Duben 2014

Svitno a krásno

28. dubna 2014 v 21:49 | Yominis |  Střípky z mého života
Miluju tohle počasí. A to i když se sluníčko střídá s deštěm.
Dala jsem na radu H. a rozhodla se dát šanci každodenním procházkám. (Nebo aspoň skoro každodenním :-P) Bydlím totiž blízko parku a není nic příjemnějšího, než obout botasky, nasadit sluneční brýle, dát do uší sluchátka (Harry Potter audiobook!) a jít.
Úplně se cítím nabitá energií.
A to i když musí být nadopovaná prášky na alergii.


A o víkendu návštěva babičky s dědou.
Spojená s tradičním plundrováním zahrady.
Hlávkový salát, ředkvičky, špenát, kedlubny, bylinky, vajíčka... Kdyby neměl děda tak spokojený výraz, že zásobuje svoje vnoučata (pochopitelně nešetříme chválou), cítila bych se asi za tyhle nájezdy provinile.
Ale řekněte, je snad něco lepšího, než šťavnatá a křupavá rebarbora, čerstvě uříznutá a oloupaná rovnou na zahradě? Jenom jak to píšu, sbíhají se mi v puse sliny.


Nebo to má možná něco společného s tím, jak úžasně kyselá je...




PS: Ve skleníku jsem našla žabičku! Není roztomilá?


A na úplný závěr fotka nejdotěrnější kočky, jakou znám. Dokonce i sluníčku trvalo docela dlouho, než ji přesvědčilo, že je lepší se na něm vyhřívat, než běhat od jednoho člověka k druhému a dožadovat se permanentního hlazení...


Jarní výzdoba

20. dubna 2014 v 15:05 | Yominis |  Střípky z mého života
Letošní Velikonoce budu poprvé v životě (pokud si dobře pamatuji) trávit mimo domov.
Já, nee-chan a H. budeme kempovat v Praze na bytě.
Díky bohu, že H. mlácení holek neuznává.

A protože jsem dostala podivně zdobící náladu, rozhodla jsem se to tu trošku rozzářit.
Žádná vajíčka ani zajíčci, ale jen několik málo detailů.
Úplnou náhodou jsem totiž v Neoluxoru zahlédla malý košíček s ozdobnými lepícími páskymi.
Jedna za 28Kč, no nekupte to.
Tak jsem si řekla proč ne a dvě koupila s tím, že si budu na bytě hrát.
A základní výhodou, je, že si to tak můžu nechat i po zbytek roku.
Červené puntíky hned tak z módy nevyjdou.
A i kdyby, tak je prostě sloupnu a je to. Žádný nepořádek, žádné ničení pronajatého nábytku.


Tak jsem vzala do ruky nůžky, výše zmíněné pásky a dala se do díla.
A tady je výsledek.
Původně byl celý nábytek bílo-hnědý.
K mému překvapení vypadají ty barevné proužky v kombinaci s červenou a puntíky zatraceně dobře.

Co na to říkáte vy?






PS: Mamka nakonec několik vajíček přivezla, takže je mám nad dveřmi.

Neviditelná výstava

20. dubna 2014 v 10:17 | Yominis |  Střípky z mého života

Jako oslavu mamky svátku jsme se celá rodina vydali na Neviditelnou výstavu.
Pokud jste o ní ještě neslyšeli, jedná se o velice zajímavou prohlídku, jejíž podstatná část probíhá v naprosté tmě. Průvodcem je vám obvykle nevidomý a vy s ním postupně procházíte místy, se kterými se setkáváte v běžném životě. Koupelna, obývací pokoj, ulice (ne skutečná) a hodně dalšího.
Nebudu vám popisovat, co všechno tam je, zajděte si tam sami, stojí to za to. Místo toho sem napíšu jen pár zážitků.

Bylo to neuvěřitelné.Člověk si neuvědomí, jak frustrující některé věci jsou, když nevidí.
Paní říkala, že časem si člověk zvykne, naučí se víc vnímat, jak se zvuk rozléhá a tak, ale já jsem nebyla schopná určit, jestli jsem v dvoumetrovém kamrlíku nebo deseti metrovém tanečním sále.
Ale abych začala popořádku...

