Říjen 2013

Liebster Blog Award

30. října 2013 v 22:36 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Liebster Blog Award je blogový projekt založený na principu 'řetězáku'. Už strašně dlouho jsem nic podobného nedělala, ale když mě Pet!nka nominovala, neodolala jsem. Otázky jsou zajímavé a mně navíc chybí nápady na články (a vzhledem k tomu, že většina z nich je tvořená mými trapasy, radši bych zůstala bez námětu, děkuji mockrát), takže pozvání přišlo v ideální čas.
A k projektu samotnému... "Bloger, který je nominovaný, odpoví popravdě na 10 jemu položených otázek a zároveň vymyslí 10 svých vlastních. Určí také, kdo z jeho oblíbených blogerů na ně bude odpovídat. Oněch 5 zvolených šťastlivců pak na otázky odpoví, vymyslí své a nominuje další následovatele. A tak to jde dál a dál a dál." (Tenhle popis jsem ukradla z Pet!nky blogu)

A tady jsou otázky, které jsem dostala:

- Zbytek v Celém článku -

Lidská blbost je nekonečná

29. října 2013 v 15:30 | Yominis |  Střípky z mého života
Jsem idiot.
Ne, vážně.
Na blogu jedné z členek Morning Musume byla fotka, kdy rukou udělala gesto, které viděla v televizi.

Vypadalo to docela jednoduše, tak jsem to z legrace zkusila.
A ONO - TO - NEŠLO.
Grrr...
Toho bohdá nebude, abych se vzdala bez boje!
Poctivě jsem tedy poslední půl hodinu trénovala a zkoušela ty prsty nastavit do správné polohy...
A teď mě bolí s nimi vůbec pohnout.
Myslím, že jsem si něco v té ruce natáhla.
Doufám, že se mi to povede brzy zase rozhýbat.
Au.






PS: Pokud to někdo z vás neví, tak Morning Musume je japonská popová skupina, kterou poslouchám a která patří do kategorie "Please don't judge me"

Zákeřná tramvaj a bloudění

29. října 2013 v 11:49 | Yominis |  Střípky z mého života
Ach jo.
Víte, alespoň jednou, jednou jsem chtěla dojet na fakultu s dostatečným předstihem, abych mohla v klidu dojít do třídy, vybrat si místo, vyrovnat si věci na lavici... Prostě jsem si říkala, že malá změna by mohla být hezká.
Zapomněla jsem, že tady se jedná o mě.




Vstávala jsem dřív, rychle se upravila a nasnídala a s pocitem hraničícím s euforií (20 minut k dobru!) jsem vyrazila na tramvaj. Všechno bylo dobré až do poslední zastávky před mým plánovaným přestupem, kde jsme x minut čekali, než se otevřely dveře a z nich se ozvalo:

"Prosím vystupte si, před námi je nehoda, bude trvat, než to odstraní."

Tak fajn.




Ještě pořád jsem ale neztrácela optimismus. Co je 10 minut zpoždění, vždyť jsem vyrazila tak krásně brzo!
Na další zastávku jsem tedy spolu s ostatními došla pěšky. A helemese! Štěstí! Přímo v tu chvíli přijížděla tramvaj, kterou jsem se poslední měsíc dopravovala do školy. Nadšeně jsem tedy naskočila a uvelebila se na sedadle vzadu.

"Příští stanice: Chotkovy sady."

Cože?!
Ne!
Tahle tramvaj přece má jezdit přes Čechův most!
Ano, jak jsem později zjistila, došlo opět ke změně trasy.
Jak řekl J.:

"No jo, říká se, že Praha je nebezpečné město pro mladé slečny. Na někoho si dělají zálusk úchyláci, na někoho tramvaje se změnou trasy..."

Potupně jsem tedy vylezla na další zastávce a vydala se na protější nástupiště.
Nakonec jsem do školy doběhla úplně těsně, dvě minuty před začátkem hodiny.
Super, jenom blbé, že jsme až ve 4. patře.
Ať žijí ranní rozcvičky.
Když jsem nakonec bez dechu doběhla nahoru, přivítala mě prázdná chodba a zamčená učebna. S nalepeným lístkem, že výuka se přesouvá do prvního patra.
Jako vážně?




