Listopad 2014

Vymývání mozků

25. listopadu 2014 v 14:45 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Dneska jsem si k jezení pomela (snědla jsem ho celé, bude mi asi špatně) pustila náhodně televizi.
Stanice Smíchov, zrovna běžel pás dětských seriálů.
A já se nestačila divit.

Abyste se mohli podívat na 20-minutový díl seriálu, museli jste přetrpět 15 minut (!!!), kdy se jako na běžícím pásu střídaly reklamy na různé hračky. Většinu z nich dítě vezme do ruky tak třikrát, než ho to přestane bavit, dojdou baterky, nebo to rozbije.
Absolutně nejhorší na tom ale byl psychický nátlak, který ty reklamy na děti vytvářely. Všechny se totiž shodovaly v jednom: Pokud si tohle nekoupíš, budeš totálně out, nikdy nepoznáš, co je to opravdová legrace, a nebudeš mít žádné kamarády. Jestli nejsi lúzr, tak to prostě doma mít musíš.

Už se nedivím, že moje sestřenice má víc než tucet zakrslých plastových psů, co vypadají jako hračky z Kindervajíčka (ale stály několik stovek každý), speciální dvoupatrový dům pro ně a hromadu misek, kostí a nevím čeho ještě... A hrát jsem ji s tím viděla jen jednou a to z povinosti, když k narozeninám dostala další kousek do sbírky.


Děti jsou strašně snadno ovlivnitelné, tím spíše ve věcech, které se týkají začlenění do kolektivu.
Takovou nátlakovou akci prostě nemají šanci ustát.
Všichni nadávají na šmejdy, kteří vnucují nebohým babičkám a dědečkům předražené výrobky. A přímo v televizi cpou do hlav ještě citlivějších dětí, co všechno si prostě 'musí' na rodičích vybrečet...
Opravdu mě to znechutilo.

Nebudu tu nikomu povídat do výchovy, ale jestli někdy v budoucnosti budu mít děti a budu je potřebovat na chvíli 'odložit' k televizi, stáhnu si hezky všechny seriály na flashku a pustím jim je takhle.
Tohle reklamové vymývání mozků podporovat nehodlám.


Věty mého srdce: Na západní frontě klid

24. listopadu 2014 v 16:58 | Yominis |  Věty mého srdce
Díky změně designu blogu jsem procházela starší rubriky a některé z nich jsem se rozhodla obnovit. Tohle je jedna z nich.
A pro tu příležitost jsem si vybrala věty mého srdce z knihy:

E. M. Remarque - Na západní frontě klid

Vidím jejich tmavé postavy. Jejich vousy vlají ve vzduchu. Nevím o nich nic, jen že jsou zajatí, a to právě mne rozechvívá. ...
Jakýsi rozkaz udělal z těchto tichých postav naše nepřátele; jakýsi rozkaz by je mohl proměnit v naše přátele. U nějakého stolu podpíše pár lidí, které nikdo nezná, kus papíru, a po celé roky je našim cílem to, co je jinak trestáno opovržením světa a jeho největšími tresty.

...

Vrátíme-li se teď, jsme unavení, rozpadlí, spálení, vykořenění a bez naděje. Už nikdy se nebudeme moci v sobě vyznat.
A nebudou nám taky rozumět ...
Náš život je zbytečný i nám samým, budeme růst, někteří se přizpůsobí, někteří se poddají a mnozí budou bezradní - léta se rozplynou a konečně zajdem.

...

Padl v září 1918, jednoho dne, kdy po celé frontě bylo tak pokojně a tiše, že se zpráva z bojiště omezila na jedinou větu: na západní frontě klid...
Padl kupředu a ležel na zemi, jako by spal. Když ho obrátili, viděli, že se asi dlouho netrápil - jeho obličej měl tak klidný výraz, jako by byl téměř spokojen, že to tak skončilo.



