Červen 2013

Na hranici sil

26. června 2013 v 22:33 | Yominis |  Střípky z mého života
Miluju nee-chan.
Vážně.
Moje sestra má nějaký neuvěřitelný šestý smysl.
Víte, jsem před poslední zkouškou před začátkem prázdnin. A celé tohle zkouškové nestálo za nic, kazila jsem, co jsem mohla a jsem už prostě úplně, ale úplně vyčerpaná.

Zrovna jsem seděla sama v prázdném bytě a utápěla se v depresích, jak nic neumí, nic nezvládám, všechno je úplně marné... Byla jsem úplně těsně před hysterickým záchvatem nebo totálním zhroucení se. Mozek už to učení prostě nedává.
A v tu chvíli mi zavolala nee-chan.
Vyslechla si mě, utěšila mě, navnadila mě na prázdniny, a pak mi vyprávěla o všem možném. O kosmetice, kterou si koupila a přečtených recenzích na ni. O vybírání kola pro mě a pro mamku, když už jsme se konečně rozhoupaly si ho pořídit. O tom, jestli nalepovací řasy, co jsem si z legrace objednala za 1$ z Číny, náhodou nejsou dělané zešikmené, aby seděly na asijské oči (u toho jsem se i zasmála). O taneční sestavě, kterou objevila na krabici od cereálií a kterou musíme společně zkusit. O tom, jak by ve Švédksu nejraději bydlela v levné garsonce a oni jim nabízí jen kolejní obdobu Hiltonu...
Prostě samé vtipné nesmysly, které mě měly odvést od ponurých myšlenek a donutit mě se usmát.

Jsem už tak hrozně vyčerpaná.

Ale tohle pomohlo.

Děkuju, nee-chan.

Jak já už se těším domů!!!!


Do háje s vámi, rádoby ekologové

19. června 2013 v 17:45 | Yominis |  Ostatní
Ne, vážně. Koho napadlo uspořádat sraz ekologických škol (či co to bylo) zrovna na právnické fakultě a to uprostřed zkouškového?
Zrovna jsem vysvětlovala zkoušejícímu, jaké požadavky jsou kladené na náboženské organizace, které chtějí založit vlastní střední školu, když jsem musela přestat kvůli řevu davu v bazénu (tak říkáme naší hlavní hale). Dost mě to naštvalo (a zkoušejícího taky), ale vzhledem k tomu, že šlo o poměrně jednoduchý povinně volitelný předmět, nijak zvlášť mě to nerozhodilo. Ale ti, co zrovna měli zkoušku třeba z takového extra těžkého Římského práva (čekali jsme předtím na chodbě společně), museli radostí úplně skákat.

Asi tak, jak to předváděly ty děcka dole, když jsem vyšla ze zkušebny (Dal mi za 2!)


Poskakovaly, mávaly tam vlajkama, tleskaly, smály se a to všechno za doprovodu hlasité hudby.
...
To jako vážně?
DIvím se, že po nich někdo z té výšky něco nehodil.
Jasně, děti v tom byly nevinně, přesně to se od nich chtělo.
Ale organizátory by měl někdo polít studenou vodou.
Asi už zapomněli, jaké to je, být vystresovaným vysokoškolským studentem.

(Pokud by to někoho z vás zajímalo, ta akce se konala v pondělí cca od jedné do tří, tedy přesně v době, kdy se koná většina zkoušek.)

Chlapci proti chlapům

18. června 2013 v 20:44 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Víte, poměrně často slýchám to staré, otřepané: "Kam ta mládež spěje."
A to i z vlastních úst.
Odtamtud vlastně nejčastěji.
V poslední době navíc poměrně často slyším nadávat starší generace nad výběrem idolů dnešních puberťáků.

"Dřív se holkám líbili opravdoví chlapi. A teď, podívejte se na to. Vždyť všichni vypadají jako holky! A ty vlasy!"

No, s druhou částí souhlasím. Opravdu mě svrbí ruce, kdykoliv okolo mě projde nějaké štěně s takovýmhle účesem...