Ve chvíli, kdy už jsem se chystala na další schodový běh, dorazil k mému překvapení učitel.
Chvíli se zmateně rozhlížel, než došel ke dveřím.

"Sakra, oni tu ceduli z minulého týdne nesundali."

Byla jsem tedy vpuštěna do učebny, zatímco učitel si dal procházku do 1. patra pro zbytek mých spolužáků.
Přežila jsem!




Tím ovšem můj den ještě zdaleka neskončil. Potřebovala jsem totiž zajít pro index do sekretariátu katedry správního práva.
Jo, jenomže kde to zase je?
Nakonec se mi ho podařilo najít. Neptejte se mě jak, procházela jsem nějakou chodbou mezi kabinety vyučujících, když jsem otevřenými dveřmi zaslechla hlas sekretářky.
Tak jsem zaklepala a vešla.
Přivítaly mě nevěřící a dost podezřívavé pohledy sekretářky a jednoho z vyučujících, který u ní zrovna pil kafe.
Vypadalo to, že jsem někde, kde bych neměla být.

"Ehm... Je tady sekretariát správního práva?"

Chvíli jsem přemýšlela, jestli jsem se třeba neocitla v některém z kabinetů, nebo je vyrušila při nějaké významné diskuzi na téma masových sebevražd studentů před státnicí.

"Ano, ale kudy jste sem přišla? Tím směrem je kuchyně..."

Jak se ukázalo, nějakým způsobem jsem prošla skrz katederní kuchyňku (při zpětném ohlédnutí si vybavuji, že jsem šla okolo lednice a umyvadla), která bývá obvykle zamčená, ale tentokrát ji podle všeho jeden z vyučujících zapomněl zavřít.
Přísahám, Právnická fakulta se občas chová jako Bradavice...


----

PS: Vím, že to teď vypadá, jako že je dotyčná sekretářka protivná baba, ale vůbec to tak není (narozdíl od některých jejích kolegyň, které tu definici naplňují beze zbytku). Paní Preclíková naopak patří mezi jedny z nejmilejších a nejochotnějších sekretářek na fakultě. I teď se nakonec začala smát s tím, že příště tam na mě můžou zaútočit špinavé talíře a hrníčky, dala mi index a popřála mi hezký den. Jak říkám, fajn paní.

Růžička a bento 23.10.2013

23. října 2013 v 16:48 | Yominis |  Bento & další jídlo
Dneska jsem měla naplánovaný sraz s J. nad čokočínem a to hned po škole.
Evidentně ale kletba ještě pořád funguje.
Čekala jsem na něj 20 minut... Jenom abych zjistila, že i on čekal na mě.



Byli jsme ve stejné budově, na stejném patře a jenom pár metrů od sebe, ale ani jeden z nás to netušil. A já už měla radost, že poprvé od té doby, co se známe, jsem přišla jako první...



Ale moc jsem si to užila. Popovídali jsme si, zasmáli se...
Moc hezky strávené odpoledne.
A víte co?
Dostala jsem kytičku!




---------
Nu a protože jsme měli sraz hned v poledne, bylo jasné, že klasický oběd stíhat nebudu. A co další bento!
Tentokrát ne úplně zdravé nebo dietní, ale ta slanina vypadala tak dobře...


Horní box:

mrkev
kolečka okurky
pórek s mrkví a zázvorem se sojovou omáčkou
skládaná omeleta z jednoho vajíčka s jarní cibulkou (já vím, že se opakuju)

Dolní box:

nesolená rýže
na kostičky nakrájená opečená slanina






PS: Blog mi zase bláznil, proto jsme mohli vidět asi 4 varianty tohohle článku. Původně měly být dva, pak jsem to ale vzdala a dala je dohromady. Nervy mám jen jedny...

Bento 21.10.2013

21. října 2013 v 16:49 | Yominis |  Bento & další jídlo
Tohle už tu opravdu dlouho nebylo!
Ano, konečně jsem si zase začala dělat bento.
Uvidíme, jak dlouho mi to vydrží.
Vzhledem k tomu, jak mám postavený rozvrh, bych ale řekla, že by i mohlo. A taky si tak budu moct trochu hlídat co a kolik toho jím. Během posledního měsíce jsem si totiž kompletně rozhodila denní režim, jídlo jednou nebo dvakrát denně nebylo výjimkou. A když už, tak pořádně, že. Takže jsem do sebe cpala smetanové omáčky, smažená jídla...
Myslím, že moje tělo tuhle změnu docela ocení.


