Květen 2013

Motivace k učení aneb Gumídci

31. května 2013 v 15:07 | Yominis |  Střípky z mého života
Víte, jak to dělám, když vím, že mám před sebou ještě bůhvíkolik stran výpisků a hlava už mi to nebere?
Používám vtipné záložky!
Předem si určím, kolik stran se musím denně naučit, abych to do zkoušky stíhala, a pak si vyznačím, kam až se tedy ten určitý den musím dostat.
A používám veselé záložky!
Původně jsem myslela, že bych si nějaké vyrobila, ale jako tradičně jsem si na to vzpomněla až o zkouškovém, kdy je každá minuta drahá a navíc mozek na nějaké kreativní myšlení není nastavený. Netušíte, kolik sil mi ubralo jenom napsat tenhle článek.




Tak jsem použila, co jsem měla doma po ruce.
Karty s Gumídky!


Jsou to karty na kvarteto, které jsem nehrála... no bude to dobrých 10 let. Už mi totiž tak nějak chybí spoluhráči.
Jak to, že nikdo nedokáže pochopit genialitu tak prostých her, jako třeba kvarteta? Jednoduchá, hezká, rychlá hra, kde se navíc můžete kochat nad obrázky svých oblíbených hrdinů.
Miluju Gumídky.
A proč jsem si vybrala z celé sady zrovna tyhle karty?
Protože každá z nich má pro mě nějaký význam:


Já vím, jsem praštěná...
Ale je zkouškové, to myslím, že každý z nás má na trošku toho bláznovství nárok, nemyslíte?

Vrčím na celý svět

31. května 2013 v 10:00 | Yominis |  Střípky z mého života
Opravdu nemám ráda tohle období!
Nesnáším zkouškové!



Už jenom pár hodin a budu si muset zase se zákoníky sednout do lavice na naší milované/nenáviděné fakultě a snažit se vyřešit ty příšerné příklady ze správního práva, které pro nás vymysleli.
A některé hlášky mých vyučujících rozhodně nepomáhají...

"No a tohle byla taky roztomilá otázka." -Náš učitel všechny vyhazovací otázky považuje za roztomilé.- "To ustanovení je tam totiž tak krásně schované, že se na něj docela často zapomíná. Ta úprava je poměrně nepřehledná, při 1., 2., 3. ani 4. čtení si ho nejspíš nevšimnete."

"A u řešení totohle příkladu vznikla na naší katedře debata ohledně jeho řešení. Nakonec jsme se po několika měsících dohodli na tomto řešení..." (Je tak mimochodem, my máme na celou klauzuru 2 hodiny a ani jeden z nás nemá titul profesora.)

Nemáte někdo na doporučení nějakou dobrou písničku na zlepšení nálady?
Caro Emerald už jsem poslouchala tolikrát, že mi leze i ušima...


PS: Je normální, aby se vám ve snu zdálo, že vás váš středoškolský profesor přemlouvá, abyste nechodili na záchod a místo toho začali hledat index pro zapsání zápočtu z předmětu, na který jste nechodili?

Blog dne?!

29. května 2013 v 20:27 | Yominis |  Ostatní
Heh? Evidentně jsem něco promeškala.



Až teď, když koukám, že se mi nějak zvedla návštěvnost, mi začalo vrtat hlavou proč.
A najednou vidím svůj blog na úvodné stránce jako středeční Blog dne.
Nevím sice, čím jsem si to zasloužila, ale děkuju!



A na oslavu fotku, která tu už jednou byla...
Že jsem byla jako dítě roztomilá!


PS: Nevíte, jak ty články vybírají? Úplně náhodně nebo pro to mají nějaký klíč?

Caro Emerald - moje nová posedlost

28. května 2013 v 20:45 | Yominis
Jedna z mála věcí, co mě během učení drží nad vodou.
Na tuhle zpěvačku jsem přišla skutečně náhodou, ale okamžitě jsem se zamilovala.



Skvělý hlas, neoposlouchaná melodie, trochu popu namixovaného s jazzem a hodně swingu.
Ideální kombinace.
Dokonce i texty i videoklipy má zajímavé.
Tahle holandská zpěvačka je prostě moje nová oblíbenkyně. Její písničky si pouštím na zlepšení nálady mezi učením.
A opravdu pomáhají.
Tak posílám dál, možná vyčaruje úsměv ještě někomu.




Caro Emerald - Back It Up:



Caro Emerald - Tangled Up:



Caro Emerald - That Man:



Řekněte, není to skvělé?

