Květen 2014

Moje ptačí historie aneb Holubi

31. května 2014 v 17:54 | Yominis |  Střípky z mého života
Vždycky se mi líbila představa okna, kde se na parapetu procházejí ptáčci a uzobávají zrníčka z hezkého krmítka...
Na koleji to nešlo, ale hned, jak jsem se přestěhovala na byt, koupila jsem lojové koule i velký balík směsi pro venkovní ptactvo a snažila se ty malé opeřence nalákat.
Nic.
Dlouhé měsíce se neobtěžoval přiletět ani jeden pták.
To naštve.
Až po čase začalo najednou zrní pomalu ale jistě mizet. Dala jsem se tedy do pozorování, vzala jsem to vylučovací metodou a vyšlo mi, že krmím vrány, co mi skákaly kolem baráku. To nebylo tak špatné. Vždycky jsem pro ně měla slabost.


Pak ale nee-chan nachytala na parapetu tak říkajíc in flagranti straku. Naneštěstí pro mě jsou straky velice plaché, takže se krmily vždycky velice brzo ráno nebo kdykoliv během doby, kdy v bytě nikdo nebyl, a měly tak na to klid.


A pak zase na několik měsíců nic.
Asi se rozhodli změnit lokalitu.
Zničehož nic mi ale najednou začalo mizet zrní ve velkém. A netrvalo dlouho a objevila jsem proč.
Holubi.
Zatím jsem napočítala, že se mi tam střídají čtyři.

Takže mi dovolte představit jednoho z nich, Pana Slepici:

(Uznejte, že ta písnička je skvělá. Byla jsem nadšená, když jsem ji našla.)

Nu, sýkorky to nejsou, ale řekla jsem si, že když už jsem si to zrní koupila, tak ho tu přece nenechám zplesnivět.
Ty potvůrky jsou poměrně učenlivé, když chtějí. Nejdřív odlétli, kdykoliv mě zahlédli přes okno. Teď už čekají na kraji parapetu, vykukují zpoza zídky a hned, jak zase zavřu okno, už jsou tam a zobají.
Jeden dokonce chodí po parapetu tam a zpátky a nakukuje mi do okna, jestli tam jsem, abych mu dosypala, když má prázdno.

Krmit na soukromém pozemku zakázáno není. A dobrovolně přiznávám, že se mi strašně, strašně líbí, jak mi tam cupitají, vrkají a zobou. Vždycky mě to nutí k úsměvu.
Jenomže na druhou stranu jsou to ničitelé památek a přenašeči nemocí, v Praze je jich víc než dost a všude se doporučuje je nekrmit.
Takže vyvstává otázka.

Krmit nebo nekrmit?


Co byste mi poradili vy?

Šťastná jako blecha aneb TREST

29. května 2014 v 12:08 | Yominis |  Střípky z mého života
Vím, že se tu poslední dobou objevuji jenom zřídka, ale je zkouškové, nikdo ode mě nemůže čekat zázraky.
Ale dnešek bude dobrý den. Cítím to v kostech. A hlavně to vidím v ISu.

Klauzurní práce z trestního práva - PROSPĚLA


Nemožné se stalo skutečností a já tu hnusnou, těžkou a prakticky neudělatelnou zkoušku zvládla.
A to jsem ještě před hodinou byla přesvědčená, že jsem naprosto pohořela.
Abych vám to přiblížila...
Dostanete do ruky papír, na kterém máte napsaný nějaký uvěřitelný či méně uvěřitelný příběh, ve kterém se stal nějaký trestný čin. A vy si musíte zahrát na obhájce, státního zástupce i soudce a v zákonících vyhledat správné řešení a odůvodnit ho tak, jak by to na vašem místě udělal soud.
Ano, je to (s prominutím) těžké jako prase.
To, že většinou to bodují stylem 'buď všechno nebo nic', tedy pokud na něco z otázky zapomenete, máte nula bodů, tomu taky moc nepomáhá.

A já to dala.

Popravdě to není ani půl hodina, co jsem přestala konečně skákat radostí po pokoji a pištět.




