Duben 2013

Zákaz kouření - dotaz

30. dubna 2013 v 18:58 | Yominis |  Ostatní
V Parlamentních listech byl vznesen dotaz, jestli zákaz kouření na veřejných prostranstvích "Není to příliš velký zásah do svobody obyvatel-alkohol i cigarety jsou přeci legální"
Odpověděla na něj poslankyně MuDr. Patricie Kotalíková.
A přestože s TOP9 v mnohém nesouhlasím, pod názor této paní bych se hned podepsala.
Velice jednoduše a stručně řečeno.
Její odpověď si můžete přečíst tady:

ODPOVĚĎ NA DOTAZ - REGULACE CIGARET A ALKOHOLU


(Po)chmurno

30. dubna 2013 v 14:22 | Yominis |  Střípky z mého života
Venku je zima, hnusně, zataženo a každou chvíli prší.
Kam zmizelo moje krásné slunečné jaro?


Ale aspoň jedno mi dělá radost:
Konečně jsem si objednala notebook!
A bylo už na čase.
Klávesnice mi sice už funguje, ale předtím, než se mi povedlo spustit počítač, musela jsem 2x vyndat baterku, 3x vypnout počítač natvrdo a pak se dalších 10 minut koukat na tuhle obrazovku:


Ale žádný strach.
Brzy, můj nový miláčku, už brzy budeme spolu...


Ultimátní noční můra

29. dubna 2013 v 18:22 | Yominis |  Střípky z mého života
Víte, už celé roky nemívám noční můry. Nebo aspoň žádné takové ty klasicky děsivé.
Spíš takové ty podivně úchylně strašidelné (TADY, TADY, TADY), kdy po probuzení otevřu oči a moje první myšlenka je:
"Co to sakra bylo?!"



Jenomže dnešek byl jiný.
Já se po usnutí ocitla přímo v hororu.
Nedělám si legraci. Bylo to jako dívat se a být součástí filmu, kdy si tvůrci něčeho šlehli a rozhodli se nakombinovat všechny děsivé příšery ze všech nejhorších hororů, co znají.
Byly tam oživlé mrtvoly, duchové s obrovskými ostrými zuby, stejně zubatý černobílý klaun, dlouhovlasá bledá holka, co se ke mně hrozně rychle plazila po podlaze,... J
ako by si všechno, čeho se bojím, udělalo v mojí hlavě mejdan. (TADY)
A k tomu ty strašlivé lekavé scény. Bála jsem se otevřít dveře. Odhlédlout od zrcadla. Podívat se pod postel...
Absolutní - noční - můra. Level 5000000.



Opravdu netuším, co jsem svému podvědomí provedla, že se mě rozhodlo takhle potrestat.
Probudila jsem se uprostřed noci zalitá studeným potem a s očima rozevřenýma dokořán jsem se snažila zjistit, co se děje. Trvalo mi další minuty, než jsem se odvážila pohnout, otočit hlavu a podívat se na mamku (kvůli návštěvě máme trochu změněný zaspávací pořádek). Naštěstí spala, dýchala a netvářila se, že by měla chuť se na mě v příští chvíli vrhnout a rvát mi vnitřnosti z těla. Moc mi to ke klidu nepomohlo.
Když jsem si uvědomila, že nevím, co se děje na opačné straně pokoje, rychle jsem vrátila hlavu na místo.
Trvalo mi snad další hodinu, než jsem znovu usnula.
A většinu času jsem dělala tohle:

(Můj první pokus o animaci, buďte shovívaví ;-)

V množství je síla!

28. dubna 2013 v 20:09 | Yominis |  Mazlíčci
Nebo jsou o tom alespoň přesvědčení moji šnekové.

Nenávidí jakoukoliv změnu. Když jsme je museli dočasně přesunout na měsíc k babičce, prakticky úplně přestali jíst, lézt... jen tam tak leželi a čekali na smrt. Chvilku jsem se i bála, že opravdu přijde. Až když jsme je dostali zase zpátky domů, namočili do teplé vody, terárko jim dali úplně na stejné místo a přímo před nos jim dali všechny dobroty, co mají rádi (zkoušeli jsme je i u babi, ale bez úspěchu), začali konečně pomalu ožívat a netrvalo ani 14 dní a už zase to byli moji staří známí slintové.

