Říjen 2012

Modlitba za vodu aneb píseň na uklidnění

30. října 2012 v 14:45 | Yominis
Stejně jako asi každý, i já mám písničky, které mi zvedají náladu, písničky, u kterých brečím, ty, které mě probouzí, a pak ty, které mě vždycky uklidní.
Tahle patří do poslední skupiny. Jako by se najednou všechen stres někam schoval a já nechci udělat nic jiného než zavřít oči a v klidu poslouchat...

Přišla jsem k ní poměrně náhodou.
Vím, že jeden čas běžela v pozadí jedné reklamy na minerálku a už tehdy se mi líbila. Nikdy jsem se ale nedokopala k tomu zjistit si, jak se jmenuje.
Až před několika měsíci jsem na ni narazila při procházení youtube, myslím, že jsem tam tehdy poslouchala Nohavicu a tohle mi youtube nabídlo jako podobné.

Hradišťan - Modlitba za vodu:


Trpím aneb další neštěstí

29. října 2012 v 23:20 | Yominis |  Střípky z mého života
Chtěla jsem napsat článek.
Opravdu dlouhý.
Nejde to.
Začíná mě totiž bolet hlava.
Ale vy byste taky nejásali, kdybyste si rozlomili brýle na dva kusy.
Vůbec za to ale nemůžu, vážně. Prostě jsem si vyndala čočky, odlíčila se a jako obvykle si chtěla před nasazením trochu přečistit brýle. Takže jsem vzala do ruky hadřík a žačala je pucovat. A najednou mi zůstala nožička brýlí v ruce. Jenom tak.
Takže tu teď sedím s brýlemi křivě nasazenými na nose a píšu tenhle článek.

Vlastně ani nevím, proč si ho nenechám na ráno. Asi se chci podělit s ostatními o svoje neštěstí.
No, aspoň, že to vypadá, že to půjde poměrně snadno opravit. Prostě mi na to dají trochu lepidla a bude to.

Bad day aneb dneska se mi nedaří

22. října 2012 v 20:25 | Yominis |  Střípky z mého života
Ne, dneska opravdu není můj den.

Chtěla jsem jít s nee-chan a H. na operu Carmen (už podruhé), ale protože jsme neměli nic objednáno ani zaplaceno, museli jsme se spoléhat na to, že seženeme lístky těsně před představením. Bohužel už bylo prakticky vyprodáno.

Povedlo se mi spálit se během vaření o pánvičku. Sama nevím jak. Jenom vím, že je to na prstě, kterým držím tužku, že to bolí a možná se mi tam udělá puchýř. Tolik k mému kuchařskému umění.

Vylila jsem si javorový sirup na pyžamo. Hlavně, že mám na koleji jenom jedno. Uvidím, možná se mi to podařilo dostat dolů, v nejhorším se zítra probudím přilepená k polštáři.

Zjistila jsem, že mi roste moudrák. A podle všeho ne úplně dobře. Vtipné je, že jsem si toho všimla až když už mi špička zubu kouká ven. Naposledy, kdy to vypadalo, že mi bude růst moudrák (na druhé straně), bolela mě šíleně celá čelist. A tehdy ani nevyrostl. Ach jo, zdá se, že teď už se zubaři asi opravdu nevyhnu...

Dneska jsem uklízela a objevila jsem, že se náš pokoj opět proměnil v beruščí hřbitov. Přestala jsem je počítat, ale bylo to něco přes 30 mrtvých berušek. Nevím, proč si musí vybírat zrovna moje okno. Prostě přiletí, sednou si na parapet a umřou. V horším případě krouží hodinu kolem světla a pak se prostě skácí na podlahu. A pak člověk nemá mít podzimní deprese.
Povídejte mi něco o vstávání levou nohou...


(Verze od Cmorika, byl tehdy mnohem lepší než originál...)

Z archivu - Šnečí taxi

22. října 2012 v 16:02 | Yominis |  Mazlíčci
Moji slintové mi poslední dobou dělají velké starosti. Změna prostředí jim evidentně vůbec nedělá dobře a to, že se poměrně ochladilo, jim taky na štěstí nepřidává.
Za posledních 14 dní skoro nejedli.
Dokonce i piškoty a kedlubnové listy je nechávají chladnými.
Doufám ale, že se mi podaří je z toho dostat a oni zase budou ti moji roztomilí cvalíci, jakými byli doteď.
Držte mi palce.

