Listopad 2012

Intouchables (Nedotknutelní) - recenze

21. listopadu 2012 v 18:53 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Zdroj obrázku: ZDE

Jsem si jistá, že spousta z vás už tenhle film zná a nebo o něm alespoň slyšela. Já sama jsem ho ale viděla teprve nedávno a proto jsem se rozhodla udělat na něj recenzi.

Úvod do děje

Bohatý kvadruplegik (tedy ochrnutý od krku dolů) Philippe shání nového ošetřovatele, když mu do kanceláře vpadne černoch v teplácích a kožené bundě Driss a domáhá se podpisu na formulář. Práce ošetřovatele ho ani v nejmenším nezajímá, jen chce dostat potvrzení, že na konkurzu byl, aby mu zase začali dávat sociální podporu. A získat telefonní číslo Philippovy hezké asistentky by taky nebylo k zahození. Je sám hodně překvapený, když práci dostane. A není sám. Driss totiž neví o péči o druhé zhola nic, má kriminální minulost a neumí ani pořádně číst.
A dál už se začíná odvíjet milý a úsměvný příběh hodně nesourodé dvojice, které to ale i přes všechny rozdíly až překvapivě klape. Jedná se o příběh podle skutečné události.

Moje hodnocení

Na csfd.cz měl tenhle francouzský film opravdu výborné hodnocení (92%, 9. nejlepší film), proto jsem k němu přistupovala už s jistými očekáváními. A on je překvapivě naplnil. Když si přečtete moje shrnutí děje, jistě vás napadne, že můžete očekávat nějaký ten roztomilý humor, notnou dávku klišé a velkou hromadu hraní na city a dojímání se. Tedy nudu.
Ono tam sice opravdu je od každého trochu, ale přesto to v tomhle filmu tak nějak funguje. Kdykoliv to totiž vypadá, že to začne sklouzávat k přílišné přeslazenosti, nastoupí humor. Ale místo roztomilého humoru nastupuje ten černý a chvílemi až těžce nemístný...

Philippe: "Přestaň mluvit hlouposti a dej mi bonbon."
Driss: "Ne."
Philippe: "Dej mi jeden bonbon."
Driss: "Ne. Žádné nohy, žádné sladkosti."
Philippe: "..."
Driss: "Klídek, dělám si srandu. To byl vtip!"
Philippe: "To měl být vtip?"

Uvaděčka: "Příjemný zážitek."
Driss: "Vám taky. Budeme hned tady, kdybyste nás náhodou hledala... Slibuju, že se ani nehneme. On obzvlášť."

Navíc Philippe je velice sympatický chlapík, který většinou svoje zdravotní postižení bere s nadhledem a nestojí o žádný soucit nebo aby se s ním jednalo jako s mrzákem. To byl taky důvod, proč si vybral Drisse. Od něj se žádné lítosti nedočká.

Philippe: "To je to, co chci. Žádné slitování. Víš, proč mi pořád podává telefon? Protože zapomíná, že ho neudržím. Takže máš pravdu. Prostě mě nelituje."

Závěrem

Osobně tenhle film hodnotím opravdu vysoko. Protože natočit příběh o těžce postiženém člověku a nesklouznout přitom k úporné snaze poškodit divákovi natrvalo slzné kanálky, to se nevidí jen tak. Není to nejlepší film, který jsem viděla (Přelet nad kukaččím hnízdem jen tak něco nepřekoná), ale rozhodně patří mezi špičku. Takže pokud jste ho ještě neviděli, koukejte to napravit. Nebudete litovat! Navíc jsou tam i výborní herci, obzvlášť Omar Sy (Driss) byl trefou do černého. Věřila jsem mu každé slovo i gesto.

Remake

Ve chvíli, kdy píšu tuhle recenzi, je už známé, že se bude točit americký remake. Phillipa by měl hrát Colin Firth a Drisse Chris Tucker (ještě to ale není 100% jisté). No, uvidíme, zatím se k tomu stavím spíš negativně. Američané mají tendenci ze všeho dělat buď drama, nebo stupidní komedii, tak se bojím, jak to dopadne. Chris Tucker se rozhodně hodí pro ten druhý případ. Ano, přiznávám bez mučení, že tohohle herce nemůžu vystát. Zatím jsem ho viděla v Pátém elementu a Křižovatce smrti a v obojím mi lezl na nervy. Navíc nasadil jeho francouzský protějšek laťku opravdu vysoko. Ale kdo ví, možná mě ještě překvapí?

