Únor 2013

(Ne)malé radosti 3

28. února 2013 v 23:23 | Yominis |  (Ne)malé radosti
A začneme rovnou!

1) Cestou domů mi úplně cizí chlapík, co stál opodál, popřál hezký den. Když viděl, že nesu zákusky, poradil mi další cukrárnu, kterou nově otevřeli. Mám ji blíž, ale podle jeho slov "Ale ty zákusky tam mají docela drahý." Pokynul mi s úsměvem hlavou a rozloučil se. Úplně nezávazná krátká konverzace o ničem, která mě ale přiměla celou cestu domů se usmívat jako blázen. Jen pro jedno "Přeju vám krásný den."




2) Nee-chan jsem k svátku koupila Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel. Chtěla jsem jí dát něco odlehčeného na čtení, aby si v pauze mezi učením nemusela moc namáhat hlavu. Následně jsem dostávala hromadu smsek o tom, jak strašně úžasná ta knížka je a jak moc se jí líbí. Teď už ji má přečtenou a doporučuje mi ji ke čtení taky ("Nejlíp ji začni číst hned teď!") Ani nevíte, jakou mám radost, že měla radost!

3) Během posledního dne na koleji jsem se spřátelila s hospodářkou. Tato paní má (většinou zaslouženě) velice negativní pověst hádavé, protivné ženské, která vás často sjede úplně bezdůvodně, například jen proto, že jste zaklepali na dveře, když zrovna jedla svačinu.
Ale na mě byla ten den celou dobu milá a všechno vyřídila v klidu. Pak si, když jsem z její kanceláře odcházela, všimla, že táhnu balení obyčejné vody. A tak mi nabídla, že ho ode mě odkoupí. Popravdě jsem ho vezla na byt jenom proto, že mi ho bylo líto vyhodit. Dala jsem jí ho. Snažila se mi zatvrzele vnucovat peníze, ale ty vody nestály dohromady ani 25 Kč, takže mě to opravdu nevytrhne. Aspoň jsem měla radost, že jsem někomu pomohla. (Paní totiž nesnese kolejní vodu, takže si tam musí vždycky tahat balenou. Takhle jsem jí ušetřila práci) Vyprovodila mě až ven ke schodům, celou dobu se usmívala, vyprávěla mi historky a nakonec mi potřásla rukou a popřála hodně štěstí s tím, že kdyby se mi na privátě nelíbilo, můžu se zase kdykoliv vrátit...
Tomu se říká dobře investovaná trocha vody.




4) První opravdové vaření v novém bytě. Navařila jsem zásobu jídla na 3 dny. Během 1,5 dne bylo snědeno a ještě jsem šla pro zákusky. Miluju tu kuchyň. A svůj pokoj. A svoji postel. A vůbec všechno. Cítím se tam strašně dobře. Jen se ještě budu muset naučit spát v trošku hlučnějším prostředí, než na jaké jsem byla doteď zvyklá. Malá cena za můj úžasný nový "skoro domov".

5) Cestou ze školy jel se mnou v tramvaji starší pán, takový kouzelný dědeček z pohádky (Bludickka by měla radost), zářivě modré oči, šedivé vlasy a na tváři úsměv. Usmíval se na každého, kdo vešel do tramvaje, usmíval se, i když se díval z okna ven. Pořád. A já se nestačila divit. Všichni kolem něj se postupně začali usmívat taky. Bylo to prostě nakažlivé. Přistihla jsem se, že i mně se zvedají koutky nahoru a stejně tak mi stoupala i nálada. Je úžasné, jak jeden pozitivní člověk dokáže ovlivnit ostatní. Taky bych chtěla být taková. Příště to zkusím.



6) Učím se pít kafe. Ani ne tak na probuzení, ale spíš na chuť. Miluju totiž čokočíno (čokoláda+latté), co dělají u nás na fakultě. Doteď jsem ho mohla pít jenom velice pomalu, dělat pauzy a dávat si pozor, abych nevypila víc najednou. (Pokud nevíte, proč je to takový problém, pak například TADY)
Můj cíl? Být schopná ho vypít na ex!
Mimochodem: Jsem jediná, kdo pije takové věci zásadně brčkem?

7) Zprovoznila jsem mobilní internet. K mému překvapení je i docela rychlý. A můj stařičký notebook se z něj hroutí jenom občas. To je na jakoukoliv technologii vyspělejší, než je optická myš, velký úspěch. Když jsem loni zkoušela ten taťkovo, nabíhala mi modrá chybová obrazovka po každém spuštění....