Horní box:

ruličky šunky s gervais
červená paprika
vařený květák
skládaná omeleta z jednoho vajíčka a jarní cibulky
zbytek pórku se sladkou sojovou omáčkou

Dolní box:

nesolená rýže pokapaná sladkou sojovkou


Ano, měla jsem neuvěřitelnou chuť na sladkou sojovku. Nešlo odolat.

Seznam zhlédnutých disneyovek

19. října 2013 v 11:23 | Yominis |  Pohádky
Kdo už někdy můj blog navštívil, tak asi ví, že takové ty staré kreslené příběhy od Disney patří mezi moje oblíbené pohádky.
Vtipní hrdinové, známé příběhy, hezká kresba a chytlavé písničky.
Prostě ideální svět, kde dobro vždycky zvítězí, zlo je potrestáno a ještě si spolu všichni zazpívají.




Zdaleka jsem ještě neviděla všechny. Přesto si troufám tvrdit, že už jsem jich zhlédla docela slušnou sbírku. Drtivou většinu v angličtině, protože říkejte si co chcete, originál je většinou lepší než překlad. Rozhodla jsem se tedy udělat seznam, aby se mi to nemíchalo a věděla jsem, co jsem už viděla a co ne...
Vynechala jsem ale cokoliv od Pixaru. Přijde mi, že i když je tam Disney, mají ty filmy úplně jiný styl. Nejen grafiky, ale i příběhově.

Seznam najdete po kliknutí na Celý článek!

Problémy a nešvary zimní obuvi

9. října 2013 v 16:45 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Už mě to opravdu přestává bavit.
Už celé roky se potýkám s problémy se zimní obuví. Mám pocit, že čeští prodejci obuvi a jejich dodavatelé nikdy nebyli v zimě venku. A to především v Praze.
Jinak si totiž nedokážu vysvětlit, co nám nabízí ve svých letácích a na pultech.
V tomhle článku jsem se rozhodla shrnout moje rozhořčení nad základními nedostatky, které vidím, kdykoliv vstoupím do nějaké prodejny s obuví.

Pozn.: Moje finanční možnosti nejsou neomezené, zaměřila jsem se tedy především na řetězce, kde nakupuji (a se mnou většina ostatních): Deichmann, Baťa, Reno, CCC

Semiš

Každý, kdo už někdy něco podobného jako semiš měl, ví, jak špatně se o něj pečuje. Pár kapek vody mu po impregnaci neublíží. Ale jít v zimě pražskou břečkou, kdy jste pomalu po kotníky v rozbředlém sněhu smíchaném s blátem, solí a bůhvíčím ještě... Impregnace neimpregnace, po pár takových procházkách můžou jít boty maximálně tak do koše. Jejich výdrž se dá dost prodloužit, ale všechno záleží na kvalitě (která není v řetězcích úplně na výši, co si budeme povídat) a péči, kterou jim věnujete (a ta musí být značná). Navíc se ošoupává, po impregnaci mění barvu a je na něm vidět každé pohlazení proti srsti. Pro mě jednoznačně jeden z nejnevhodnějších materiálů na podzim a zimu.
A hádejte co? Drtivá většina bot, které jsou zcela evidentně určené právě pro tohle období, je vyrobená právě z něj.
CCC (zdroj)


Předem ošoupané špičky

Další zlo. Vídám to jak u semišových, tak i 'umělohmotných' bot. Už na policích v obchodě jsou špičky jinak matných bot hezky vybroušené do hladka a krásně se lesknou. Asi aby si zákazník nemohl pak stěžovat, že se mu moc rychle okopaly špičky. Nemůžu si pomoct, ale já mám v hlavě zafixováno, že ošoupaná špička=stará bota. Nechce se mi kupovat něco, co na mě tohle křičí, ještě než jsem si to vůbec vzala poprvé na sebe.
Deichmann (leták)