Na západní frontě klid je jedna z těch knížek, které zná skoro každý, i když ji až tolik lidí nečetlo. Ať žije povinná školní literatura. Ale je to výborná kniha. Běhá z ní mráz po zádech, tím spíš, že je to vše popisované z pohledu sotva dvacetiletého kluka. Apatie vojáků se střídá s drsným humorem a hysterií. Jak sám autor na úvodní straně knihy říká:
"Tato kniha nechce být ani obžalobou ani vyznáním. Chce se pokusit vydat svědectví o generaci, která byla válkou rozbita - i když unikla jejím granátům."



PS: Pokud jste knihu četli, možná se vám ten překlad zdá trochu jiný a některá slova nebo slovní spojení můžou znít zastarale. Je to tím, že doma máme výtisk z úplně prvního vydání v češtině, toho z roku 1929. Měli jsme totiž štěstí, že se nám ho povedlo ukořistit, když se zavírala jedna vesnická knihovna a rozprodávala staré knížky za pár korun.

Domácí hlíva

24. listopadu 2014 v 10:00 | Yominis |  Střípky z mého života
O víkendu jsme jako už tradičně vyjeli na návštěvu k babičce a dědovi.
Jako první nás přivítaly polohysterické kočky, které se chovaly, jako by celé roky neviděly živou bytost a umíraly hlady. Co na tom, že v misce měly granule a na zahradě byla babička.
Ta zrovna hrabala listí a nadšeně nás volala k sobě, abychom se podívali, co se nového na zahradě objevilo.
Hlíva.
Víte, je to už několik let, co děda nechal pokácet obrovský ořech, co měli na zahradě, a nás tehdy napadlo využít pařez jako základ naší nové pěstírny hlívy ústřičné.
Taťka tedy navrtal otvory, nasadili jsme koupené zárodky budoucího podhoubí... a čekali... a čekali...
Několik let se nic nedělo a pařez pomalu zarůstal novými tenkými ořechovými větvemi a trávou.
A podle všeho přesně to hlíva potřebovala.
Hned, jak jí větve vytvořily stín a pomohly držet vlhkost, začaly se z pařezu pomalu drát na povrch malé kloboučky hub. Většina z nich ale byla bohužel hodně rychle prožraná červy nebo uhnila.
Až letos, teď jak se ochladilo, povedla se opravdová úroda.
Bratranec na zimu všechny ty keřovité větve ořezal a odkryl tak pařez, kompletně obsypaný hlívou.
A nádhernou hlívou.
Mrzí mě, že mě nenapadlo to vyfotit.
Nu, tak tu aspoň máte fotku té trochy, co jsme si odvezli domů, že z ní uděláme řízky a polévku.
Ještě tam mnohem víc zůstalo.


Nu, co na to říkáte? A máte rádi hlívu? Nebo patříte mezi ty, co se houbám vyhýbají už z dálky?

Nadílka od slintů

23. listopadu 2014 v 21:01 | Yominis |  Mazlíčci
Konečně jsem se dokopala vyčistit klukům terárko a dát jim všem pořádnou koupel.


A není nic lepšího, než když strávíte odpoledne v gumových rukavicích, opatlaní hlínou pomalu až po lokty, aby tam měli hezky čisto a pohodlno... A když se spokojeným výrazem zkouknete hotové dílo a jdete je tam dát (s tím, že už předem počítáte s hromadným útěkem na stěny), objevíte...


Věděla jsem, že na ně přišlo nové jaro a začala se jim zapalovat lýtka. Ale tak nějak jsem počítala s tím, že když už uplynulo tolik času, nejhorší příval snůšek mám už za sebou.
Chyba lávky.
U dvou šnekoušů jsem našla v dýchacím otvoru tolik vajíček, že se divím, že se ještě neudusili, a u jeden už taky začíná s budouváním své soukromé armády pokrevních bojovníků.
Takže všechna ta práce prakticky k ničemu, za pár dní se budu muset v terárku hrabat znovu a lovit stovky nevylíhlých šneků, abych je s těžkým srdcem uskladnila v mrazáku.
Ach jo.
Mamka měla pravdu. Na truc to v sobě drží, dokud jim tu hlínu prostě nevyměním. Aby se mi za tu odpornou čistotu jejich milovaného domova pomstili.