Židlová insomnie

28. února 2013 v 20:53 | Yominis |  Střípky z mého života
Ještě pořád jsem si úplně nezvykla na trošku větší hladinu hluku v mém novém bytě, takže jsem poslední dobou opravdu hodně nevyspalá.
Absulutní krize nastala, když jsem včera z nějakého důvodu vůbec nemohla usnout a až do půl čtvrté jsem byla vzhůru a nebyla schopná přesvědčit mozek, že má vypnout.
A pak jsem musela vstávat v šest, protože na hodině, kterou jsem měla od osmi, je povinná docházka.
Popravdě jsem ale z výkladu moc neměla. Nejenom, že jsem byla ráda, že jsem neusnula v tramvaji, ale během hodiny se našlo něco, co moji pozornost vcelku spolehlivě odvedlo.
Tohle:

A divíte se, co je na té židli tak zajímavého?
No, řekněme, že můj zmatený a unavený pozek ji interpretoval asi takhle:

Většinu hodiny jsem po ní pokukovala, jestli se náhodou nepohne.
Nepohnula se.
Ale příště si zase sednu za ní. Abych o ní měla přehled. Jen kdyby náhodou, chápete...

A Walk to Remember (kniha)

24. února 2013 v 15:05 | Yominis |  Recenze knihy
Protože jsem konečně volná od učení se na zkoušky, využila jsem toho a vrhla se na čtení knížek, na které jsem se už tak dlouho těšila.
Začala jsem novelou, kterou mi už v létě přivezla nee-chan ze svojí zahraniční dovolené.
---
Protože jsem se teď poslední dobou soustředila ve čtení spíš na zlepšení svojí angličtiny, obávám se, že ukázky nejen v tomhle, ale i v příštích článcích o knihách, budou v angličtině. Překládat je nebudu, nejsem profesionální překladatel a ztratilo by to tak svoje kouzlo.
---

! Varování! Vyzrazení děje !

Nicholas Sparks

A Walk to Remember


Už před lety jsem zhlédla smutný film o zbožné umírající dívce a rebelském mladíkovi, kteří se do sebe zamilují. Ten film byl dobrý, ale pravdou je, že během měsíce se mi úplně vytratil z povědomí. Něco mu prostě chybělo.
Zato kniha byla dokonalá. Opravdu.
A Walk to Remember (nebo česky Nezapomenutelná cesta, chcete-li) je zpočátku humorný, ale později skutečně smutný a srdce-trhající příběh. Celý je vyprávěný z pohledu Landona, teď už 57-letého muže, který se ve vzpomínkách vrací 40 let nazpět do svého mládí, kdy byl normální středoškolák, který občas udělá nějaký ten průšvih, záleží mu na jeho image před kamarády a nemá rád svého bohatého otce. Jak říkám, typický puberťák. Většina jeho spolužáků byla taková. Jen jedna jediná dívky se vymykala. Jamie byla dcerou místního baptistického faráře a rozhodně nezapadala.

"... Jamie belived it was important to help others, and helping others is exactly what she did. I knew she volunteered at the orphanage in Morehead City, but for her that simply wasn't enough. She was always in charge of one fund-raiser or another, helping everyone... Jamie was that kind of girl who would pull weeds in someone's garden without being asked or stop traffic to help little kids cross the road. She'd saved her allowance to buy a new basketball for the orphans, or she'd turn around and drop the money into the church basket on Sunday. She was, in other words, the kind of girl who made the rest of us look bad, and whenever she glanced my way, I couldn't help but feel guilty, even though I hadn't done anything wrong."

Je tedy vcelku jasné, že i když ji starší lidé milovali, mezi svými vrstevníky nebylo zrovna oblíbená. Ani trochu. Byla prostě až příliš hodná.
A shodou okolností musí Landon a Jamie trávit nějaký čas spolu. Někdy ho k tomu donutí z legrace kamarádi (sakra, všichni se mi budou smát!), občas prostě chce udělat něco dobrého, ale většinou ho k tomu dotlačí vlastní svědomí a pocit viny, který v něm Jamie vždycky dokáže vyvolat. Protože zrovna Landon býval jeden z těch, co si z ní nejvíc dělali legraci. Jenomže postupně zjišťuje, že Jamie není žádná hloupá husička a že i když má hodnoty nastavené úplně jinak než všichni ostatní, nemusí to být vždycky špatná věc. Jamie nikdy neodsuzuje, nezávidí a už vůbec ne nenávidí. Když vidí, že někdo potřebuje pomoct, tak jednoduše pomůže. Nenaříká si, nestěžuje. Podle ní všechno, co se děje, má svůj účel a všechno špatné má smysl, i když ho možná teď nechápeme.
Landona tenhle nový pohled na svět fascinuje. Postupně se mění, dospívá a nakonec se do Jamie bezhlavě zamiluje.
Ale život není pohádka.
Jamie totiž umírá.
Landon je zdrcený, neví, co dělat. Myšlenka na to, že by ji opustil, ho ale ani nenapadla. Chtěl by jí pomoct, ale neví jak. Modlí se za zázrak, ale Jamie je den ode dne hůř. Přesto se na něj ale pořád usmívá a neztrácí víru v Boha.
Na sklonku jejího života ji Landon požádá o ruku a její otec je oddá před očima všech jejich známých.