Podpatky

Jasně, podpatky vypadají dobře, dělají hezkou nohu, pro někoho je to jediná možná obuv k sukni...
Zkoušeli jste někdy chodit na podpatních po namrzlých pražských kostkách? I v autoškole vás učí, že kostky jsou nejkluzčí materiál, kde se na mokru nebo námraze nejsnáz dostanete do smyku. U bot to není výjimka. Celé centrum Prahy je plné různě rozkývaných, nepravidelných kostek s velkými mezerami, kde i v nejlepších podmínkách hrozí vyvrknutí kotníku. Natož v zimě. O tom, jak "skvěle" vypadají podpatky, když dotyčné podkluzují nohy a vrávorá, aby udržela rovnováhu, ani nemluvím.
A přesto je většina kozaček opatřená vysokými, v lepším případě přímo jehlovými, podpatky. Pro krásu se musí trpět, že?
Deichmann (zdroj)


Papírová a hladká podrážka

Zimní boty. Zimní od slova zima. To, že dáte kozačce na horní lem ozdobný kožíšek, její nositelce moc nepomůže, když podrážku necháte úplně papírovou, takže cítí každou mizernou kostku, po které jde. Ještě lepší, když je dotyčná bota zespoda úplně hladká. Nikdo neříká, že musí být zrovna podrážka jako pneumatika od traktoru, ale nějaký vzorek by bota mít měla. Bez vzorku a s podpatkem, to už je věru zabijácká kombinace jen pro odvážné.
Deichmann (zdroj)

Nesmyslné ozdoby

Uznávám, že tohle můj osobní problém. Nikdy jsem neuznávala a neuznávám dnešní módu výstředních ozdob, cvoků, obřích zipů a podobně. Bohužel je to teď ale skoro na každé botě (a oblečení). K džínám je to dobré a když člověk ví, jak takové věci nosit, může to vypadat přímo skvěle. Já ale nosím společenské kalhoty a pouzdrové šaty. Najít jednoduché zimní boty bez ozdob, které by šly i k sukni, je prakticky nemožné.
Deichmann (zdroj)


Ach jo. Opravdu chci tak moc, když žádám cenové dostupné jednoduché hladké boty se stabilním (tedy malým a širokým) podpatkem, které nebudou předem ošoupané a které vydrží, když se v nich jednou projdu ulicemi?
Vždycky mi trvá strašně dlouho, než najdu nějaké ucházející... Jsem ráda, že letos se mi to povedlo (TADY). Doufám tedy, že mi zase vydrží pár let, ať se ještě nějakou dobu nemusím nervovat dalším hledáním pokladu mezi odpadem.



PS: Tohle všechno je jenom můj názor. Pokud si myslíte, že se mýlím, vymlouvat vám to nebudu. Za tímhle článkem si ale stojím.

Nakupování a moje úlovky

8. října 2013 v 19:16 | Yominis |  Střípky z mého života
Miluju nákupy.
V tom se moje přišlušnost k 'něžnému' (haha, viděli jste mě někdy naštvanou?) pohlaví nezapře.
A když jdeme nakupovat jako rodina, je to vždycky lepší.
I když si každý z nás umí vybrat oblečení dobře sám, jsou tu jisté výhody, které rodinné nakupování má.
Máme totiž dobře propracovaný systém.

Mamka má skvělé oko na to, co mi bude slušet. Sama bych si té věci nevšimla, nebo bych přímo řekla ne, ale ve chvíli, kdy mi ji do kabinky přinese mamka, vím, že má cenu si ji zkusit. Občas jsem tak objevila hotové poklady.
Taťka má zase skvělý vkus co se mamky oblečení týče. Některé šaty, které si mamka na jeho radu koupila, považuju za absolutní vrchol jejího šatníku. A to i když bych se jich na ramínku zděsila.
Co se týče, tak já jsem spíš takový ten "další poradní hlas", který je potřeba, když si naši nejsou s něčím jistí. Jsem totiž ten typ, co musí oblečení vidět na člověku, než si udělá názor.