S takovou náturou je pro ně pochopitelně každé čištění terárka utrpením. Nejenom, že je beru pryč ze známého prostředí a pouštím na ně vodu (no dobře, koupání většina z nich považuje za docela příjemnou zkušenost), ale pak je i nechám rozložené na táce a odejdu! (Vím totiž, že jsou to takoví strašpytlové, že se z něj během té půlhodiny, co čistím šnekárium, budou bát slézt. Za ty roky, co je mám, sebrali odvahu k průzkumu okolí jen jednou. Pak zjistili, že projížďka po koberci není úplně ono a víckrát si to nezopakovali)


A pak, no představte si tu hrůzu, konečně smí zpátky a místo jejich starého známého smradatého království na ně čeká úplně nová hlína a místo přátelsky oslizlých stěn jen čisté sklo.
Nastává absolutní panika. Po chvíli překvapeného koulení očima tedy rychle běží (haha) hledat útěchu k nejblíž lezoucímu šnekovi.
Na nějakou dobu je pak celé terárko plné objímajících se šneků a člověk má pocit, že se Romeo a Julie reinkarnovali do trošku nižší formy života. A namnožili se. Skoro až romantické.
Jenomže pak se z dvojic stávají trojice, z nich čveřice a nakonec jsou všichni v jednom obrovském chumlu, naskládaní jeden přes druhého a místo objímajících se párů tu najednou je emařská skupina slizounů, kteří svorně truchlí nad svým nešťastným osudem a třesou se strachy před možným nebezpečím, které na ně může z toho podivně čistého domova vyskočit.
Mám už vyzkoušeno, že příštích pár hodin je od sebe nedostanu.

Na téhle hromadě je 8 šneků. Ten poslední se k nim teprve plazí z druhé strany terária.
Všimněte si, jak si dávají pozor, aby se co nejméně dotýkali hlíny pod sebou. Ti dole mají smůlu.

Ať to (ne)žije

28. dubna 2013 v 16:31 | Yominis |  Střípky z mého života
Tak jsem si trošku pohrála s klávesnicí. Rozebrala písmenka. Odstranila všechny drobky a nečistoty.
A hádejte co?

,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,,





Asi bych si ten počítač měla čistit přece jenom častěji.



Nový notebook si ale kupuji tak jako tak. Po prvotním zklamání, kdy jsem zjistila, že ten, který jsem si vybrala, je k dostání už jenom v bazaru, nastalo horečnaté hledání náhradníka.
Chvíli to trvalo, ale nakonec jsem našla další, který odpovídal mým požadavkům.
Teď ještě aby prošel schválením technikou poznamenanějších (i když jsem se snažila a poctivě studovala porovnávání jednotlivých druhů procesorů i grafických karet, takže snad ok) a pak už hurá!

PS: Omlouvám se za krátký článek, ale brzy sem dojedou nee-chan s H., takže uklízím jako zběsilá. Právě čistím šnekárium. A dobře, že mě to napadlo. Objevila jsem 2 další snůšky a když jsem rozbila vajíčko v jedné z nich, objevila jsem už zárodek budoucího šnečka. Odhaduji, že kdybych je nechala ještě týden, měla bych před sebou další šnečí masakr (TADY)

Čárka aneb... vlastně nic

27. dubna 2013 v 15:23 | Yominis |  Střípky z mého života
Dnešní článek bude poměrně krátký protože s každým dalším slovem mi naskakuje husí kůže. A také jsem bytost soucítící takže nemám v úmyslu vás trápit příliš dlouho. Ano jak jste si asi všimli dneska mi přestala fungovat klávesnice pro psaní čárky a otazníku.