"Jamie was more than just the woman I loved. In that year Jamie helped me become the man I am today. With her steady hand she showed me how important it was to help others; with her patience and kindness she showed me what life is really about. Her cheerfulness and optimism, even in times of sickness, was the most amazing thing I have ever witnessed."

"It is now forty years later, and I can still remember everything from that day... I still love her, you see, and I've never removed my ring. in all there years I've never felt the desire to do so...
I smile slightly, looking toward the sky, knowing there's one thing I stll haven't told you:
I now believe, by the way, that miracles can happen."

Vím, že když ten příběh takhle vyprávím, zní to jako to nejtypičtější klišé a laciná hra na city, popřípadě snaha přimět vás obrátit se na víru. Ano, city vám to skutečně pocuchá a to pořádně. Přesto to ale nikdy nesklouzne do patosu. Náboženství zde také hraje velkou roli, ale šlo spíš o záležitost svědomí, morálky a lásky k bližnímu, než potřebu přesvědčit vás, že Bůh opravdu existuje.
Způsob, jakým je ta knížka napsaná, je opravdu skvělý.
Když to vezmu kolem a kolem, jedná se o velice čtivý, srozumitelný (přece jen tu popisuje pocity a myšlenky 17-letého kluka a ne řeckého filozofa) a vůbec milý příběh o jednom jediném roce velké lásky.
Rozhodně všem doporučuji.



PS: Pokud někdo z vás uvažuje, že by zkusil začít číst knížky v angličtině, tohle by podle mě mohl být dobrý start. Je to napsané jednoduchým jazykem, není to dlouhé, svižně to utíká a všechno je to celé snadno pochopitelné.

Svoboda!!!!

24. února 2013 v 12:27 | Yominis |  Střípky z mého života
Na víc než týden jsem zmizela z blogového světa. Jsem ráda, že i tak jsou pořád lidé, kteří se na mě přesto chodí dívat. Moc za to děkuju.



Každopádně abych alespoň trochu omluvila svoji nepřítomnost...
Měla jsem další zkoušku. Ano, zkouškové mi už oficiálně skončilo minulý týden, ale praktické zkoušky mám bohužel v průběhu normálního semestru. A právě na jednu z nich jsem se musela učit. Výsledek ještě nevím, ale no, řekněme, že doufám.
A to i přesto, že prvních 20 minut jsem měla úplný zásek, kdy jsem jenom tupě pročítala pořád dokola příklady a namátkou listovala zákoníky. Smrtelně vážně jsem uvažovala o tom, že to vzdám, odevzdám prázdný papír a odejdu.



Nakonec jsem se ale tak nějak vzpamatovala a vrhla se už lehce panikařící na řešení. Sice jsem musela začít od předposledního příkladu (u těch ostatních jsem měla před očima jen "Ne", "Taky ne", "Vůbec ne" a "Fuj, pryč s tím"), ale nakonec se mi nějak povedlo odpovědět a vyřešit všechny otázky v zadání.
Ale řeknu vám, byl to boj.



Každopádně ošklivé je za mnou, vítej svobodo!!


Sochový šok

14. února 2013 v 12:43 | Yominis |  Střípky z mého života
Včera jsem málem vyletěla z kůže.
První den po zkoušce, další mám až za víc než týden (navíc se nejedná o klasickou zkoušku, ale praktickou), tak jsem si řekla, že si dám malou procházku po obchodech. Udělala jsem tedy ze sebe zase člověka (Konečně nemusím nosit brýle! Můžu si vzít krátkou sukni!) a vydala se směr Palladium. Nutno říct, že po 3 hodinovém nákupu jsem odešla jenom s jedněmi slunečními brýlemi.
Stane se.



Nicméně co následovalo po vyjití z jednoho z krámků, jsem nečekala.
Víte, mně se občas stává, že zdravím figuríny, nechávám je projít nebo se jim omlouvám. Prostě jsem zamyšlená, nedívám se jim do obličeje a nevšimnu si, že nejsou živé. Ovšem to mi přivodí maximálně tak trapnou situaci, v horším případě shovívavé pousmání, když si toho někdo z kolemjdoucích všimne.



