Září 2014

Střípky aneb Děti, upír a Popelka

30. září 2014 v 21:16 | Yominis |  Střípky z mého života
Jenom několik výkřiků do tmy, které samotné nejsou dost, aby vydaly na samostatný článek, ale mám tak nějak chuť je sem dát.

1.

Facebook i Google jsou podle všeho rozhodnutí, že už je načase, aby mi začaly tikat biologické hodiny, a zaplavují mě reklamami na svatební šaty, snubní prstýnky, těhotenské testy, pleny a kočárky. I když jsem nic takového nehledala.
Zločinné spolčení to je, vám říkám.


2.

Občas ale Facebook i pobaví. Aneb není nic lepšího "pro náladu", než výčitky umírajících, že?


3.

Málem jsem dostala infarkt, když jsem se v noci před spaním podívala směrem k oknu a uviděla tohle.


Až pak mi došlo, že to je můj velký svítící netopýr, kterého jsem tam před dvěma dny sama z legrace přicucla... Jsem prostě blb.


3.

Psala jsem diplomku, když za mnou přišel taťka s tím, že mi něco přinesl... Tři oříšky! Jako pro Popelku! Taťka je prostě skvělý. Myslím ale, že svým následným prohlášením: "Já chci prince! A bohatýho! A hned!" jsem si trošku spletla pohádku...


4.

A když už je řeč o Popelce... V Plzni v Plaze vystavovali kostýmy právě z téhle pohádky (verze z roku 1973). Pamatuju, jak strašně se mi tehdy jako malé její šaty líbily (a smála jsem se princovi v "punčocháčích"). Teď už na nich byla stáří trochu znát, ale i tak měly svoje kouzlo... A třeba tyhle bych si na sebe vzala klidně hned (myslím, že je měl někdo z komparzu).
A ten plášť jsem strašně chtěla. A to i s tou divnou kapucou, co mi připomínala sloní chobot...


5.

Přestože tam už nějaký ten čas nebydlím, pořád jsem na facebooku členem skupiny Kolej 17. listopadu. A poslední měsíc se to tam jako už tradičně hemží inzeráty a nabídkami na prodej přebytečného nábytku, vybavení i šatstva. To víte, dost lidí se školou končí a kdo má ty krámy tahat tam a zpátky? Kdybych měla víc času, rozhodně bych tam párkrát i zajela, vyplatilo by se mi to. Jenomže tehdy byly státnice... Teď už jsou spíš dozvuky, ale i tak se pár nabídek najde. Ale některé... Slečny, vážně vám přijde ok prodávat své vaginální krémy s tím, že můžete přihodit ještě rozbalené balení Durex Classic? No, možná jsem prostě jenom staromódní konzerva, ale některé věci by se podle mě z druhé ruky kupovat neměly.


Návštěva psího útulku

22. září 2014 v 16:24 | Yominis |  Střípky z mého života
Dneska jsme se poprvé byla podívat v městském útulku pro psy.
Naši tam chodí každoročně, vždycky trochu přispějí na provoz a jdou se podívat na pejsky.
Letos jsem se vydala s nimi.
Většinu času jsme strávili u kafe s paní, co to tam vede.
A bylo to super.

Paní je velice rázná, bodrá a upovídaná a láska ke zvířatům z ní doslova čiší. Bylo poznat, že těmi psy prakticky žije. Při většině jejích historek o tom, co všechno její svěřenci vyvádí, jsem se popadala smíchy za břicho. Na druhou stranu když líčila, jak se k ní většina psů dostala, mrzl mi dost úsměv na rtech.

Vyhozený z auta v lese.
Nalezený na skládce.
Týraný a odebraný majitelům.
Přes týden přivázaný ke sloupu.
Celý svůj život neviděl nic, než jednu místnost v bytě.
Týraný a zanedbaný.
...

Každý z těch psů měl svůj příběh a většinou nebyl zrovna šťastný.
Velká část psů tam ale nezůstane dlouho. Buď se vrátí majiteli nebo jdou k adopci. Zrovna nedávno tam někdo adoptoval štěně, které podle jejího vtipného popisu mělo "tělo labradora a nohy jezevčíka".

Ti, co tam teď má, jsou ale většinou již staří psi, kteří v útulku zůstanou a dožijí svůj život tam.
Má je rozdělené podle toho, jestli jsou agresivní (pak mají kotce dál od sebe a pryč od hlavní cesty) nebo ne a jestli musí být v karanténě (to je pak má vevnitř v místnosti vedle své kanceláře).
Pár jich skutečně bylo agresivních, většinou protože je týrali nebo odhodili a nechali zdivočet. I ti se ale nechali od paní pohladit, opravdu to s nimi umí. I tak se ale prý sem tam kousnutí nevyhne.
Zato tam má i zlatíčka.
Třeba tohohle pejska.