Zatím se aspoň budu utěšovat staršími fotkami...
Kluci milují, když sami nemusí nikam lézt, a tak často využívají taxi služby ostatních šneků.
Problém nastává, když stejný nápad mají i ostatní.
Je mi skutečně líto toho prvního, který musí táhnout ne jen jednoho, ale rovnou dva brášky (A i když to není moc vidět, o svezení se se snaží i třetí).


Stres a skleničky

22. října 2012 v 13:34 | Yominis |  Střípky z mého života
Myslím, že moje rodina si už opravdu musí myslet, že blázním.
A možná mají pravdu.
Moje narážky na absenci mužského protějšku v mém životě jsou poměrně tradiční a nikoho už nevyvádí z míry, naopak je ode mě všichni tak trošku očekávají.
Když jsem se jim ovšem svěřila, že kdykoliv vezmu do ruky skleničku, mojí první myšlenkou je, jak hezké by bylo praštit s ní o zeď, poměrně je to vyděsilo.

Nee-chan: Tuhle chvíli si zapamatujte, až se vás budou někdy na soudě ptát...

A když jsem jim řekla, že mě podobné věci napadají už skoro rok (Vím, že poprvé to bylo během psychicky poměrně náročného dne v práci, kdy se několik návštěv u šéfa rozhodlo vyzkoušet moji trpělivost a odolnost vůči špatným vtipům a narážkám), rozhodli se jednat.
Stres by se prý neměl nechat v člověku hromadit a občas je potřeba vypustit páru.
Takže mám za úkol výlet do Ikey a nákup skleniček. Zeď za babičky zahradou je mi prý k dispozici.




PS: Víte o tom, že v Japonsku mají na rozbíjení nádobí stánky, kde si vystresovaní obyvatelé Tokia můžou ulevit od napětí třískáním talířů o zeď?


Bento 9. 10. 2012 (pozdě ale přece)

17. října 2012 v 16:16 | Yominis |  Bento & další jídlo
Přiznávám, že tohle bento jsem ve skutečnosti měla už minulý týden. Ale až teprve dneska jsem se dostala k tomu ho tu zveřejnit.

A co že je v něm?

nesolená rýže posypaná drceným černým sezamem
kolečka papriky
vajíčko (vnitřek paprik a skládaná omeleta jsou udělané dohromady z 1 vajíčka)
hrášek, kukuřice
červené zelí pokapané citronovou šťávou
orestované žampiony s cibulkou

Dobře to chutnalo i vypadalo (mám ráda, když je moje jídlo barevné), takže zmizelo poměrně rychle.




Jinak ta papriková kolečka plněná vajíčkem není můj nápad. Ve skutečnosti mi to poradila nee-chan. Ovšem já ji nepochopila (měla namysli dát do kolečka papriky celé vajíčko s neporušeným žloutkem) a vzniklo z toho tohle. Myslím, že budu používat obě varianty, i když ta první určitě vypadá líp, tahle dost šetří ingredience (vystačilo mi i na skládanou omeletu a to jsem těch koleček naplnila asi šest)

Nu, začala jsem se už učit na klauzury, takže zase letím pokračovat.
Mějte se krásně,
Yominis

Evita muzikál (Plzeň) - recenze

14. října 2012 v 23:42 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Tak jsme si zase udělali rodinný výlet do divadla, tentokrát na muzikál Evita.
A rozhodně jsme neodcházeli zklamaní.
Hned na úvod musím upozornit, že plzeňské zpracování se od toho pražského a brněnského poměrně zásadně liší. Nejenom, že je úplně jiné nastudování, během představení zazní i píseň, která v původní verzi není a objevila se poprvé až ve filmu (You must love me - Měj jsi mě rád). Také překlad je úplně jiný než ten pražský (jak brněnské tak plzeňské divadlo použilo překlad od Michaela Prostějovského).