Když je to obráceně, mám zaděláno na infarkt.
Kdo mohl tušit, že ten muž, co stojí bez pohnutí s rukou v bok vedle vchodu do obchodu a na sobě má pečlivě naaranžované svršky, není figurína, ale normální dýchající chlap?! Málem jsem vyletěla z kůže, když jsem okolo něj procházela a on se zničehož nic protáhl... Jediné, za co jsem vděčná, je, že jsem nevyjekla nahlas. Už takhle se na mě ten pán podíval poněkud zaraženě. Asi si chudák o mně myslel svoje.
Tohle už mi nedělejte, prosím!





PS: Právě u nás probíhá stračí porada. Na protější střeše se jich sešlo hned 7. Zajímalo by mě, o čem asi jednají. Podezřívám je, že jsou ve skutečnosti takovou ptačí obdobou Dannyho parťáků a právě připravují velkou akci, která vyžaduje pečlivé plánování a zahrnuje kilometry ukradeného alobalu...

Zapečená zelenina - Ultimate

13. února 2013 v 11:54 | Yominis |  Bento & další jídlo
Moje milovaná zapečená zelenina...
Ani nevíte, jak jsem se na ni těšila.
Doma totiž máme každý den maso a i když mám do vegetariána daleko, maso mám moc ráda a naši vařit umí, časem se to prostě člověku tak trochu přejí.
Měla jsem prostě chuť na něco lehčího.
Tunu zeleniny například.

Tuhle úžasnou věc označuju jako ultimate, protože jsem tam nacpala snad všechno zeleninu, co jsem na koleji měla. A bylo to opravdu výborné.
A hlavně se na ní nedá nic zkazit, zvládne to i malé dítě.

A co že jsem tam všechno dala?

1 cuketu
4 rajčata
1 bílou papriku
2 brambory
1 cibuli
1/2 pórku
hrst plátků žampionů (zmražené)
hrášek a kukuřici (zmražené, dohromady 1 hrst)
3 kostky listového špenátu (zmražený)
1 balení balkánského sýra
hromadu olivového oleje
oregano

Všechno jsem omyla, rozmrazila (přelila vroucí vodou) a nakrájela na přiměřeně velké kousky/plátky/kolečka/kostičky. Ve velké míse (no dobře, dostatečně velkou mísu nemám, použila jsem místo toho hrnec) jsem všechno smíchala, zalila to hojně olivovým olejem a přidala oregano. Díky balkánskému sýru není ani potřeba to solit. Pak už jenom nandat do zapékacích misek, překrýt alobalem a nechat hodinu péct na 160°C.
Lahoda.
Řekněte, nevypadá to krásně?


Mimochodem tohle množství vystačí bohatě na 4 porce. Takže o mém dnešním obědu je už rozhodnuto. :-)

Už je dobře...

13. února 2013 v 11:24 | Yominis |  Střípky z mého života
Zkoušku jsem nedala.
Snažila jsem se, do poslední chvíle zkoušela ze sebe ještě něco vymáčknout, i zkoušející měl snahu mi pomáhat, ale nepovedlo se. Vyhořela jsem na detailech.
Aspoň to ale byla jedna z těch zkoušek, od kterých neodcházíte tak moc naštvaní.
A to hlavně kvůli zkoušejícímu.
Vrátil mi sice prázdný index, ale vtipkoval, nenadával, neurážel, snažil se pomáhat a díval se na to spíš z toho studentského hlediska. Když mu můj kolega vnucoval svoji verzi příběhu, tedy že to všechno umí, jenom teď má okno a pomíchalo se mu to, tak mu se smíchem odpověděl:
"Ale no tak, pane kolego, přiznejte rovnou, že jste se to moc neučil. Je to na vás poznat. Buďte tedy alespoň chlap a řekněte pravdu. Jen si nemyslete, já taky chodíval na zkoušky nenaučený. Prostě se to tak občas povede. Za to se hlava netrhá..."

Ani jsem kvůli tomu krachu dlouho nesmutnila. Asi 30 vteřin poté, co jsem vyšla ze dveří kabinetu.
Ta úleva! Žádně další učení! Můžu konečně jít ven a nepočítat, kolik času na otázky tomu obětuju! Nemuset vstávat na budíka! Vzít jenom tak do ruky knížku a číst!



Navíc zbytek dne byl opravdu krásný.
Praha celá bílá, přes padající vločky skoro nešlo vidět. Autobus přijel ve chvíli, kdy jsem došla na zastávku, cestou se na mě usmívali kolemjdoucí, auto mi zastavilo, abych mohla přejít...
K tomu se mi povedlo koupit dvě krásně zralá avokáda, z nichž jedno už jsem snědla. Avokádové nebe.
Pokladní byl moc milý chlápek, který se na mě už zdálky usmíval, pochválil mě, jak mám hezký klobouk a že mi to sluší (začínám si myslet, že dokonce ani Praha není na klobouky zvyklá a to mám obyčejný černý klobouk na zimu) a popřál mi příjemnou cestu a hezký zbytek dne...
Zkuste se po tomhle neusmívat.