Zkoušková (ne)móda

25. května 2013 v 19:13 | Yominis |  Střípky z mého života
Já: "No sakra! Ještě jsem se ani nezačala pořádně učit a už vypadám zkouškově!"
Mamka: "To je dobře."
Já: "To znamená, že vypadám hnusně. Jako mrtvola."
Mamka: "Hm... Ale není to ještě tak hrozné. Uvidíš, pak budeš vypadat ještě hnusnější..."

Fajn. Díky mami.



Nejhorší je, že vím, že má pravdu.
Už zase mi totiž začalo zkouškové, tedy období:

- vytahaných mikin (Tahle je ve skutečnosti pánská, koupila jsem si ji přesně pro tenhle účel - zachumlat se)

- stažených vlasů (Jestli mi ještě jeden vlas spadne během učení do očí, tak ho vytrhnu!)

- chlupatých ponožek.

A bude ještě mnohem hůř...

A co vy? Taky během učení vypadáte jako skřeti nebo se i v extrémním stresu vymóďujete a udržujete se pořád krásné a upravené?
Vím, že dost z vás se připravuje na maturitu nebo má zrovna zkouškové, tak by mě to zajímalo.

Top 10 neuvěřitelných výkonů 2/2

25. května 2013 v 14:47 | Yominis |  Střípky z mého života
Pokračování mého žebříčku (který ale není žebříčkem) nejneuvěřitelnějších věcí, které se mi kdy povedly.
První díl najdete TADY
A bez další předehry jede rovnou na to!

6. Probodla jsem si ruku otvírákem na konzervy
Sama netuším, jak se mi to povedlo. Prostě jsem se nesoustředila na to, co dělám a místo toho, abych se soustředila na to, jak zabodávám ostrý konec otvíráku na konzervy, dívala jsem se na taťku. A řeknu vám, tím tupíým otvírákem to fakt bolí. Zaryla jsem si ho totiž poměrně hluboko do prstu. Au!




7. Vyhrála jsem turnaj v šipkách bez míření
V tomhle vzácném případě se skutečně projevil princip štěstí začátečníka. Byla jsem jednou s rodiči na sportovním dni, který organizoval mamky zaměstnavatel. Byla to vcelku legrace. Spousta času na sluníčku, bezcílné pobíhání, fandění lidem, které jsem neznala... A hraní šipek. Sama nevím, co mě to napadlo, ale asi že jsem se jiné sportovní činnosti vyhýbala, rozhodla jsem se zúčastnit turnaje. Což by bylo v pořádku, kdybych ale šipky alespoň jednou předtím hrála. Což nebyl až tak úplně můj případ.
Suverénně jsem se zapsala a stoupla si mezi účastníky, z nichž většina byla ostřílenými hospodskými šipkaři. A když jsem pak viděla, jak pečlivě míří, dávají si pozor, jak mají loket, a odměřují vzdálenost, začalo mi docházet, že jsem možná neměla nejlepší nápad. O to větší bylo (nejen) moje překvapení, když jsem přišla na řadu, vzala do ruky šipku, chvilku na ni zírala a pak ji bez většího míření hodila směrem, kde byl terč. Netrefila jsem střed, to ne, ale 3x20 není úplně k zahození. A i pak si ty šipky tak nějak samy nacházely cestu k vyšší číslům. Nakonec jsem skončila na 3. místě. Sklidila jsem za to pár nevraživých a hodně udivených pohledů, ale protože jsem byla malá a roztomilá (nebylo mi ani 10), bylo mi tohle nezasloužené vítezství odpuštěno.