Hlavní výhodou ale je, že všechno oblečení musí projít skrz víc filtrů. Je tak menší šance, že si koupím něco, co mi pak bude ležet ve skříni a nikdy si to už na sebe nevezmu.
Jako jisté šaty, které jsem v záchvatu čehosi koupila a od té doby jsem je měla na sobě jednou a to jen před zrcadlem, abych si připomněla, proč je nenosím.
Svádím to na krátkodobou nepříčetnost způsobenou něčím v klimatizaci toho obchodu. Jinak si to neumím vysvětlit.

A poslední úlovky?

Dvoje boty (moje milované kozačky se po několikaletém celozimním nošení už rozpadají), kabátek, šaty, svetr a kabelka.


Ten svetr vybrala mamka. Miluju ho. Nic tak pohodlného jsem na sobě už dlouho neměla. A konečně, konečně jsem našla boty, které jsou nízké, teplé, hodí se i k sukni a kromě předem ošoupané špičky, která ale naštěstí není skoro vidět, nemají žádné zlo dnešních zimních bot (o tom napíšu v nejbližší době článek)



Kabátek. Narozdíl od mého původního se nechová jako houba, takže jsem během deště v suchu. Je černý, to jenom foťák bláznil.



Pouzdrovky. Ne, těch nikdy není dost. Tyhle jsou elastické a hrozně pohodlné. Vidíte ty kozačky? Je vtipné, že jsme na ně narazili úplnou náhodou. Mamka si zkoušela nějakou semišovou botu a když si chtěla zkusit i druhou, nemohla si vzpomenout, kde k té první přišla. Omylem sáhla do jiné krabice a tamy byly tyhle. Nakonec jsme se rozhodly, že si je koupíme jak mamka, tak já. Až pak si taťka všiml, že kromě barvy jsou úplně stejné jako moje poslední, milované kozačky. Už jsem ani nedoufala, že podobně najdu.



PS: Ty fotky jsou focené ve spěchu (chtěla jsem se co nejdřív pochlubit nee-chan ve Švédsku) a samospouští. Tak přimhuřte oči nad kvalitou a mými výrazy.
PPS: Bylo to těsně potom, co jsem byla na odběru krve, proto ta náplast na ruce.

MHD trable

8. října 2013 v 16:23 | Yominis |  Střípky z mého života
Jsem extrémně nepřesný člověk. Každý, kdo mě aspoň trochu zná, vám to potvrdí.
Můžu se připravovat klidně hodinu a půl, nechat si 20 minut rezervu a stejně se mi podaří dorazit na schůzku pozdě. Zapomenu klíče, nemůžu najít mobil, nasednu do špatné tramvaje,... Občas všechno naráz.
Můj dosavadní rekord je víc než hodina zpoždění. (Fakt se omlouvám, Altaire!)




Nicméně díky tomu už mám za sebou notnou dávku dobíhání, přemlouvání řidičů MHD a brždění dopravy.
Jednou jsem dokonce otvírala zavírající se dveře v metru tak, že jsem tam nejdřív strčila hlavu a až následně se je snažila otevřít rukama.
Dodnes nevím, jestli se mi to povedlo vlastní silou nebo jsem způsobila takový šok řidiči, že je radši otevřel sám, než aby riskoval, že mi tu hlavu utrhne. Většina metra se na mě ale dívala jako na osobu ne úplně duševně v pořádku.
Zpětně jim musím dát za pravdu.




Nicméně včera večer, když jsem přijížděla s kufrem do Prahy, se mi povedl jiný kousek.
Vracím se z domova zpátky do Prahy, už je večer a já za sebou táhnu kufr. A na jezdících schodech vidím, že z nástupiště, kam potřebuju, se valí davy lidí. Výborně, právě mi přijelo metro!
Jenomže než se z těch schodů vykodrcám, vidím jenom, jak už se zavírají dveře.
Nepřemýšlím tedy a v plné rychlosti do nich vbíhám.
Sice jsem se vřitila přímo do skupiny lidí, ale jsem tam.
Jenom kufr ne.
Nějak jsem to neodhadla a ten zatracený křáp se zasekl ve dveřích.
Snažím se ho vytáhnout a naštěstí mi přispěchávají na pomoc chlápci z toho hloučku, co jsem do nich předtím tak vrazila.
Jenom mně se může povést, že si to napálím přímo do skupiny revizorů.