A na večeři jsem si udělala svoji milovanou zapečenou zeleninu...

Takhle jsem teď vždycky jezdila z domova. Moc málo věcí na kufr, příliš věcí, aby se to vešlo do kabelky. Takže vypadám trošku jako vánoční stromeček :-D

Skutečně jen střípky

11. února 2013 v 22:11 | Yominis |  Střípky z mého života
Jsem uprostřed učení se na to příšerné trestní právo.
Navíc blog.cz mě pořád nemá rád a míchá, maže a ukrývá mi články i komentáře. Už jsem jim psala mail, tak doufám, že mi odpoví, ale vzhledem k tomu, že se tyhle problémy šíří jako epidemie, nečekám na brzkou odezvu.
Protože dneska mám navíc před sebou ještě 50 stran, dovolte mi pojmout tenhle článek spíš jako shluk nesourodých výkřiků...


Pamatujete, jak jsem se zmiňovala o klukovi, se kterým jsem si povídala před zkouškou ze správního práva (TADY)? Tak vyzkoušeno, není nic lepšího, než bavit se s člověkem, co se učí to samé, co vy. Nejen že si vysvětlíte některé pojmy, ale navíc se navzájem hecujete k dalšímu učení. Včera jsem překonala svůj dosavadní rekord. Vydržela jsem nad zákoníkem až do půl jedenécté večer, jenom abych měla jistotu, že budu v počtu udělaných otázek dál než on.

Právě jsem strávila čtvrt hodiny hledáním, jaká je právní definice pojmu "zašantročit". Ne, nedělám si legraci, v §229 trestního zákoníku se píše: "...že zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnou nebo
zašantročí vlastní věc větší hodnoty..." Netušila jsem, jak to mám pak zkoušejícímu vysvětlit. Teď už jsem moudřejší. "Jelínkova učebnice: zašantročení je nekalý způsob zbavení se věci nebo její ukrytí."

V poledne jsem šla něco vyřídit do banky a cestou mě oslovila paní už ve zralém věku, která se při chůzi opírala o vozík, s tím, že mi to moc sluší. Měla na sobě moc hezký kabát a bylo poznat, že o sebe dbá, tak jsem jí pochvalu oplatila. Odpověděla, mi: "Ale ne, já už jsem moc stará." Zkusila jsem jí vysvětlit, že v tomhle směru na věku nezáleží. Nevím, jestli se mi to povedlo. Jestli ji příště potkám, doporučím jí stránku ADVANCED STYLE. Většina z těch babiček tam má víc odvahy, elegance a vkusu, než většina mladší generace. Jsou tam extravagantní bohémské spisovatelky a umělkyně, důstojné dámy i běžní lidé vyfocení jen tak na ulici, kde je fotograf potkal. Opravdu stojí za to si to trochu projít. Zvlášť s dnešním nastavením společnosti na "co je staré, to je špatné a nadbytečné" a "mládí vpřed" se myslím hodí, když si uvědomíme, že být v důchodovém věku rozhodně neznamená ještě patřit do starého železa. Záleží jen na tom, jak si to zařídíme my sami.


Na začátku zkouškového na mě moje knížky (The Lord of the Rings, The Colour of Magic, The Art of Happiness) jenom laškovně pomrkávaly, teď, den před poslední zkouškou, už přede mnou div nepředvádějí striptýz, jak žadoní, abych se vykašla na učení začala je číst... Zdá se, že jsem celý život podceňovala svoji výdrž. Ještě pořád odolávám.

---
EDIT: Tehle článek měl být zveřejněný cca v půl třetí, ale blog.cz mi ho celý smazal. Naštěstí jsem byla chytrá a uložila jsem si ho ve wordu. K jeho veřejnění jsem se dostala ale až teď.

(Ne)malé radosti 2

10. února 2013 v 18:40 | Yominis |  (Ne)malé radosti
A máme tu další várku mých týdenních "Jupí, že žiju"

1) Další zkouška za mnou! Téměř zázrakem se mi povedlo přežít zkoušku ze správního práva. Měla jsem chuť tomu chlápkovi, co mi dával otázky, líbat ruce. Byl opravdu hodný, z celé skupiny to nedal jenom jeden. Naštěstí pro mě jsem to nebyla já. (víc TADY)




2) První noc v novém bytě! Zatím jenom na zkoušku. Musím si ještě zařídit internet, takže si provizorně pořád nechám kolej. Sice okna netěsní hluk tak, jak by mohla, ale ta měkká postýlka! A konečně peřina, kterou si můžu přikrýt krk, aniž by mi koukaly nohy! Jeden z důvodů, proč spím v chlupatých ponožkách. Jak to asi dělají lidé, co jsou vyšší než já? Musím zjistit, kde tu peřinu sehnali a koupit si ji domů.