Jedná se už o starého dědečka, víc než 15 let, co se k nim dostal s těžkým případem prašiviny. Když ho přivezli, neměl prý na sobě ani chlup.
Zato teď je zdravý, má krásný huňatý kožich a nic nemiluje víc, než když ho někdo drbe.
Dala jsem mu jenom čichnout k ruce a hned se mi nastavil bokem k pletivu a dožadoval se pozornosti. V podobě drbání, pochopitelně. Měli jste vidět ten zklamaný výraz, když jsem ho pak drbat přestala.


Byla to velice zajímavá návštěva. Bylo mi těch psů opravdu líto, ale bylo poznat, že teď jsou v dobrých a hlavně milujících rukách. A to je to hlavní.

A co vy? Byli jste se někdy podívat v útulku? Nebo jste si třeba takového pejska rovnou adoptovali?

Liebster Blog Award

10. září 2014 v 22:30 | Yominis |  Střípky z mého života
Úkoly jsou:
1. Poděkovat tomu, kdo tě nominoval.
2. Napsat o sobě 11 faktů.
3. Odpovědět na 11 otázek, které dostaneš.
4. Nominovat 11 blogerů a vymyslet jim otázky.

1.

Nominovala mě Doma, takže díky!

2.

Fakty:
1. Měřím přes 170 cm a jsem tak suverénně nejvyšší žena v celé široké rodině.
2. Miluju Harryho Pottera a jako kolej mi byl vždycky nejsympatičtější Mrzimor (kam mě taky na Pottermore.com zařadili)
3. Víc než sedm let jsem chodila do výtvarného kroužku, ale stejně neumím kreslit. Zato mě strašně baví plácat se s hlínou a míchat barvičky.
4. V prváku na gymplu jsem měla přezdívku Hieroglyf. Byla jsem tehdy velký fanoušek Starověkého Egypta, kopírovala jsem si úryvky z knížek, googlila, chodila na přednášky o vykopávkách... Až později to přebil můj zájem o Japonsko.
5. Nehraju počítačové hry. Ani Playstation, Wii či cokoliv podobného. Vlastně mám v notebooku jenom základní logické hry a pak puzzle. Dřív jsem se jim tolik nebránila (The Sims a pak staré adventury a RPG hry jako Quest for Glory nebo Albion, což jsou moje srdcovky), ale na novém počítači jsem se rozhodla je už neinstalovat. Strašní žrouti času.
6. Mám celkem 11 klobouků, z toho 2 zimní (vítej, můj nový miláčku!), 5 letních slamáků, 3 fedory a 1 baret. A mám v plánu pořídit si ještě další. Miluju klobouky!
7. Mojí nejoblíbenější českou zpěvačkou je Hana Hegerová. Jediné, co mě mrzí, je, že jsem ji objevila až potom, co už přestala koncertovat. Je to prostě zpěvačka s velkým Z.
8. Absolutně jsem milovala brambůrky Bohemia Senza s příchutí gurmánské hořčice. Doteď jsem jim neodpustila, že je přestali vyrábět.
9. Nemám ráda humor, který je zaměřený na ztrapňování a trapasech. Nejen, že mi to nepřijde vtipné, ale ještě je mi nepříjemně i za ty postavy. Takže Mr. Bean, Maléry pana účetního a drtivá většina teenagerovských komedií je pro mě out.
10. Nikdy jsem nezkusila žádné drogy. Dokonce ani marihuanu. Neopíjím se a tabák jsem jenom vyzkoušela a nikdy víc. Jedním z hlavních důvodů byl ten, že se znám. Mám slabou vůli. Vždycky jsem se bála, že kdybych to zkusila, nemuselo by se mi pak povést přestat. Tak se tomu všemu radši obloukem vyhýbám.
11. Celý gympl jsem se vyhýbala dálkovému běhu a sváděla to na moji alergii na pyl (běhali jsme totiž v parku). Teď se mi to vrací a já mám problém doběhnout i na tramvaj.

3.