Beru to jako poslední kapku. Nový notebook jsem měla slíbený jako dárek k narozeninám ale je to už víc než měsíc a já se ještě pořád nedokopala si ho koupit. Naši mi moji nerozhodnost předhazují prakticky každý víkend. Ani sama nevím proč jsem ještě nezmáčkla "Objednat". Asi jsem doufala že najdu časem nějaký lepší a hezčí notebook. Což by bylo klidně možné kdybych ho ale hledala. A to jsem pochopitelně nedělala.



Ta čárka mě hrozně znervózňuje. Některé věci má člověk prostě až moc zaryté pod kůží. Začínám cítit tak trošku obdiv ke všem těm teenagerovským znesvětitelům gramatiky a českého jazyka. Ono je to těžší než se zdá.
Sakra ztrácím tok myšlenek.
Každopádně tohle už je věc kterou ani já - velký odpůrce změn a zatvrzelý milovník všech svých věcí (moje tričko se Lvím králem které jsem odmítala vyhodit asi 10 let by mohlo vyprávět) - nemůžu dál ignorovat.

Dneska objednávám.

A dokud se mi nepodaří zprovoznit tu čárku (jdu se vrhnout na rozebírání klávesnice) moc článků tu asi nebude...

Konečně jsem se začala hýbat aneb 30 day shred

25. dubna 2013 v 17:43 | Yominis |  Střípky z mého života
Ano, je to tak. Já, extrémní antisportovec a odpůrce jakéhokoliv zbytečného pohybu, jsem se konečně odhodlala se sebou něco provést.
A jako obvykle mě k tomu dotlačili nee-chan a H. Začínám se bát, co se se mnou stane, až se za pár měsíců odstěhují do krajin věčného ledu (nebo spalujícího slunce, ještě pořád si nevybrali). Kdo mě bude nutit, abych cvičila, uklízela, učila se, chodila brzy spát, nejedla sladkosti, nesurfovala po netu, neutrácela peníze, nezanedbávala povinnosti, neflákala se, ne... ...
...
Jak nad tím tak přemýšlím, vlastně se mi ten jejich odjezd najednou zdá jako docela príma nápad...



Nu, každopádně tentokrát mi navrhli, abych zkusila 30 denní program, který je zaměřený ne na hubnutí, ale na získání jakés-takés fyzičky (ale bez nafukování svalů). Jestli se pak budu chtít přihlásit na nějaké tancování nebo cvičit dál u televize, to už bude na mně. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodla to zkusit. Je to přece jenom necelá půlhodina denně. Nutno dodat, že se při ní člověk ale nefláká. Jsou dny, kdy mám pocit, že už se z té cvičební podložky nezvednu. Ale i přesto na sobě vidím, že svaly mě bolí čím dál tím míň a věci, které jsem dřív musela dělat podle cvičitelky pro začátečníky, teď už zvládnu odcvičit jako pokročilá (tu ženskou, co cvičí těžší verzi, jsem si pro sebe pojmenovala jako "gazelu" Pokud se na to video podíváte, pochopíte proč.)

30 day shred


Jedná se o 3 lekce, každou z nich cvičíte 10 dní. Je to navržené tak, že nikdy necvičíte dlouho to samé. Kardio se střídá se silovými cviky, ve chvíli, kdy máte pocit, že už neuděláte ani jeden krok, přejde se na břicho. Máte pocit, že máte v břiše goa'uldí párty? Připravte se na posilování s činkami.
Po pouhých 25 minutách vás bolí všechno, ale přesto se nestane, že byste byli úplně vyčerpaní. To prostě nestihnete.
Pokud by to někoho z vás zaujalo, dají se všechny lekce najít normálně na uložto.cz, nebo na youtube.com

Držte mi palce, ať to vydržím do konce!

Životu nebezpečná svíčka

24. dubna 2013 v 17:57 | Yominis |  Střípky z mého života
Tak tohle je opravdu děsivé.
Mamka dostala nedávno krásnou voňavou svíčku, dokonce se nám barevně perfetně hodila do obývacího pokoje. Prostě krásný dárek.
Jenomže my udělali tu chybu, že jsme si přečetly návod.
Proboha, tohle je na všech svíčkách nebo jenom na téhle?