Vyrob si svůj vánoční pohled

15. listopadu 2012 v 21:18 | Yominis |  Ostatní
Na blogu Vendy (eumenidas.blog) právě probíhá soutěž, které jsem se rozhodla zúčastnit. To už tu dlouho nebylo. I když je mi jasné, že nejspíš tak trošku nesplňuji zadání.
Můj pohled totiž s ladovskou zimou nemá zrovna moc co společného.
Na druhou stranu se jedná o pohled, který bych sama ráda dostala, a v zadání je napsáno "Zkrátka cokoliv, co symbolizuje vánoce. Pokud možno ty Ladovské, tedy zasněžené, venkovní,.. nebo s vánoční výzdobou, vnitřní, nebo prostě podle vaší fantazie." Tak možná mi to Vendy uzná?
A co na něj říkáte vy?


Hlasování začíná od 1.12., takže jestli chcete, jděte k Vendy a tam si vyberte svého favorita. ;-)

PS: Pro klid mého svědomí: Zdroje obrázků- Alcide, stromek

PPS: Původně byl text a až po něm následovala šipka. Dokud mě nee-chan neupozornila, že s ní ukazuji do jistých míst kousek pod mašlí. Přestože by to bylo taky opravdu vtipné, řekla jsem si, že by to už možná bylo trošku moc... Stejně si ale tamtu verzi nechám uloženou v počítači ;-)

PPPS: Protože někteří lidé nejsou zrovna bystří: KOPÍRUJTE JENOM S ODKAZEM, ROZHODNĚ NEMAŽTE MŮJ PODPIS! Taky bych ocenila, kdybyste mi napsali, že jste si ho vypůjčili. Děkuju moc. :-)

Chci tu slyšet fanfáry a ovace! Slavíme!

10. listopadu 2012 v 19:14 | Yominis |  Ostatní
Je to neuvěřitelné, ale dneska, přesně v tenhle okamžik, oslaví můj blog svoje už 4. narozeniny.
Nikdy bych nevěřila, že ho mám už tak dlouho.
A hlavně že jsem u něj takovou dobu vydržela.



Nejspíš je to tím, že jsem si nikdy předem neurčila, o čem budu na blogu psát.
Žádné "Tenhle blog je zaměřený na anime" nebo "Budu sem psát deníkové záznamy." Ne, já jsem prostě psala jen to, co jsem chtěla, a kdy jsem chtěla. Výsledkem je neuvěřitelný miš-maš se sebou zdánlivě nesouvisejících článků, které mají ale jedno společné: Vždycky obsahují nějaký můj názor a myšlenku nebo zachycují můj současný duševní stav. Ať už byl v té době jakýkoliv.


Psát jsem ho začala, když mi bylo 18. Tehdy jsem ještě byla ve fázi dospívání (ano, jsem jednou z těch, co si byla ochotná i jako teenager hrát s panenkami a až po 15. roce života jsem postupně zjišťovala, že existuje i opačné pohlaví a že s ním dokáže být občas legrace) a podle toho vypadá i většina mých článků.
Hned na začátku jsem si ale stanovila jasná pravidla: Žádní motýlci, žádné třpytky, žádná hudba v pozadí a hlavně žádné kopírování. A to jsem dodržela až doteď.
Kromě několika zmínek o svém životě jsem se celý první měsíc věnovala sepisování všech generací Morning Musume (japonské dívčí popové skupiny). To byly časy... pamatuji si, jak jsem strávila hodiny nad různými anglickými stránkami, horko-těžko je překládala, třídila informace a pak je sepisovala a přidávala vlastní názory... Mimochodem jsou to dneska jediné články, které pravidelně zpětně upravuji (i dneska je aktualizuji, MM se prostě staly tak nějak součástí tohohle blogu), ostatní tu nechávám bez ohledu na to, jak hloupě mi teď zní. Alespoň je poznat, že jsem vyrostla.