8. Ztratila jsem se na pláži
Jedna z nejznámějších rodinných historek u nás doma. Bylo to před víc než 12 lety, kdy se celá naše velká rodina rozhodla poprvé jet k moři. Pochopitelně, že jsme s nee-chan byly nadšené z velkých vln, jemného písku a hromady škeblí, co se daly najít všude na pláži. Jednou jsem se chtěla trochu vyblbnout ve vodě, tak jsem hledala ne-chan, aby se ke mně připojila. Našla jsem ale jenom babičku, která se procházela po kraji moře a dávala si bedlivý pozor, aby vodu náhodou neměla výš než po kolena ("Mohla bych se utopit!"). A ta mi sdělila, že moje sestra se i s taťkou vydali na nafukovací matraci někam dál na moře. Zamumlala jsem teda díky a šla si kousek dál stavět z písku hrad.
Jaké bylo moje překvapení, když se u mě za nějakou dobu objevila nee-chan a dotáhla mě zpátky na osušky k vyděšené a polohysterické rodině. Nikdo totiž netušil, že jsem se svého plánu na koupání vzdala a usoudili, že jsem se rozhodla doplavat za taťkou a nee-chan, na což by moje síly a plavecké schopnosti rozhodně nestačily. Těsně předtím, než jsem se zase objevila, chystal se už taťka burcovat plavčíky a objednávat pátrací vrtulník. Tak vynadáno jsem dlouho předtím a dlouho potom nedostala. Přitom jsem v to mbyla úplně nevinně. Nejvtipnější na tom totiž bylo, že jsem ve skutečnosti byla jenom pár metrů od nich, stačilo by otočit hlavu doprava a uviděli by mě. A třešničkou na dortu bylo, že mě nakonec našla moje silně krátkozraká sestra bez brýlí, která zahlédla zářivě růžový flek (moje plavky) a zkusila, jestli to náhodou nejsem já. Po zbytek dovolené jsem se od nich nemohla hnout ani na krok. Život není fér.




9. Zlomila jsem si ruku na sportovním dni bez cvičení
Ano, občas se stane, že se někdo během sportovního dne na základce zraní. Ale málokomu se to povede, aniž by se účastnil jakékoliv disciplíny. Mně ano. Všechno by bylo dobré, kdybychom se nerozhodly dát si s kamarádkou z legrace krátký závod mimo dráhu, jen tak na trávníku. Pochopitelně vyhrávala, já byla v těsném závěsu za ní. A v tu chvíli zakopla. A jak jsem to nečekala, vzala jsem to dolů společně s ní. Ona spadla přímo na zem, ještě s přidanou mojí váhou a nic se jí nestalo. Já spadla až následně na ní a zlomila si ruku. Prostě štěstí.




10. Vymknula jsem si kotníku
No což, na vymknutí kotníku není nic zvláštního. Až na to, jak se mi to povedlo. Vycházela jsem z gymplu, jeden kluk mi dokonce gentlemansky podržel dveře, přede mnou už jenom 3 malé schůdky... A já na tom druhém zakopla. Netuším o co, nejspíš o svoji vlastní nohu. Nebo o vzduch, nebylo by to poprvé. Podařilo se mi ale zachovat rovnováhu a tím pádem i jakous-takous důstojnost, takže jsem to nijak neřešila. Kotník mě přestal bolet pár minut na to, tak jsem v pohodě chodila po městě. Až večer jsem zjistila, že mám trošku problém vyndat nohu z boty a když jsem šla tedy za taťkou, jestli ten kotník náhodou nemám nateklý (nikdy to nepoznám), tak se jenom na něj podíval, pak zpátky na mě, pak zase na kotník - "Jako prase. To sis toho nevšimla?" - A odvezl mě rovnou na pohotovost. Další dva týdny jsem skákala po schodech nahoru a dolu o berlích a se sádrou.

Málo cukru v krvi

23. května 2013 v 21:34 | Yominis |  Ostatní
Jedna ze scén z mého spolubývání s nee-chan a jejím přítelem...
Původně jsem ji chtěla sepsat, ale pak jsem si řekla, že by to tolik nevyznělo...


V hlavních rolích: Nee-chan a H.

Jsem ráda, že nejsem jediná, kdo šílí, když nemá čokoládu...
A ano, kreslila jsem to já. Velice rychle na prázdný kus papíru, ale obávám se, že ani to mě moc neomlouvá...
Hádám, že jenom málokdo z vás by mi uvěřil, že jsem chodila 7 let do výtvarného kroužku, že?




PS: Je mi jasné, že to doma za tenhle článek schytám...

Blábolení před testem

21. května 2013 v 13:53 | Yominis |  Střípky z mého života
Za několik hodin dělám zkoušku.
No hurá.
Jsem tím spíš vystresovaná, že když jsem dneska ráno šla ještě na poslední hodinu, vyučující nám poslala kolovat jednu tabulku. Jako vždycky šetřila papírem, takže na zadní straně byl nějaký starší test.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že se jedná o test z předmětu, ze kterého budu teď psát. Zadání bylo z roku 2008 a hned první otázka mě dost vyděsila.
Co upravoval už dávno zrušený a všemi zapomenutý zákon z roku 1921?!
Jako vážně?
Mám problém nahustit si do hlavy všechny procenta a přepočty u výše důchodů a sociálních dávek a oni tohle?



