Leden 2013

Hana Hegerová - Nešťastná láska

29. ledna 2013 v 23:34 | Yominis
Překvapuje mě, že na to, jak moc ji poslouchám, tu mám poměrně málo ukázek z její tvorby.
Takže si užijte poslech téhle naprosto dokonalé královny českého a slovenského chansonu.
Tentokrát jsem vám vybrala několik písní, které mají jedno společné téma: Nešťastnou lásku.
Vím, že bych si měla na noc pustit něco veselého, ale ony prostě stojí za to.

Kolotoč
Je to smutné, jak to s láskou někdy končí...

Lásko prokletá
"My jsme v závějích, závěje jsou v nás..."

Rozvod
Neuvěřitelně emotivní záležitost, úžasný projev. Úplně mě z toho svírá...

A co vy? Máte rádi Hegerovou? Pokud ano, jaká píseň od ní je vaše oblíbená?

Hlavně neztratit naději

22. ledna 2013 v 22:23 | Yominis |  Střípky z mého života
I když už chci vraždit zpracované i nezpracované rostlinstvo, přesto ještě existují na světě věci, které mám ráda a které mě přimějí k úsměvu a připomínají mi, že život je vlastně docela fajn.

Objetí od mamky

Úsměv od taťky

Telefonát od nee-chan

Stará fotka Sárinky nad stolem

Vidina stěhování se do nového

Vědomí, že zítřejší zkouška se nekoná

Tvarožník od rodičů


(Původně byly tyhle věci uspořádané do tvaru smajlíka, ale blog.cz mě nemá rád a celé mi to rozhodil. Tak si to aspoň představujte. Vnímejte trošku, že jsem právě naladěná na sentimentální notu a nekažte mi to :-P)


Jak poznat počínající šílenství

22. ledna 2013 v 21:10 | Yominis |  Střípky z mého života
No, myslím, že na mojí osobě by se už daly pozorovat "jisté příznaky"...
Dneska jsem místo učení se zírala na svoji oblíbenou kytku (kapradí) a pořád dokola opakovala jenom:

"Chcípni. Chcípni. CHCÍPNI!"





Dovolila si totiž shodit lístek na moje výpisky.
A když jsem se rozhodla, že už jsem na zahubení té nebohé rostliny vydala dostatek svojí psychické energie a že je načase pokračovat v učení, tak mě při pohledu na ty papíry nenapadalo nic, kromě:

"A VY CHCÍPNĚTE TAKY!!!!!"





Zítra volám na katedru a pokouším se odložit tu zkoušku aspoň o pár dní.
Tohle fakt nedávám...


Už vím, proč upíři neexistují

21. ledna 2013 v 16:55 | Yominis |  Střípky z mého života
Právě jsem se konečně úspěšně složila církevní právo.
Já ťuňťa (zjistila jsem, že tohle slovo používám doma ve chvíli, kdy bych se normálně označila za idiota) jsem si totiž neuvědomila, že tenhle semestr mě čekají jedny z nejtěžších zkoušek za celé studium a tak jsem si naložila hromadu povinně volitelných předmětů navíc.
Takže teď opravdu šílím a jsem těsně před nervovým zhroucením.
To, že jsem si na církevní právo nechala jen několik hodin učení, mi ke klidu moc nepomohlo. Jenomže se nedalo svítit. Prostě nestíhám a jsou důležitější zkoušky, kterým potřebuju věnovat čas.
Naštěstí byl zkoušející hodný a pustil mě domů s trojkou. I když nade mnou nechápavě kroutil hlavou.
Nedivím se mu.



Ještě několik hodin předtím jsem během opakování s naprostým klidem odříkávala, že jednou z církevních funkcí je Jáhve (židovské označení pro Boha, ve skutečnosti to měl být jáhen) a CIC četla jako Corpus Iuris Civilis místo Corpus Iuris Canonici (tedy občanský zákoník z doby Říma místo Kodexu kanonického práva).