Takže... Je to vonná svíčka. Ale nesmíme k ní čichat. A ani na ni sahat, protože zcela evidentně stačí jediný dotek na to, aby nás poslal na pohotovost. A vyhodit ji taky nesmíme, protože musí být zneškodněná jako nebezpečný odpad...

Svěřte svá tajemství - Post Secret

24. dubna 2013 v 14:39 | Yominis |  Ostatní
Je to už nějaký čas, co mi nee-chan ukázala (často mi posílá věci, které ji zaujaly a o kterých si myslí, že by se mi mohly líbit) úžasnou stránku. Myslím, že někteří z vás ji určitě už znají.

TED


Tahle stránka má jako heslo: "Ideas worth spreading", tedy "Myšlenky, které si zaslouží být šířeny"
A přesně to tam také najdete.
Různá videa a přednášky na zajímavá témata, které vám často úplně převrátí naruby vaše životní postoje a názory, nebo vás aspoň přimějí se zasmát. A jednou z obrovských výhod je, že ke každému videu se dají pustit české titulky, takže se na ně může podívat opravdu každý.

A tentokrát mi nee-chan a H. doporučili "Půl milionu tajemství."

HALF A MILION SECRETS



Od té doby každý týden kontroluju jeho stránku a čtu si nová tajemství.
Některá jsou vtipná...
(Můj profesor má fetiš na boty... A já toho zneužívám.)

Jiná smutná...
(Zatímco jsi byl v práci, nechala jsem si udělat liposunkci za 5000 dolarů. A ty sis toho ani nevšiml)

A jiná opravdu děsivá...
(Nikdy jsem nechápala, proč mají oběti znásilnění pocit, že to byla jejich chyba. Dokud se mi to v sobotu nestalo.)

POSTSECRET.COM



Návrat

23. dubna 2013 v 20:00 | Yominis |  Střípky z mého života
Tadá!!
Jsem zpátky!



Ano, zdá se, že velká blogová odmlka už konečně skončila a já se zase s vervou vrhnu na psaní článků.
A kam jsem vlastně zmizela? Nu, učila jsem se na zkoušku (kterou jsem si stejně přesunula), připravovala se na společné opakování látky z dalšího předmětu (které přesunula zase kamarádka), chodila na koncerty (slovy jeden) a procházela se zšeřelým parkem mezi rozkvetlými stromy.
A hlavně vůbec neměla náladu psát.
Děkuju těm, kteří to se mnou vydrželi, brzy můžete čekat další články!

Top 10 neuvěřitelných výkonů 1/2

6. dubna 2013 v 15:15 | Yominis |  Střípky z mého života
Jak jsem tak seděla nad horkým čajem a znovu si četla jeden z minulých článků (TADY), napadlo mě naráz hned několik věcí, které jsem díky svojí nešikovnosti dokázala. Tak jsem si řekla, že by možná nebylo od věci si ty nejlepší z nich sepsat. A tady to máte:
(není to seřazené, sami se rozhodněte, co vás rozesmálo/ohromilo/vyděsilo nejvíc)


Protože jsem se poněkud rozepsala, rozhodla jsem se rozdělit tenhle článek do dvou. Druhý díl tu bude co nevidět ;-)


1. Vyšplhala jsem na vrchol pneumatik
Když mi bylo asi 10, vzal nás (mě a nee-chan) taťka na motokárovou dráhu, ať se trochu vyblbneme. Pro mě to byl první pokus o samostatné řízení čehokoliv motorového, takže jsem si to náležitě užívala. Brzdu jsem neuznávala, většinu zatáček projížděla na plný plyn a strašně mě bavilo, jak všude stříká bláto. Moje jízda byla ale ukončená trochu předčasně. Víte, jak podél takových drah bývají vystavěné zdi z pneumatik, aby se předešlo vážným nehodám nebo vyjetí motokár z dráhy? No, tak mně se podařilo vyšplhat úplně nahoru a posadit motokáru až na samotný vrchol. Jak se mi to povedlo, nechápal ani sám provozovatel, tím míň já. Sakra, ale že jsem si tu jízdu užila...