Shrnutí děje

Většina z vás asi ví, o čem Evita je, přesto ale myslím, že nezaškodí jenom krátké shrnutí. Muzikál vypráví o životě slavné herečky/radiové hvězdy/manželky prezidenta jménem Eva Duarte, později Eva Peron. Z vesnické holky se postupně protlačí (a prospí) až mezi celebrity, seznámí se s Juanem Peronem, pozdějším prezidentem/diktátorem Argentiny, se kterým se po čase vezmou. Celým příběhem nás provází Che, který je zobrazený jako "muž z lidu" a revolucionář. Kriticky hodnotí Evitu i celý její život. Evita umírá ve 33 letech na rakovinu.
Nutno podotknout, že pokud jste viděli film, možná vás trošku zarazí, že je tu Eva a její vztah k Peronovi pojatí trošku odlišně. Eva v divadelním provedení zní jako mnohem větší mrcha, která touží po moci (i když argentinský lid nejspíš ráda má) a její vztah k Peronovi je spíš výhodným obchodem než láskou. Třeba píseň "I'd Be Suprisingly Good for You" přeložili jako "Vím, že se můžu hodit vám" Navíc i její první milenec (Magaldi) tu byl ukázaný jako jedna z jejích obětí na cestě za kariérou, tedy vcelku rozdíl od toho, co můžete vidět ve filmu.

Klady

Popravdě bych se musela vypsat skoro všechno, proto to zkrátím.
  • Perfektní kostýmy. Líbily se mi snad všechny. Vtipné mi přišlo především zobrazení argentinské aristokracie, která byla představená jen v ručnících, zato s obrovskými šperky a zlatými řetězy na krku. to, že tam nechali cvičit skupinu vojáků bez trička, taky neuškodilo. :-)
  • Nádherná hudba a výborný překlad. Poupravili sice sem-tam smysl, ale vždy tak, aby odpovídal jejich pojetí postav. Žádné podivné rýmovačky jako "šaty se vyčistí, manžel nic nezjistí" se nekonaly).
  • Skvělé obsazení. Che i Evita byli mnohem lepší, než jakého můžete slyšet v pražské verzi. Tam jsou v porovnání s plzeňským zpracováním utahaní a nemastní-neslaní. A to jsem slyšela záznam s Danem Bártou a Radkou Fišarovou. Ne, tady měl Che správný říz a jeho projev i zpěv měly šťávu. A jaké obsazení, že jsme to měli?
  • Che - Roman Říčař - Nejlepší z celého muzikálu. Skvělý hlasový i herecký projev a navíc se na něj hezky koukalo. Musím se podívat, v čem jiném ještě hraje.
  • Evita Duarte/Peron - Ivana Skálová (nejsem si jistá, možná to byla i Soňa Borková?) - Měla opravdu krásnou barvu hlasu, při vysokých tónech ale byla v první půlce (kdy musela zároveň i tančit) poněkud uječená a chvilkami měla problémy. Ve druhé půlce představení už ale zářila.
  • Juan Peron - David Uličník - Taktéž výborný.

Zápory

Jako jeden z mála špatných tahů bych uvedla až příliš explicitní vysvětlení toho, jak se Evita vlastně dostala na vrchol. Stačilo to naznačit. Zkoušet na pódiu různé sexuální polohy mi přišlo poněkud nevhodné. "Goodnight and Thank you" je jednou z mých nejoblíbenějších písniček z Evity a tímhle mi ji trochu zkazili.
Stejně tak chápu, že hodně taneční hudba si žádá nějaké ty pohybové kreace, ale pravdou je, že "Buenos Aires" je dost nárečná na dech i bez hýbání, natož když donutíte zpěvačku pobíhat po jevišti...

Závěrem

Plzeňské zpracování je opravdu skvělé a já se perfektně bavila. Rozhodně doporučuji si udělat čas a zajít se podívat na vlastní oči (a uši). Troufám si tvrdit, že nebudete litovat.

Masky aneb nechme děti, ať si hrají

11. října 2012 v 13:26 | Yominis |  Střípky z mého života
Seděla jsem si tak u babičky na posteli a krátila si dlouhou chvíli čtením (Čtu Hrbáče od Févala, moje první knížka ve slovenštině, kupodivu zatím úplně bez problémů, po pár stránkách jsem i zapomněla, že to není v češtině.)... a pak jsem si všimla hraček, co tam nechaly děti. Vzhledem k tomu, že většina mých bratranců a sestřenic už takovým věcem odrostla, tipuji, že tam už leží nějaký ten čas.
A úplně nahoře byly masky.
Takové ty dětské plastové masky, které na nikom nevypadají dobře, nesedí a špatně se přes ně kouká, o dýchání ani nemluvě.
A mně to pochopitelně nedalo.