Omlouvám se za zmatek

19. listopadu 2014 v 22:42 | Yominis |  Ostatní

Zkoušela jsem vytvořit nový design blogu.

Bohužel jsem se nikdy neobtěžovala něco takového naučit, a tak na to jdu možná (určitě) mnohem složitější cestou, než je nutné. Nu co, však to nějak projde...
Kvůli mé neschopnosti a absolutní potřebě mít všechno rozškatulkované do rubrik a podrubrik a pokud možno ještě podpodrubrik, jsem se s tím docela natrápila.
Nelíbilo se mi, že se ukazuje "žádný článek" a až když člověk sjede úplně dolů na konec reklam, objeví, že rubrika není prázdná, ale jsou tam podrubriky. Fuj.
Jenomže neznám jiný způsob, jak to obejít, než udělat si vlastní rozcestník v článku.
Takže si minulých cca pěti článků nevšímejte, dobře?


Dalo by se tedy říct, že tenhle článek je moje marná snaha zakrýt tu hromadu organizačních článků, co jsem tu během dneška nasázela, a které mi pohřbily v hlubinách archivu ostatní věci, co jsem během posledního týdne napsala.
Ale myslím, že to stálo za to.
Líbí se mi to.
Nezměnila jsem toho moc, ale i tak to vypadá mnohem líp.
A zůstaly mi podrubriky. A podpodrubriky.
Hurá.


A na úplně jinou notu... Dneska mi taťka přinesl vytištěné učební materiály na soukromou státnici (tedy občanské a obchodní právo). A je toho zatraceně moc. Už si představuju, jak nad tím proležím celé Vánoce a Nový rok.
Slast.
Ale zdá se, že aspoň k něčemu mi to přece jen bude. Mnohem častěji teď vyhrávám rodinné diskuze na téma právo a politika.

Střípky

19. listopadu 2014 v 20:32 | Yominis
Od vtipných příhod a rodinných historek až po prachobyčejné nadávání na ranní vstávání. Pokud chcete zjistit něco o mé maličkosti, najdete to skoro 100% tady.

Moje kulinářské experimenty i osvědčené recepty. Většina článků je ale tvořená mými krabičkovými obědy.

Můj pudlík Sára, tlupa obřích šneků i babiččiny kočky. Protože člověk potřebuje v životě trošku toho zvířecího rozmazlování.

Jedná se o projekt, jehož smysl je prostý. Každý týden napsat 7 věcí, které mi udělaly radost. Může to být cokoliv, i úplné maličkosti. Prostě něco, co mi zlepšilo den.

Projekt, který vám má pomoct trošku mě poznat. A to pokud možno během deseti dní. Jako tradičně jsem se ale zrovna moc nedržela zadání. Co na to říct, jsem rebel.

Hudba

19. listopadu 2014 v 20:31 | Yominis
Agentura, která má pod sebou velkou část mých oblíbených japonských skupin, především Morning Musume. Pro většinu normálních lidí přeslazené a neposlouchatelné, mě ale tahle hudba baví.

Další japonská hudba, najdete tu jak pop, tak rock.

Můj oblíbený zpívající právník. Na jeho písničkách jsme se dokonce i učili během hodiny teorie práva.

Zbytkový mix hudby, absolutní všehochuť. Většina písniček v téhle rubrice má svoje stabilní místo v mém playlistu.

Video

19. listopadu 2014 v 20:30 | Yominis
Absolutní mix videí, co jsem kde shrabala z internetu, některá jsou ale i moje práce.

Ano, jsem ten typ holky, co se dívá na pohádky i jako dospělá. Máme to v rodině, pokud se vám to nelíbí, můžete z toho vinit mamku. Mám ráda jak ty typické staré české pohádky, tak disneyovky.

Moje názory a postřehy z promítání filmů nebo návštěvy divadel.

Literatura

19. listopadu 2014 v 20:30 | Yominis
Některé z těch věcí bych už znovu nezveřejnila, ale když už tu jsou, mazat je nebudu. Berte ale v potaz, že je to už hezkých pár let zpátky, co byly některé z nich napsané...