Korunu tomu ovšem nasadilo, když jsem se přistihla, že víc než 10 minut (měla jsem rozpočteno, že mám přesně 6 minut na každou stránku, tedy jsem nesměla mít žádné prostoje) koukám na jeden bod na stránce a místo opakování přemýšlím, jak strašně nelogičtí upíři vlastně jsou.
Jak to, že jim tak strašně moc vadí svěcená voda, kříže a chození do kostela (mluvím o klasickém netřpytícím se typu), ale vylézt z posvěceného hrobu, z rakve, kterou během pohřbu kropili svěcenou vodu, a prohrabat se skrz posvěcenou hlínu hřbitova jim problém prý nedělá...
Jsem jediná, kdo tu vidí problém?





PS: Ano, už jsem přetažená a můj mozek se přívalu nových informací brání přemýšlením nad kravinami.

Úryvky z tajného archivu

19. ledna 2013 v 22:49 | Yominis |  Střípky z mého života
Během (marného) hledání inspirace na další článek mě napadlo podívat se do mých rozepsaných a nikdy nezveřejněných článků. Jeden tam objeví docela perly. Některé jsou i víc než 2 roky staré, tak je berte s rezervou...


Před zkouškou (+ komentář kamaráda na facebooku):
Učit se navečer rozhodně není dobré, VĚŘTE MI. Čtu si výpisky z právních dějin Francie: "prezident a premiér- kohabitace"... hm, co to znamená?... hledám ve slovníku cizích slov... "kohibitace= soulož"... tak automaticky píšu vysvětlivku k výpiskům... "fr. prezident a premiér spolu soulož..." WTF?!?
Teprve tehdy jsem si uvědomila, že "soulož" to asi nebude. Tak tam teď mám "úzce spolupracují" :-D
J.P.: Tym padom hladam slečnou na uzku spolupracu :)


Na téma Vánoce:
"A jéje... už doma začala vánoční nálada. Všude máme vánoční čičarádičky, na okna nám mamka navěsila tak-trošku-kýčové-cosi, celým bytem zní Zagorka... už chybí jenom pověstný kolotoč se srnkama (neptejte se, nechcete vědět, věřte mi) a nálada bude vykreslená dokonale :-D
Oki. Došlo k menším protestům, takže opravuji: Doma vládne úžasná poklidná atmosféra, příjemně podbarvená melodickým hlasem Zagorové, na záclonách se nám houpá krásný roztomilý zvoneček a kolotoč, který v mamince evokuje vzpomínky na dětství, je hezky vystavený na okně a celkovou atmosféru úžasně dokresluje..."


Učení vážně narušuje psychiku
Už mě to učení fakt nebaví. Kéž už by ta zatracená zkouška byla za mnou...
A ve chvílích, kdy mám takovouhle náladu pod psa, mám chuť na něco depresivního a temného.
Ne, že by mě to bavilo nebo se mi to líbilo, ale abych přestala fňukat a uvědomila si, že na světě jsou tisíce a tisíce chudáků, kteří musí trpět způsobem, který si já ani nedokážu představit a v porovnání s nimi jsou moje problémy spíš jenom výsměch.
Takže jsem včera šla do knihovny, jako už tradičně jsem zaplatila pokutu a pak šla s mamkou vybírat. Vypadalo docela vtipně, když ona si odnášela celou hromadu romantických příběhů se šťastným koncem a já si v košíku nesla "Děti unesené navždy" (Osudy českých dětí, unesených a protiprávně zadržovaných v zahraničí) a "Černá kniha českých bestiálních vrahů."

Letím spát, učím se na zkoušku ze správního práva a mám opravdu pořádný skluz.
Dobrou noc všem příčetným studentům!
Yominis


Školné a další chytrák

18. ledna 2013 v 18:56 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
M. S.: "Co je špatného na školném nebo na nevidileném zvýšení daní???
Mladí nejsou stádo, ale naopak přemýšlí"
(http://zpravy.idnes.cz/diskuse.aspx?iddiskuse=A130115_143955_domaci_kop)

Tohle téma už teď není až tolik probírané (klíčemi už se cinkat přestalo, lidé to vzdali a čekají, jak to dopadne). Přesto ale mám potřebu na tenhle komentář reagovat.
Ten pán asi nikdy o peníze nouzi neměl (školu mu platili bohatí rodiče?), nebo možná ani nikdy nestudoval.