(Na fotce jsou One Direction, idoly dívčích srdcí, zdroj ZDE)

...mám neodolatelnou chuť mu ty dokonale uměle rozcuchané vlasy připlácnout zpátky k hlavě, kam patří.
Neznám vtipnější pohled, než když venku fouká vítr, všem lítají vlasy kolem hlavy, ale jim se ten jejich "Podívejte, jak mám rozfoukané vlasy" účes ani nehne.




Ale co se té první části týče...

Dneska jsem si jako kulisu k vaření pustila televizi a na nějaké stanici (netuším, co to bylo, nemám tu kabelovku, takže pro mě nějaké brouzdání stanicemi nemá význam) dávali pořad "Zlaté hity", název vám asi napoví, o čem byl.
A tam byl naprosto perfektní starý videoklip Pavla Vítka. Bylo tam všechno. Rozhalenka, pitomý text o lásce, nabírané rukávy, upnuté kalhoty, nagelované vlasy, zasněný pohled na červenou růži...




A tehdy mě napadlo napsat tenhle článek.

Takže se ještě jednou dámy a slečny zamyslete... Opravdu jste ve svých x-nácti byly o tolik jiné?
Protože já se třeba dobrovolně přiznávám k tomu, že když mi bylo 11, ujížděla jsem na Lunetic.
A to není skupina, která by testosteronem zrovna oplývala...

Ale dobře, půjdeme trošku dál do minulosti...
Některé největší hity a lamači dívčích srdcí:

Stanislav Hložek a Petr Kotvald:

Wham! (Všimněte si make-upu i účesů)

Karel Gott (Je to pro mě Pan Zpěvák, ale každý musí uznat, že alfa samec to zrovna není :-D):

Václav Neckář (býval to takový roztomilý klučík):

A co takoví Backstreet Boys, Jakub Smolík nebo už zmiňovaný Pavel Vítek?
Samozřejmě, dřív tu byly i mnohem mužnější vzory, dnešní doba je má taky.
Ale myslím, že nám nezbývá nic jiného, než nechat puberťačkám jejich metrosexuální modly s plastovými účesy a úsměvy ala Ken, taky jsme měly takové. Přece jenom, většina z nás někdy chtěla být (jejich) Barbie.
A nebojte se, ono je to stejně časem přejde.





(Mluvím tu jenom o popu. Rock, punk a podobně to mají pochopitelně trochu jinak. Ale pravdou je, že co je, bylo už dřív. V různých obměnách a provedeních, ale ve skutečnosti je to prostě jenom pořád dokola ohrávaná písnička...)

Kněz, sob a vtěrka

18. června 2013 v 17:26 | Yominis |  Střípky z mého života
Víte, proč mi budou nee-chan s H. tak chybět, až odjedou za pár měsíců do země věčného ledu?
Protože jenom s málokým se mi tak dobře povídá a vtipkuje.
I když je to na můj účet.

Já: "Ještě jeden předmět a možná budu mít diplom, že jsem specialista na církevní právo. Tretera to prý slíbil."
Nee-chan: "To je dobré. To bych tě pak mohla dát dohromady s nějakým knězem."
Já: "To už jsem na tom tak špatně, že mi budeš dohazovat kněze?"
Nee-chan: "No, on je gay..."
Já (na H.): "To vypadám fakt tak zoufale, že mi chce dohazovat gay kněze?!"
H.: "A on se kvůli tobě vzdá svého náboženského přesvědčení..."
Já: "... a své sexuální orientace..."
H.: "Navíc všichni knězi nejsou gayové."
Nee-chan: "Jo, je tam i pár pedofilů."

Navíc je to moje milovaná sestřička.
A když už jsme se konečně po takové době dostaly k sobě zase tak blízko...
Víte, dřív jsme byly nerozlučné, kam šla nee-chan, tak jsme musela taky. Když jsme si hrály, tak spolu. Ale jsme pár let od sebe a já vždycky šla na všechno pomalu. Byla jsem dítě, když jí začala puberta a ve chvíli, kdy jsem se do ní konečně dostala i já, už z ní zase nee-chan vyrostla. Měly jsme se rády pořád (a moc), ale opravdu jsme si začaly znovu rozumět až před pár lety, v době, kdy jsem začala chodit na VŠ.
Sakra, mně se bude stýskat!