PS: Pokud by vás zajímalo, jak taková klazura vypadá, tak jsem pro vás vyfotila jednu vtipnější z tréninkové sbírky. Ta, co jsem pak psala naostro, bohužel tak vtipná nebyla.


A takhle opapírkovaný jsem měla zákoník, abych se v něm snadněji orientovala a zkrátila tak čas hledání:



PPS: Původně jsem měla v plánu pojmenovat tenhle článek "Trestní právo a orální sex", ale pak mi došlo, že by to asi nebyl úplně nejlepší nápad... Na druhou stranu by mi to pak asi hodilo zajímavé návštěvy z google.

Knihovna

19. května 2014 v 17:39 | Yominis |  Střípky z mého života
Stánice jsou v plném proudu. Což se mě až tolik netýká, protože ještě musím dodělat pár zkoušek (kvůli kterým se koneckonců na fakultě učím i já), ale v celé škole je to znát.
A nikde víc, než v knihovně.

Pokud nepočítám to, že je narvaná k prasknutí a člověk je rád, když sežene místo na sezení, tak je tam i (což není až tak obvyklé) úplné a naprosté ticho. Kromě šustění stránek neuslyšíte nic.
Víte, jak v Harry Potterovi obíhala v Bradavické knihovně madame Pinceová (no fuj, v češtině to vypadá divně) a hlídala, aby se v knihovně chovali všichni, jak mají?
No tak u nás to není potřeba.
Stačí jenom, aby někdo zašustil igelitkou nebo zakašlal, a v tu chvíli se mu zabodne do zad minimálně deset nevraživých, krví podlitých pohledů.
Jeden kluk z okna knihovny zkoušel vyfotit něco venku, když na něj pán odvedle docela drsně vyjel, ať s tím jde někam jinam. Rušilo ho cvaknutí spouště.
Dokonce to zašlo tak daleko, že na knihovnickém pultu je košíček plný špuntů do uší a zájemci si je můžou za pár symbolických drobných vzít. Aby měli ABSOLUTNÍ ticho.
Přísahám, že někteří zoufalejší jedinci už opravdu připomínají tohle:


Nu, nezbývá než přát jim hodně štěstí.
Já ho budu potřebovat za pár měsíců.


bento 14.5.2014

15. května 2014 v 17:27 | Yominis |  Bento & další jídlo
A je tu další bento.
Důvod? Trávím teď dost času na fakultě. Jak kvůli zápisům do indexu, tak kvůli učení.
Nesnáším zkouškové. Aspoň, že takhle si ty zatraceně drahé učebnice nemusím kupovat a dostanu se v knihovně i trošku mezi lidi.
Snad se tak ze mě nestane úplný hermit jako každý rok předtím.
Ale teď už k jídlu...


  • nesolená rýže
  • vepřové maso na japonský způsob (rýžový ocet a víno, sojovka, worchester, zázvor, česnek)
  • brambory s cibulí a slaninou
  • ředkvičky
  • špenát s balkánským sýrem (z mrazáku, jenom jsem ho hodila na chvilku do vroucí vody a smíchala se sýrem)
  • cherry rajčátka

Ty brambory s cibulí jsou zbytek ze včerejška. Pekla jsem kuře a tohle jsem měla jako podklad do pekáčku. Chytly tak výbornou chuť kuřete, slaniny a tymiánu. Mňam.
Co na to říct? Pochutnala jsem si.
Na zítra ale takovéhle bento v plánu nemám. Upekla jsem dneska zeleninu s balkánským sýrem, tak myslím, že si s sebou na fakultu vezmu to.


PS: Můj mobil nějak nebyl schopný zaostřit, tak si kvality fotky prosím nevšímejte...
PPS: Ke svému překvapení jsem dneska zjistila, že "hermit" není české slovo, ale anglické. Opravdu jsem myslela, že je naše, normálně ho i skloňuji (hermit bez hermita, já si hermitím). No tak kdybych na to náhodou zase někdy zapomněla, vězte, že "hermit" znamená "poustevník".