1. Tvoje nejoblíbenější knižní/seriálová/filmová postava? Hrabě Monte Cristo. Ten knižní. Velice vzdělaný, inteligentní, zahořklý a zklamaný muž, který žije pro pomstu a kterému trvalo 20 let, než zjistil, že svět není jenom o nenávisti a zlu, ale i o lásce a dobrotě. A i tak byl na konci přesvědčený o tom, že prakticky všechno, co udělal, bylo vlastně správně.
2. Jaký film jsi naposledy viděl/a? Pokud nepočítám záznam z muzikálu (Notre Dame de Paris v angličtině), tak to bylo asi Rise of the Guardians. Jack Frost a Velikonoční Zajíc byli skvělí.
3. Jak dlouho máš svůj blog? Od listopadu 2008, takže už skoro šest let. Páni, sama jsem netušila, že tak dlouho!
4. Ví rodiče/kamarádi, že si píšeš blog? Ví a velká část z nich ho i čte. Občas mě to štve, zvlášť když jim chci vyprávět nějakou vtipnou historku a oni mě hned utnou, že "to už četli na blogu"
5. Do jaké VĚCI by ses chtěl/a posmrtně převtělit? Věci? Takže zvířata jsou mimo? Hm... Mobil puberťáka. Sice nemá moc dlouhou životnost, ale zase to musí být zábava, číst si hloupé sms, poslouchat opilecké hovory, prohlížet si nezveřejnitelné fotky a videa...
6. Jaký největší trapas jsi zažil/a? Je jich dost, takže je těžké vybrat. Většina z nich mi tehdy přišla jako TEN největší trapas, ale nakonec se na ně stejně zapomnělo. Jestli ale něco napsat musím, pak to, jak jsem na základce před celou třídou vrazila hlavou do pouliční lampy, protože jsem se nedívala, kam jdu, a dalších x dní jsem pak měla na čele roh.
7. Nechal/a by sis vyholit hlavu za peníze? To by záleželo na tom, kolik bych těch peněz bylo. Ale pokud by byla suma slušná, tak ano. Vlasy dorostou, ale peníze na účtu zůstanou. Ano, jsem materialistická dívka...
8. Čím jsi chtěl/a být jako malý/á? Tak jako každé dítě vším možným. Nejdéle mi ale vydržel veterinář. Vždycky jsem se zajímala o zvířata a chtěla s nimi pracovat. Smůla, že mám alergii. Taky to byla doba, kdy jsem ještě nevěděla, jako hnus chemie vlastně je.
9. Kniha nebo čtečka? Čtečku nemám, takže kniha. Ale čím dál tím víc uvažuju o koupi...
10. Eutanázie, ano nebo ne? Pro mě je v tom pro i proti, nemůžu říct jasné ano nebo ne, protože se na to dívám z víc úhlů a vidím, jak by se něco takového dalo zneužívat. Záleželo by, jak by to bylo zákonem upravené. Obávám se, že abych svůj názor vysvětlila, dalo by to na opravdu dlouhý samostatný článek, do kterého se nechci pouštět.
11. Jaký typ člověka by byl/je pro tebe ten pravý? Věrný. To je asi nejdůležitější podmínka ze všech.



4.

Pardon, ale 11 blogerů je u mě bez šance. Myslím, že už z mých známých snad ani neexistuje nikdo, kdo by tenhle řetězák alespoň jednou neudělal. Navíc se mi nechce vymýšlet otázky. Ano, jsem líná a nedodržuju pravidla, suďte mě a házejte si kamení, jak chcete.

Nové brýle a oslava

7. září 2014 v 14:07 | Yominis |  Střípky z mého života
Hned, jak jsem přijela domů z Prahy, tak jsme slavili můj úspěch u státnic.
Naši koupili víno, pozvali jsme M. s P. a bylo veselo.
Zvlášť, když jsme v sobě měli nakonec téměř láhev vína každý. Bylo vtipné, že s sebou přinesli vlastní víno, které bylo úplně stejné, jako to, co se nám chladilo v lednici. Zdá se, že chuťové pohárky jsou dědičná záležitost.


Už dlouho jsem se takhle pořádně nenasmála.
Je skvělé, když se můžu úplně volně bavit i s rodiči a smát se ne úplně vhodným vtipům.
Ale o tom oslavy jsou, ne?
Přesně to jsem po státnici potřebovala.
Bavit se, uvolnit se a na nic nemyslet.

Ráda bych sem dala některé hlášky ze včerejšího večera, ale obávám se, že by to nebylo úplně vhodné. Zvlášť, když vám na dálku nejsem schopná zkontrolovat občanky. Takže smůla.


Přejdu tedy na jinou notu a dám sem aspoň fotku mých nových brýlí.
Miluju je.
A to i když jsem si ze začátku nebyla plastovými obroučkami moc jistá a paní v optice mě musela docela dlouho přemlouvat.
Ale teď jsem z nich nadšená.
A co na ně říkáte vy?


Není to moc vidět, ale ve skutečnosti jsou zvenku černé a zevnitř zářivě růžové.


JÁ. TO. MÁM !!!

7. září 2014 v 10:09 | Yominis |  Střípky z mého života
Nemožné se stalo skutečností a já udělala Veřejnou státnici.


Ti, kdo můj blog čtou, už si asi všimli, že jsem se na ni učila jako blb víc než měsíc (s menší přestávkou od půlky července). Že mi to lezlo na mozek a měla jsem chuť mlátit hlavou do zdi, vám asi ani nemusím říkat.


A kdyby samotné šrocení nebylo málo, rozhodla se nám to fakulta ještě trošku zpestřit.



