Srpen 2015

Rodina, základ života

16. srpna 2015 v 19:55 | Yominis |  Střípky z mého života
Tenhle článek nebude nic míň než oslavné pění na moji rodinu, takže pokud na to nemáte náladu... Vaše chyba.
Moje rodina je totiž úžasná.

A to i když je každý z nich úplně jiný. Popravdě zrovna v tom je to kouzlo.

Mamka má svůj mode "Lvice bránící lvíčata", který je připravená aktivovat, kdykoliv hrozí, že by se mně nebo nee-chan cokoliv stalo, i kdyby to něco byla rýma. A běda tomu, kdo jí bude stát v cestě.
Nikdy to nebylo vidět líp, než když jsem se dozvěděla diagnózu. Stála jsem v pokoji s telefonem u ucha a v hlavě mi pořád dokola běželo jenom jedno slovo: Nádor.
Nic víc jsem v té chvíli vymyslet nedokázala. Úplně mechanicky jsem ukončila hovor s doktorkou a vzápětí vytočila číslo na mamku, která tehdy byla i s taťkou mimo město na jedné akci.
"Mami, byl to nádor."
Tečka. Víc nebylo potřeba. Sotva jsem tuhle větu dokončila, bylo rozhodnuto, že se jede domů. Hned. Teď. Až pak mi bylo sděleno, že se s ní taťka skoro musel prát o klíčky od auta, aby mohl řídit on, protože ji její dítě přece potřebuje a ona tam musí být.
Mamka nikdy nešla pro objetí nebo pusu na čelo daleko. Teď jsem ale obojím doslova zasypávaná. Každý den je plný důkazů lásky. Toho, že jsem opravdu důležitá a že pro ni jsem vždycky na prvním místě, ať se stane cokoliv.
Je to úžasný pocit.


Taťka, kterému chybí ty nepřeberné zásobárny mamky empatie, mi pomáhá zase jinak. Když se zdá, že je situace až příliš vážná, když už mám pocit, že se ode mě čeká, že budu s pochmurným výrazem hloubat nad smyslem života, přijde taťka a řekne nějakou vtipnou poznámku. Obvykle těžce nemístnou. A mně je o 100% líp. Chudák mamka občas nechápe, jak se můžu tak černému humoru smát, ale jsou chvíle, kdy přesně tohle potřebuju. Nebrat věci tak vážně. Je osvobozující moct si dělat legraci z toho, že díky operacím vypadám jako válečný veterán, nebo že bych mohla s přehledem hrát v seriálu Lebkouni.
A i když ji dává najevo jinak, zase z něj láska ke mně sálá. Nevadí mu tak, že se mnou musí chodit na povinné večerní procházky, protože se sama potmě bojím a ve dne je moc horko. Tiše trpí, když kvůli mně musí jet v 37°C v autě bez klimatizace, protože mi jinak fouká na krk...


Nee-chan, vystudovaná doktorka, je zase jako pevná skála. Já vím, je to dost patetické přirovnání, ale je to tak. Mohla jsem se o ni kdykoliv opřít. Když všichni byli ve stavu lehké paniky a já se bála dávat příliš najevo tu vlastní, abych ostatní ještě víc nevyděsila, ona byla klidná, držela mě za ruku a vysvětlovala mi, co se vlastně děje. Mohla jsem si za ní kdykoliv přijít postěžovat, protože jsem věděla, že ji chránit před svými náladami nemusím. Nee-chan je všechny snesla a uklidnila mě. Zrušila tehdy vysněnou měsíční dovolenou, aby mohla přijet ze Švédska a být se mnou. A já jí snad nikdy nebyla vděčnější.


Myslím, že přesně o tomhle by rodina měla být. Podivná a nesourodá směsice lidí, kteří ale drží za jeden provaz a pokud zrovna jednomu z nich podkluzuje půda pod nohama, vezmou ho kolem ramen a táhnou místo něj.
Nikdy jsem se díky nim necítila jako páté kolo u vozu, někdo, kdo je obtěžuje, nebo kvůli komu se musí proti své vůli omezovat. Jsem zrovna v životní fázi, kdy, ať se nám to líbí nebo ne, potřebuji být na prvním místě. A oni mě tam prostě dali.
Bez zaváhání.

Nevím, co bych si bez nich počala.


Už chápete, co myslím tím, že je moje rodina úžasná?