Pak přišlo období literárních pokusů, Hello Kitty a posednost japonskou kulturou. I tehdy se ale už začaly objevovat náznaky příštího vývoje: Moje první chabé bento pokusy a několik rozsáhlejších deníkových článků.


Nu a pak nastal takový menší zlom v podobě mého přijetí na VŠ, přestěhování se na kolej a postupné osamostatňování se. V hlavě se mi to začalo postupně srovnávat a já zjistila, že být mnou sice není nic výjimečného (poněkud zklamání vzhledem k tomu, že jsem celý gympl byla přesvědčená o vlastní originalitě), za to je to ale občas pořádná legrace.


Tak jsem se rozhodla, že nemá cenu si na nic hrát, prostě budu sama sebou a uvidím, jestli tím někoho z tohohle blogového minisvěta zaujmu. A kupodivu se pár lidí našlo. Není jich moc, návštěvníků, kteří se sem opravdu pravidelně vracejí, mám jen okolo dvaceti, ale přesto z toho mám mnohem lepší pocit, než kdybych měla 200 návštěv, které sem ale zavítaly jen kvůli mojí reklamě nebo náhodnému kliknutí.



Blog není můj život. Rozhodně nepatřím do té skupiny blogerů, kteří jsou přesvědčení, že mimo internetový svět nemají žádné kamarády a že pokud nebudou psát, nikdo si jich nevšimne (pokud jste jedním z nich, nezoufejte, časem vás to přejde, puberta netrvá věčně). Tenhle blog je o mém reálném životě a ne naopak, že by můj život byl o blogu. Pokud to tak ještě nemáte, přečtěte si poslední závorku nad tímhle.



Na blog píšu také zásadně pravdu. Jasně, možná by bylo zajímavější si vymýšlet, ale poměrně záhy jsem zjistila, že vtipných situací a trapasů jsem schopná vyprodukovat sama dost na to, abych si nemusela nějaké další navíc přidávat.

No, abych to shrnula:
Blog je legrace. Nejspíš se tu ještě nějaký ten pátek zdržím.
A na oslavu sem přidám jednu archivní fotografii.
Byla jsem roztomilé dítě, že?
A jen tak mimochodem - Dumbo (ten plyšový slon) má dodneška svoje čestné místo u mě v pokoji.


Kdo to ví?

10. listopadu 2012 v 19:03 | Yominis |  Ostatní
Tak schválně. Kdo z vás tuší, co je dneska za den? A proč je pro mě významný?
Máte už jen pár minut na odpověď...






PS: Stejně je mi jasné, že se nikdo neozve, máte na to jen necelou čtvrt hodinu. Aspoň vyzkouším, jestli je některý z mých oblíbených blogerů online. ;-)

Jak si mě někdo koupil aneb omyl, který jen těžko napravím

8. listopadu 2012 v 17:45 | Yominis |  Střípky z mého života
Á, je mi úplně jasné, že teď ve spoustě z vás hrklo. A to především v mých rodičích (celá má rodina i všichni přátelé ví o mém blogu).
Ještě ale nepanikařte, ani si nepřipravujte kameny a pochodně na lynčování...
Já jsem v tom nevinně.



Minulý týden jsem po víc než čtvrt roce (tedy od začátku mého učení na státnice) dostala chuť jít někam tancovat. Tak jsem se domluvila s M. a vyrazily jsme na diskotéku. Já jsem tam byla poprvé, M. už tam znala snad každého. Jedna z výhod, když je váš přítel místní DJ.



Zpočátku jsem byla... No, řekněme, že nenadšená.
Věděla jsem, že budou hrát písně z 80. a 90. let, tedy nic, co by lákalo většinu diskofilů. S nadějí jsem tedy doufala, že to bude znamenat, že si ušetřím pohled na svíjející se třináctky v minisukních a rádoby cool a dospělé kluky, kterým bych víc než co jiného dala do ruky lízátko a poslala je hrát si domů na píseček.