Ale jen počkej, nee-chan. Já se vám tam stejně vždycky jednou za čas nakvartýruju. To aby VÁM nebylo smutno, pochopitelně.
"Dobrý den, jmenuji se vtěrka a budu u vás bydlet..."




A navíc...

Jag vill klappa renar!

(Schválně kolik z vás to vyluští)

Strop z mraků

16. června 2013 v 15:14 | Yominis |  Ostatní
Naprosto dokonalé.
Mraky v pokoji.
Nevím, jestli jsem jenom hodně unavená, ale nutně potřebuju mít v ložnici alespoň jeden mrak.
Nějaký hezký, bouřkový...


I s návodem jsem ho našla tady:

DIY CLOUD

Není to úžasný nápad?
Mít mrak v pokoji.
Ach jo. Do háje s tebou, zkouškové...

Star Wars - Kinder vajíčko

13. června 2013 v 17:25 | Yominis |  Ostatní
Dneska jsme měli návštěvu, takže jsem se sebrala a vydala se do cukrárny pro nějaké ty zákusky.
Už jsem měla zaplaceno a odcházela a v tom jsem uviděla plato plné Kinder vajíček, která slibovala, že mají uvnitř postavičky ze Star Wars.
Já tuhle sladkou pitomost neměla už ani nepamatuju!
No, jak tak počítám, už víc než 10 let.
Neodolala jsem.


A uvnitř...


Asi jsem se zamilovala. Vidíte ta obrovská ušiska? Ta věc je tak strašně pitomá, že asi nutně potřebuju další.
Zítra se tam vracím.
Chci ještě Darth Vadera, Yodu nebo aspoň klonového vojáka...

PS: Kam zmizel starý dobrý zmuchlaný obal, ve kterém to prodávali dřív? A proč je teď ta plastová nádobka uvnitř tak snadno otvíratelná a dokonce má pant, aby šlo to víčko dobře odklopit? Stačí dobře zmáčknout a hotovo. Pche. Půlka legrace je pryč!

Rodinná oslava

12. června 2013 v 18:09 | Yominis |  Střípky z mého života
Tenhle víkend jsme slavili mamky narozeniny.
Výjimečně se na nás usmálo štěstí a venku bylo krásně, svítilo slunce a bylo teplo.
Grilování tedy byla jasná volba.
Protože je nás ale jako psů (a to ještě několik smeček), věděli jsme, že maso rozhodně nebude stačit.
Jeden by nevěřil, jaké zázraky se dají vytvořit jenom s listovým těstem...


Tyčinky se slaninou byly jasná výhra u většiny rodiny (Jenom zatočíte dohromady proužek slaniny s proužkem listového těsta). Hned za nimi pak sklidili největší ovace šneci. Někteří byli s cikánskou omáčkou a sýrem, další pak s nivou a šunkou. Část jsme nechali bez šunky kvůli mojí vegetariánské nee-chan.
Sakra, to byla dobrota!



Chtěla jsem se u toho vyfotit, tak jsem podala mobil nee-chan.
A nebyla bych to já, kdyby se něco nepokazilo.
Hned první sousto jsem vdechla.

Jup, to jsem typická já.



Samotného grilování se zhostil taťka. Všechno maso sám naložil, připravil náš mini-gril (a nadával při tom na ztrátu kleští na obracení), griloval... a nechal nás ostatní, abychom skoro všechno snědli.
Těžký život máš, tatínku...

Celé odpoledne a večer jsem se perfektně bavila.
Hráli jsme Dixit a Activity, smáli jsme se...

A vzhledem k tomu, kolik se sešlo příbuzenstva, mi bylo jasné, že tak či onak nakonec přijde řada během drbání i na mě.

A: "Tady na chirurgii je jeden strašně krásnej doktor. Z Plzně, teď si tam někde opravuje barák..."
Mamka (s ďábelským výrazem v očích ukazuje na mě): "Počkej, až bude mít směnu, a zlom jí něco!"