Pro ty, co patří do téhle skupiny, uvedu několik příkladů z mého okolí. Abych měla jistotu, že nebudu mluvit o něčem, o čem nic nevím, vyberu si jako ukázkové školy práva a medicínu.
ŠKola je už teď opravdu drahá. Ročně dáme jenom za učebnice a skripta okolo 10 000Kč (medici občas i víc), ubytování další tisíce měsíčně (V Praze 2-4 000Kč/měsíc, tedy 18-36 000Kč/rok), k tomu dojíždění, MHD,...
Už teď znám studenty, kteří si můžou dovolit studovat jen s velkými obtížemi a přispěním širší rodiny. Školné by pro ně znamenalo opravdu velkou překážku.

Často slýchám argument "Tak při škole pracujte." Ano, to jde u školy jako je ta moje, kde je tomu rozvrh přímo přizpůsobený a máme jen několik hodin týdně, protože se od nás očekává, že si budeme hledat budoucího zaměstnavatele už teď.
Ale u medicíny to nepřipadá v úvahu. Viděla jsem to. Odchází za svítání a vrací se až k večeru, k tomu je potřeba se opravdu hodně učit, a tak jim volného času opravdu moc nezbývá. Pokud k tomu připočtete nepravidelný rozvrh kvůli povinným (neplaceným) praxím v nemocnici, je šance na pravidelný příjem téměř nulová.

Půjčky. Ó, ten skvělý nápad zadlužit mladého člověka ještě předtím, než vůbec má šanci si něco vydělat... Tak s tím jděte do háje rovnou. Copak nikdo z vás nepřemýšlí? Školu dokončíme, když je nám 25 (medicína je na 6 let, tedy ti ještě víc), pak následuje dalších několik let praxe (koncipient/atestace), kdy dostáváme jen minimální plat a pracujeme od nevidím do nevidím. Výborně, je nám 30. Chceme založit rodinu, mít vlastní domácnost, začít normálně žít. Plat nám konečně dosáhnul rozumné výše... A v tu chvíli nastupuje splácení dluhu. Rodina bude muset počkat. Z platu dvou doktorů by se to utáhnout nejspíš dalo, dva filozofové ale mají smůlu. Lidé se budou snažit odložit to všechno na co nejpozději. Bude míň dětí. Méně dětí znamená méně pracovní síly do budoucna. A když si k tomu připočteme stárnutí populace...

Díky školnému se zvedne úroveň školství a studenti budou moci požadovat od škol určitý standart.
Většinou jsem tuhle větu slyšela v souvislosti s neochotou pracovníků a vedení školy teď studentovi jakkoliv vycházet vstříc. Věřte mi, sekretářce na fakultě je školné z duše jedno. Jí ty peníze do kapsy nejdou. Přístup nikoho se tím nijak nezlepší, kvůli vám nikoho vyhazovat nebudou. Vedení se také nepromění naráz v milé hebounké králíčky, co okolo vás budou skákat. Tak to prostě nechodí. A co se vyššího standartu vyučování týče: Vážně si myslíte, že to pomůže? Dovolte mi být značně skeptická...

Studentů je moc, aspoň se to trochu protřídí. Dobrý argument. V dnešní době vzniká tolik nových oborů a studijních programů, že to jednoho zaráží. Některé z nich jsou zcela evidentně vytvořené jen aby škola měla peníze za studenty a ti dostali "nějaký ten diplom." Jenomže tohle neodstraníte zavedením školného. Naopak. Většina takových oborů má jen minimální nároky na učební pomůcky a další věci, popřípadně se dá studovat dálkově. Jestli se někdo na škole udrží, budou to oni. Naopak právě medici budou mít problém. Už teď jde naše zdravotnictví do háje, nemusíme to ještě zhoršovat.
Mnohem účinnějším řešením by podle mě byly přísnější zásahy akreditační komise a přenastavení vcelku nesmyslného rozdělování financí v závislosti na typu oboru. Věděli jste, že nejvíc za studenta získávají umělecké školy? Trochu níž v žebříčku jsou technické obory a práva jsou úplně dole. Což naši školu nutí nabírat co nejvíc studentů, aby měla nějaký příjem. A pak nás je 700 v jednom ročníku. Nedivím se, že tvrdí, že je právníků moc.
Takže když to vezmu kolem a kolem...