Osazenstvo téhle diskotéky ale předčilo moje očekávání. Silně jsem tam snižovala věkový průměr.
Takže místo dětí jsem zírala na kroutící se čtyřicátnice a padesátnice, jejichž snaha někoho zaujmout byla snad ještě úpornější než těch zmiňovaných třináctek. A většina chlapů spadala do kategorie OO (obstarožní oblejzák) popřípadně OOO (obstarožní otylý/oslizlý oblejzák). Někteří by se vyšplhali i na čtyři óčka. Vždycky se nějaký takový ukáže i na běžné diskotéce, kde pak postává s pivem v ruce v rohu a pozoruje tancující mladé holky. Tihle taky stáli, taky pili pivo a dívali se na... cokoliv a kohokoliv. Evidentně trošku snížili svůj standart.



Někteří byli opravdu smutní. Jako když se snaží vzpomenout si na zašlou slávu a dokázat si, že ještě pořád patří mezi diskotékové lovce a lovkyně. A odmítají si připustit, že ty doby už jsou dávno pryč.
Samozřejmě se našly výjimky a já si pak nejenom dobře popovídala, ale i zatancovala.
Nakonec jsem totiž tancovala se dvěma vcelku sympatickými a mladými (cca 30 ?) týpky, kteří se v tancování se mnou střídali a prakticky mi nedovolili odejít z parketu. Když jsem si dupla, že se prostě jdu napít a oni ať se zblázní, tak netrvalo ani dvě minuty (během kterých jsem akorát tak došla k našemu stolu a měla dva loky), když jeden z nich přišel, jestli bych šla zase tancovat. Přičemž se ptal mého známého sedícího vedle, který na něj zůstal jenom koukat a pak mu vysvětlil, že není úplně způsobilý mu cokoliv, co se týká mě, schválit, protože mě sotva zná a má doma manželku.
Na druhou stranu ty dva chápu, najednou se tam objevila mladá holka, že jo.



Dokonce jeden z nich zašel tak daleko, že zaplatil 200Kč DJ, aby zahrál latinu, protože jsem mu při tanci řekla, že se mi líbí. Zůstala jsem na něj koukat a nějak jsem neměla srdce říct mu, že ten DJ je můj kamarád a zahrál by, co bych chtěla, i bez peněz.



A tím jsem se dostala k mému prodeji.
Když totiž dohrával poslední song, během kterého jsem jsem mu odmítla dát svoje telefonní číslo, odběhl a za chvíli se vrátil, akorát aby stihl posledních pár tónů. Načež mi něco strčil do kapsy s tím, že je to jeho telefonní číslo a ať se ozvu.
No, řekla jsem si, že uvidím ráno a papírek jsem nechala tam, kde byl.
A až druhý den ráno jsem se do kapsy podívala.
Chudák kluk se spletl a místo telefonního čísla mi tam dal složenou stokorunu.
Jenom doufám, že to nemyslel jako peněžitou kompenzaci za to, že jsem s ním tancovala.
To bych se asi urazila.
Každopádně mi tím vznikl trošku problém. Protože i když bych mu těch 100Kč ráda vrátila, nevím jeho jméno a pochopitelně ani telefonní číslo. A v nejbližší době se na tu diskotéku nechystám. Navíc ani není jistota, že by tam zase byl.
Hups.




Nu, máte někdo taky podobné vtipné zážitky?


Strašpytel nestačí

7. listopadu 2012 v 16:06 | Yominis |  Střípky z mého života
Ne, strašpytel opravdu nestačí na to, aby popsal, jak moc hluboko jsem už klesla.
Pokud jste tehle blog už někdy četli, tak asi víte, že jsem opravdu hodně bojácná (tady a tady)
Ale tentokrát jsem se překonala.
V úterý jsem měla jít (tak jako každý týden) na promítání v rámci filmového semináře. Tentokrát nám vybrali film Sinister.
Neměla jsem tušení, o čem ten film je, tak jsem se šla podívat na csfd.cz. A upřímně jsem se zděsila.
Horor.



