Rodina, základ života

16. srpna 2015 v 19:55 | Yominis |  Střípky z mého života
Tenhle článek nebude nic míň než oslavné pění na moji rodinu, takže pokud na to nemáte náladu... Vaše chyba.
Moje rodina je totiž úžasná.

A to i když je každý z nich úplně jiný. Popravdě zrovna v tom je to kouzlo.

Mamka má svůj mode "Lvice bránící lvíčata", který je připravená aktivovat, kdykoliv hrozí, že by se mně nebo nee-chan cokoliv stalo, i kdyby to něco byla rýma. A běda tomu, kdo jí bude stát v cestě.
Nikdy to nebylo vidět líp, než když jsem se dozvěděla diagnózu. Stála jsem v pokoji s telefonem u ucha a v hlavě mi pořád dokola běželo jenom jedno slovo: Nádor.
Nic víc jsem v té chvíli vymyslet nedokázala. Úplně mechanicky jsem ukončila hovor s doktorkou a vzápětí vytočila číslo na mamku, která tehdy byla i s taťkou mimo město na jedné akci.
"Mami, byl to nádor."
Tečka. Víc nebylo potřeba. Sotva jsem tuhle větu dokončila, bylo rozhodnuto, že se jede domů. Hned. Teď. Až pak mi bylo sděleno, že se s ní taťka skoro musel prát o klíčky od auta, aby mohl řídit on, protože ji její dítě přece potřebuje a ona tam musí být.
Mamka nikdy nešla pro objetí nebo pusu na čelo daleko. Teď jsem ale obojím doslova zasypávaná. Každý den je plný důkazů lásky. Toho, že jsem opravdu důležitá a že pro ni jsem vždycky na prvním místě, ať se stane cokoliv.
Je to úžasný pocit.


Taťka, kterému chybí ty nepřeberné zásobárny mamky empatie, mi pomáhá zase jinak. Když se zdá, že je situace až příliš vážná, když už mám pocit, že se ode mě čeká, že budu s pochmurným výrazem hloubat nad smyslem života, přijde taťka a řekne nějakou vtipnou poznámku. Obvykle těžce nemístnou. A mně je o 100% líp. Chudák mamka občas nechápe, jak se můžu tak černému humoru smát, ale jsou chvíle, kdy přesně tohle potřebuju. Nebrat věci tak vážně. Je osvobozující moct si dělat legraci z toho, že díky operacím vypadám jako válečný veterán, nebo že bych mohla s přehledem hrát v seriálu Lebkouni.
A i když ji dává najevo jinak, zase z něj láska ke mně sálá. Nevadí mu tak, že se mnou musí chodit na povinné večerní procházky, protože se sama potmě bojím a ve dne je moc horko. Tiše trpí, když kvůli mně musí jet v 37°C v autě bez klimatizace, protože mi jinak fouká na krk...


Nee-chan, vystudovaná doktorka, je zase jako pevná skála. Já vím, je to dost patetické přirovnání, ale je to tak. Mohla jsem se o ni kdykoliv opřít. Když všichni byli ve stavu lehké paniky a já se bála dávat příliš najevo tu vlastní, abych ostatní ještě víc nevyděsila, ona byla klidná, držela mě za ruku a vysvětlovala mi, co se vlastně děje. Mohla jsem si za ní kdykoliv přijít postěžovat, protože jsem věděla, že ji chránit před svými náladami nemusím. Nee-chan je všechny snesla a uklidnila mě. Zrušila tehdy vysněnou měsíční dovolenou, aby mohla přijet ze Švédska a být se mnou. A já jí snad nikdy nebyla vděčnější.


Myslím, že přesně o tomhle by rodina měla být. Podivná a nesourodá směsice lidí, kteří ale drží za jeden provaz a pokud zrovna jednomu z nich podkluzuje půda pod nohama, vezmou ho kolem ramen a táhnou místo něj.
Nikdy jsem se díky nim necítila jako páté kolo u vozu, někdo, kdo je obtěžuje, nebo kvůli komu se musí proti své vůli omezovat. Jsem zrovna v životní fázi, kdy, ať se nám to líbí nebo ne, potřebuji být na prvním místě. A oni mě tam prostě dali.
Bez zaváhání.

Nevím, co bych si bez nich počala.


Už chápete, co myslím tím, že je moje rodina úžasná?

 


Komentáře

1 Péťa Péťa | Web | 16. srpna 2015 v 23:35 | Reagovat

Máš obrovské štěstí, já si vůbec nedovedu představit, jak by na takovou zprávu reagovala moje rodina. A bojím se, že asi ne tak dobře, jako ta tvoje. Naši se nikdy neuměli vyrovnávat se stresem a popravdě moc ani s city. Vím, jak hrozně rádi mě mají, ale stejně.

2 Amazonka Amazonka | Web | 17. srpna 2015 v 12:24 | Reagovat

To je strašně hezký, že máte v rodině takovéhle vztahy. Možná to u nás uvidím, až budu starší, že v mém věku vidím všechno, co dělají, jako špatné. Ale i tak bych si nedokázala představit, že by ke mně přišla moje mamka, obejmula by mě a řekla, že mně má ráda. A kdybych to udělala já, tak by určitě nereagovala zrovna podle mých představ.

3 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 17. srpna 2015 v 22:35 | Reagovat

Máš opravdu úžasnou rodinu! Moje rodina je taky skvělá, občas má sice mouchy, to ano, ale neměnila bych. Protože je prostě moje :)

4 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 19. srpna 2015 v 21:24 | Reagovat

Moje rodina se věčně dohaduje, občas si nadáváme, ale když je potřeba semknem se v jeden šik :-)
Třeba když brácha spadnul z lešení a pořídil si invalidní vozík.
Nebo když sestra potkala pavouka (vida, to budu muset napsat).
nebo když našli rakovinu tátovi (naštěstí spinká).
Nebo když šla máma na novou kyčel.
A nebo i při každé prkotině :-)
Od toho jsou přece rodiny, ne? :-)

5 Yominis Yominis | E-mail | Web | 9. října 2015 v 23:26 | Reagovat

[1]: Možná by tě překvapili. Jeden nikdy neví, jak bude kdo reagovat. Já jsem ještě před rokem taky byla přesvědčená, že kdyby se mi něco takového stalo, tak se totálně zhroutím a skončím na psychiatrii s depresemi. A ono ejhle. :-D

[2]: Občas prostě chvíli trvá, než si k sobě lidi najdou cestu. Puberta je v tomhle mrcha. :-P

[3]:[4]: Přesně :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama