Prosinec 2014

"Trošku jsem to neodhadla," řekla maminka

27. prosince 2014 v 15:31 | Yominis |  Střípky z mého života
Nevím, jak u vás, ale u nás je už tradicí, že na Štědrý den si dáme v úzkém rodinném kruhu dárky a pak všichni jedeme k babičce a dědovi, kde se jimi pochlubíme a my, vnoučata, dostaneme další vánoční příděl.
A další dny pak nastává návštěvní maraton, kdy všichni obíhají široké příbuzenstvo, návštěva střídá návštěvu, každý horečnatě uklízí a připravuje chlebíčky a nikdo vlastně nemá na nic čas.
No a letos to mamka tak trošku neodhadla.


Říkala si, že nejlepší bude, když si "odbydeme" návštěvy u nás a pak teprve budeme obíhat my.
Takže zavolala jedné tetě, jestli by nechtěla přijít odpoledne na kafe... A ta řekla nevím.
No, nevadí, zavoláme druhé tetě... Která řekla nevím.
Tak zavoláme třetí tetě... A hádejte, co řekla? Nevím. Vzápětí si to ale rozmyslela a účast k mamky úlevě potvrdila.
Úleva netrvala dlouho.
Asi pět minut.
Přesně tak dlouho totiž trvalo, než přišla sms od druhé tety, že nakonec přijde.
A pak se dostavilo zděšení. Když se rozhodla přijet i první teta. Všechny pochopitelně s manžely a všemi dětmi.
Celkem 15 lidí v našem ne zrovna moc velkém obýváku.


Abychom je všechny usadili, použili jsme celý gauč, všechny židle z kuchyně a všechny židle z balkonu. Bylo to u nás jako na promítání v kině, sedělo se ve třech řadách.

Celou první půlku návštěvy jsem strávila jako poctivá hostitelka vařením kafe, naléváním džusu a zabavováním bratranců a sestřenic, kteří byli vyhnaní do exilu v kuchyni, než se všichni dospělí usadili a situace se trochu zklidnila. Teprve pak jim bylo do obýváku povoleno vstoupit, probojovat se skrz záplavu židlí ke stromečku a vzít si dárky.

Ale pak to byla kupodivu i docela legrace. Hluk byl sice enormní (v malé místnosti se bavili všichni naráz a každý na jiné téma), ale my jsme stejně poměrně hlasitá rodina, takže naše ušní bubínky jsou už vcelku zvyklé a nějaký ten decibel navíc jim neublíží.


A jak vypadají vaše vánoční svátky? Držíte se spíš v úzkém rodinném kruhu nebo taky objíždíte široké příbuzenstvo a ujídáte cizí zásoby cukroví?

Diplomka a bakalářka

6. prosince 2014 v 16:20 | Yominis |  Střípky z mého života
Před několika dny jsem byla na konzultaci u vedoucí diplomky kvůli překladu některých právních pojmů holandština→angličtina→čeština, se kterými jsem si nebyla jistá.
Jak byla při minulých konzultacích rázná, tentokrát jsem si asi zastihla ve velice dobré náladě. Jenom pohoršeně koulela očima, jak jsem mohla proboha přeložit jisté slovní spojení do takového paskvilu, co tam mám. Tak jsem jí zmateně ukázala anglický překlad zákona a ona se začala smát, že to tam fakt přesně takhle v angličtině je. Nevím, jestli to znamená, že to tam můžu použít, ale nechce se mi přepisovat celou kapitolu, tak to tam nechám. Když už nic, aspoň to mám čím při obhajobě podložit.


V té době mi chyběla už jenom poslední kapitola, úvod a závěr.
Říkala jsem si no problem, to do konce týdne dám levou zadní.
Tak jsem psala a psala...
A dneska jsem konečně dopsala diplomku.
Jenom, abych zjistila, že je moc krátká.
Chybí mi ještě celé 4 strany do minimálního počtu, v praxi víc, protože se rozhodně nemůžu ukázat před mojí vedoucí s 51 stránkami a chtít, aby mi to prošlo.
Takže musím vymýšlet, co bych tam proboha měla ještě asi tak napsat.
Hurá.



A když už jsem u toho studia...

Mamka: Líbilo by se mi psát bakalářku třeba na téma 'Donucovací prostředky k vynucení dodržování lidských práv'.
Taťka: Tak to by ses upsala k smrti. AK-47, AK-74, samopal vzor 58, americká puška M16,...
(po salvě smíchu): Hej, nemůžeš přece vynucovat dodržování lidských práv jejich porušováním!
Taťka: A humanitární bombardování Jugoslávie bylo co?

Kaufland opět boduje

6. prosince 2014 v 11:22 | Yominis |  Ostatní
Není nic lepšího, než když při vybírání antiperspirantu nakouknete pod vrchní obal, abyste zjistili, jestli ve složení nejsou aluminiové soli nebo alkohol a tam...