No, aspoň že oběd jsem dneska měla dobrý.
Už jsem říkala, jak moc miluju tuňákový salát? Úžasná věc.
(Já vím... ale snažím se myslet pozitivně, tak mi to nekažte, ok?)


Navíc se mi konečně podařilo zbavit se škytavky. Už jsem myslela, že se uškytám k smrti, nebo hůř - celý test budu vydávat kuňkavé zvuky jako žába. Jenom aby pak nějaké naše právnické princátko nenapadlo zkusit mě polibkem dostat do původní, trochu zelenější podoby...
Když už jsme byla opravdu zoufalá, zazvonil mi najednou mobil.
Jo, můžu tedy prohlásit za ověřené, že leknutí opravdu proti škytavce pomáhá.
Občas jsem opravdu vděčná, že mám jako vyzvánění I love Rock n Roll.
Byla jsem z mojí uklidněné bránice tak nadšená, že jsem toho prodejce bižuterie, co mi volal, hned neposlala do háje a místo toho si nechala lhůtu na rozmyšlenou. To u mě opravdu zmaneá už hodně.



Nu, letím ještě rychle opakovat.
Držte mi palce!!


Jak to žije

16. května 2013 v 22:14 | Yominis |  Střípky z mého života
Nebo spíš jak JÁ žiju.
Články se mi tu poslední dobou objevují opravdu spíš sporadicky, vždycky slíbím, že něco napíšu a než se k tomu dokopu, tak najednou koukám a ono uteklo 14 dní. A to ještě v tom lepším případě.
Jako obvykle si jsem ale schopná najít výmluvu...

Varování: Tohle bude EXTRÉMNĚ dlouhý článek!

Mám nový notebook.

Který je naprosto skvělý, má všechno co potřebuju a chci... ale bohužel i jednu věc, kterou opravdu nesnáším.
Windows 8.
Ten, kdo ho vymyslel, by si měl vysypat na hlavu popel vlastní babičky a pak si sednout do kouta a příštích pár let zpytovat svědomí a prosit všechny nebohé uživatele tohohle paskvilu o odpuštění.
Taková kravina.
A ještě k tomu otravná.
Půlku věcí jsem vyhodila, u druhé se tvářím, že neexistují, a to málo, co zbylo, mi prostě a jednoduše leze na nervy.
Ne, nechci mít permanentně spuštěný skype. Ne, nechci váš prohlížeč fotografií. Ne, nechci váš bing, video, cestovního průvodce, chat, zprávy, hry, přehrávač hudby ani nic podobného, na co je potřeba založit si účet u microsoftu.
Já. Ten. Účet. Prostě. NECHCI.
Chci svoje staré dobré vyzkoušené aplikace. Chci svůj postranní panel. A možnost měnit barvu písma v okně. Já chci! A hned!

Další věc je, že notebook mám už hezkých pár dní a ani po intenzivním hledání a přečtení nápovědy se mi nepodařilo zprovoznit webkameru. Doufám, že ho nebudu muset reklamovat. Můj počítač totiž klávesové zkratky Fn+Ecs a F5 (tedy ty potřebné k zapnutí kamery) prostě neuznává. Přitom webka samotná funguje. Potom, co jsem si nainstalovala skype (a přesvědčila ho, že má nastavení W8 ignorovat), pustila jsem přes něj obraz úplně v pohodě. Ale pokud bych chtěla natáčet nebo fotit něco samostatně, hraje si kamera na mrtvého brouka.
Možná mi opravdu nic jiného nezbyde, než si ten účet zařídit. Ale vážně se mi nechce.
Rozhodla jsem si tedy zatím necuchat nervy a třídím, co přetáhnu ze starého notebooku a co ne. Ještě nejsem ani v polovině prvního pevného disku. Člověk by nevěřil, jaké kraviny jsem tam během těch 4 let zvládla nacpat...

Čokočíno

Jak už jsem tu někde psala, jsem naprosto závislá na čokočínu. A to tak, že už ani nemusím říkat objednávku. Stačí, když mě obsluha uvidí, a už na mě kývá: "Jako obvykle?"
Nemůžu si prostě pomoct. Kombinace horké čokolády a latté je prostě pekelně dobrá.
Dokonce už i kofein mi nevadí. Jenom kdybych si ho tolik nesladila... Tak nějak vyhazuju všechno to moje pravidelné cvičení oknem. Už jenom proto se snažím nedávat si ho tak často. Ale po zkoušce si ho neodpustím. Taková moje malá odměna za všechny ty nervy a učení se.