Na školném je toho špatného HODNĚ.


Oběd na cestu

18. ledna 2013 v 12:30 | Yominis |  Bento & další jídlo
A tentokrát tu mám novinku.
Mamka taky koupila svačinový box. Není sice tak skladný, jako ten můj (pro ty, co nevědí: TADY), ale povedlo se jí ho sehnat normálně v Kauflandu za rozumnou cenu.
V neděli jsem si v něm na kolej vezla kachnu se zelím.



Nu a protože teď jedu domů, musím ho přece vrátit.
A nehodlám ho vézt prázdný... Takže jsem dodělala všechny zbytky zeleniny, co mi na koleji zůstaly a hrozily, že do mého návratu nepřežijí.



Vlevo:
nudle s pórkem, žampiony a mrkví (a už tradičně zázvor, mirin a sojovka)

Vpravo
zelí zakápnuté citronem a bio řepkovým olejem, cherry rajčata
mrkev, kukuřice, hrášek, černý sezam, další olej

Zase na chvíli klidná

17. ledna 2013 v 22:32 | Yominis |  Střípky z mého života
Úspěšně jsem složila další zkoušku!
Zatím mám nepřetržitou řadu dvojek. Jestli to tak půjde dál, budu v sedmém nebi.



Momentálně jsem ale zase po nějaké době klidná a spokojená.
Zrovna jsem dojedla výborné jídlo, pokojem mi zní moje oblíbená hudba, postel na mě laškovně mrká a vůbec je mi fajn. Spolubydlící vem čert.
Nu nic, jdu spát, ať jsem zítra svěží na další kolo učení!


Stew aneb po dlouhé době recept

17. ledna 2013 v 20:41 | Yominis |  Bento & další jídlo
Už hodně dlouho jsem sem nepřidala žádný článek o jídle. sama nevím proč, pořád si ještě všechno jídlo na koleji vařím sama.
Vlastně vím. Protože jsem teď nemusela být ve škole tak často, nebyla potřeba dělat si obědy s sebou. A než mě napadlo vytáhnout na koleji foťák, bylo jídlo obvykle už na cestě do mého žaludku.



Tentokrát jsem se ale s vámi rozhodla podělit o svoji nejnovější lásku.
Popravdě netuším, jak se tomu v češtině říká. V angličtině je to "stew."
Jedná se o zeleninu (a obvykle i maso) dušenou v malém množství vody a servírovanou právě i s tou zbývající šťávou.

Protože se už považuji za ostřílenou kuchařku-samouka, nezjišťovala jsem si recepty, prostě jsem se podívala na pár obrázků, a pak to odhadla a upravila podle sebe. A světe div se, ono to chutnalo opravdu dobře.
Víc než dobře.
Jsem na stew oficiálně závislá.

Popravdě na tom není nic těžkého, zvládne to každý.

Moje stew:

2 větší brambory
3 žampiony
1 velká mrkev
1 cibule
kus pórku (tak hrst nakrájených koleček)
1 stroužek česneku
kousek zázvoru (trochu víc než česneku)
pepř
sůl
1 bobkový list
1/2 kostky natur zeleninového bujonu
bio sojová omáčka
mirin (sladké japonské víno, jestli nemáte, můžete ho vynechat a místo normální sojovky použít polosladkou/sladkou)
olej