Přečetla jsem toho tuny, ale jenom málokdy se dokopu o tom něco napsat. Navíc co si budeme povídat, ne všechny knížky stojí za to...

Další projekt. Najdete tu věty či krátké úryvky z knih, které pro mě mají nějaký význam nebo se mi z nějakého důvody vryly do paměti. Když jsem moc líná psát recenzi (většina času), hodím aspoň něco sem.

Zamyšlení

19. listopadu 2014 v 20:29 | Yominis
Moje úvahy a názory, vážná i nevážná témata, chytré i ne-tak-chytré postřehy. Občas zkouším zapojit i mozek a takhle to dopadá...

Naprostá všehochuť, co se nevešlo jinam, skončilo tady.

Bílá Lennonova zeď

18. listopadu 2014 v 19:49 | Yominis |  Zamyšlení nad ničím
Pokud sledujete zprávy a novinky, tak vám asi neuniklo, že jistá streetartová skupina přebarvila celou Lennonovu zeď na bílo.
A prý je velmi překvapilo, že za to sklidili negativní ohlasy.
Jako vážně?
Opravdu se divíte, že když přemalujete roky nápisů, vzkazů a obrazů, tak že to někoho rozčílí?
Myslím, že jsem schopná pochopit jejich vysvětlení. (Cituji z novinky.cz a wikipedie: "Nechtěli jsme přetírat něčí nápisy, ale dát prostor pro nové. Zeď už sloužila jen jako turistická atrakce a staré nápisy už byly vyprázdněné." a "Před 25 lety jedna velká totalitární zeď padla, a bílá zeď má symbolizovat svobodu, poskytnutí volného prostoru novým vzkazům současné generace")
Ale zase pravda je, že nové vzkazy přibývaly prakticky každý den. S označením "staré vyprázdněné nápisy" tedy nesouhlasím. Stejně tak s psaním nové generace. Ta už tam psala před vámi.
Přijde mi to nespravedlivé vůči ostatním pisatelům. Jako byste šmahem štětce zkusili vymazat historii. Myslet do budoucna je fajn, ale u Lennonovy zdi se to podle mě nehodí.

Popravdě se mi ale nejvíc nelíbí datum, které si pro to vybrali.
Vážně 17. listopadu, na výročí sametové revoluce? Den studentských demonstrací a protestů proti komunistickému režimu? Víte, kdo přemalovával Lennonovu zeď, aby zakryl původní nápisy, předtím?
Komunistická vláda.
Takhle to vypadá, jako by se chtěli k oslavě protestů přidat. Tím, že přemalují na bílo jeden z protestních symbolů.
Ne moc chytré.

Myslím, že není úplně špatně jednou začas udělat prostor novým nápadům a myšlenkám, ale rozhodně se mi nelíbí to datum.
Na výročí protestů smazat protesty.

Nejsem si jistá, jaký vzkaz chtěli svým "uměním" (no tak, byl to váleček s bílou barvou) světu poslat, ale ten, který jsem dostala já, se mi nelíbí.
A to, že něco takového aspoň neoznámili řádu maltézských rytířů předem. Ať se pak nediví, že na ně podali trestní oznámení. Kdyby byli aspoň trochu slušní, mohli se všem těm nepříjemnostem vyhnout.


Dnešní den a vlasy

18. listopadu 2014 v 18:32 | Yominis |  Střípky z mého života
Prší.
A prší.
A prší...

Nevím, jestli to bylo bouřkou, ale dneska jsem skoro celou noc nespala. Špatné sny se střídaly s chvílemi, kdy jsem nemohla usnout a jenom zírala do stropu. Naštěstí jsem dneska neměla nic v plánu, a tak jsem zůstala zachumlaná pod peřinou až do desíti hodin dopoledne. A i tak jsem se nevyspala tak, jak bych chtěla.
Nikdo se tedy nemůže divit, že jsem neměla po ránu úplně nejlepší náladu.


Díky bohu za usměvavé rodiče, horký čaj a dlouhou sprchu. Hned je den veselejší. A déšť je vlastně super. Co na tom, že se u nás setmělo už skoro ve tři hodiny odpoledne.


