Leden 2014

Snový soud

20. ledna 2014 v 22:17 | Yominis |  Střípky z mého života
Mám před zkouškou a to znamená další děsivý den.
I když tenhle nebyl plný příšer ani vraždících ženských v černobílých hábitech, byl možná ještě o trošku horší.
Dneska mě totiž soudili.

Na základní škole zabili nějakou studentku a aniž bych věděla jak, ocitla jsem se na lavici obviněných.
Seděla jsem na tam úplně sama, přede mnou hlavní soudce a za mnou dlouhé řady přísedících-žalobců, kteří se střídali ve vysvětlování, jaké důvody jsem já, podle nich její vrstevnice, asi tak mohla mít k tomu, abych tu holku zabila.
A nikdo mi nechtěl dovolit mluvit.
Nesměla jsem jim vysvětlit, že ani nevím, jak dotyčná vypadala a jak se jmenovala, natož abych věděla, kdo ji zabil. Že už mám základku dávno za sebou. Že i když jsem do ní chodila, neznala jsem všechny spolužáky. Že nemám žádný důvod chtít něčí smrt, tím spíš ne nějaké neznámé školačky.
Nic z toho pro ně ale nemělo význam. Nechtěli to slyšet.
Jenom se předháněli ve stále bizardnějších teoriích, proč a jak jsem to asi mohla spáchat.
O mojí vině se rozhodli, ještě než jsem na tu lavici usedla.

Řeknu vám, už dlouho jsem necítila takovou frustraci a bezmoc. Chvílemi jsem nevěděla, jestli se mám začít smát nebo brečet.
A za mnou pořád ty řady anonymních odsuzujících tváří.
Vadilo jim na mně všechno.
Že jsem spíš introvert a radši jsem zalezlá u počítače, než abych chodila pít do hospody. Že mám ráda svoje rodiče a sestru. A hlavně, hlavně že se chci proti obvinění bránit. Jasný důkaz viny, říkali. Je to jasné, podívejte se jí do očí, má oči vraha. Vtipné tohle tvrdit, když já vám do očí ani nevidím.

Vzbudila jsem se těsně před tím, než vynesli rozsudek.
Stejně to ale bylo jedno.
Věděla jsem, jaký by byl.

Řeknu vám, opravdu hnusný sen.
Už aby bylo zkouškové za mnou.





Tohle je až nepříjemně blízko...


Šnečí zranění

19. ledna 2014 v 20:37 | Yominis |  Mazlíčci
Když jsem naposledy čistila klukům terárko, zjistila jsem ke svému zděšení, že dva z mých svěřenců jsou zranění. Ach jo. To je proto, že ti moji blbci tak rádi lezou po stropě terárka a občas zapomenou, že by se měli držet. Už jsem zažila i situaci, kdy visel hlavou dolů a nenapadlo ho nic lepšího, než začít si lézt na vlastní ulitu. To, že to nebyl úplně nejlepší nápad, zjistil, až když ležel na zemi, protože prostě lezl tak dlouho, až se stěny úplně pustil.
Nebo když jeden druhému dělají taxi, a pak se 3 šneci naráz spoléhají, že se ten, co je všechny drží nahoře, zvládne na stropě udržet. Když ho víc než půl kila šnečí váhy táhne dolů. Odstranila jsem z terárka všechno, o co by se mohli zranit, kromě misky na vodu, ale i tak je to občas taková rána, že mě to v noci probudí.
(Tohle jsem vyfotila chvilku před půlnocí. Rána, jak ten chumel spadl, mě dost vyděsila)

Tohle je ale poprvé, kdy si z toho odnesli víc, než jen promáčklou ulitu.
Jeden má jenom drobnou jizvičku, ale druhý to, chudáček, slíznul pořádně.

Docela jsem se o ně bála, ale zdá se, že to bude v pohodě.
Prvního jsem totiž chytla tak říkajíc inflagranti. Pokud má dost energie na to, aby si hrál na maminku a na tatínka (nejspíš oboje zároveň), tak myslím, že je v pořádku.

A i ten druhý normálně leze, jí (cpu do něj co nejvýživnější jídlo, piškoty odmítá, ale psí granule mu, zdá se, chutnají) a když jsem ho koupala, tak místo aby se zatahoval bolestí, nadšeně strkal hlavu pod vodu, nechával si ji téct i přes ten ošklivý šrám a vypadal, že si to užívá.
Snad to tedy ustojí oba.

...
...

Jak se tak dívám na tu fotku nahoře... Panebože, ono to vypadá, jako by jeden z nich dopadl na hranu misky. A tvar by i odpovídal tomu zranění... Ale všechny jsem je tehdy kontrolovala. Je možné, že by mi něco tak velkého uniklo? Navíc je to už nějaká doba, co jsem to fotila...

Pottermore a výchova

19. ledna 2014 v 17:02 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Miluju svět Harryho Pottera.
Mám koupené všechny knížky (a to i ty mimo hlavní sérii jako Famfrpál v průběhu věků apod.), poslouchám audiobooky (Víte, že když si koupíte jeden audiobook, můžete si ho stáhnout celkem 7x?), viděla všechny filmy a pravidělně navštěvuji Pottermore.

A právě o něm bych chtěla mluvit.
Pokud jste tam někdy byli, tak víte, že je to moc hezky udělaná stránka, kde můžete vařit lektvary, soupeřit s ostatními v kouzelnických soubojích a bojovat o školní pohár pro svoji kolej. Úplně nejlepší na tom ale je, že postupně procházíte celým příběhem, plníte úkoly a dozvídáte se střípky informací, které doteď J.K. Rowling ještě nikdy nezveřejnila.





Ale v tomhle je právě i kámen úrazu.
Přijde mi vtipné, že je celá stránka nastavená silně na ochranu dětí (nelze si vybírat vlastní přezdívku, aby nemohlo dojít ke zjištění jejich totožnosti, je zakázaný chat apod.)... A přitom je to celé založené na tom, že chodíte po Bradavicích a kradete.
Tu vezmete galeon z kapsy spolužákovi, tady si schováte do batohu lopatku ze skleníku... Helemese, tady někomu kouká z tašky dopis, pojďme si ho přečíst!
Tolik k výchově budoucí generace.





A nejsem jediná, kdo si toho všiml.
Jak napsal někdo do komentářů ke scéně, kdy profesor Moody ukazuje kletby, které se nepromíjejí, na stole se mu v agónii svíjí pavouk a vy mu zatím prohledáváte police a kradete knížky:
"Don't mind me, Mad-Eye, just stealing some of your stuff in the middle of a lesson..."
(Tedy: "Nevšímej si mě, Pošuku, jenom kradu nějaké tvoje věci uprostřed hodiny...")





No nic, musím letět, mám před sebou ještě x stran výpisků na zkoušku z práva životního prostředí.

Mamka: "Tak jak ti jde učení?"
Já: "Blbě. Kde jsou ty doby, kdy jsem chtěla jako malá jet zachraňovat slony v Africe... Ať všichni chcípnou. Jenom když se o nich už nebudu muset učit!"





PS: Ať žije Hufflepuff!!!