A hádejte, kde a kdy se koná?

Na naší fakultě.
Během státnic.

Evidentně na nás zapomněli. Nebo spíš doufali, že sklapneme podpatky, skloníme hlavu a necháme to být. Nějak asi nepočítali s tím, že státnicující studenti začnou hromadně propadat panice, když jim najednou přijde email z fakulty, ve kterém jim oznamují, že...

Konání akce bude vyžadovat dočasné stavební a instalační úpravy, které budou znamenat nemožnost vstupu do budovy hlavním vchodem, jakož i nemožnost vstupu do hlavní dvorany (tzv. bazénu) budovy...
V pátek i v sobotu 4. a 5. září 2014 bude knihovna zcela uzavřena. Důvodem uzavření knihovny v tyto dva dny je skutečnost, že od čtvrtka 4. září od 13:00 až do neděle 7. září 2014 (včetně) bude na fakultě hlasitá hudební produkce a další ruchy, které by znemožnily efektivní studium ve studovnách knihovny.

Takže učit se tam kvůli hluku nedá, ale skládat závěrečnou státní zkoušku musíme?


Naštěstí 'obavy studentů', z nichž půlka si připravovala smyčku pro oběšení se a druhá sháněla pochodně a vidle pro lynčování těch, co to vymysleli, prokonzultoval náš zástupce v Akademickém senátu s vedením, a tak se nainstalovaly protihlukové stěny a přesunuli nás až úplně ke střeše, do postranních chodeb, kam jsme šplhali bočním schodištěm.


Díky bohu to pomohlo.
Neslyšela jsem vůbec nic.
Navíc (asi chtěli žehlit) nám vyčlenili přímo jednu místnost, kde jsme před losováním čekali a mohli jsme si tam vzít vodu a kafe.
Úplný luxus (tentokrát myšleno bez ironie)


A udělali ještě jeden ústupek. Hned na začátku, před losováním komisí, nám dali na výběr. Kdo se necítí dělat státnice teď, má možnost rovnou říct ne a sekretářka mu najde další nejbližší termín ještě v září.
Uznávám, že to od nich bylo milé.

Na druhou stranu to nikdo nepřijal.
Nikomu se nechtělo stresovat se dál a navíc nám bylo jasné, že teď na nás budou hodnější, než když pak budeme někde šoupnutí navíc a oni tam kvůli nám budou muset zůstávat dýl, protože jsme 'tehdy utekli'.


Nebudu tu popisovat přesný průběh státnice, stejně to nikoho nezajímá.
Takže jenom několik postřehů.

Stánice


Když jste přesvědčení, že máte jeden předmět mnohem lépe naučený než druhý, nemusí to být nutně pravda. Občas je to právě naopak. U trestního práva jsem ke svému překvapení musela těžce bojovat, zatímco správní právo, kterého jsem se bála jako čert kříže, jsem dala vcelku bez problémů.

Není nic horšího, než když máte ve skupině někoho, kdo za celé studium měl jenom jedničky a dvojky a popisuje vám, jak ošklivé by bylo, kdyby mu státnice pokazila průměr. Slečna byla jinak milá, ale na nervozitě mi opravdu neubrala.

Možná ještě horší než příliš chytrá spoluzkoušená je, když sedíte na potítku a komise se baví o tom, jak se na právnické fakultě jednou natáčelo porno a jak vypadalo.

Když vám někdo během čekání nabídne jídlo, neodmítejte. Vyhnete se pak tomu, že váš žaludek každých pět minut zní, jako by si v něm snažil naladit nástoje hodně špatný dechový orchestr. Tak jako mně.

Pokud jediný způsob, jak si zapamatovat jméno veřejné ochránkyně práv, je pro vás to, že si představíte šišlající čarodějnici bez zubů, jak s koštětem v ruce volá: "Šabat! Já žíkám, ať švoláme šabat!" jste na tom už opravdu špatně. Tím spíš, že dotyčná paní jako čarodějnice ani nevypadá.

Sny před státnicí jsou divné. Ještě divnější než obvykle. Zdálo se mi, že mě vyhodili, a tak jsem musela rozdávat ve vězení na příděl do každé cely zeleninu, aby vězni byli zdraví a měli co chroupat. Mrkev a okurku. Radši nepřemýšlím, proč moje podvědomí vybralo zrovna takhle tvarovanou zeleninu.

Hlavní je ale výsledek.

HOTOVO.

SPLNĚNO.

PROŠLA JSEM.

MÁM TO.



Takže už jenom obhajoba diplomky, soukromá státnice a je ze mě právník!



---
PS: Nevím, jestli jsem to tu psala, ale pro vysvětlení: Máme závěrečné státnice rozdělené do dvou. Veřejnou část (správní a trestní právo) a soukromou část (občanské a obchodní právo).