Ikea a Ukrajina

14. května 2014 v 22:44 | Yominis |  Střípky z mého života
Už jenom pár dní a nee-chan s H. odlétají do Švédska. Takže zatímco oba běhají po úřadech a nadávají na nesmyslnou byrokracii, zbytek rodiny se potácí někde mezi zoufalstvím (maminka), nadšeným očekáváním budoucího ubytování zdarma (teta) a smutkem, že odjíždějí (zbytek rodiny včetně mě).
Mým úkolem bylo zajistit, aby se H. dostal na naši rodinnou výstavku, ještě než odjede.
Víte, my máme v chodbě jako dekoraci na zdi pověšené zarámované otisky našich rukou.

(Můj otisk před zarámováním)

A H. je teď oficiálně jedním z nás.
Takže následoval výlet do Ikey a koupě rámečku a temperek. Kdo by čekal, že pár barviček bude stát 3x víc, než ten rámeček?
Když už jsem tam byla, dala jsem si rovnou i večeři. Jako tradičně. Kuličky a asi 5 litrů džusu. Když je zadarmo, tak ho tam přece nenechám, že jo.
(Můj tradiční vývoj, když mám přístup k nekonečnému množství džusu)

A na oslavu Švédska...


Ráda bych popsala, jak moc mi ten dortík chutnal, ale bohužel nic moc. Jenom malý světlý mufin s hromadou nakyslé pěny navrch.

Ale zažila jsem tam i vtipnou příhodu.
Kousek ode mě si v "dětském pokojíku" hrála malá hočička. Lezla přes gauč, točila se na židli, otvírala šuplíky... to všechno pod bedlivým pohledem svého otce. Bylo to docela roztomilé. A pak si sedla do takového toho vajíčka a zavřela se tam.


Když po chvíli vykoukla ven, tak se na ni její otec podíval a zeptal se, copak se děje. A ona se na něj usmála a sladkým hláskem odpověděla:
"Čulat."
Další věc, co jsem viděla, byla naprostá panika v očích tatínka, který se k ní vrhl, popadl ji a pak sprintem běžel k nejbližším záchodům. Asi už měl zkušenosti s tím, co se chystá. A hlavně za jak dlouho.

A co se té Ukrajiny v názvu týče?
Víte, jedna z (ne)výhod toho, že se pohybuji v okolí míst jako Malostranská/Náměstí Republiky/Staroměstská, je, že se mě poměrně často turisté ptají na cestu. Nevím, proč zrovna mě. Asi že vypadám, že to tam znám (haha, klamu tělem), a jsem dost mladá, aby měli naději, že umím anglicky.
Každopádně jsem už takhle potkala několik zajímavých lidí. Postarší pár z Brazílie, co tu byl na týdenní dovolené, byli překvapení, že je tu zima a prší, a kde anglicky uměla jenom paní a všechno, co jsem řekla, pak překládala do portugalštiny pro svého muže. Dvě slečny z Německa, co se snažily dostat k Pražskému hradu. Japonce, co se mě zoufale ptal, jestli Čechův most, kde stál, náhodou není ten slavný Karlův most...
A naposledy to byla mladá paní z Ukrajiny. Vyprávěla mi, jak je členkou nevládní humanitární organizace, jaké problémy mají s ruskými vojáky, jak se už půl roku nezastavila, jak celé roky chtěla navštívit Prahu... Podle všeho jim česká odnož té organizace (nebo jiná neziskovka? nejsem si jistá) nabídla, že můžou na týden zrelaxovat tady. Tak toho využila. Zbytek cesty (jela jsem kus stejným směrem, tak jsem se nabídla, že ji doprovodím) porovnávala Prahu a Kyjev (Praha vyhrála!) a jen tak jsme si nezávazně povídaly. Taková setkání mám ráda.

Taky to pomáhá mým znalostem Prahy. Dřív jsem měla problém ukázat směr, kterým je Karlův most. Teď už vám řeknu, jak se dostat na Petřín, kde je Lennonova zeď i cestu na Pražský hrad.