"Ježiš. Sakra. Pardon..." snažím se vytáhnout kufr, v tom se podívám, kdo mi pomáhá.
"Hups... Ehm... Ještě větší pardon?"





Kufr jsme nakonec docela rychle vypáčili. Když viděli, jak se jim rudá jako rak omlouvám, tak jenom zavrtěli hlavou, soucitně se na mě usmáli, jako bych byla nějaké zmatené zvířátko z dětské zoo, a přesunuli se kontrolovat lidi na druhý konec vagonu.
Přísahám, že ta holka, co seděla na sedačce napravo, se na mě dívala s otevřenou pusou.
Hádám, že přemýšlela o mojí psychické stabilitě.

Seznam literatury na maturitu

7. října 2013 v 17:27 | Yominis |  Ostatní
To prohrabování archivu mě celkem baví.
Tentokrát jsem si vzala na paškál staré dokumenty.
Nevím, jak to měli tehdy ostatní (dělala jsem ještě starou verzi), ale nám učitelka rovnou řekla, že kdo nebude mít ke každé zkušební otázce alespoň jednu četbu, ten nebude připuštěný k maturitě.
Vím, že někteří s tím měli problém, ale mě se to naštěstí až tak netýkalo. Načteno jsem měla docela dost, na drtivou většino témat jsem měla dvě a víc knížek. Jediné, co mi dělalo starosti, byly staré otázky. Co sakra přečíst na Cyrila a Metoděje? Počátky české literatury?
Nakonec jsem to vyřešila jako ostatní: Proglas a pár lidových básniček z čítanky.

Dohromady jsem tedy měla víc než 70 oficiálně uznaných titulů.
A protože jsem hlava děravá, připojila jsme si k nim poznámky, abych věděla, o čem během maturity povídat. A asi jsem v té době měla nějakou veselou náladu...

"Hlavní hrdina se nechává havranem úplně zdeptat." (E.A. Poe - Havran)

"Uvědomí si, že i když tu továrnu vyhodí do vzduchu, bude to stejně houby platné." (R. Mayer - V poledne)

"... a pak BUM a ze stromu vyskočí Mahulena." (J. Zeyer - Radúz a Mahulena)

"Bůh je mrtev, ať žije ďábel." (S. Kostka Neumann - Sen o zástupu zoufajících)

"Manžel už je jí fuk, děti taky nepotřebuje, jenom on to ještě nechápe." (H. Ibsen - Domov loutek)

"Návod na šťastné manželství, on se má nechat bít, oplácet zlé dobrým a kupovat jí dárky." (O ženě zlobivé)

"Nikdy nevěřit obojživelníkům." (K. Čapek - Válka s mloky)


Taky jste si vytvářeli něco podobného? Nebo jak vypadala vaše maturita?

Dračí zápisky

6. října 2013 v 15:02 | Yominis |  Střípky z mého života
Mám divnou náladu. Nevím, to asi ten déšť. Včera euforie, dneska splín a apatie.
Chtěla bych si jenom tak zalézt pod deku a spát. Ale i když po tom tělo křičí, mojí mysli se ještě nechce, tak místo toho beru do ruky můj notýsek. Dostala jsem ho od nee-chan, abych si do něj psala svoje příběhy a myšlenky. Vlastně je jedním z několika. Ale nemůžu za to, že ty ostatní jsou skoro prázdné. Prostě byly na to moje čmárání až moc krásné. Schovávám si je na finální verzi. Až konečně něco opravdu dokončím, dám si hezky záležet a přepíšu to tam.
Tenhle notýsek je ale perfektní. Dost malý, aby se mi vešel do kabelky, dost pevný, abych ho nerozmačkala při prvním zatřesení kabelkou, dost zajímavý, aby ve mně probouzel inspiraci a zároveň dost obyčejný, abych se do něj nebála psát.


Mezi úryvky a poznámkami k rozepsaným povídkám nacházím i krátké zápisky. Jen takové myšlenky bez hlavy a paty, co jsem napsala, když mi bylo ouvej. Jako vystřižené z dívčích emo časopisů.
Zdá se, že to není poprvé, kdy mám podobnou náladu.

