Červenec 2014

Stayin' Alive aneb První pomoc

27. července 2014 v 19:23 | Yominis |  Různá videa
V rámci mého učení na státnice mě napadlo udělat menší odbočku.
Zrovna jsem se učila o jednotlivých trestných činech a napadlo mě... Kolik z vás ví, jak poskytnout první pomoc?

Neposkytnutí pomoci vás totiž může dostat až do vězení (nepočítám fakt, že kvůli vám může umřít člověk)

Pokud totiž odmítnete poskytnout pomoc někomu, kdo je v nebezpečí smrti nebo nějak vážně zraněný, i když by to vás nebo jiného nijak neohrozilo, dopouštíte se trestného činu. To je taky jedním z důvodů, proč se teď jako první pomoc učí jenom masáž srdce a ne dýchání z úst do úst. Málokdo s sebou totiž po kapsách nosí resuscitační masku, aby mohl poskytovat umělé dýchání bez rizika. Takhle už se nemáte na co vymlouvat. Stlačovat někomu hrudník vás sotva nějak ohrozí.

A pokud si nejste jistí jak...
Tohle naprosto úžasné video vám pomůže.

(Doporučuji zapnout si anglické titulky, dá se tomu rozumět velice dobře)

Ne, vážně. Věděla jsem teoreticky, co mám dělat, ale třeba "stlačujte 100x za minutu" mi v praxi naprosto nic neříkalo. Už jsem se viděla, jak to v duchu zoufale počítám.
Naproti tomu Stayin' Alive se člověku do hlavy dostane rychle. A je to velice trefně zvolená písnička.

A jen tak mimochodem: Moje sestra-doktorka potvrdila, že Rolničky, rolničky funguje stejně dobře.

Takže pokud někdy uvidíte někoho, jak s panikou v očích někomu mačká hrudník a přitom si zpívá vánoční koledu, nezbláznil se. Jenom se snaží pomoct. Tak se k němu koukejte přidat.

Doktor

16. července 2014 v 16:44 | Yominis |  Střípky z mého života
Tak mi začíná učení na státnice. Celý zbytek prázdnin tak mám (ne)hezky rozplánovaný a většinu času tak budu trávit nad výpisky a učebnicemi.
Hip hip hurá.


Navíc se mi poslední dobou smůla lepí na paty. Včerejšek třeba byl dost vražedný.
Měla jsem jít na kontrolu u doktora v Praze, takže jsem vstávala před šestou hodinou (!), nasedla do auta s taťkou, který jel do práce, a hurá směr Praha.
Nemusím vám vysvětlovat, jak jsem byla ospalá. Zvlášť když jsem šla den předtím pozdě spát. Vlastně jsem usnula až ten samý den.
To je taky asi moje jediná omluva, proč jsem si při zadávání údajů do vyhledávače MHD nevšimla, že jsem dala čas příjezdu 10:00.
Až když jsem stála před ordinací s kartičkou zdravotní pojišťovny v ruce, došlo mi, kolik je hodin. A že objednaná jsem až na 11:15.


Doktor mě samozřejmě dřív nevezme a cesta tam a zpátky by se mi časově vůbec nevyplatila, takže jsem si sedla do plné čekárny a čekala a čekala a čekala...


Když jsem se konečně dostala na řadu, přišel další šok.
Doktor se rozhodl vzít mi krev na nějaké testy.
Cože? Počkat!
Žádné varování předem?
Nesnáším jehly, na takovéhle věci se přece musím dopředu psychicky připravit! Pořádně se napít! Zacvičit si, ať se mi rozproudí krev! Vzít si tričko s dostatečně volným rukávem! Uvědomit příbuzné! Sepsat závěť!


Evidentně ale nic z toho nebylo nakonec potřeba. Tlak mi nejspíš vyskočil do nadpozemských výšin, pumpovala jsem rukou jako zběsilá a nakonec sestřička tu krev nestačila skoro chytat.

Až když jsem pak dojela domů a opadl ze mě všechen ten stres, uvědomila jsem si, že mě ještě pořád bolí loket.
Víte, než jsem se vyjela za doktorem, povedlo se mi bouchnout se v koupelně poměrně silně loktem o rám dveří. Jenom tak, bez příčiny. Prostě že jsem nemehlo. Pořád říkám, že by ty rámy měli dělat z molitanu. Víte, kolik by mi tím ušetřili bolesti?
Každopádně jsem to tehdy po chvíli naplněné naříkáním a nadáváním nechala plavat. Nebyla by to první modřina, kterou jsem svojí nešikovností utržila.
Ale ta ruka bolela pořád. A ne "au modřina" způsobem, ale spíš "možná jsem fakt něco poškodila" způsobem.
Doufám ale, že jsem si ten loket jenom narazila a ne ve skutečnosti naštípla nějakou kost. To by mi tak ještě scházelo.


A protože se sem zítra nejspíš nedostanu, tak ještě na závěr jedna nesouvisející perlička ke státnicím:

Mamka: Já bych tak chtěla pejska!
Já: Budu se teď učit na státnice. Takže budu potřebovat někoho, kdo se o mě bude starat, krmit mě a občas mě vyvenčí. Budu ti tu chodit po bytě a kňučet a nejspíš i v pokoji výt zoufalstvím... Takže bych řekla, že pejska až tolik potřebovat nebudeš...

Lido di Jesolo podruhé

15. července 2014 v 10:05 | Yominis |  Střípky z mého života
První díl TADY.
Většinu dovolené jsme trávili rozvalení na pláži nebo zalezlí s knížkou v pokoji.
Přesto jsme se ale podívali i někam ven.
Jednalo se o výlet do Tropicarium Park.
Jedná se o docela velký komplex několika budov, který je zaplněný akvárii a terárky.
Součástí byla i výstava Bodies Revealed, ale tam jsme se nakonec rozhodli nejít. Přiznávám, že jsem váhala, v Praze jsem ji nechala minout bez povšimnutí, ale když se mi takhle nabídla přímo pod nos... Nakonec jsem ale řekla ne. A to především z morálních důvodů. Přece jenom se tu jedná o tělo člověka. Nemám nic proti použití lidských těl k výzkumu nebo výuce, tam to slouží k dobrému účelu, ale pro zábavu? To už se mi nelíbí. A netvrďte mi, že tady se jedná o něco jiného. Ne, nejedná. 99% návštěvníků tam jde jenom proto, že je to něco šokujícího a "viděli to už všichni, tak já musím taky".
Takže jsme zůstali jen u tropických příšerek.
Což mi naprosto vyhovovalo.

Zase bude hodně fotek, takže klikněte na Celý článek!


Lido di Jesolo poprvé

13. července 2014 v 11:53 | Yominis |  Střípky z mého života

Naše první letošní dovolená!

Hned od začátku se nám to pořádně komplikovalo. Nejen, že jsme začali opravdu vážně hledat až týden před odjezdem, ale když už jsme konečně vybrali pěkný hotýlek v Chorvatsku a uklidnili se, jak hezky jsme to zařídili, poslali nám několik dní na to email, že už mají plno.
No perfektní.

Další den jsme do jedné v noci procházeli cestovky a četli recenze. Ještě v den objednání jsme si nebyli jistí, kam nakonec pojedeme.
Absence klimatizace v druhém hotelu to rozhodla a my tedy nakonec dali po víc než deseti letech znovu šanci Itálii.
Z cesty vám moc nepopíšu, protože jako na každou delší jízdu autem jsem si vzala předem kinedryl, aby mi nebylo špatně. A jako vždycky jsem tak drtivou většinu cesty prospala. Jeden z mých oblíbených vedlejších účinků. Zvlášť, když jsme vstávali ve tři ráno.

Lido di Jesolo je takové to typické italské plážové městečko zaměřené na turisty. Spousta obchůdků s lacinou módou, hromady restaurací, písek, deštníky na pláži a všudypřítomní prodejci většinou afrického původu, kteří se mezi nimi procházejí a snaží se vám vnutit všechno, co jde.

Vzhledem k tomu, že jsme měli zaplacenou polopenzi a snídaně i večeře byly opravdu bohaté (ať žije salátový bufet a čerstvé croissanty s nutelou!), většinou jsme byli živi na dvou obřích jídlech denně, jen občas proložených nějakým tím banánem nebo rajčetem v poledne. Jednou jsme zkusili jít normálně do restaurace na oběd, ale skončilo to tak, že jsme měli problém se vůbec odvalit na pokoj.

A protože pochybuji, že vás zajímá přesný popis každého mého dne, tady jsou nějaké fotky!
Bude jich hodně, takže zbytek najdete v Celém článku.