3) Píšu vám se svého notebooku. V sobotu jsem totiž myslela, že ho už nikdy nezprovozním. Chudáček můj malý už má nějaký ten rok za sebou, hodná jsem na něj taky nikdy moc nebyla (má na sobě několik prasklin od různých pádů, baterka je v háji a občas nefunguje jedna šipka), takže bylo jenom otázkou času, než se to projeví nějak vážněji. Vůbec nešel zapnout. Tvářil se, že běží, ale obrazovka zůstávala černá a stejně tak kontrolka oznamující, že opravdu něco dělá. Zkoušela jsem všechno možné a pomalu se smiřovala s tím, že ho zapnutý už nikdy neuvidím (a opraváři se asi poměrně zasmějí nad jeho obsahem). Jsem ale génius, po vyndání a zandání baterky a utažení několika šroubků (jeden se povolil, takže část vnitřku nebyla na správném místě a hádám, že měla problém s kontaktem?) mě ta moje elektronická potvůrka vzala na milost.

4) K narozeninám mám slíbený nový notebook! Dlouho jsem odolávala, nerada se vzdávám věcí, které jsem si oblíbila (je to můj miláček!), ale ta sobota rozhodla. Naši jsou spokojení, že pro mě mají dárek, a já jsem šťastná, že se mi snad podaří zachránit těch 10 GB fotek, co tu mám. A asi si i rovnou koupím externí disk.




5) Objevila jsem svoje staré příběhy. Během zuřivého zálohování se mi povedlo najít v hlubinách mého notebooku příběhy, které jsem psala ještě na základce a v prvních letech gymplu. Jó, to byly časy. Šílená jména, překombinovaný děj, Mary Sue, bláznivé povídky i depresivní kousky, mluvící koně (proč jsem proboha psala o koních, když jsem je naživo viděla jen jednou v životě a to ještě jako malá?)... Padá na mě příjemný pocit nostalgie. Jsem ráda, že se mi je tehdy povedlo zachránit z našeho starého rodinného počítače. Jenom mám s některými z nich problém. Kdo si má sakra pamatovat, jaké heslo jsem používala před 8 lety?
(Tohle mi provedly vlasy po umytí :-D)

6) Sněží!! Já vím, že se opakuji, ale no tak, znáte něco krásnějšího než obrovské zářivě bílé vločky, které se pomalu snáší k zemi a rozpouští se vám na dlani? A vy jdete, všude okolo vás bílo...

7) Poslední bod se týká mojí rodiny, proto ho tu nebudu nijak zvlášť rozepisovat.

Trest pro pana Fazoli!

10. února 2013 v 13:05 | Yominis |  Střípky z mého života
Právě se učím na zkoušku z trestního práva. A ta je na téhle fakultě považovaná za jednu z nejtěžších. Podle všeho totiž velká část vyučujících v tomhle oboru považuje zkouškové za jedinečnou příležitost, jak si vyzkoušet některé zvlášť zákeřné alternativní tresty v praxi.
A já jako už tradičně panikařím, protože už zase nestíhám.
(Abyste neměli pocit, že se flákám a píšu na blog, tak vězte, že na tenhle článek jsem obětovala půlhodinu po obědě, kdy mám naplánovanou pauzu).
Ne, že by se mi po ní učilo nějak líp.




Taťka se totiž vedle dívá na Mr. Beana, takže mám pocit, že se mi celý svět směje.
Jsem jediná, kdo je přesvědčený o tom, že do takových filmů přidávají nahraný smích jenom proto, aby lidé vůbec věděli, kdy je scéna vtipná a tedy kdy se mají taky smát?
Já se smát nechci.
Nemám ráda Mr. Beana.
Nemám ráda, když se mu lidé smějou.
A nemám ráda, když se mu smějou v našem obýváku!!

Varování: U mě rčení "Pes, který štěká, nekouše" neplatí! (Víc ZDE)

Mám to!!!

7. února 2013 v 11:36 | Yominis |  Střípky z mého života
Další zkouška za mnou!
Už jenom jedna a sbohem šílené zkouškové!
No, řeknu vám ale, že tahle byla těsně.



Jak už asi víte, na minulý pokus, který jsem měla zapsaný, jsem vůbec nešla, protože jsem se dostala do stavu těsně před hysterickým záchvatem a věděla jsem, že to prostě nedám (můj stav tehdy: TADY, TADY).