--
Před zkouškou
Náhodné střetnutí pohledů. Přes dvě patra, skrz celou fakultu.
Chápavý úsměv spolutrpícího. A hned na to zazubení se komplice.
Přátelé ve zbrani, spojeni jen jedním pohledem.
Na malou chviličku si připadám jako princezna ve věži, co se dívá na obrázek svého milého a doufá, že ji přijde zachránit. Jenomže každý z nás má svoji vlastní lítou saň, se kterou musí bojovat.
A ta moje na mě už čeká...
Princi? Buď opatrný, ano? Ani probuzení draci se totiž nelehtají, víš?

--
Po zkoušce
Svítí mi tu obrazovka. a nechce se jí zhasnout. Jako by se mi smála.
Hnusné bílé světlo monitoru mi připomíná, že bych měla něco udělat, začít po zkouškovém zase žít.
Jít ven, uvidět slunce, uslyšet ptáky. Obrazovka bliká. A mojí mysli se nechce rozsvítit.

--
Věrnost je teď vzácné zboží. Víc, než kdy dřív. Já o tom vím své, věřte mi.
-V Praze volný-
-Je to vztah na dálku, ona by to pochopila-
-Tobě bych už ale byl věrný, fakt-
-Už dlouho si s přítelkyní nerozumíme-
Nikdy nepodvádět a nebýt ta, se kterou někdo podvádí. Jak prosté, jak krásné, jak strašně nemoderní.
Dodržet se to, zdá se, dá, jen když zůstanu sama.
Já ale neskončím jako stará paní obklopená kočkami.
Ne, to nedovolím.
Já chci psy. Jsou totiž věrnější.

--
Řekla jsem mu, že si hraju na poustevníka.
Zeptal se, jestli ho aspoň hraju správně.
Sakra. Asi ne. Už ani poustevničit neumím.
Z nějakého důvodu mě to rozesmutnilo víc, než když jsem neuměla na zkoušku.
Kdyby aspoň ten plnovous se mi povedlo vypěstovat...



------
PS: Další z rozepsaných a zapomenutých článků. Ano, i já občas mívám takovéhle stavy...
PPS: Tyhle "balící fráze" na mě opravdu už zkoušeli. A hrozně se divili, že jsem do toho nešla a vycouvala ještě před druhým rande.

Do háje s ekologickou taškou...

6. října 2013 v 12:33 | Yominis |  Střípky z mého života
Víte, normálně jsem všema deseti pro ekologii, třídění odpadu a podobně.
Ale jsou chvíle, kdy mě to opravdu štve.
Hlavně, když do Tesco tašky uložím spoustu malých korálků, drátků a saturn, a pak je nechám ležet pár měsíců v šuplíku.


To, co mě čekalo po otevření, mě zrovna nepotěšilo.
Když už nic, alespoň můžu jako očitý svěděk potvrdit, že Tesco taška je opravdu ekologicky odbouratelná.
Ten zatracený plast (nebo co to je) se během té doby rozložil na spoustu malinkých šupinek, které se mi rozpadaly pod rukama.
V překladu: Hromada svinstva, ve kterém jsem musela hledat jednotlivé korálky.
Jupí.





PS: Tenhle článek mi ležel v rozepsaných už asi měsíc. Od té doby jsem už korálky poctivě přetřídila a ty nechutné, podivně mastné kousky tašky vyhodila do koše. Tehdy jsem byla tak rozčilená, že mě ani nenapadlo to vyfotit.

Nic a nic

3. října 2013 v 11:57 | Yominis |  Střípky z mého života
Deset rozepsaných článků a žádný zveřejněný. Oblíbené blogy sice čtu, ale kdykoliv chci napsat komentář, mám v hlavě prázdno. Kamarády ignuruji a na sms odpovídám zásadně s několika denním zpožděním. Většinu dne trávím v pyžamu v posteli a odmítám vylézt.

Ano, pochopili jste správně - Jsem nachlazená.
Dostala jsem tu smrtelnou chlapskou nemoc, kterou někteří tak eufemisticky nazývají "rýmička a kašlíček".
Ale nenechte se zmást roztomilým názvem, tahle nemoc je opravdu zákeřná!



No nic, jdu si udělat další čaj...