A následovalo psaní diplomky. Už mi chybí jenom deset stránek, ale je to docela boj. Nedávno jsem třeba zjistila, že jsem celou jednu část holandského zákoníku přeložila špatně a tudíž vůbec nepochopila. Opravováním jsem strávila většinu odpoledne. Ať žije překládání anglického překladu holandského textu.


Už měsíce přemýšlím nad tím, že se nechám ostříhat. Moje vlasy už takovohle délku nezvládají, lámou se a padají. Ostříhala jsem je už o pořádný kus, ale ještě pořád málo.Tak jsem procházela svoje staré fotky, jestli se mi něco nebude líbit.
A možná našla.
Je to "umělecká" fotka, kdy jsem si udělala centimetrové linky okolo očí a dala fialovou rtěnku. Nee-chan za mě pověsila starý fialový šátek a fotila. Podobných fotek mám tucty. Nee-chan si ráda hrála na fotografa a já na modelku.
Ale k tématu... Co říkáte na tohle? Barvu bych pochopitelně fialovou neměla, zůstala bych u svojí hnědé. A taky by mi už nebylo čtrnáct.
Byla by to možná zajímavá změna, vrátit se zpátky k vlnitým vlasům...


Jo a mamka mi dneska našla na hlavě šedivý vlas. A jsem si jistá, že není jediný.
Už to začíná.


LILIUM Muzikál

18. listopadu 2014 v 16:35 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Předevčírem jsem konečně zkoukla japonský muzikál LILIUM Shoujo Junketsu Kageki.



Jedná se o muzikál, kde jsou všechny postavy hrané idoly=japonskými popovými zpěvačkami a to včetně mužských rolí. Už jsem jich pár takových viděla a no... Jak možná někteří z vás ví, typické znaky japonského "idolu" (to je oficiální označení, jen tak mimochodem) jsou krása, zajímavost charakteru, (u dívek 'nevinnost', vnucená jim i smluvními podmínkami ve formě zákazu randění) a stálý úsměv. Jo a taky zpívají. Ale i když je zpěv obvykle hlavní náplní jejich práce, má ve skutečnosti jenom vedlejší úlohu, většina z nich totiž zpívat neumí. Takže je jasné, že k idol muzikálům je potřeba přistupovat s velkou rezervou a jsou určené spíš pro zaryté fanoušky.
Z těch, co jsem viděla dotěď se mi žádný se moc nelíbil. Pár písniček skvělých, ale většina dost přehnaných scén a neumělé herectví to zkazily.
V LILIUM hrály členky mojí oblíbené skupiny Morning Musume a členky S/mileage (další dívčí skupina pod stejnou agenturou jako MM)

Navzdory tomu všemu jsem byla z LILIUM velice příjemně překvapená. A to nejen písničkami a zpěvem, který se překvapivě dal poslouchat (MM a S/M mají několik opravdu dobrých zpěvaček a zbytek se ztratil ve skupině) a tím, že se tam hodně tancuje, ale hlavně příběhem. Klobouk dolů, takový závěr jsem nečekala.
Líbilo se mi, jak chytře vyřešili problém s hraním: Upíři procházejí něčím, co se dá označit za "upíří pubertu" a co z nich dělá pořádně emocionálně nestabilní a víc než trochu šílené jedince. Takže když nějaká postava křičí víc, než je zdrávo, nebo má naopak kamenný výraz, je to prostě jenom projev "puberty".
Jasně, byly tam chvíle, kdy jsem dostávala tik do oka nebo nechápavě kroutila hlavou, ale to už k přehrávajícím a praštěným Japoncům s jejich divným humorem tak nějak patří.

Děj: Celý příběh se odehrává v době, kdy upíři stárnou a umírají jako každý jiný živý tvor a nesmrtelnost je pro ně jen dávnou legendou. Vítejte v upířím sanatoriu, kam jsou posílaní mladí upíři, kteří jsou kvůli své "pubertě" příliš nestabilní, než aby mohli být normálně mezi lidmi. Každý z nich je tu šílený svým vlastním, osobitým způsobem. Lily, hlavní hrdinka příběhu, všude hledá Sylvaticu, dívku, která měla být v sanatoriu také, ale kterou si nikdo kromě ní nepamatuje. A pak zjistí, že její jméno zná i Snow, samotářská dívka, která jí odmítá cokoliv prozradit s tím, že z některých snů je lepší se nevzbudit... Záhad postupně přibývá a každý se musí ptát sám sebe, jestli opravdu chce zjistit odpovědi...