Brambory rozkrojte na polovinu a pak na plátky, mrkev nakrájejte na půl-kolečka, pórek na kolečka, žampiony na plátky. Cibuli podélně rozřízněte, a pak ji opět podélně nakrájejte na plátky, vyjdou vám krásné měsíčky. Česnek i zázvor nakrájejte najemno.
Na hlubší pánev s trochou oleje hoďte česnek a zázvor. Ve chvíli, kdy začnou vonět, přidejte mrkev, brambory a cibuli. Chvíli restujte, dokud cibule nezesklovatí (neměla by hnědnout), pak přidejte pórek. Ještě chvilku restujte. Přilijte 1 lžíci mirinu a chvíli míchejte, ať se odpaří alkohol. Přidejte sojovku (tak 3-4 lžíce, záleží na vaší chuti) a zalijte vodou tak, aby všechno bylo ponořené, ale jen těsně. Přihoďte 1 bobkový list, 1/2 kostky bujonu (rozdrobte), opepřete a nechte na mírném plameni (v mém připadě elektrické plotýnce) vařit tak 10-15 minut, dokud nejsou brambory hotové.
Podávejte i se šťávou a pořádně horké.


Díky zázvoru vás tohle stew pořádně prohřeje a je opravdu výborné!

Výhodou je, že si ho můžete udělat opravdu podle vlastní chuti. Přidejte zeleninu, jakou chcete, vynechte to, na co nemáte chuť nebo vám schází v ledničce, vyzkoušejte různé koření... Je to jen na vás!

Pomoc, já chci pryč!

17. ledna 2013 v 17:25 | Yominis |  Střípky z mého života
Poslední dobou už mi život na koleji opravdu začíná lézt krkem.
Abyste pochopili - až doteď jsem měla ohromné štěstí na spolubydlící.
Všechny slečny, se kterými jsem bydlela, byly super milé holky, se kterými se dalo normálně bavit a domluvit se. I A., se kterou bydlím teď, je moc fajn. A její přítel, který loni bydlel vedle, taky. V tomhle nemám výhrady.
Problém ovšem nastává letos s mými spolubydlícími z vedlejšího pokoje.
Vedle nás totiž bydlí kluci.
Což by mi z principu nevadilo.
Má to své výhody. Spousta místa pro moji kosmetiku, kuchyň jen moje (za celý semestr jsem je viděla vařit jen jednou a to vodu na čaj, když neměli k dispozici rychlovarnou konvici) a obecně víc prostoru ve společné části našeho bydlení.
Nevýhody tu jsou ovšem taky. To, že se nemůžu dál procházet po kuchyni jenom v ručníku jsem bez problémů oželela. Aspon nenastydnu. Jenomže...

Ne-úklid

To, že sem tam nesklopí na záchodě prkýnko, je OK. Ale to, že evidentně netuší, že...
  • ten záchod je občas potřeba umýt
  • sítko v koupelně slouží pro zachytávání nečistot a ne jako špunt, takže je potřeba ho po každé sprše vynést
  • dřez, umyvadlo, ani sprcha nemají samočistící mechanismus
  • houbičkou na záchod není dobré čistit umyvadlo, kde si myjeme obličej
  • voda z podlahy v koupelně zmizí rychleji, když se vytře, odpařování trvá přece jenom trošku dýl
Většinu semestru jsem na to kašlala, krčila jsem rameny a brala do ruky houbičku místo nich. Aspoň jsem měla výmluvu, proč se neučit. Jenomže pak jsem odjela na vánoční prázdniny domů. A když jsem se vrátila na kolej, čekalo mě opravdu nemilé překvapení.
Celá sprcha potažená vrstvou slizu. Odpad neodtékal, sítko plné jakéhosi černého hnusu, ve dřezu špína a záchod také nebyl zrovna přehlídkou čistoty.



Naštěstí pro mě jsem tam byla jen na otočku, takže jsem zavřela oči, předstírala, že nic nevidím a odjela zase domů v naivní důvěře, že i ostatním přece musí být jasné, že takhle to dál nepůjde.
Evidentně jim to hned tak nedošlo. Až následně jsem zjistila, že když A. přijela po delší době na kolej a uviděla tu spoušť, co kluci natropili, rozhodla se raději vysprchovat u kamarádky. Nedivím se jí. Dokonce to nechali zajít tak daleko, že na zprovoznění odpadu ve sprše museli zavolat opraváře. Ti jim dost slušně vynadali a když jsem přijela podruhé, bylo to už na koleji k přežití. Od té doby uklízím zase jenom já.