Nesnáším horory. Bojím se i u Věřte-Nevěřte, pamatuji si, jak jsem po jednom dílu s vlkodlakem byla zalezlá pod peřinou a přemýšlela jsem, jestli bude bezpečnější riskovat, že se pod ní udusím, nebo vystrčit hlavu. Bylo to docela dilema. A z Kruhu se vzpamatovávám dodnes.
A recenze na Sinister byly následující:

"Rozhodně jeden z nejlepších letošních hororů, přičemž z těch žánrově zcela čistých je asi úplně na špici. Takhle pěkně udělaná čirá filmová hrůza se nevidí často..." (J*A*S*M)

"Sinister je opravdu děsivý horor, který ze začátku na to ani nevypadá... Tenhle film má koule a nebojí se to ukázat. Pokud chcete film, kde nejlepší scény NEJSOU v traileru, který vás bude umět nejen vystrašit ale i opravdu vyděsit a který se nebojí a jde dál, než ostatní z žánru, tak tento horor je opravdu nejlepší možnou volbou." (viperblade)

"Film s nejzvrácenější zvukovou/hudební složkou a jeden z nejděsivějších kousků od Insidious. Už hodně dlouho se mi nestalo, že bych se u hororu bál takovýmhle způsobem." (Botič)

Potom, co jsem si tohle přečetla, jsem okamžitě volala nee-chan, že já na ten film prostě nejdu. Že to nedám a nemám zapotřebí pak další týdny strávit v hrůze.



Nějakým záhadným způsobem se jí ale podařilo mě přemluvit, že to vlastně všechno bude v pořádku, že sál bude plný lidí, že mě cestou domů doprovodí a že budu mít na koleji spolubydlící, takže přežiju i v noci. Navíc mi slíbila, že se bude při těch nejhorších scénách smát, abych se nebála.



Ne zcela přesvědčená, ale odhodlaná to alespoň zkusit jsem tedy ukončila hovor a vysvětlila spolubydlící situaci.
Potvrdila mi, že druhý den opravdu spí na koleji, takže se nebudu muset bát. A navrhla mi, ať se podívám na trailer, abych věděla, do čeho jdu.
Víte, já se na ukázky z filmů většinou nedívám, protože filmaři mají tendenci ukazovat v nich nejlepší scény z filmu, důležité zápletky, nebo naopak úplně překroutit děj.
Tentokrát jsem si ale říkala, že menší varování předem (hlavně u některých lekaček) by mi možná mohlo přijít vhod.
Špatný nápad.



Už při dívání jsem se bála, zakrývala si oči a při jedné scéně dokonce nahlas vyjekla. Dě-si-vé.
Pořád jsem ale ještě byla odhodlaná jít. Takový bobřík odvahy.
Tohle rozhodnutí mi vydrželo jenom několik následujících hodin.
Začalo se hroutit přesně ve chvíli, kdy moje spolubydlící opustila kolej s tím, že se vrátí až ráno.
Za každým stínem jsem viděla člověka. Bála jsem se podívat z okna, protože jsem byla přesvědčená, že tam uvidím obličej, který mě pozoruje. Pohybovala jsem se jenom podél stěn, abych se nemusela nikdy k ničemu (a nikomu) otáčet zády. A pak jsem stála s rukou na vypínači a bála se zhasnout.
V půl druhé jsem psala nee-chan esemesku, že nejdu. Tentokrát definitivně.



Když se mnou tohle zvládla udělat dvouminutová ukázka, jak bych potom vypadala po dvou hodinách filmu? Naštěstí to nee-chan pochopila. Když jsem se ráno probudila, byly jsme už odhlášené.

Věděla jsem, že jsem na tom s odvahou špatně. Ale až takhle špatně? To jsem netušila. Je mi skoro až líto sama sebe...
A jak jste na tom vy? Povedlo se vám taky někdy něco podobného? Nenechte mě v tom samotnou, prosím...

A ještě abyste věděli, co mě tak vyděsilo:


Několik dalších informací o mé osobě

5. listopadu 2012 v 0:14 | Yominis |  Střípky z mého života
Zase jsem někde našla jakýsi řetězák a vybrala z něj pár otázek...
(Ve skutečnosti jsem tohle napsala asi před čtvrt rokem, ale až teď jsem to našla v rozepsaných článcích. Netuším, proč jsem to tehdy nezveřejnila.)