Ano, skvělý tah, Kauflande.
Myslím, že to měl být pokus o schování té ochranné placky tam, kde nebude vidět a kazit tak celkový vzhled výrobku.
Co na tom, že zakrývá složení, ke kterému musí mít zákazník ze zákona přístup... Hlavně, ať to někdo nestrčí do kabelky!


Jen tak mimochodem, takhle to měli udělané na všech antiperspirantech a deodorantech.
To měl zas někdo chytrý nápad...


PS: Víte o tom, že složení je zjistitelné u každé kosmetiky? I v případě rtěnek, tužek na oči apod. V drogerii to mají většinou ve formě papírů, co se válí někde bokem na poličce. Nebo se zeptejte prodavačky.

Originálně o zimě a ledu

2. prosince 2014 v 22:28 | Yominis |  Střípky z mého života
Samozřejmě, že lžu.
Budu si tu stěžovat jako každý druhý, kdo musel během dneška někam ven.
V mém případě to byla škola.
Víte, mám totiž ultimátum. Do konce tohohle týdne musím povinně dopsat diplomku. Netuším, co se stane, pokud to neudělám, ale rozhodně nemám v úmyslu to zjistit. Je mi skoro 25 a pořád ještě mi přijdou moji rodiče občas děsiví...
Každopádně tohle urputné psaní si vyžaduje poměrně časté návštěvy knihovny.
Původně jsem si říkala, že to nebude tak hrozné. Když mi nejede tramvaj, prostě si počkám na náhradní autobus a bude to.
Čekala jsem. A čekala. A čekala.
Zatímco mi krystalky ledu fičely do tváře.
Když konečně autobus dorazil (řekla bych, že jezdil tak jednou za 20 minut), nestačila jsem se divit.
Chudáci lidi.
Vypadalo to asi nějak takhle:

Tak jsem jim všem zamávala, popřála upřímnou soustrast těm, co se tam snažili ještě donacpat, a vyrazila na cestu pěšky.


A nebyla to vůbec zlá procházka. Sice jsem se trošku našlapala (šest kilometrů, ano, slyšíte dobře, šest kilometrů), ale zase jsem se mohla kochat zamrzlými stromy a keři (třeba jeřabiny vypadaly opravdu kouzelně), sáhnout si na sníh... a smát se ubohým turistům, kteří zmateně pobíhali s mapami v rukách a snažili se přijít na to, co sakra mají jako teď dělat. Oprava. Pánové zmateně pobíhali s mapami v rukách. Jejich drahým polovičkám bylo obvykle upřímně jedno, kde jsou a kam jdou, hlavně že si můžou vyfotit tu úžasnou zamrzlou větvičku a v pozadí mít Pražský hrad.


Do školy jsem nakonec dorazila v pořádku a po čokočínu na zahřátí (kabát a klobouk zahřály dobře, ale tváře nic nezachránilo) jsem se mohla s plným nasazením vrhnout na diplomku.


Zpátky už jsem se ale svezla s taťkou a jeho kolegou autem. Protože jít zpátky klikatými pražskými uličkami, potmě, sama a s notebookem v ruce, mi nepřišlo jako moc geniální nápad.
A taky jsem líná. Zpátky bych musela do kopce.
Suďte mě.


Díky ledu se na zábradlí u Čechova mostu přilepily větvičky z blízkého stromu. Vypadalo to překvapivě dobře. Takže to můj mobil pochopitelně odmítal vyfotit. Klasika.


Kovové předměty se vlivem mrazu stávají lepkavými. Neolizujte železné zábradlí!
(Body pro vás, kdo ví, z jakého je to filmu!)


Kachní oběd

2. prosince 2014 v 11:58 | Yominis |  Bento & další jídlo
O víkendu se taťka vytáhl a upekl kachnu.
Víte, u nás doma je to tak, že mamka kachnu ráda nemá, taťka ji miluje a já... mám chvíle, kdy bych pro ni vraždila, ale pak ji zase nemůžu dalších několik měsíců ani vidět.
Nu a tenhle víkend jsem byla ve fázi jedna.
Mamka byla celý den pryč, tak jsme toho využili a rozhodli se si pořádně dopřát.

A tady je můj oběd. Taťkovi se opravdu povedl, maso bylo křehoučké, zelí správně dochucené a knedlíky nadýchané (i když ty kupoval):


Jen tak mimochodem... Nevypadá to tak, ale ta porce je cca půl kila kachny. A pak jsem ještě v průběhu dne ujídala z pekáče.
A v noci si nadávala. Můj žaludek už si podle všeho odvykl na večerní žranice, a tak se mu to množství tuku, co jsem do sebe narvala, rozhodně nelíbilo. Ale statečně jsem vydržela nezvracet. Pití Coca Coly po lžičkách opravdu pomáhá.
Ale stejně to stálo za to.