A co vy? Máte nějaké zážitky s turisty?

bento 7.5.2014

8. května 2014 v 10:12 | Yominis |  Bento & další jídlo
A po předvčerejším prvním pokusu s novým boxem je tu další.
Původně jsem myslela, že ho sním na fakultě, ale vzhledem k tomu, že jsem měla v úmyslu jít pak ještě s kamarádem na pokec, doprava tam a zpátky by zabrala hromadu času a venku bylo hnusně, rozhodla jsem se zakempit doma a pracovat na diplomce tady.
Takže jsem seděla u psacího stolu a nadšeně uzobávala z krabičky.


  • nesolená rýže
  • skládaná omeleta z jednoho vajíčka
  • vepřové kousky na japonský způsob
  • žlutá paprika
  • ruličky ze šunky od kosti
  • brokolice ze včerejška
  • zelené fazolky (z mrazáku)
  • cherry rajčátka
Poprvé jsem zkusila ochutit maso kombinací rýžové víno+rýžový ocet+sojová omáčka+zázvor+česnek a bylo to výborné. Ta lehce nakyslá, výrazná chuť byla k rýži perfektní.
Navíc se mi povedlo zachovat i plus-mínus správný poměr (tedy 1 díl bílkovin, 1 díl rýže, 2 díly zeleniny)

Mějte se krásně!

Yominis

Staré citáty

7. května 2014 v 17:57 | Yominis |  Střípky z mého života
Jenom krátká odbočka od diplomky. Včera večer jsem se probírala starými soubory, které jsem natahala z předchozích počítačů.
Našla jsem třeba docela zajímavý dokument nazvaný "Moje citáty".
Podle všeho jsem se snažila vytvořit nějaké vlastní bonmoty a prohlášení, která by se jednou dostala do dějin. Většina z nich je pubertální brak, ale nad některými jsem se i usmála.
Netuším, kdy jsem to psala, tipuji někdy na konci základky/začátku gymplu?
A tady je pár těch, které mě zaujaly:

Na konci každého života je vždycky smrt. Mám ráda jistoty, ale zrovna tuhle bych si klidně odpustila...

Ve škole po mně často chtějí vědět: Jak vznikl svět?
Nechápu, k čemu mi to bude. Proč se zabývat miliardy let starou minulostí, když všude čteme jen o tom, abychom žili přítomností? Jsem poslušná dívka a proto jsem vás zatím poslechla. Ještě pořád žiju. A to dokonce i v přítomnosti. Tak mě nechte žít.

Vždycky jsem se bála cokoliv říct, abych neztratila svoji pověst. A to tak moc, že jsem nikdy žádnou pořádnou nezískala.


Zkoušel někdo z vás taky něco takového?
A jak vnímáte svoje dřívější pokusy se psaním vy?
Píšete veřejně, nebo tak jako já spíš do šuplíku?

PS: Většina mých starších příběhů byly naprosté braky a jsem upřímně ráda, že jsem v té době neměla blog a nikde je nezveřejňovala.
Přesto jsem našla pár, které mají zajímavý nápad. Párkrát se mi z celé povídky líbí jen jedna věta.
A pak jsou takové, u kterých mám chuť bít hlavou do zdi, jak jsem na něco tak pitomého proboha mohla přijít.

Bento 6.5.2014

6. května 2014 v 21:15 | Yominis |  Bento & další jídlo
Ano, už dlouho to tu nebylo...
Byla jsem totiž natolik inteligentní, že jsem se rozhodla provést pořádnou očistu nádobí, během které jsem na můj úžasný bento box nalila horkou vodu, abych ho sterilizovala.
Ano, věděla jsem, že nesmí do myčky ani mikrovlnky, ale nějak se mi to v mozku nespojilo.
Pochopitelně to skončilo pokrouceným plastem a i kdybych dělala nevímco, víčka a boxy na sebe prostě už nepasují.
Ach jo.

Takže jsem si řekla, že se začnu shánět po nějakém novém. Tak hledám.
Už víc než půl roku.