Tohle tedy byl pokus číslo 2. (neoficiálně, protože nám naštěstí za útěk pokusy nepropadají)
Poctivě jsem se učila, všechno si podtrhala, zvýraznila...
A ráno jsem se probudila s tím, že mi není moc dobře a asi mám teplotu. A hlavně že si z toho vůbec, ale vůbec nic nepamatuju.
Měla jsem ale štěstí v neštěstí. Předtím se mi totiž povedlo na poslední chvíli přehodit zkoušku z rána na odpoledne. Takže jsem měla dost času na to se vzpamatovat, probrat a přestat narážet do stěn...
A ještě lepší to bylo, když jsem dorazila na fakultu.
Ani nevíte, jak krásné je narazit na člověka, který je ochotný si s vámi těch několik hodin, co čekáte, až se na vás dostane řada (dobře, co přemlouváte všechny ostatní, aby šli před vámi, protože si to chcete ještě jednou zopakovat), povídat, smát se a urovnávat si učivo na poslední chvíli v hlavě.
Mám ráda taková sympatická setkání, zlepšil mi náladu takovým způsobem, že jsem měla chuť ho obejmout. Dokonce byl takový gentleman, že když jsme zůstali už jen 3 a dovnitř měl jít jen jeden, šel on (obě s kolegyní jsme couvaly zbaběle zpátky).



Nu a pak už jsme šly na řadu my.
Ehm...
Nebylo to tak, že bych mlčela, ale zkoušející to poměrně vtipně ohodnotil slovy:

"Kolegyně, já mám pocit, jako bych vás právě probral z nějakého hodně divokého snu a vy jste mi teď náhodně říkala, co se vám zdálo..."

Ale byl hodný, odpovědi ze mě vysloveně vydoloval a nakonec mě poslal domů s trojkou.
Takoví zkoušející jsou na naší fakultě vzácnější než šafrán, o to víc jsem mu byla vděčná.


Konečně zase vyspaná do růžova, jdu se vrhnout na trestní právo!

PS: Zjistila jsem, že sem dávám čím dál tím víc svých nenalíčených fotek. Asi se s tím ale budete muset smířit. Před zkouškou se mi fakt fotit nechce, po zkoušce si nevzpomenu a zbytek času jsem zalezlá doma a učím se. A kvůli paragrafům se líčit fakt nebudu.

(Ne)malé radosti

4. února 2013 v 11:34 | Yominis |  (Ne)malé radosti
Již na několika blozích jsem narazila na věc, které mě vcelku zaujala. Jedná se o projekt (Ne)malé radosti.
Jeho smysl je prostý. Každý týden napsat 7 věcí, které mi udělaly radost. Může to být cokoliv, i úplné maličkosti. Prostě něco, co mi zlepšilo den.
Přijde mi to jako velice milý nápad.
Připomenout si, že život je vlastně fajn a že i když se necítíme zrovna nejlépe, na každém dni se dá najít něco pozitivního.
Takže jsem se rozhodla také zapojit.
Moje radosti nebudou nijak seřazené podle důležitosti. Prostě budu psát, jak si vzpomenu. :-)


1) Konečně jsem objevila víno, které mi chutná. Slaďounké, lehounké a přitom kvalitní. Konečně si nebudu muset během večerního posezení s rodinou ťukat colou nebo gin+tonic. (Už jsem o tom psala TADY)

2) Povedlo se mi (no dobře, ukázala mi to nee-chan) najít na youtube kompletní záznam z 25. výročí muzikálu Phantom of the Opera, kde hraje naprosto dokonalý Ramin Karimloo. Sakra, ten chlap má charisma a hlas, že se i s tím příšerným make-upem a umělými jizvami momentálně řadí v mém osobním žebříčku nej-sexy chlapů na přední příčku. Temná strana nepotřebuje sušenky. Stačí, když bude mít Fantoma. (Pokud to chcete vidět taky: TADY)
Malá ukázka:
(Všimněte si komentáře: "His voice is sex". Pod to bych se podepsala)

3) S Nee-chan jsme taťkovi na oslavu vyrobily slaný dort (více TADY) a musíme se pochválit, byl sice malý, za to ale moc dobrý. Daly jsme do něj několik druhů pomazánek, salámu i sýrů. Jenom bychom si ještě měly natrénovat schovávání. Jak je možné, že taťka si všiml hromady kůrek z toustového chleba, ale my ne a nechaly jsme je ležet přímo na kuchyňské lince, aby je našel?