1) Jaká je tvoje oblíbená barva?
Nemám nic proti žádné barvě, ale červená je můj favorit. Jinak dávám přednost sytým barvám před pastelovými.
2) Kdy jsi naposledy plakala?
Když mi oznámili, že už nemáme Sárinku... Ne, vlastně ještě pár týdnů potom, když jsem si prohlížela její fotky a opravdu si to uvědomila. Jinak mám záchvaty pláče každé zkouškové. Je to taková moje "každé zkouškové panikařím a utápím se v slzách" tradice
3) Kdybys byla někým jiným, kamarádila by ses sama se sebou?
To by asi záleželo na tom, kým bych byla, ne? Kdybych se převtělila do někoho, kdo je povahou jako Percy Weasley, a potkala sama sebe na gymplu, asi bych měla neodolatelné nutkání se praštit. Nějakou hodně těžkou učebnicí.
4) Používáš často sarkasmus ?
Dřív hodně, poslední dobou jen když jsem naštvaná nebo hodně unavená.
5) Šla bys někdy do bungee jampingu?
Jednou jsem viděla, jak si někdo v jednom seriálu poranil při seskoku tepnu a skoro vykrvácel (Vím, že to není pravděpodobný scénář, ale krve bylo moc. Fuj.). A jako dítě jsem se dívala na pořady s Novotným. Takže děkuji, ne.
6) Jaké jsou tvoje oblíbené cereálie?
Čokoládové lupínky (Chocapic je to jmenuje?). Jenomže jsou tak strašně nezdravé a sladké... Takže většinou kupuji čokoládové müsli.
7) Čeho si všímáš jako prvního u lidí?
Obličeje, především očí. Až pak zkoumám zbytek. I když jsou výjimky. Pán s fosforovými ponožkami (tady) například.
8) Jakou barvu mají tvé oči?
Tmavě modrou.
9) Léto nebo zima?
Oboje. Tedy za předpokladu, že v létě je horko a v zimě sníh.
10) Kde nejdál jsi byla?
Je dál střed Itálie nebo střed Chorvatska? :-P Nejsem zrovna zkušený cestovatel :-D
11) Máš nějaký zvláštní talent?
Dokážu se zatvářit jako ufon. Celé mé dětství mě varovali, ať to nedělám moc často, že už mi to zůstane. Občas, když se ráno podívám do zrcadla, napadá mě, že už se bohužel stalo.
12) Kde jsi se narodila?
Nevím, z mého raného dětství si toho moc nepamatuji, ale vždycky mi tvrdili, že v nemocnici.
13) Jaké máš koníčky?
Poslech hudby, čtení knih, povídek a jiných shluků písmen, brouzdání po netu, psaní článků, zírání do zdi a jen tak nechávat myšlenky plynout...
14) Máš nějaké sourozence?
Jj, nee-chan jí říkám :-) [čti 'né-čan'. Znamená to japonsky 'sestřička']
15) Čím chceš být, až vyrosteš?
Já ještě nevyrostla? Ale dobře no, chci být dostudovaná :-P

Podzimní výzdoba

2. listopadu 2012 v 11:14 | Yominis |  Střípky z mého života
Halloween je za námi (A já už zase nikde nebyla. Dokonce jsem měla připravený i kostým, ale nenašla jsem s kým na halloweenskou party jít. Možná příští rok.), venku už se pomalu začíná objevovat sníh, ale to nic nemění na tom, že moje výzdoba zůstává podzimní.
Tedy alespoň na koleji.


Kaštany jsem nasbírala společně s mým bratrancem u babičky. Vzhledem k tomu, že je letos myslivci nevykupovali, ani jsme se nenadáli a měli jsme plnou celou igelitku. Na kolej jsem si jich ale odvezla jen hrstku. Společně se stojánkem na svíčku tvoří tu opravdu podzimní část výzdoby.

A pak ta tradiční část, kterou měním jen velice málo. Oranžová svíčka je původně základem mého vánočního věnce stejně jako plátky citronu. Mističky se skořicí, hřebíčkem a badyánem nejsou moc podzimní, ale já už si na tu vůni tak zvykla, že by mi chyběla. Pravidelně je vyměňuji za nové, takže mi celý rok pokoj voní jako Vánoce!