I když i s ním jsem zažila i pár vtipných chvilek. Zrovna včera jsem se vracela ze školy, vyčerpaná, protože jsem měla těsně po napsání zápočtového testu. Jako obvykle jsem s čokočínem přešla Čechův most a protože bylo venku krásně, rozhodla jsem se dojít jednu zastávku pěšky. Připoměňte mi, ať si příště předtím, než vyrazím do parku, vezmu prášek na alergii. Ani půlměsíční pobyt u moře loni nedokázal zabránit tomu, abych při pohledu na tu rozkvetlou krásu neslzela. A dojetím to nebylo.
Když jsem pak přecházela silnici, zastavil mi na přechodu velice sympaticky vyhlíčející chlap, co se na mě zářivě usmíval. Chtěla jsem tedy trošku popoběhnout, abych ho moc nezdržovala... a půlku čokočína jsem si vylila na ruku.
Tolik k dokonalému výslednému dojmu.
Jenom jsem se modlila, aby vosy neměly rády kofein. Byla jsem totiž tak od cukru, že jsem měla pocit, že jestli se někoho v tramvaji dotknu, budou nás muset od sebe odlepovat...

--------
Pozn.mimo mísu:
Vzpomněla jsem si na jednu scénu, kdy jsem před pár dny vešla rozespalá do kuchyně a tam byla nee-chan s H., který byl podivně opřený o otevřené okno.
H: "Bojíš se?"
Já: "Huh? Čeho?"
H.: "Já jestli se bojíš vos..."
Já: "Jo, strašně."
H.: "Aha. Tak nic."
Ráno nepatřím mezi úplně nejbystřejší jedince. Chvíli trvalo, než mi to došlo. No, ta obrovská vosa na zácloně mi v tom taky trochu pomohla...
--------

Večerní posezení

Odpoledne jsem pak měla sraz s kamarádem. Vždycky nám trvá věčnost, než se na něčem dohodneme (dobře, mně trvá věčnost, než odpovím), ale když už se sejdeme, stojí to za to. S málokým se mi tak dobře povídá.
Když jsme zjistili, že kavárna, kam jsme měli namířeno, je zavřená, vydali jsme se nazdařbůh ulicí, dokud nám do oka nepadla hospůdka s venkovní terasou. Na první pohled vypadala trošku ponuře, ale opravdu se mi tam líbilo. Přijemná obsluha taky pomohla. Usměvavá Romka, podle všeho majitelka, pobíhala okolo stolů, sem tam s někým prohodila pár slov a nic si nedělala z toho, že tam někdo sedí celý večer klidně jenom s jednou skleničkou vína (byl to asi známý, protože tam seděl déle než my a celá jeho útrata bylo 35Kč) Ceny byly víc než příznivé, na to, že jsme byli na Andělu, tam člověk dal za pití a jídlo opravdu málo.
Vtipná scéna byla, když jsem si objednávala už několikátou vodku (Drželi jsme si s M. stejnou hladinu, když on jedno pivo, já jednu vodku. Kupodivu nám to tak funguje, víme, co zvládneme, takže se hlídáme, aby ani jeden z nás nebyl opravdu opilý.), tak se na mě uznale podívala a prohlásila: "Šikovná!"
Aby mě obsluha chválila za výdrž v pití, to se mi ještě nestalo.



Nakonec jsme tam zůstali až do zavíračky, tedy prakticky pět hodin. Pět hodin strávených jenom povídáním si o všem možném. Jak říkám, fajn strávený večer.

Procházka

Dneska odpoledne jsme potom šli s J. na procházku do Stromovky. Nutno říct, že poněkud improvizovanou, protože jeho "vem si pevné boty" mě poněkud vyděsilo. Už jenom proto, že moje nejpevnější boty v Praze jsou balerínky a navíc jsem hned potom měla domluvený sraz s taťkou a potřebovala jsem být slušně oblečená, protože jsme šli do Pražského hradu a i když občas někteří chodí i na formální příležitosti v džínách, mně to prostě vadí.
J. budiž k dobru, že i když jsem přišla v balerínkách a bílých krajkovaných šatech (tomu se říká správný úbor na túru!), dokázal zachovat více-méně vyrovnanou tvář. Nakonec to byla moc příjemná procházka, kdy jsem se chvílemi pořádně nasmála. Hlavně když slézal stráně a zakopával o kamení. Já vím, jsem škodolibá potvora.
V jedné chvíli se ale ozvala karma, to když jsem na jednu hromadu kamení šla s ním (Pecka se jí říká) a cestou dolů mi podjela noha. Kdyby mě nechytil, docela bych se svezla.
Co to povídám. Kdyby mě nechytil, popadla bych ho za triko sama. Ve dvou se vždycky padá líp, ne?