Démon jménem rakovina

12. srpna 2015 v 12:07 | Yominis |  Střípky z mého života
"Když mi řekli diagnózu, šla jsem si ji vygooglit. A zjistila jsem, že procento žen, které přežijí 3 roky, je míň než 5%. Tak jsem tu stránku zase rychle zavřela a od té doby jsem se na google nepodívala. Pořád si opakuju, že někdo těch 5% tvořit musí. Tak proč bych nemohla zrovna já?"

"Nejhorší na tom je, že to člověk prostě nečeká. Chodila jsem na pravidelné kontroly, hlídala jsem se... Moje stará maminka se mi dokonce smála, že to přeháním, když já, padesátiletá, svobodná a bezdětná, chodím jako blbec každého půl roku na preventivky. Teď už se nesměje. Chytli to, až když už to bylo rozlezlé, ale bez těch preventivek by to bylo ještě mnohem horší."

"Po dlouhé době jsem byla u svého obvoďáka a ten se divil, že by to na mně skoro ani nepoznal. Teda nebýt toho šátku na hlavě. Nevím, asi ho překvapilo, že se nehroutím a beru to v klidu. Zvlášť když je to už podruhé. Mojí omluvě za hlášku: 'Tak se ta svině vrátila,' se zasmál. Říkal totiž, že nikdo, kdo tohle nezažil, nemá právo mě poučovat, že 'o té svini' nemám mluvit sprostě."


Tohle je vůbec poprvé za celé ty blogové roky, co píšu článek na Téma týdne.
Ale jako by mi tohle téma psali na tělo. Jenom těžko bych totiž našla lepší popis rakoviny, než "Vnitřní démon".

To, co vidíte na začátku, jsou úryvky z mnoha rozhovorů, které spolu vedeme při čekání a během podávání chemoterapie na onkologickém stacionáři.
Každá z nás má svůj příběh. Některé paní jsou zahořklé, jiné skleslé, ale drtivá většina se to snaží brát v klidu a nepouštět si rakovinu a vedlejší příznaky léčby moc k tělu. Smějeme se tomu, vtipkujeme, vyměňujeme si zkušenosti, navzájem se škádlíme popisem jídel, které bychom si tak moc rády daly, ale kvůli snížené imunitě je nesmíme*...
Každá z nás si totiž uvědomuje, že psychika je jeden z hlavních faktorů uzdravení.
Takže hlavu vzhůru, dámy (a pánové), usmívejte se, dělejte si radost a žijte život tak naplno, jak to jen jde.
A hlavně:

"Věř a víra tvá tě uzdraví."

Tak se to říká, že? Tentokrát ovšem nemluvím o bohu, ale o důvěře jako takové. Důvěře v doktory, v léčbu a hlavně v sama sebe. Že to zvládneš a toho svého hnusného vnitřního démona prostě vypudíš.
V tomhle ohledu mám velkou výhodu. Jsem sice o dobré dvě generace mladší než všechny ostatní, takže mi chybí jejich nadhled a životní zkušenosti, ale doháním to optimismem a přizpůsobivostí.
Mládí vpřed!


Navíc můj démon je s trochou štěstí už pryč. Mám jizvy, které to dokazují.
Nikdo mi ale není schopný zaručit, že přece jen někam jinam nezasekl drápek, a tak každé tři týdny sedím dva dny za sebou v pohodlném křesílku, v těle mám zabodnutou jehlu a nechávám si do žil proudit jed.
Abych si půjčila hlášku mé spolubojovnice... Ha, zkus přežít tohle, 'ty svině'!



A když už chybí vlasy... Přichází čas na hučky, kloboučky, turbany a šátky! A já si to vysloveně užívám. Vždycky jsem měla slabost pro jakékoliv pokrývky hlavy a teď mám jedinečnou příležitost si je všechny vyzkoušet. Kdy jindy bych mohla jít na procházku po našem malém městě s hlavou obalenou šátkem jako africká trhovkyně, aniž by mi bylo doporučováno, že "tohle už je trošku moc, nemyslíš?"
Pche! Bojuju s rakovinou! Všechno povoleno!





* Popravdě si píšu seznam. A až budu mít za sebou všechny cykly chemoterapie a imunita se mi vrátí do normálu, jdu na to. Cheeseburger, zavináče, smažený hermelín, kung-pao, hranolky s tatarkou, nivová pomazánka...