A tady je pár mých oblíbených písniček.
Je škoda, že se mi nepovedlo sehnat je s titulkami, doporučuju podívat se na celý muzikál (odkaz dole, anglické titulky), fakt se mi líbil.
A nebo je můj mozek prostě už opravdu dost zdegenerovaný...


Dokonalý příklad, proč se dal muzikál poslouchat. Ta holka (Tamura Meimi) umí zpívat a je tak ve světě j-popu vzácný úkaz:

 


A tohle je jedna z úvodních písniček, která slouží k představení hlavních postav:

 


Jestli chcete, dá se celý muzikál s anglickými titulkami:

zhlédnout TADY

stáhnout TADY



PS: Nemají to tam vysvětlené, tak kdo neví, "Eli, Eli, Lema Sabachthani" znamená "Bože, Bože, proč jsi mne opustil". Podle Bible to jsou slova, která vyřkl Ježíš na kříži.
"Kabedon" je známé klišé v romantických anime a manze, kdy kluk holku (popřípadně kluka, záleží, co čtete/sledujete) přitiskne ke zdi nebo si opře ruku vedle její hlavy, aby jí zabránil utéct a jí se z toho rozbuší srdce a podlamují kolena. Je na to velká spousta parodií.

Muzikál Mauglí

5. listopadu 2014 v 23:10 | Yominis |  Střípky z mého života
Už strašně dlouho chci jít na muzikál Mauglí.
Že na tohle představení půjdu, jsem se rozhodla ještě před premiérou.
Už jako malá jsem si totiž Knihy džunglí od Kiplinga zamilovala. (Jen tak mimochodem, filmová varianta od Disney byla hrozná)

Jenomže nastal problém.
Nikdo, ale opravdu nikdo, se mnou nechce jít.
Zkoušela jsem je přesvědčit, ale bohužel i moje divadlo milující maminka tentokrát mé nadšení nesdílí.
Udělala jsem totiž chybu a pustila jim pár ukázek.




Jenomže místo, aby je to navnadilo, spíš to všechny odradilo. No co, no... Mně se právě to skákání po pařezech, podivné kostýmy a vytí líbí. Bude to určitě legrace. I když trošku infantilní.
Tak jsem si řekla, že se na to prostě vykašlu a půjdu sama.


A druhý problém.
Abych se nemusela vracet sama v noci, zbývají mi jenom odpolední představení.
Nejbližší, které pro mě připadá v úvahu, je jako na potvoru zrovna na Mikuláše.
Což znamená davy neposlušných dětí v divadle (protože je to příběh pro děti, že) a po cestě tlupy ožralých čertů. A později zase nevím, jestli nepojedu za nee-chan do Švédska...
Ach jo.
Zdá se, že mi nezbývá nic jiného, než počkat až po Novém roce. Když už se mám zase učit na státnice.
To není fér!!


Jak velká je šance, že to pak vydají na DVD?


A ano, tenhle článek nemá pointu. Jenom jsem si chtěla postěžovat.

Polévkový blog

2. listopadu 2014 v 10:58 | Yominis |  Bento & další jídlo
Před pár dny byla venku pořádná zima (ne že by teď nebyla), a tak jsem se rozhodla trošku zahřát.
A co může být lepšího než pořádný talíř domácí hovězí polévky?
Přiznávám, že jsem měla poměrně veselou náladu, takže jsem místo klasických nudlí sáhla po písmenkách.
Písmenková polévka jako když jsem byla malá!
A když už jsem byla v té krásně infantilní náladě...


A jen tak mimochodem, fakt se mi povedla. Hromada zeleniny, silný hovězí vývar (podařilo se mi sehnat krásný kousek hovězího s kostí) a do toho ty písmenka... Mňam.