Navíc mě pobavila babička. Přišla až v druhé půlce oslavy, protože odpoledne měli s dědou ještě jednu akci jinde. A přišla s mamky halenkou na sobě. Některé chování se evidentně dědí z generace na generaci. Zvlášť to, co se týče oblečení...

Babi: "No, tu halenku měla (moje mamka) složenou v tašce nahoře. Tak jsem ji vyndala na ramínko. No a pak jsem si ji úplnou náhodou zkusila na sebe. A pak jsem ji dala k sobě do skříně... No a dneska jsem hledala něco na sebe a zase jsem si ji jen tak náhodou zkusila..."

Jo, babi. Tohle jsem už s pár věcma od nee-chan taky udělala... Ale budeme tomu obě říkat 'půjčení', ano?




V průběhu oslavy jsem chtěla udělat nějakou hezkou fotku s nějakou z babičky koček.
Perfektní.

Fotka č. 1: Všimněte si prosím mého výrazu a pozice tlapek na mé ruce.
Vtěřinu před cvaknutím foťáku totiž chtěli přimět kočku, aby se podívala do objektivu. A použili nejjednodušší variantu: "Čičíí!!" Načež Zrzek z toho pochopila, že se jí chystají dát jídlo, a tak se rozhodla za nimi rozběhnout. A to, že ji držím v náručí, jí poměrně překáželo. Není nic, co by pár ostrých drápků nespravilo...

Fotka č. 2: Když jsem si uvědomila, jakým stylem nebohou Hyenu (Já vím, hrozné jméno, měli jste ale vidět, jak vypadala jako kotě!) držím, rozhodla jsem se tomu aspoň přizpůsobit výraz. Když už, tak pořádně, ne? Pohleďte tedy na maniakálního vraha koček... Jenom Hyena by se nemusela tvářit tak znuděně.

Fotka č. 3: Konečně aspoň jedna relativně normální...

Nu, oslava se mamce prostě opravdu povedla!


Jsem alergická na alergii

12. června 2013 v 14:55 | Yominis |  Střípky z mého života
Poslední dny byly strašné.
Už dlouho se mi nestalo, že by mě pyl takhle skolil. Jeden by čekal, že všechen odplavily povodně, ale chyba lávky. Mám pocit, že se všechny kytky v okolí proti mně spikly a rozprašují to žluté svinstvo všude, kde to jde.
Takže vypadám jako králík s myxomatózou, bolí a pálí mě oči, teče mi z nosu, bolí mě uši a od toho všeho mám úplně tupou hlavu a tepe mi ve spáncích.
Perfektní, když je člověk uprostřed zkouškového. Dokonce jsem kvůli tomu odložila jednu zkoušku.
Naštěstí pro mě jdu zítra k doktorovi pro nové prášky. Tyhle prostě nezabírají.
Předvčerejší večer jsem tedy strávila se studeným obkladem na očích.
Uznávám, asi jsem si to zavinila i sama, pár dní jsem byla bez prášků (zapomněla jsem je přivézt do Prahy) a pak jsem byla venku na mamky oslavě (článek bude co nevidět).
I tak...

Tik-Tak duch

6. června 2013 v 13:58 | Yominis |  Střípky z mého života
Včera jsem úspěšně složila další zkoušku!
A můj mozek se to rozhodl oslavit po svém...

A aby toho nebylo málo, kolem druhé hodiny v noci jsem uslyšela takové divné tikání. Nejdřív jsem si myslela, že to jsou hodiny, ale žádné na bytě nemám.
Navíc to tikání bylo takové divně pravidelně nepravidelné. Dlouhé úseky pomalého tikání se střídaly s kratšími úseky rychlého.
Byla jsem hrozně zmatená.
Odkud proboha to tikání jde?
Chtěla jsem zkoušet zas usnout,ale ve chvíli, kdy jsem ho slyšet začala, nešlo přestat. Tak jsem vstala a začala chodit po bytě a hledat původce.
Nic.
Přemýšlela jsem, jestli se mi třeba nepřehřívá nabíječka od notebooku. Jestli neběží minutka na horkuvzdušné troubě. Jestli se mi nechystá vybuchnout televize. Jestli neběží pračka v prádelně. Nic. Všechno bez úspěchu.
A byla jsem na bytě sama.
Jako tradičně se mi rozběhla fantasie naplno a já měla před očima jednoho z těch strašně děsivých klaunů, jak se mi plíží za zády a v žaludku mu tikají hodinky člověka, kterého před chvílí sežral...
Během chvíle jsem byla asi ve stejném stavu jako Captain Hook:

Když už jsem byla opravdu vynervovaná, napadlo mě, že by ten zvuk třeba mohl pocházet zvenku.
Tak jsem otevřela okno...
Semafor.
Zatracený semafor.
Jak je možné, že za tu dobu, co tu bydlím, jsem ho až doteď ani jednou neslyšela?
A musím s tím začínat zrovna uprostřed noci?

Právnické potápění

4. června 2013 v 20:52 | Yominis |  Střípky z mého života
Přestože povodeň a s ní spojené těžkosti opravdu nikomu nepřeju, pro mě má ta spousta špinavé pražské vody přece jenom jednu výhodu.
Povedlo se jí totiž dostat až do sklepů mojí milované alma mater.
Takže už od pondělí je právnická fakulta uzavřená, zkoušky se nekonají a mně tak přibylo dalších pár dní na učení k dobru.
A to se u předmětu jako je trestní právo opravdu hodí.




Jinak se mě voda ani moc nedotkla.
Cestou do Prahy jsme sice chvilku jeli vlakem přes vodu, na koleje se ale dostalo jenom pár centimetrů a to naštěstí v pokračování v jízdě nebránilo. Ta spoušt, co jsme ale viděli všude okolo, stála za to. Berounka se proměnila v Berounu a rozhodně to nevypadalo pěkně. Opravdu mi těch lidí je líto.

Po příjezdu do Prahy a zkontrolování facebooku jsem navíc byla opravdu ráda, že jsem se odstěhovala z koleje.
Celý včerejšek totiž její obyvatelé čekali, jestli bude nebo nebude probíhat evakuace. Kus magistrály zatopený, netekla teplá voda, stavěly se protipovodňové zábrany. Naštěstí se ale voda zasekla kousek od koleje (je na vyvýšeném místě), teď už se můžou i v klidu sprchovat.
Několik fotek z facebookových stránek koleje:
Kachna na zatopené magistrále

Tohle taky bývala silnice...

A co jsem během téhle pohromy dělala já?
Byla jsem zalezlá jako myš v díře a učila se. FSV, kde zítra dělám zkoušku, totiž jako na potvoru pořád funguje. Takže zase trávím hodiny nad výpisky.
Překvapivě.
Jako bych poslední týdny dělal něco jiného.
(Vlasy mi během toho dne zmokly asi 3x, musela jsem se učit, všude zprávy o povodni... Neměla jsem úplně nejlepší náladu.)

Brýlatá bez brýlí

3. června 2013 v 0:00 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Jsem ráda, že se v minulém článku tolik lidí postavilo na obranu za moji trochu bláznivější stránku osobnosti.
Chtěla bych vám za to poděkovat.



Zdá se ale, že ve svojí snaze vysvětlit jsem se asi špatně vyjádřila.
Není to tak, že na blogu ukazuji fotky s plyšáky a záložky s gumídky, jenom abych je v příští chvíli strčila do šuplíku a tvářila se, že je nemám.
To ani náhodou. Sakra, já s plyšáky spím.

Jde spíš o styl vyjadřování i myšlení obecně. Na blogu odprosťuju hlavu od všech těžkých myšlenek, filozofování nad vážnými tématy i od zodpovědnosti a dospělosti.
Jsou chvíle, kdy můžete blbnout, a chvíle, kdy se musíte chovat dospěle (Na zkoušku není dobré nosit si index polepený samolepkymi Hello Kitty a šéf v práci by asi pozvedl obočí nad vaším vyzváněním, pokud by to byla úvodní znělka z Rychlé Roty)
Dospívání je právě o tom uvědomit si, kdy si smíte dovolit co. A bohužel se vám postupně omezují příležitosti pro blbnutí a narůstají ty pro dospěláctví.
Pro mě je tedy blog takovým rájem bláznovství. Všem starostem se směju, natruc si během psaní článků pouštím písničky z disneyovek a vůbec dělám všechno, co jsem dělávala dřív a nemusela/nechtěla se ohlížet na okolní svět.
Jak psala k minulému článku monbella - "Mě se to líbí. Mít takovej přepínaček a nebýt stále stejná". Pod to bych se podepsala. Mně se totiž ty moje růžové blogové brýle líbí.
Proto taky na blog pořád píšu.
Jenom jsem prostě v normálním životě už klidnější.