Původně taťka koupil lístky jenom dva. Pro sebe a pro mamku.
Jenomže chviličku před odchodem se nám to rozleželo v hlavě a rozhodli jsme se jít všichni. Tedy i já, nee-chan a H. Nee-chan tam tedy volala a zjišťovala počet volných míst. Upozorňuji, že v té době jsem byla ještě v pyžamu. To byl rychlosprint. Ani jsem nedojedla snídani, jen na sebe hodila šaty, napatlala řasenku a běžela. Brýle, kruhy pod očima, všechno hezky v jednom paketu. Dokonce jsem si zapomněla i rozčesat vlasy. No co, stejně mě tam nikdo neuvidí, ne?

Taťka: "Když jste dobíhali na tramvaj, tak jsem si vás natočil. To abych měl důkaz, že běhat vůbec dokážeš"

Stihli jsme to tam krásně.
Chvilku jsme se bavili zkoušením her a pomůcek v první části výstavy, a pak už nás vedli do temných místností.

Já: "Au! Lavička... Jau! Odpadkový koš?... Sakra! Ehm... zeď... Ouč, skříňka..."
Myslím, že by ze mě nebyl dobrý nevidomý. Nepřežila bych první týden.

Byla legrace.
Nevidíte totiž opravdu, ale opravdu nic. Paní průvodkyně nás naváděla správným směrem, pomáhala nám se orientovat (u mě vcelku bez výsledku), ale abyste poznali, kde jste, musíte na něco nejdřív sáhnout. A jdete v řadě za sebou.

A: "Jé, už zase jsem na někoho sáhl... A zase... Pardon... Možná bychom se měli seznámit, když už vás tu osahávám?"
Pán za mnou měl docela vtipnou balící techniku.
A nejspíš ji nepoužil poprvé.
A (během závěrečného rozhovoru s průvodkyní): "Víte, já už jsem tu počtvrté."

V jedné části výstavy nás průvodkyně požádala, abychom utvořili řetěz.
Nastalo tedy zmatené hledání, koho se chytnout.
Já: "Já nemám partnera!"
(později k rodině): "Víte, nikdo by se nad tím prohlášením nepozastavil, kdybyste se nazačali tak strašně škodolibě smát."


Po konci prohlídky nás paní průvodkyně vzala zpátky do světlé části a povídali jsme si.
Říkala nám, jak různé věci fungují, jak zjišťují hodnotu bakovek a podobně.
Vzpomněla jsem si na Marka, studenta na naší fakultě, kterému jsem párkrát pomáhala dostat se na zkoušku, když moje kamarádka, která ho měla v rámci pomocného programu "na starosti", nemohla. Ten to měl ještě horší v tom, že byl hluchoslepý. Nosil sice naslouchátko, díky kterému byl schopný komunikovat s lidmi, ale prakticky neměl možnost orientace v prostoru. Až když jsem si vyzkoušela, jaké je to nevidět, poznala jsem, jak moc se člověk při tom spoléhá na sluch. Takže Markovi klobouk dolů.

A konečně jsem zjistila, co mě zajímalo od té doby, co jsem začala bydlet v Praze.
Jak poznají, do které tramvaje nastoupit?
Protože jsou zastávky, kde jezdí klidně 5 různých čísel a to v rozestupu třeba dvou minut. A zpoždění jsou poměrně běžná.
On na to existuje přístroj. Ten "komunikuje" s tramvají a vyprskne vám její číslo. Chytré.
Opravdu vám doporučuji si to zkusit taky. Je to velice zajímavý zážitek.
A nabízí i další věci, jako třeba večeři potmě nebo neviditelnou ochutnávku vín...

Neviditelná výstava


A perlička na závěr:
mamka: "A máš jeho telefonní číslo?"
nee-chan: "Mami, to už jsi tak zoufalá, že potřebuješ udat Lucku klidně i potmě?"
taťka (při pohledu na mě): "Já myslím, že potmě to asi bude lepší..."
já: "Hej!"