Je to jenom maličká výzdoba, ale bydlím na koleji, takže si nemůžu úplně dovolit vyvěsit si kolem dokola pokoje listí nebo něco takového. Tohle přesně tak staší, abych si při pohledu na to navodila tu správnou podzimní náladu... A kašlu na ten hrozný déšť za oknem!

Looper - recenze

2. listopadu 2012 v 0:13 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Začala nová sezóna filmového semináře, takže vás tu s trochou štěstí budu zásobovat recenzemi na nejrůznější filmy.
Mým prvním úlovkem byl film Looper.

Shrnutí děje

Lidstvo je v těžké krizi, ulice jsou plné žebráků a nikde není bezpečno. A jak už to tak bývá, nejvíce se v takovém prostředí daří zločinu. A mafie má tentokrát ještě mnohem dokonalejší systém než kdy dřív. Ono totiž sice ještě cestování v čase vynalezeno nebylo, ale za 30 let už bude. Stejně tak ale i sledovací zařízení a jiné podobné ošklivé věci, které budou zločineckým organizacím ztěžovat život. Nohy v betonu a přístav už prostě na úklid nestačí.
Protože ale byla mafie vždycky vynalézavá, brzy vznikl vcelku propracovaný systém:
Nepohodlného člověka prostě pošlou strojem času o 30 let zpátky. A tam už na něj čeká tzv. looper, nájemný zabiják, jehož jediným úkolem je dotyčného zastřelit a zbavit se těla. Odměnu (stříbrné cihly) pak má oběť připevněnou přímo na zádech. Jedná se o jednu z nejsnadnějších prací, tím spíš když k tomu přidáte, že nešťastník má ruce svázané za zády a na hlavě pytel.
Jeden háček to však má. Každý looper totiž musí někdy odejít do důchodu. A že jeho čas nastal, se dozví až v okamžiku, kdy u své oběti objeví místo stříbra zlaté cihly. Tím totiž sám sebe poslal na odpočinek. Doslova. Tedy alespoň svoje o 30 let starší já. Ano, chápete to dobře. V životě každého loopera totiž přijde okamžik, kdy zabije sám sebe. Tím jeho práce pro mafii končí a on má 30 let, během kterých si může užívat svoje vydělané peníze, než skončí s pytlem na hlavě. Nezabít nepřipadá v úvahu.
Náš hlavní hrdina Joe je jedním takovým looperem. A problém mu nastává ve chvíli, kdy se před ním na určeném míste objeví jeho starší já. Jenomže bez pytle a s volnýma rukama. A rozhodně nemá v úmyslu nechat se zabít. Tím nastává honička, během které se všichni snaží chytit všechny. Joe je odhodlaný zabít svoje starší já a dosáhnout tak odpustění u svého šéfa, jeho starší já chce změnit budoucnost a zastavit mafii a organizace chce pro jistotu zabít oba dva. Nastává jenom otázka, kdo chytí koho první...

Hodnocení:

Šla jsem tam se smíšenými pocity. Mělo se jednat o sci-fi akční podívanou, tedy kategorii, ve které se jen velice zřídka podaří něco, co je lepší než béčkový film. Na druhou stranu to mělo velice dobré hodnocení na csfd.cz. Nevěděla jsem tedy, co čekat.
Nakonec jsem z promítání rozhodně neodcházela zklamaná.
Film měl velice dobrý nápad i zpracování. Scénář, režie i herci byli výborní. Bruce Willise mám jako herce ráda a tahle role mu vysloveně sedla, zvlášť jeho vnitřní boj a snaha vyrovnat se s měnící se budoucností i vlastním svědomím se mi líbily.
Navíc přestože tam bylo i hodně dobrých akčních scén, z nichž většina nebyla ani nijak moc přehnaná, nezapomnělo se ani na (často tolik opomíjenou) psychologii postav. Jak mladší, tak starší Joe mají oba dva úplně odlišné náhledy na nastalou situaci i budoucnost, přičemž každý je přesvědčený o tom, že zrovna ten jeho je správný. A oba jsou ochotni zajít až do krajnosti. A přesně tam se také dostanou. Nehodlám tu vyzrazovat celou zápletku ani konec filmu, zaprvé je lepší, když se na to podíváte sami, a zadruhé je to na vysvětlování dost složité, takže bych se do toho stejně nejspíš pořádně zamotala a vy byste nepochopili nic. Už tak jsem se s psaním shrnutí děje dost zapotila.
Film vám každopádně doporučuji.