Ne-praktičnost

Že moji spolubydlící obecně nejsou pro život příliš praktičtí, jsem zjistila ve chvíli, kdy se R. (jeden z dotyčných pánů) povedlo vyhodit v celé buňce pojistky. Naráz zhasla všechny světla. Hodinu předtím, než jsem měla jít do divadla.



Po chvíli jsem zjistila, že R. nejspíš spoléhá na zásah vyšší moci a nehodlá s tím nic dělat. Ono se to časem nahodí. Nějak. Samo od sebe. Měla jsem nutkání vyřídit to sama, ale měla jsem nějakou zlou náladu, tak jsem se rozhodla, že ho trošku vyškolím do budoucího života. Ryla jsem do něj tak dlouho, dokud si nestoupl k telefonu. Musela jsem stát přímo nad ním, nadiktovat mu číslo a předříkat mu, co má oznámit opravářům. Povedlo se mu to. Ovšem pracovníci naší koleje jsou jako šelmy.
Vycítí ve stádu slabší jedince.
S naprostým klidem mu tedy oznámili, že nejrychlejší bude, když to napíše do knihy závad, že se na to pak podívají. Pak.



V té době už jsem měla v hlavě plán, jak věci trochu popohnat. Přesto jsem R. poslala, aby závadu skutečně zapsal (aspoň budou vědět, na který pokoj jít). Vysvětlila jsem mu tedy, kde přesně dotyčnou knihu najde (nechápu, že si jí za celé ty měsíce nevšiml, je hned u vchodu), a počkala dalších deset minut.
Načež jsem vzala do ruky telefon sama a zopakovala to samé, co jim předtím oznámil R. Jen s větší hysterií a rozhořčením v hlase. Výsledek?
"Už o tom víme. Nebojte se, hned vám tam někoho pošlu."
Během dalších 5 minut jsme opět svítili.



Ne-komunikativnost

Další věc, která mě na mých spolubydlících zaráží, je jejich naprostá neochota ke konverzaci. Tím nemyslím sálodlouhé rozhovory o struktuře vesmíru nebo sexuálních dobrodružstvích. Ne, mám namysli takové věci jako třeba
"Ahoj." nebo "Jak se máš?"
Trvalo mi víc než měsíc, než se přede mnou R. přestal schovávat a neutíkal, když jsem vešla do kuchyně. Teď už spolu dokonce prohodíme i pár slov. Nutno říct, že většinou mluvím já a on reaguje jen přikyvováním nebo maximálně jednoslovnými odpověďmi. No co, mohlo být hůř. Na A. ještě pořád nemluví vůbec. Nevím proč. Že by se styděl? Jinak je to totiž docela milý kluk...



Nicméně v tomhle ohledu asi nikdo nepřekoná mého nového spolubydlícího, který se přistěhoval k R. na začátku zkouškového.
Poprvé jsem ho potkala dneska, do té doby se mi vyhýbal. A i teď vylezl, protože musel. Ovšem že to ale bylo setkání...
Já: "Ahoj, my se ještě neznáme. Já jsem ... Promiň, že ti nepodám ruku, ale zrovna ji mám od jaru." (myla jsem nádobí)
On: "Jo, taky jsem si myl ruce."
Načež se otočil a zavřel za sebou dveře.
Sakra, to ho nikdo neučil slušnému vychování? Nejenom, že jsem konverzaci musela začít já (vypadalo to, že je rozhodnutý mě ignorovat), ale ani se nedokáže představit? Co to má proboha být? Připadá vám normální nepředstavit se člověku, se kterým máte sdílet příští půlrok bydlení?
Nemluvě o tom, že co se hygieny a úklidu týče, je podle všeho ještě horší než R. Ten po sobě ten záchod alespoň pořádně spláchne.





PS: Obecně jsem známá jako neuvěřitelný bordelář, všude mám rozházené věci a zametám zásadně až když už není zbytí. Dokážete si tedy představit, jak špatně na tom musí naše kolej být, když tvrdím, že tam máme bordel...

PPS: Hádám, že až mi přestane vařit krev, budu litovat, že jsem tenhle článek zveřejnila. Možná jsem prostě jenom hodně přetažená z učení. A taky z toho, že jsem včera všechno vycídila a dneska už je to zas zapatlané...