Vánoční dárek

10. dubna 2014 v 18:38 | Yominis |  Střípky z mého života
Včera jsem se tak trochu divila, proč si proboha celý den zpívám "Rolničky, rolničky". A pak mi to došlo.
Měl mi totiž přijít můj dárek k Vánocům. Víte, před několika měsíci (spočítejte si sami, jak dlouho to od Štědrého dne je) jsem od našich dostala jako dárek penízky, ať si za ně koupím, co chci.
A já se rozhodla spojit příjemné s užitečným a koupit si mrazák, protože ten, co je zabudovaný v mojí stařičké ledničce, vypověděl službu. Jenomže jak ti, co mě znají, ví, jsem extrémně nerozhodný člověk.
Jenom ta doba, než jsem našla nějaký, který by se mi líbil...
A když už jsem se pro něj konečně opravdu rozhodla a chtěla jenom potvrzení ohledně technických detailů od taťky, zjistila jsem, že mi ho zatím stihli vyprodat.
Typické.

Nastalo tedy druhé kolo hledání.
A tady je výsledek:

Není úžasný?
Dost malý na to, aby se mi vešel pod kuchyňskou linku (kde jsem kvůli příliš velké ledničce měla prázdné místo a skladovala tam koše na tříděný odpad) a zároveň dost prostorný, aby víc než pohodlně stačil pro jednočlennou domácnost - mě.

Faktem totiž je, že (ti, co bydlí sami, ví) pokud člověk živí jenom jeden hladový krk, je jedno, jak moc hladový ten krk ve skutečnosti je, vždycky mu něco zbyde. V ledničce to vydrží jen pár dní a zcela otevřeně - komu z vás by se chtělo 3 dny v kuse jíst omáčku na špagety?
Takhle udělám jenom "šup do mrazáku" a v průběhu přístího měsíce se nemusím bát, že bych dostala hlad a neměla na bytě nic k jídlu.
O mražené zelenině, mase nebo různých polotovarech ani nemluvím.

Jak já miluju Vánoce!


Všechno nejlepší

9. dubna 2014 v 21:15 | Yominis |  Střípky z mého života
♫Všechno nejlepší♫♪
♪K mým narozeninám♫
♫Všechno nejlepší♪♫
♪Už je mi... ach jo...

Obávám se, že už se pro mě tahle dětská písnička nehodí. Nějak se mi těch dvacet čtyři nedaří zapasovat do rýmu.

Nee-chan: "Víš, že právě prožíváš 25. rok svého života?"
Taťka: "Tak už ti táhne na čtvrt století, co?"

Fakt děkuju mockrát...

Ale jo, tak zlé to zase není.
Když to vezmu zcela materialisticky, ještě pořád se mi narozeniny vyplatí.
Dostala jsem od nee-chan a Honzou krásný šátek a naušnice (ještě jsem je skoro nevyndala z uší) a od mamky s taťkou úžasné nové botky.

Fotky sem dodám hned, jak se dokopu je vyfotit.
Kvůli mojí škole a mamky divadlu jsme oslavu se zbytkem rodiny odsunuli na přístí týden.

A teď ještě tématickou písničku...
Úplně mám chuť zapadnout do nějaké hospody a dát si grog.


Velké NE v HP fanfikcích

7. dubna 2014 v 18:59 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Miluju fanfikce na Harryho Pottera.
Je to jednoduché a myšlenkově nenáročné čtení s předem určenými charaktery postav a odehrávající se ve světě, který jsem si zamilovala.
O tom, že se člověk dočká konečně závěru nebo spárování postav, jaké by chtěl, ani nemluvím.
Některé povídky jsou navíc opravdu dobré. Dokonce tak dobré, že kdyby autor/ka vydal/a knížku, asi bych se začala zajímat, kde ji sehnat.
Občas se ale dá najít i úplná příšernost. Není se čemu divit. Na fanfiction.net, kde je čtu, je skoro 680 000 fanfikcí na HP. V takovém čísle už se nějaký ten paskvil prostě objevit musí.
A jak ho odhalit?
No, styl psaní a neschopnost vymyslet dobrý příběh poznáte většinou až tehdy, kdy začnete dotyčnou povídku číst. Navíc protože jsou v angličtině a nejsem rodilou mluvčí, nejsem schopná poznat to z gramatiky a stylistiky (Pokud tam nejsou vážně příšernosti).
Občas jsou ale jisté ukazatele, které pro mě znamenají "Zavři okno, vymaž historii a zapomeň, žes to kdy četla"
U některých si opravdu klepu na hlavu, co to ti lidi vymýšlí.