...
...

I když uznávám, že i tam mi to občas ujede.
Dneska jsem před odjezdem do Prahy vyklízela šneky a když jsem je přenášela zpátky do vyčištěného terárka, tak jsem si se dvěma z nich povídala. No, povídala...

"Podívej se na Ádu, to je ale krásný cvalík. Vidíš, od něho by ses měl učit. Ty jsi teď takový hubeňour... Nu, koukni se na něj! Vidíš, jak je krásně tlustý? To je teď tvůj nový vzor, tak se snaž!"

V tu chvíli se na mě z obýváku podívala nee-chan a zavrtěla hlavou:

"Třeba tohle jsem tehdy myslela. Takhle se nikdy nevdáš..."

A mě v to chvíli nenapadlo nic jiného, než:

"I ty, Brute?"




Tolik ke zlepšení dojmu. Naštěstí pro mě se do vdávání moc nehrnu...





Začínám se bát

2. června 2013 v 15:45 | Yominis |  Střípky z mého života
Už nějakou dobu jsem bez přítele. Což se přežít s klidem dá, ale čím dál tím podezřívavější pohledy rodiny mě poměrně znervózňují.
Dneska mi mamka předčítala úryvky z nějaké červené knihovny, co zrovna četla.
Bylo to o ženě, kterou se snažily její sestry a matka "udat" ještě před začátkem nového roku. Některé pasáže byly vtipně děsivé.
Tím spíš, když jsem z legrace prohlásila: "Jsem ráda, že tohle se mi ještě neděje."
Načež mamka s klidem prohlásila: "Nu, taky ti ještě není třicet."
"Takže mám ještě sedm let čas, než vypukne peklo?" zeptala jsem se ještě se smíchem.
"No, uvidíš. Jen počkej až dokončíš školu..." Ten ďábelský výraz v jejím obličeji se mi ani trochu nelíbil.
"Takže se mi sedm let smrsklo jenom do jednoho roku?!" Ne, ten výraz, co mamka měla, se mi vážně vůbec nelíbil.
Dobře, rezignuju...
"... hlavně mi nedohazuj žádné rozvedené se závazky a nekupuj červené kovbojské boty..."




No, jestli tuhle školu nedám, tak mi asi nezbyde nic jiného, než se dobře vdát!





-----

PS: Ne, ve skutečnosti mám úžasné rodiče, kteří by mě nikdy do ničeho nenutili. To jenom sestra se mě snažila využívat k navázání příbuzenských svazků se svými kamarády... Viď, nee-chan?

Tentokrát bez brýlí

1. června 2013 v 13:27 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Dneska, chviličku po zveřejnění předchozího článku, za mnou přišla nee-chan a řekla pár věcí, které mě poněkud překvapily.
Prý jsem nevyzrálá a měla bych si uvědomit, že jsou věci, které od určitého věku nejen, že už nejsou vtipné nebo roztomilé, ale dokonce jsou přímo nevhodné.
To mi musela vysvětlit.
Jasně, dřív bývaly doby, kdy jsem byla bláznivá, vysmátá střela, co si chvílemi hrála na tragickou hrdinku a chvíli na kreslenou postavičku z anime a celou dobu se snažila přesvědčit všechny v okolí o svojí jedinečnosti a originalitě.
Tomu období se obecně říká puberta a prošli/projdeme/procházíme si tím v různých podobách všichni.
Zatímco někteří odmlouvají rodičům, opíjejí se, nechávají se tetovat nebo poslouchají alternativní hudbu, já utíkala zpátky do dětství, dívala se na kreslené seriály a sbírala Hello Kitty.
Jsem přesvědčená, že tuhle etapu života už mám za sebou.
Proto mě její prohlášení tak zarazilo.
Kdy jsem se v poslední době chovala dětinsky?
Po chvíli přemýšlení, kdy jsme nee-chan ani já nemohly přijít na žádný konkrétní příklad ze skutečného života, nám to došlo.
Nikdy tu nešlo o to, jak se chovám normálně.
Nee-chan si ten obrázek na mě utvořila na základě mých článků tady na blogu.
Prostě se jí smíchalo moje skutečné já s tím internetovým.
A to je špatně.