2. Usnula jsem během tělocviku
Tohle je jeden z novějších kousků do mé sbírky. Myslím, že jen málokomu se povede usnout během cvičení, tím spíš pokud se jedná o aerobic. Jenomže já jsem tehdy za sebou měla jen několik málo hodin spánku a tělocvik jsem měla hned jako první hodinu. Celou dobu jsem se tedy držela vzadu a flákala se, jak to jen šlo (druhý den mě pak bolelo za krkem, jak jsem kývala hlavou nahoru a dolu, aby to vypadalo, že dělám sklapovačky). No a přišlo cvičení na zemi. Znáte ten cvik, jak ležíte na břiše a máte zvedáním posilovat zádové svaly? No, tak já si pamatuju jen položení hlavy... a pak už jen tichý smích kolegyňky vedle, který mě probudil. Ani se nedivím, že jí to přišlo tak vtipné. Já sama jsem chvíli koukala jako čerstvě vyoraná myš, než mi došlo, co se stalo, pak jsem se začala smát taky. Ono se asi moc jiného dělat nedalo.




3. Šlápla jsem na nastavenou nohu
To bylo ještě na prvním stupni základky, moc dobře si vzpomínám na ty příšerné klece, kam jsme si zamykali boty a kabáty, aby nám je nikdo neukradl. Ne že by to nějak zvlášť pomohlo. Každopádně jsem jednou běžela chodbou právě do šatny, kde jsem si zapomněla sešit, když mi jeden z mých milých spolužáků nastavil nohu s vidinou, jak se rozplácnu na zemi jako žába a on se konečně pořádně zasměje. Byla jsem tak soustředěná na co nejrychlejší běh (měla začínat hodina a tělocvik nikdy nepatřil mezi moje silné stránky), že jsem si toho zpočátku ani nevšimla. To až když jsem na moment ztratila balanc a uslyšela vyjeknutí. Když jsem se v běhu otočila za příčinou, viděla jsem jenom, jak se ten kluk drží za nohu a skřípe zuby. Na zbytek dne jsem se stala za ten výkon (nebo spíš ohromnou dávku štěstí) hvězdou třídy. To se mi hned tak nestávalo. Tehdy mi to nedošlo, ale vlastně můžeme být rádi, že to skončilo jenom bolavou nohou, ono kdybych mu plnou vahou šlápla třeba na kotník, mohlo to skončit ještě dost špatně.




4. Narazila jsem do sloupu čelem
Jeden z nejtrapnějších okamžiků mé povinné školní docházky, který mě pronásleduje doteď. Vždycky jsem měla tendence se během dne zasnívat. Prostě vypnout mozek, nechat myšlenky toulat se, kam se jim zachce, a zbytek těla funguje tak nějak automaticky. Dokážu chodit, sedět, jíst nebo klidně i odpovídat na otázky, aniž bych si toho byla vůbec vědoma. Perfektní na nudné hodině. Občas nebezpečné při jiných příležitostech. Vraceli jsme se zrovna jako třída z představení pro školy (šestá/sedmá třída?), ve dvojicích hezky jeden za druhým jako husí průvod. Ideální chvíle pro vypnutí mozku. Což bylo přesně to, co jsem udělala. A to až do okamžiku, kdy na mě kamarádka vyjekla: "Pozor! Sloup!"
Stihla jsem zvednout hlavu akorát včas, abych dostala zdobenou železnou pouliční lampou přímo mezi oči. Ještěže to neodnesl nos. Další dny jsem chodila do školy s rohem na čele a potupným pocitem naprostého idiota. Dodneška si se mnou (úplně nenápadně, skoro bych si toho nevšimla) kamarádky během chození po městě mění místo, abych šla dál od sloupů a lamp. Prý jen tak pro jistotu.




