pohádka...

Michael Ende - Punč přání

"Ale teď jsi svému maestrovi už všechno přiznal a tak z toho nic nebude. Jak já bych si přál být se svou Amálkou v teplém hnízdě!"
"Myslel jsem, že tvá žena se jmenuje Klárka!"
"To je zas jiná," řekl havran nakvašeně, "a mimoto nejde o to, jak se moje žena jmenuje, nýbrž o to, žes všechno zpackal."

Chvilku bylo ticho a pak Jakub zavrčel: "Ach, kdybych byl býval raději zůstal u Tamary v hnízdě..."
"To je zas nějaká jiná?" zeptal se Mauricio.
Ale Jakub ho již neuznal za hodna odpovědi.

"To právě můžu," odpověděl Jakub. "Já už dál nechci. Já chci zase vést normální potulný život jako dřív. Nejraději bych byl u svý Ramony v hnízdečku."
"Ramona? A proč najednou zase Ramona?"
"Protože ta je odtud nejdál," řekl Jakub rozhodně, "a to by se mi teď líbilo nejvíc."

Jakub pohlédl na statného bílého kocoura ze strany a řekl: "Ta kočičí určitě. Mně stačí, když se vrátím ke své Elvíře do pohodlného hnízda. Ta bude dělat oči, až mě uvidí - mladého a v takovém prvotřídním fraku."
A starostlivě si narovnal zobákem několik odstávajících per.
"Elvíra?" zeptal se Mauricio. "Řekni mi ale opravdu, kolik máš vlastně žen?"
Havran si rozpačitě odkašlal.
"No, víš, na ženské není spoleh. Člověk si musí časem udělat malou zásobu, aby nakonec nezůstal v životě sám. A když někdo vlastně nikde není doma, potřebuje všude teplé hnízdo. Ale tomu ty ještě nerozumíš."
Kocour se rozhořčil.
"Tomu taky nebudu nikdy rozumět!"
"Jen počkejte, pane pěvče," řekl na to Jakub.

Nevěděla jsem si rady, jakou ukázku vám sem mám dát. Nakonec jsem se rozhodla pro havraní milostný x-uhelník. Abych vám přiblížila děj...
Velká rada zvířat má obavy, a tak vyšle do domů 2 černokněžníků, Škodoliba a jeho tetičky Tyranie, tajné agenty na výzvědy. A dobře dělají. Oba čarodějové totiž dostávají ultimátum od vyslance pekla. Pokud do konce roku nenapraví svoji statistiku spáchaných špatností, peklo je "zabaví." Rozhodnou se tedy, že uvaří Satanarcheolegenialkohrozný punč přání.
Jeho účinek je jednoduchý. Všechna přání, která během jeho pití vysloví, se splní. Jenže úplně obráceně. Budou si přát mír a blahobyt, přijde válka a chudoba. Jaké geniálnější alibi byste si dokázali vymyslet? Jediný háček je, že punč musí celý stihnout vypít před silvestrovskou půlnocí, jinak se žádný opačný účinek nekoná.
Naštěstí však obě zvířátka na jejich plán přijdou a rozhodnou se, že udělají vše, co je v jejich moci, aby to zastavili. Jenomže co zmůže starý vypelichaný pesimistický havran s revmatismem a malý tlustý hloupý kocour?
Je to opravdu moc milá knížka, nad kterou se budete usmívat. Pokud jste ještě pohádky nezavrhli, doporučuji vám si ji přečíst.

Čím více sil musil tedy Škodolib vynaložit na to, aby odolal hypnotizačním účinkům své tety, tím méně energie mu zbývalo na to, aby udržel pod stálou kontrolou nesčetné elementární duchy ve svém přírodovědném muzeu.
Začalo to tím, že jeden zvlášť ošklivý knižní šťoural se začal hýbat, natahovat a protahovat, začal se kolem sebe rozhlížet, jako by se probudil, a když pochopil, kde je, začal ve své zavařovací sklenici řádit tak, až se sklenice zvrhla a spadla z police na zem... Když to viděli ostatní, kteří již všude klepali na stěny sklenic a dávali různá znamení, udělali to po něm. Jedna nádoba po druhé praskala, osvobozené oběti pomáhaly ostatním osvobodit se, a tak jich bylo stále víc a víc. Brzy se to v temné chodbě hemžilo stovkami malých postaviček, trpaslíky, šotky, vodníčky a vílami, mloky a skřítky všech druhů a forem...
Knižní šťoural se o ostatní nestaral, neboť byl příliš vzdělaný na to, aby věřil v existenci takových bytostí... Několik trpaslíků se váhavě vydalo za ním v domnění, že jim ukáže cestu na svobodu, potom se přidali další a nakonec se dal do pohybu celý tisícihlavý průvod v čele s knižním šťouralem, který tak převzal - aniž to chtěl - úlohu revolučního vůdce.