4) Koupila jsem si další knížku v angličtině. The Colour of Magic od T. Pratchetta. Myslím, že neexistuje nikdo, kdo by totohle autora neznal. Přiznávám, že knížku od něj jsem četla naposledy v půlce gymplu. Pak nějak nebyl čas, chuť ani nálada. Tak jsem se rozhodla začít s čistým štítem a když už, tak rovnou v originále. Byla by přece škoda nevyužít toho, že umím anglicky, že? Bohužel si její čtení musím nechat (stejně jako Lord of the Rings, které jsem dostala od nee-chan k Vánocům) až po zkouškovém. Teď toho mám na čtení až moc. Jenom škoda, že ne tak záživného.

5) Dneska ráno jsem se probudila a po týdnu deště, bláta a ponuré atmosféry na mě skrz okno zasvítil sníh! Už zase je venku bílo!




6) Koupila jsem si nové šaty. Naprosto úžasné. K mému překvapení jsem je koupila u souložících králíků (kdo neví, tak vysvětlení TADY), ale jak se zdá, když se člověk prohrabe tunou "podívejte-já-jsem-šlapka" oblečení, může najít i perlu.

7) A konečně... Budu se stěhovat! Shodou šťastně-nešťastných (nebo nešťastně-šťastných?) okolností, které tu nebudu rozebírat, se už během tohohle měsíce budu přesouvat na privát. Hezký podkrovní byt s vlastní kuchyní, koupelnou, televizí a pračkou! Velká pohodlná postel a všude koberce! Příjemný pronajímatel, se kterým je domluva! A hlavně žádní děsiví spolubydlící! (Kdo neví, proč se jich děsím, tak TADY)

Vraždící králík

2. února 2013 v 23:00 | Yominis |  Střípky z mého života
Upřímně doufám, že neexistuje něco takového jako karma.
Protože jinak jsem dneska v noci v háji.
Nee-chan zrovna přála do telefonu krásné sny plné bílých králíčků. Tak jsem jí ukázala pár obrázků toho, jak si představuju snové králíčky já.

Nee-chan: "Roztomilí bílí králíčkové..." Podívala se na obrazovku. "Žádní králíčci. Zapomeň na králíčky. Kytičky. Jo, mysli na kytičky. Jestli uvidíš bílé králíky, tak utíkej!"

Nejhorší je, že jsem si skoro jistá, že ten příšerný hlodavec se nacpe do snu mně.
Zatracené kopání jam.

zdroj: ZDE

Konečně víno pro mě

2. února 2013 v 22:35 | Yominis |  Bento & další jídlo
Střídá se u nás jedna návštěva za druhou. Jenom za víno jsme během posledního týdne utratili víc než za jídlo. To je tak, když odmítáme pít patoky.
A stal se zázrak.
Konečně jsem našla víno, které mi chutná.
To je u mě opravdu vzácnost. Většina vín, dokonce i těch sladkých a kvalitních, mi přijde trpká a po několika doušcích se mi z nich svírá hrdlo a musím se přemáhat, abych vůbec dopila skleničku.
Naši už z toho byli vcelku zoufalí, protože nejenom, že u nás večerní posezení často probíhá právě u skleničky vína, ale navíc není úplně vhodné, abych si během mých budoucích obchodních večeří objednávala vodku z džusem nebo gin s tonikem.



Konečně jsem ale našla.
Tohle víno je jako šťáva.
Slaďounké, chuťově výborné, jemně šimrá na jazyku a krásně klouže do krku.

Jenom škoda, že nepatří mezi věci, které by dokázal můj rozpočet unést moc často. Takže se asi budu dál spoléhat na rodiče a jejich oslavy.




Pokud ale máte s vínem stejný problém jako já, doporučuji vám tohle víno zkusit.

Máte nějaké oblíbené víno vy? Preferujete spíš sladká nebo suchá vína? Bílé nebo červené?
Nebo ho nepijete vůbec?

Oslava

1. února 2013 v 10:07 | Yominis |  Střípky z mého života
Včera jsme se s nee-chan opravdu činily.
Přiznávám, že ona mnohem víc, protože já jsem se pod ubohou výmluvou "Musím se učit" schovávala většinu dne v pokoji, hrála si s barevnými pastelkami a dělala nee-chan na stole bordel. Nemůžu za to, že se mi u ní prostě líp učí...


I tak jsem ale s nee-chan vyrobila na taťkovu oslavu slaný dort. Jsou v něm vajíčka, několik druhů pomazánek, salámu i sýra. Navíc se nám povedlo dát tam jenom věci, co má rád. Takže žádnou zeleninu (kromě papriky a rajčat). Ochutnala jsem ho a troufám si tvrdit, že se nám i docela povedl.


No, časy teď pro nás sice na oslavu nejsou úplně ideální, ale když se objeví něco pozitivního, tak proč to neoslavit, že?

Zkoušeli jste taky někdy vyrobit něco podobného? A jak to dopadlo?
Přiznávám, že já třeba klasický dort ještě nikdy nepekla. Vcelku se bojím výsledku.