Ach jo. Já vím, že bych se ve dvaadvaceti už měla začít chovat jako dospělá. Ale uvědomte si, že mám právě teď jednu z posledních šancí užít si trošku té infantilnosti a bláznovství. Ve třiceti mi to už sotva projde...


PS: Zkoušela jsem si včera uvařit oběd z dýně. Bohužel, ta podivná nasládlá chuť mi zrovna moc nesedne. Ještě štěstí, že stála jenom necelých 30Kč a měla jsem vymyšlené nhradní řešení, takže jsem nehladověla. Dýni už ale příště ne.

Oběd aneb jak žít bez masa

9. října 2012 v 15:35 | Yominis |  Bento & další jídlo
Vezmu to krátce.
Bez masa se žije špatně.
Vegetarián ze mě nikdy nebude. Na to mám maso prostě až příliš ráda.
Na druhou stranu mám jako cíl v rámci mého nového životního stylu "Jíst maso jen jednou týdně"
Většina mých receptů má ale maso jako základní surovinu. Nedá se svítit, budu se muset při vaření inspirovat u nee-chan.

A dnešní oběd:

Byla to opravdu jednoduchá záležitost.
Prostě jsem uvařila brambory, orestovala cibulku a žampiony a nakrájela papriku a zelí (to jsem pokapala citronovou šťávou). No, aspoň se mi zkrátí doba přípravy.




PS: Zítra mám v plánu upéct dýni. Držte mi palce, bude to moje premiéra!

Nový životní styl

9. října 2012 v 14:01 | Yominis |  Střípky z mého života
Domluvila jsem se s nee-chan, že bych chtěla změnit svůj současný životní styl.
Dovedlo mě k tomu několik vcelku znepokojivých skutečností:
- Při protahování se se nedokážu dotknout rukama země.
- Jsem přesně 3,5 kg nad svojí ideální váhou (stanovila jsem si ji sama, podle BMI bych se mohla ještě hezkých pár kilo vykrmit, než bych se dostala na hranici nadváhy)
- Nee-chan prohlásila, že jsem dokonalý příklad budoucího cukrovkáře a že pokud se nezměním, do pětačtyřiceti skončím s diabetem.
- Nebaví mě, že nejsem schopná ani doběhnout tramvaj, aniž bych při tom málem vypustila duši. Tím spíš, že vždycky všude chodím pozdě.
- Zjistila jsem, že prázdniny a učení se na státnice mi totálně vykolejily zažitý režim (který i tehdy nebyl nic moc) a já nejsem schopná pravidelně jíst a spát.
- Chtěla bych začít tancovat, ale se svojí současnou fyzičkou si na to netroufám.
- Sama cítím, že to prostě není ono.




Takže jsem poslední cestu vlakem využily tak, že jsem vzala do ruky papír a tužku a nee-chan mi diktovala základy mého budoucího života.
Popsala jsem 3 stránky.

A jedním z nejdůležitějších pravidel (Je na 2. místě, hned za Nikdy nekupovat sladkosti) bylo
Nikdy nejíst u počítače nebo knížky
Je to vcelku logické. Když se soustředíte na něco jiného, než na jídlo, tak nejen, že si ho pořádně nevychutnáte, ale především si neuvědomujete, že vůbec jíte. A pak překvapeně zíráte na prázdný hrnec, ve kterém bývala polévka. A to jste si řekli, že si dáte jen pár lžic...
Jenomže jak tohle vyřešit na koleji, kde je jen jediný stůl a na něm právě svítí ta prokletá obrazovka?
...


Vidíš, nee-chan, já to zvládla!




Jenom nevím, co na to budou později říkat moje záda...


PS: Protože většina z toho jsou taková obecně použitelná pravidla, nejspíš je zveřejním později i tady na blogu. Až dostanu chuť je sem všechny přepsat.

Kouření - ano či ne (rizika pro vás i pro nás)

9. října 2012 v 11:53 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Já vím, ozývám se teď jenom sporadicky a ještě vám tu budu moralizovat...
Ale znáte to, je to můj blog a nikdo vás nenutí to číst.