PS: Tuhle recenzi jsem psala už hodně unavená. Zítra se na ni ještě podívám, jestli dává smysl a jestli jsem neudělala příliš velké množství gramatických chyb. Kdyžtak mě upozorněte, jestli je to příliš nepochopitelné, nebo jsem tam někde udělala hrubku...

20 znaků toho, že vás Praha změnila

1. listopadu 2012 v 18:24 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Jsem už od středy doma, abych se pokusila trošku vykurýrovat kluky (tady), a jedna událost během mojí procházky po městě mě donutila se zamyslet.
Nakolik mě Praha změnila?
A jde to vůbec zjistit?
Chvilku jsem přemýšlela a nakonec jsem vzala tužku a papír a sepsala si, co všechno se v mém chování v souvislosti s nastěhování do Prahy změnilo.
Vzniklo z toho 20 bodů, které považuji za "typicky pražské."
Pokud jste schopní zaškrtnout alespoň 15 z nich, pak gratuluji, Praha vás totálně zkazila, zlenivěli jste, zesnobštěli a kompletně ztratili důvěru v ostatní.
Vítejte v mém světě.



Praha vás změnila...

  1. Když v Praze čekáte čvrt hodiny na MHD, přestože pěšky byste ty dvě zastávky dokázali ujít rychleji.
  2. Když nechápete, že existují města (včetně toho vašeho), kde MHD vůbec není nebo jezdí jednou za půl hodiny.
  3. Když si na procházku maloměstem vezmete výrazný klobouk nebo oblečení a divíte se, proč na vás všichni zírají.
  4. Když žijete v přesvědčení, že dostat se ve vašem městě do obchodu (a vlastně kamkoliv) by vám trvalo věčnost a to i přesto, že je vzdálený jen několik minut chůze.
  5. Když se na krásně přehledné ulici stejně třikrát ujistíte, že vás řidič opravdu vidí, než vejdete do silnice.
  6. Když začnete automaticky svírat pevněji kabelku, kdykoliv okolo vás projíždí někdo na kole nebo skateboardu.
  7. Když vás ani nenapadne, že byste někdy svoje věci pustili z dohledu, natož si někam odložili kabelku.
  8. Když si kontrolujete, že opravdu máte mobil a peněženku, kdykoliv do vás někdo strčí.
  9. Když odmítáte jít sami kdekoliv potmě.
  10. Když už pohledem dokážete vytipovat místa, kde se můžou srocovat bezdomovci nebo feťáci.
  11. Když zjistíte, že přestáváte používat slova, kterým Pražáci nerozumějí.
  12. Když nevěříte nikomu, že zapomněl peníze na autobus/ztratil peněženku/chybí mu pár korun na nákup/cokoliv.
  13. Když si na jezdících schodech automaticky stoupáte na pravou stranu.
  14. Když nechápete turisty, kteří jásají, že můžou jít do McDonalda nebo KFC.
  15. Když vidíte policisty čekající u vchodu do metra, a je vám jasné, že máte velkou šanci potkat revizory.
  16. Když víte, že pokud plánujete jet načerno, musíte si vzít sako a košili a batoh nechat doma.
  17. Když na jakoukoliv otázku, kterou vám někdo položí na ulici, odpovídáte "Ne, děkuji" a to i v případě, že se vás ptá, kolik je hodin.
  18. Když nepřispíváte na žádné dobročinné akce, kromě těch, jejichž autory dobře znáte. A i tak chcete vidět jejich potvrzení a identifikační údaje.
  19. Když jezdíte v metru bez držení, zato moc dobře víte, že nedržet se v autobuse je sebevražda.
  20. Když už od pohledu poznáte turistu a nepražáka (hodí se to především v případě, když se potřebujete zeptat na cestu)
Tak co, jak jste dopadli?