Pak jsme oba dva dostali žízeň, a tak nastalo hledání nějaké občerstvovací stanice. Jeden by neřekl, jak těžké je sehnat hospodu, kde prodávají točenou kofolu. Povedlo se nám to až na několikátý pokus.
Pak mě doprovodil na moji zastávku a hurá za taťkou.

Korunovační klenoty

Ano, i já jsem se na ně šla podívat, vzal mě s sebou taťka. A jsou opravdu krásné, hned bych si je na hlavu/do ruky vzala. Líbí se mi i to, že drahokamy tam nejsou broušené, jak by se dalo čekat, ale ponechané v přírodní podobě a jenom vyleštěné. Navíc tam na nás byli i hodní a přestože se to normálně nesmí, dovolili nám udělat pár fotek. Na památku.
Cestou zpátky pršelo a navíc se udělala docela zima, takže mi taťka jako pravý gentleman přenechal svoje sako. Přišlo mi hrozně vtipné, že když jsem ho měla na sobě, bylo delší než moje šaty. Připadala jsem si jako malá holčička. Docela jsem si to užívala, měřím přes 170cm, tak se mi to moc často nestává...

Roztomile zákeřné děti

4. května 2013 v 13:07 | Yominis |  Střípky z mého života
Ve čtvrtek jsem jela tramvají domů, jako vždycky plno lidí a nuda k uzoufání.
Dokud jsem si nevšimla, že kousek ode mě sedí na jedné sedačce dva roztomilí prckové. Věk bych jim typovala tak na 3 roky (za to neručím, můj odhad stojí vždycky za houby), řekla bych, že to byla dvojčata, ale tipuji to spíš z jejich chování než podobnosti. Každý měl úplně jinou barvu vlasů a i v obličeji vypadali trochu jinak. Možná dvojvaječná dvojčata?
Čím mě zaujali ale bylo, co povídali.
Překvapilo mě, jak dokonalá jejich výslovnost byla. Tak moc, že i já jsem jim tu jejich angličtinu bez problémů rozumněla.
Upřímně ale doufám, že paní, co seděla před nimi ne.
Byli totiž roztomilí hlavně svojí zákeřností a prostořekou dětskou upřímností. Asi si moc dobře uvědomovali, že až tolik Čechů anglicky neumí.
Několik jejich hlášek sem dám. Pro lepší pochopení jsem je přeložila do češtiny a kluky pojmenovala Fred a George, myslím, že nikomu nemusím vysvětlovat proč.

Fred: "Mami! Podívej, já té paní našel šedivý vlas!"
George: "Jé a další!"
Fred: "A podívej se na tu divnou věc, co má po straně hlavy!" (ukazuje druhému na ne moc vhodně umístěnou sponu dámy)
Fred: "Mami, ty jsi mnohem hezčí než ta paní."
George: "A menší." (paní měla poněkud korpulentnější postavu)
Fred: "Ta paní má ale opravdu divné bílé vlasy..." (měla je odbarvené na platinovou blond, už s odrosty)
George: "Mně se líbí tvoje vlasy, mami."
Fred: "Jé, ta paní má tašku Angry Birds!" (to bylo na mě, Albert teď má akci a ty ptáky s prasaty má i na taškách)
George: "Jé, já bych ji chtěl taky. Mám rád Angry Birds..."
Maminka: "Ano, paní ji opravdu má. Na příští zastávce vystupujeme." (ozvala se poprvé za celou dobu, asi ostatní neuznala hodné komentáře, jen hlídala, aby na paní nijak nesahali)

Nejhorší bylo během celé té doby zachovat vážnou tvář a nevyprsknout smíchy. Vydržela jsem to jen tak tak.
Vystoupili na stejné zastávce jako já, nechali se ještě převést maminkou přes silníci a pak vystřelili jako neřízené střely do parku a cestou se točili okolo lamp.
Takové nezvladatelné malé roztomilé bestie.
Zdroj: ZDE