Tenhle článek jsem se rozhodla napsat poté, co mi nee-chan poslala prezentaci, kterou jim pouštěli na lékařské fakultě (nejedná se tedy o kecy vycucané z prstu, ale hodnověrné informace z Centra preventivního lékařství). Všechna čísla a fakta jsem čerpala z ní.

Nejdřív několik základních faktů:

  • V současnosti kouří víc než čtvrtina dospělé populace, v 57% rodin je alespoň jeden její člen kuřák
  • 80% současných kuřáků začala před 18. rokem věku, velká část z nich pak kouří po zbytek života a to i přesto, že více než 70% z nich si přeje přestat a pokoušeli se o to.
  • Víc kouří ženy než muži. (Což osobně nechápu, u kluka ještě cigaretu snesu, ale holka z cigaretou se mi vážně nelíbí)
  • Průměrný kuřák si zkrátí svůj život o cca 15 let. Na následky kouření zemře každý druhý kuřák, polovina z nich předčasně (tedy před 69. rokem věku). Ročně na následky kouření zemře v průměru víc lidí než na úrazy, havárie, otravy, vraždy i sebevraždy dohromady.
  • 57% jedenáctiletých dětí má zkušenosti s cigaretou (už jsem viděla kouřit i devítileté dítě. A to už je síla.)
  • Kouření je v Evropě na 1. místě v žebříčku nejrizikovějších faktorů pro vznik onemocnění a předčasné úmrtí (nadváha je třeba až na 5. místě)

Kouření bychom mohli rozdělit na aktivní a pasivní.

Aktivní kouření

Tedy kouř, který vdechuje přímo kuřák.
Obsahuje celkem 42 prokázaných karcinogenů, schopných u člověka vyvolat rakovinu (a to včetně arzenu) a dalších 25 pravděpodobných karcinogenů.
Toxické látky: oxid uhelnatý, aceton, nikotin, polychlor. bifenyly, kyanovodík
A víte, proč cigaretový kouř tak páchne? Obsahuje totiž mimo jiné i kyselinu mravenčí, čpavek a sirovodík (ano, to je ta látka, co smrdí jako zkažená vejce)
Ale co, že jo. Je to vaše zdraví, váš život a nikdo vám do něj nemůže kecat.

Jenomže.

Každý ví, že kouření škodí zdraví.
Dost lidí ví, že i pasivní kouření není bezpečné.
Jenom málokdo ale ví, že pasivní kouření je ve skutečnosti horší než to aktivní.

Pasivní kouření

Tedy to, co vdechuje nekuřák v přítomnosti kuřáka (dým z cigarety, vydechovaný kouř kuřákem,...)
"Kvalitou" je kouř stejný. Počet rakovinotvorných látek je pořád ten samý. Co se ale liší, je jejich množství. To je díky nedokonalému spalování několikanásobně vyšší. Tedy my do plic dostáváme mnohem víc jedu, než vy.
A co že nám to vaše "nekecej mi do toho, jak žiju" způsobuje?
  • Riziko rakoviny plic a prsu se ztrojnásobuje.
  • Zhoršuje se průběh onemocnění horních i dolních cest dýchacích, jejich riziko je 2,5x vyšší.
  • Riziko potratu u pasivních kuřaček je o 50% vyšší. (!!!)
  • V kuřáckém prostředí je 3,5x vyšší riziko náhlého úmrtí novorozence (!!!)
  • 10% všech zhoubných leukemií dětí je zapříčiněno pasivním vdechováním cigaretového kouře (Musím sem vůbec psát ty vykřičníky?)
  • Další nemoci, jako je astma a podobně sem už asi ani nemá cenu psát.

A když vás ani tohle všechno nedonutilo se zamyslet nad tím, jestli přece jenom nezkusit přestat (jestli ne, tak jste vcelku sobci), dám sem ještě, co se bude dít s vaším tělem ve chvíli, kdy típnete svoji poslední cigaretu:

Pokud přestanete:

Do 20 minut: krevní tlak a tep. Frekvence se vrací k normálu, zvyšuje se cirkulace krve v horních i dolních končetinách, začínají být teplejší (velká část kuřáků má problémy s žílami a krevním tlakem)
Do 8 hodin: koncentrace kyslíku v krvi se vrací k normálu, počíná klesat riziko srdečného infarktu
Do 24 hodin: z těla je vyloučen oxid uhelnatý, plíce se začínají čistit od nečistot
Do 48 hodin: v těle již není žádný nikotin, začíná se zlepšovat čich a chuť
Do 72 hodin: dýchání začíná být snadnější a dechové cesty širší, snižuje se riziko trombózy - srážecí faktory jsou v normě
Do 2 - 12 týdnů: zlepšuje se krevní oběh v celém těle, chůze i běh jsou snadnější
Do 3 - 9 měsíců: příznaky postižení plic - kašel, dušnost, pískot- se zlepšily, funkce plic se zlepší až o 10%
Do 5 let: riziko infarktu se snížilo na polovinu rizika kuřáka
Do 10 - 15 let: riziko rakoviny plic kleslo na polovinu rizika kuřáka, riziko srdečního infarktu je podobné jako u nekuřáka.

Ach jo, je mi vcelku jasné, že si tady stejně jenom plácám játra...

Věty mého srdce: Dáma s kaméliemi

2. října 2012 v 16:22 | Yominis |  Věty mého srdce

Poslední dobou tuhle rubriku poměrně zanedbávám.
Nedivte se mi. Taky byste neměli zrovna moc chuť na čtení, kdybyste se učili na státnice...
Ale doba temna je za mnou, takže hurá na to!

Alexandre Dumas ml. - Dáma s kaméliemi

Nepohrdejme ženou, která není matkou, sestrou, dcerou nebo manželkou. Neomezujme úctu pouze na rodinu a nebuďme shovívaví jen ze sobeckých důvodů...
Moje snaha po dosažení tak významných výsledků z nepatrného podnětu, kterým se zde zabývám, působí jistě opovážlivě, ale patřím k těm, kteří vědí, že v málu je ukryto vše. Dítě je malé a je v něm člověk, mozek je útlý a skrývá všechno myšlení, oko je pouhá tečka a obsáhne míle.
...
"Je pravda," pokračovala, "že bytosti náhody, jako jsem já, mívají fantastická přání a nepochopitelné lásky. Rozdávají se hned pro to, hned pro ono. Někteří muži by se pro nás zničili a nic by od nás nedostali, a jiní nás získají za kytici. Naše srdce má své rozmary. To je jeho jediná zábava a jediná omluva. Získal jsi mě rychleji než kdokoliv jiný, přísahám. Proč? Protože když jsi viděl, že vykašlávám krev, vzal jsi mě za ruku, protože jsi zaslzel, protože jsi jediná lidská bytost, která mě politovala."

Dámu s kaméliemi jsem si přečetla už hezkých pár let zpátky, někdy v začátcích mého studia na gymnáziu. A znovu jsem na ni narazila až nedávno v úžasné knihovně mojí tety. A něčím mi ta knížka učarovala. Když bych se měla zamyslet, řekla bych asi, že hlavní důvod byl asi její vztah k Manon Lescaut. Dokonce autor sám je srovnává. V něčem si byly tyhle dvě dívky podobné, v něčem se úplně lišily. Obě ale zemřely když ne přímo pro lásku, tedy aspoň s a kvůli ní.

Manon Markétě.
Pokora.

Já se snažím...

1. října 2012 v 18:14 | Yominis |  Střípky z mého života
...tak se mnou mějte trpělivost, prosím.
Vím, že jsem se poslední dobou prakticky neozývala, ale s internetem to teď mám poněkud komplikovanější, bez problémů mi funguje jenom na koleji. Proto moc s víkendovými články nepočítejte.

Každopádně jsem se ale uplynulé dny rozhodně nenudila a vzhledem k tomu, že došlo k poměrně vzácné situaci, kdy se ani já ani nee-chan nemusíme učit a víkendy trávíme navíc i se širokou rodinou, o vtipné situace není nouze. Ty nejlepší výroky se tu budou objevovat v "Hláška týdne" v menu.

Ale jak říkám, dejte mi čas. Však já zase vstanu z mrtvých...



PS: Věděli jste, že když zabijete mola nebo mušku, tak i po smrti začne klást vajíčka? Byla jsem opravdu šokovaná, když jsem jednu pleskla vedle notebooku na stole a pak jenom sledovala, jak z ní leze jedno vajíčko za druhým. A já proč se jich tak strašně špatně zbavuje...

Není to moc dobře vidět, fotila jsem to starým foťákem, ale ten bílý flek je ve skutečnosti kupka vajíček