Dneska jsem se ale měla naplánovaný výlet do knihovny, abych tam psala diplomku, tak jsem se na to vykašlala a řekla si, že to zvládu i bez dvou pater, držáku na hůlky a roztomilých barviček.
Tenhle svačinový box mi ležel ladem ve skříňce už pěkně dlouho. Původně jsem plánovala, že ho budu používat jako šperkovnici, ale nikdy k tomu nedošlo.
Tak jsem si řekla proč ne.
A jsem nadšená.
Oddělené přihrádky, jednoduchý přehledný design a objemem je prakticky stejný jako můj předešlý (600ml).
Jedinou nevýhodou je, že se mi nevejde do tašky, protože netěsní dost dobře na to, abych si troufla dát ho tam převrácený na bok.
Nevadí, do mojí nejoblíbenější kabelky by se stejně nevešel ani ten starý, tak co.

A co na to říkáte vy?
Pán z Coffee Break (malá "proběhávací" kavárnička u nás na fakultě, kde už mě znají dost dlouho na to, abych se jenom usmála a oni mi už začali chystat čokočíno. Božský to nápoj, který jsem se konečně naučila pít bez podivných stavů mysli) se mě s údivem ptal, jestli jsem si to vyrobila, nebo nechala objednat.
Ono to totiž asi opravdu vypadá tak trochu jako ty obědové krabičky na zakázku...
Jenom ta moje obsahovala všechno, co mám ráda.


  • nesolená rýže
  • kuřecí maso a zbytek nivy ze včerejška smíchaný s pórkem
  • kukuřice, hrášek a pár kousků vlašských ořechů (vše z mrazáku)
  • žampiony se sojovou omáčkou
  • brokolice
  • cherry rajčátka
Brokolici, žampiony a pórek jsem udělala v parním hrnci. Šťávu, která během toho vnikla, jsem smíchala se sojovou omáčkou a žampiony v ní ještě chvilku povařila. Nesuďte mě, jsem ten typ, co má ráda křupavou brokolici, ale hodně dobře uvařené žampiony.
Přestože to tak možná nevypadá, byl to docela velký oběd, přejedla jsem se.
Mňam!

1. Máj

1. května 2014 v 14:16 | Yominis |  Ostatní
Vůbec jsem si neuvědomila, že je první máj.
Jak smutný začátek měsíce lásky na mém blogu...
Můžete to brát jako zákeřnou sabotáž nezadané autorky vůči všem zamilovaným párům.
Tak. A máte to.

Jinak jsem na popud H&L začala číst knížku Konec prokrastinace. No fuj, jsem podle všeho typický případ. Asi je čas začít se sebou něco dělat.
Tak jo, zítra se do toho určitě pustím....

Jsem smutná

1. května 2014 v 11:16 | Yominis |  Ostatní
Zcela otevřeně, paní Bartošová je mi vcelku jedno. Je mi líto, že to tak skončilo, přece jenom zemřel člověk, ale ten humbuk, co se okolo toho dělá, mi přijde opravdu na hlavu. Mám pocit, že si každý ještě snaží přihřát polívčičku, dokud plamínek úplně nevyhasl. Někteří lidé jsou zkrátka bez páteře a bez žaludku.


Mnohem víc mě zasáhla nedávná smrt mého oblíbeného učitele.
Pan docent Vopálka byl velice sympatický pán, který perfektně rozuměl svému oboru a všechno bral s nadhledem. Přestože učil jednu z nejnudnějších věcí na fakultě (správní právo), dokázal si z toho dělat legraci. Jeho semináře byly spíš takové oddechové povídání prokládané vtipy, jako vyučujícího jsem ho měla opravdu ráda. Byl prostě sympaťák.
A teď odešel.
Opravdu jsem z toho byla smutná.
A popravdě ještě pořád jsem.

doc. JUDr. Vladimír Vopálka, CSc.



zdroj fotografie: CEVRO INSTITUT


Ach jo. Proč se v novinách raději nepíše o takových lidech než o vyhaslých popových hvězdách?