Já a učení v manga stylu

13. ledna 2013 v 18:34 | Yominis |  Střípky z mého života
Ano, včera i dneska jsem se učila od rána do večera.
A pořád nestíhám.
Špatně jsem spala.
Jsem přetažená.
Mám už všeho plné zuby.
Moje nálada úplně přesně odpovídá scéně z jedné mangy.
Dovolila jsem si ji jen přeložit a nahradit několik slov...
(Uvědomte, že je to manga, tedy čtěte zprava doleva a zeshora dolů)


Sníh!!!

13. ledna 2013 v 10:32 | Yominis |  Střípky z mého života
"Sníh, padá sníh,
záhadný je vloček páááááád..."

Sakra, proč to takhle nemohlo vypadat na Vánoce?

A jak to vypadá u vás? Taky máte bílo?



PS: Bylo to focené v pátek, chvíli potom, co jsem udělala zkoušku, proto ta skvělá nálada.

PPS: Tohle byl přednastavený článek. Ve skutečnosti už u nás prší a já jsem zalezlá a učím se...


Noční panika

12. ledna 2013 v 11:47 | Yominis |  Střípky z mého života
A když už tu píšu o zkouškovém...
Je teprve na začátku, ale už mi začíná lézt na mozek.

Včera v noci jsem si v klidu šla lehnout, zachumlala jsem se a po několika minutách bez problémů usnula. Asi jsem byla vyčerpaná ze zkoušky, kterou jsem ten den měla.
Ovšem velice by mě zajímalo, co se mi zdálo, protože asi hodinu na to jsem se probudila objímajíc peřinu s tím, že nevím, kde je Tweety a že ho musím najít.
Abyste pochopili - Tweety je můj plyšák na spaní.

Plyšák, na kterého jsem si už víc než měsíc prakticky nevzpomněla.
Kdo mě zná, tak ví, že po probuzení nikdy nepatřím mezi nejbystřejší. Tentokrát jsem se ale překonávala.
Nedokázala jsem v hlavě udržet jedinou myšlenku, kromě toho, že ho přece musím najít.
Takže jsem vstala, rozsvítila, nasadila brýle a začala prohledávat pokoj. Dokonce jsem se dívala i do šuplíků, kam neměl šanci se vejít. Jen pro jistotu.
Pak jsem začala chodit po bytě a na střídačku se dokola ptala rodičů (kteří se dívali každý v jiné místnosti na televizi):

"Nevíte, kde mám Tweetyho? Mého tygra. Probudila jsem se a potřebuju ho najít. Neviděli jste Tweetyho? Je to můj tygr na spaní..."

Nutno říct, že naši se zachovali jako profesionální rodiče. Nijak se nepodivovali, že jejich 22-letá dcera okolo půlnoci chodí po bytě, namátkou otvírá šuplíky a hledá plyšáka. Jenom se na mě usmáli, slíbili mi, že je určitě v pořádku a že ho zítra najdu, ať jdu spát.

"Vážně? Ale já bych dneska chtěla spát s Tweetym... Probudila jsem se a objímala peřinu. To nebyl Tweety. Potřebuju najít Tweetyho... Muže být v šatně?"

Po prohledání šatny jsem ale uznala, že tu prostě není a že bych opravdu měla jít spát.
V pokoji jsem ale ještě naposledy prohledala vnitřek postele a skříň s oblečením.
Že se nechovám úplně příčetně jsem si uvědomila ve chvíli, kdy jsem se přistihla, že si během hledání zpívám:

"Tweety, Tweety, vystrč růžky,
Dám ti tvaroh na parůžky...
Tweety, Tweety, kde pak jsi?
Tweety, jsi ten, koho chci..."

To zarazilo i mě. Zdrceně jsem tedy ulehla, objala peřinu a začala usínat.
Vydrželo mi to asi minutu.
Náhle mě totiž osvítilo a já si uvědomila, že Tweetyho jsem asi před měsícem a půl odvezla k babičce na vyprání! Pochopitelně jsem tu novinu musela sdělit rodičům, protože jsem byla z hlouby duše přesvědčená, že i oni se určitě strachují o mého malého ubohého plyšáka...