Každý v tomhle kybernetickém světě nosíme nějaké masky.
Někdo větší, jiný menší.
Ta moje je docela malá. Možná to ani není maska. Jenom takové hezké růžové brýle se třpytivými kamínky nalepenými kolem dokola. Jenomže i to stačí. V tom mém malém blogovém světě nechávám vyblbnout dětskou stránku mojí duše se vší tou její posedlostí roztomilostí, kreslenými seriály, bláznovstvím a rozjařeností. Tedy věcmi, které v mém běžném životě už nemají tak moc místo.
Každý se mění.
Když jsem tenhle blog začínala, bylo mi 18, pomalu mi končila puberta a já byla rozjařená ze začátku nové etapy - vysoké školy. Teď už jsem někde trošku jinde.
Jasně, pořád mám problém se zodpovědností a nervozitou a když mám náladu a chuť, pustím si nějakou veselou blbost. Ale dospěla jsem. A zklidnila se.

Jenomže... Jak to jenom popsat?

Znáte ten pocit, kdy máte třídní sraz s lidmi z vaší bývalé školy a vy, i když už jste se změnili, automaticky najedete do starých známých kolejí a nevědomky se začnete chovat tak, jak jste to dělali, když jste ještě byli jedna třída? Prostě už jenom to, že vidíte ty tváře, slyšíte jejich hlasy a vzpomínáte na staré dobré časy, vás posune zase o trochu zpátky.
Tak přesně to se mi stává pokaždé, když zapnu blog.
Je pro mě takovým spojením s mým dřívějším bláznivým já. Dokáže ve mně znovu tu bláznivost probudit. Na blogu se mi nechce filozofovat o morálce nebo základních hodnotách lidstva (i když na tohle téma velice ráda debatuji), rozčilovat se nad politikou (což mi jde snad ještě lépe) nebo psát úvahy o náboženství.
Ne, já tu chci psát o Gumídcích, o svých nočních můrách, o tom, jak strašně vtipně jsem spadla na pusu tentokrát. Jen legraci. Nic vážného. Vážnost patří do normálního života, ale tady fungují moje růžové brýle.
Pokud teď máte pocit, že vám tu vlastně celou dobu lžu a předstírám, že jsme někdo jiný, než jsem, pak vás můžu uklidnit. Pořád to jsem já, jen velká část těch střelených myšlenek a dětinskosti je prostě schovaná hluboko ve mně.
A blog je dokáže probudit.

Problém je, že tenhle blog čte moje rodina i velká část mých přátel. U těch, se kterými jsem se přes internet seznámila, mám dokonce tendence se tak chovat i při osobním setkání.

Jak je jenom přesvědčit o tom, že už jsem ve skutečnosti někde trošku jinde?

Můžu ještě?

1. června 2013 v 10:35 | Yominis |  Střípky z mého života
Je Den dětí.
Mám oslavovat, že už jsem dospělá, nebo truchlit, že už nemůžu blbnout jako dítě?
Tady je řešení!

Kašlu na vás, svíčky na dortu! I na tebe, občanko!
Dneska se budu učit celý den obklopená plyšáky a pouštět si k tomu písničky z pohádek!
...
...
Sakra, to je ale smutný.



Už pomalu začínám být jako ti 50-letí chlápci na diskotékách, co se s nagelovanými vlasy a rozhalenkou snaží přesvědčit sama sebe, že na to, aby sbalili patnáctku ještě pořád mají...

Ach jo, teď jsem ještě smutnější.
Je čas pustit si povzbuzující písničku od jedné z mých hrdinek!


... já se asi nepoučím, co?