5. Vlezla jsem do zaměstnanecké jídelny
Další věc, kterou jsem vcelku pověstná, je můj dokonalý orientační nesmysl. Naštěstí si ale od té doby, co existuje na googlu street view, můžu virtuálně cestu projít předem, takže se ztrácím už jen výjimečně. Problém ale nastává uvnitř budov. Tam už mi ani google nepomůže. Ve své staré práci jsem si nechávala cestu vysvětlit i 3x, než jsem vyrazila, a i tak jsem často lezla do špatných dveří. Jednou dokonce přímo do zasedací místnosti, kde měli šéfové zrovna poradu, stihla jsem ale vycouvat, než si kdokoliv stihl zapamatovat můj obličej. A to jsem tam prosím v té době pracovala už víc než rok. Na svoji obhajobu dodávám, že je to tam opravdu bludiště, jednotlivé budovy nejsou pořádně propojené a člověk musí často běhat po schodech nahoru a dolů, než se dostane, kam chtěl.
Každopádně abych se vrátila k tématu... Jednou jsem šla vyzvednout balík na celní úřad v Praze (Nevím proč, asi se jim nějak nezdálo, že hodinky z ebay by mohly stát 150Kč), cesta tam relativně v pohodě, správnou zastávku jsem našla na první pokus a dotyčná budova je dost ošklivá na to, aby nešla přehlédnout. Když jsem ale vešla dovnitř, znejistěla jsem. Nikde jsem nemohla najít ceduli s ukazateli. Žádný ochotný člověk v dosahu. Musela jsem tedy na vlastní pěst. První místnost, kam jsem vlezla, byla nějaká pojišťovna, či co. Usoudila jsem tedy, že nejsem, kde bych být měla a dala jsem se jedinými dalšími dveřmi, dlouhou chodbou vpravo s tím, že teď už určitě dojdu ke svému cíli. Jednoho by mohlo zarazit, že prochází chodbami bez osvětlení a místo zvuku razítek slyší cinkání příborů... Až když mě přes nos udeřila vůně guláše a před očima se mi otevřela místnost s jídelnou, došlo mi, že jsem cestou asi minula nějaké dveře s cedulí "Vstup jen pro personál". Nenápadně jsem tedy zase vyšla ven a zpátky k hlavnímu vchodu. Tam jsem si dala několikrát kolečko podél stěn v marné snaze najít tu zatracenou ceduli. Nakonec se nade mnou slitovala paní, co tam přišla během mého druhého kolečka. S chápavým úsměvem mi ukázala na vývěsku hned vedle výtahu (On tu byl nějaký výtah? Tohle sem pověsili až teď, že?), kde bylo velkými písmeny napsáno, kam mám jít. Vypadala jsem podle všeho hodně zoufale nebo zaostale, protože paní mi ochotně přivolala i ten výtah a pro jistotu ještě zopakovala patro.

Tajemný obsah kabelky

2. dubna 2013 v 23:25 | Yominis |  Střípky z mého života
Ano, moje kabelka je legendární. Každý, kdo mě zná, zažil alespoň jednou příjemnou půlhodinku strávenou tím, že čekal, až v ní něco důležitého najdu.
Občas jsem i já měla pocit, že je to jakýsi tajemný vynález, portál do úplně jiného světa, kde neexistují běžné fyzikální zákony a kam se vejde prakticky cokoliv, od půlky kuřete, 10 vajec a banánů (dnešní nákup, který jsem v ní přepravovala) až po týdenní zásobu oblečení a kosmetiky.
Je opravdu neuvěřitelná.
A já ji miluju.
Protože ale už na její tajemný obsah vznikla už řádka vtipů a příhod k vyprávění ("Ona tu tašku vysypala a zabrala půlku prádelního koše! Vážně tam měla bordel, co zaplnil půlku prádelního koše!"), rozhodla jsem se udělat si v ní zase jednou pořádek a konečně odhalit světu její tajemný obsah.
Takhle to vypadalo potom, co jsem ho vyskládala na postel (chybí kosmetický balíček první pomoci, mobil, kterým jsem to fotila, a ohromná hromada bordelu jako roztrhaných jízdenek, zmuchlaných papírů, papírových kapesníků a prázdných igelitových sáčků)

A tady už je ona slavná kabelka:

Sama nechápu, jak to, že se do ní vejde všechno tohle a ještě celý nákup...
Jak už jsem psala, tu tašku prostě miluju.