Myslím, že bych si měla nechat u doktora vystavit potvrzení, že zkouškové vážně poškozuje můj fyzický i psychický stav a tudíž bych z něj měla být omluvená, nebo by mi mělo být přinejmenším vyplaceno odškodné za případné trvalé následky...

První z krku, mnohé zbývají

12. ledna 2013 v 11:04 | Yominis |  Střípky z mého života
Konečně mám za sebou první zkoušku!
A dokonce úspěšně, za 2.



Ano, jak asi mnohým z vás došlo, máme tu to hnusné období stresu, žádného kontaktu s okolím a záplavy čokolády, kterému se jinak říká také zkouškové.

A já v něm pěkně plavu.
Moje geniální já totiž mělo ten skvělý nápad zapsat si 4 předměty navíc (budou kredity!) a nějak zapomnělo, že to znamená i stejný počet zkoušek, které jsem na sebe navalila.
A protože zkouškové je časově omezené, vypadá to tak, že mám zkoušky prakticky obden. A vzhledem k tomu, že na polovinu z nich je doporučovaná doba na učení i několik týdnů...
Sakra, měla jsem se opravdu začít učit dřív...




Nu, brzy (už v pondělí) mě čeká moje nemesis - Obchodní právo.
Tak mi držte palce, ať se mi ho už konečně povede udělat!

Doufám, že přežíváte líp, než já.
Mějte se krásně,
Ÿominis

Problémy s doktorkou

5. ledna 2013 v 12:19 | Yominis |  Střípky z mého života
Teprve zítra konečně doberu antibiotika a snad i přesvědčím svoje zmatené tělo, že už má být opravdu zdravé. Zatím to nějak zvlášť nechápe.



Víte, já se s tou angínou dokopala k doktoru až víc než týden poté, co jsem onemocněla. Pořád jsem tak nějak doufala, že se mi podaří dostat se z toho sama.
Jenomže horečka neustupovala (pokud jsem nebyla nadopovaná paralenem) a kašel taky ne. Nakonec mi už došla trpělivost a nechala jsem se taťkou odvézt do těch ošklivých míst, kterým se snažím co nejvíc vyhýbat.



Návštěva doktora ovšem byl taky případ sám o sobě.
Můj praktický lékař si totiž na silvestra vzala zaslouženou dovolenou a já tedy musela k zástupci. Až tam jsem zjistila, že naše dvě rodiny mají v jistém směru společnou historii, která nebyla úplně šťastná (nebudu podrobněji rozebírat, ale důvod pro antipatie máme spíš my, ne naopak). Paní doktorka na to podle všeho přišla také, přece jenom viděla na kartičce zdravotní pojišťovny moje jméno a v čekárně taťku. Nijak zvlášť se se mnou nepárala. Podívala se mi do krku, poslechla plíce, pak se ke mně otočila zády a víc se se mnou nebavila, dokud mi nepodala už vyplněný recept se slovy:
"To je na kašel."
A už mě chtěla poslat domů. Byly tam ovšem dva léky a když jsem se tedy zeptala, co dělá ten druhý, bylo mi jenom řečeno, že:
"To jsou antibiotika."
Neměla bych alespoň vědět, když mi něco takového předepisují? Nebo poučit o dávkování? Jsou lidé, kteří antibiotika nesnesou, bylo by tedy fajn, kdyby mi přinejmenším bylo řečeno, co to mám vlastně polykat. Tím spíš, že se do mojí karty ani nepodívala. Jestli mám přijít na kontrolu, jsem se nedozvěděla vůbec, rovnou se se mnou rozloučila a šup za dveře. To, že mi paní doktorka v mých téměř 23 letech tykala (viděly jsme se poprvé v životě), raději pominu. Ale poznámka o společném pasení krav mi hlavou na chvilku prolétla. No, udržela jsem se, alespoň jedna z nás by se měla chovat slušně. A když to dělá problémy jí...




Měli jste vy někdy problémy nebo nějakou příhodu s doktory?