(Ano, tohle bude článek zaměřený na poměrně úzkou skupinu čtenářů, já vím.)

Takže tady je moje zakázané desatero:

Pro pokračování klikněte na Celý článek.


Problémy ve škole - ZŠ

4. dubna 2014 v 16:25 | Yominis |  Střípky z mého života

A teď konečně slíbený článek o škole.
Nikoliv ovšem o vysoké, jak by jeden mohl po pěti letech mého studování tady čekat, ale o té základní.
V rámci kriminologie jsme totiž probírali i rostoucí fenomén násilí ve školách. A já si nemohla nevzpomenout na tu svoji.
Víte, když jsem tam ještě chodila, nepřišlo mi to až tak divné nebo nesnesitelné. Člověk se tak nějak naučil věci, co se ho netýkaly, neřešit. Navíc děti jsou asi opravdu přizpůsobivější než dospělí.
To až když jsem se o pár let později bavila o školních zážitcích se svými kamarády, co studovali jinde, došlo mi, že moje povinná školní docházka nebyla v té době asi tak docela normální.
Vyděšené pohledy ostatních k tomuhle zjištění vcelku pomohly.
A tak jsem se rozhodla sepsat sem ty nejdivnější/nejhorší školní trampoty, které jsem zažila, nebo jichž jsem byla v naší třídě svědkem.


Budu se zaměřovat jen na druhý stupeň, protože bylo zavedenou praxí, že před nástupem do 6. třídy došlo ke kompletnímu promíchání tříd, přesunu do nové budovy i změně výukového systému. Nový školní rok, nový začátek.

Zbytek v Celém článku!


Velikonoční pohled

3. dubna 2014 v 1:14 | Yominis |  Ostatní
Nesuďte mě, měla jsem strašnou chuť na něco bláznivého.
A v tu chvíli jsem náhodou četla článek na blogu Vendy, kde vyhlašovala soutěž o nejlepší velikonoční pohled.
Nemám v úmyslu se ucházet o vítězství, to přenechám jiným. Ale proč si trošku nezablbnout? Jen tak, pro radost?
A tady je...
Je praštěný, přeplácaný, přebarvičkovaný a ulítlý.
A já jsem z něj momentálně nadšená!




PS: Pokud se vám zdá, že jsem se asi zbláznila, možná vám o mém současném psychickém stavu napoví tenhle obrázek... Jenom mně ještě nikdo poruchu pozornosti oficiálně nediagnostikoval.


PPS: Fotka krysy je moje a zbylé obrázky z pohledu jsou volně ke stažení na http://obrazky.superia.cz

L&H svatba

2. dubna 2014 v 17:21 | Yominis |  Střípky z mého života
Jak už jsem se zmínila, nedávno jsme měli důvod k oslavám.
Nee-chan a H. měli totiž svůj "Velký den".
A já byla svědek.
A protože H. šla za svědka taky jeho sestra, rozhodlo se, že není potřeba mít družičky, stačíme my (dělali si legraci, že nám budou říkat svědičky)
Většinu týdne jsem sice byla v Praze, ale kdykoliv jsem byla doma, byl to frmol.
Jako svědci (slovo svědkyně se mi vůbec nelíbí, tak přivřete oči, že se nedržím pravidel češtiny) jsme měly na starosti pomáhat při zařizování a organizovat zábavu. Ale protože M. (sestra H.) byla až do poslední chvíle mimo republiku, bylo toho dost na mě (přeháním, zdaleka největší tíhu odpovědnosti a starostí nesla mamka).
Docela jsem se toho bála, protože nejsem zrovna typ, kterému by takové věci šly, a ze začátku to podle toho i vypadalo. Ale jestli jsem v něčem dobrá, tak je to práce ve stresu. Když mi hoří za patami, zvládnu i co jsem sama netušila. Navíc M. se zapojila hned, jak dorazila, takže to šlo pak mnohem snáz.

Nebudu tu podrobně popisovat, co všechno jsme na svatbě měli i neměli, zaprvé by to zabralo věky a za druhé to nikoho nebaví.
Takže tu budou (jako už tradičně) spíš takové výkřiky do tmy.

Zbytek v Celém článku!