Září 2015

Bezvlasá a bezsrstá aneb Zase o chemo

22. září 2015 v 18:54 | Yominis |  Střípky z mého života
V předminulém článku jsem psala o nečekaných vedlejších příznacích chemoterapie, teď budu psát o nečekaných důsledcích, které jeden z nejznámějších vedlejších příznaků má.

Že vlasy půjdou pryč, jsem věděla od začátku.
To, že se k nim o nějaký ten den později přidaly i chlupy, byl příjemný bonus.
Když začalo padat obočí, už jsem naštvaně bručela.
A pak se přidaly řasy a to už jsem regulérně nadávala.

Samozřejmě, že to všechno nevypadalo hned. Nevím proč, ale představovala jsem si, že se jednoho dne probudím, sáhnu si do vlasů a ty mi najednou sklouznou z hlavy, jako když had svléká kůži, a já zůstanu holohlavá.
Tak to ale nefunguje. Vlasy (a všechno ostatní) sice padalo a padá v ohromném množství, ale i teď, po 4. cyklu chemoterapie, mi pořád na hlavě zůstalo chmýří a i nějaké ty řasy (na každém oku tak čtyři) a pár chlupů na místě, kde bývalo husté obočí, by se našlo.

Bohužel ne dost na to, aby mi to neotravovalo život.

Vzhled

Ano, jsem malicherná, ale to, jak vypadám, je pro mě důležité. Když vypadám dobře, cítím se dobře. Dodává mi to sebedůvěru. Takže současný stav pro mě není zrovna ideální.
Ale když chci, jsem machr na maskování.
Nedávno jsme si byla sednout s kamarádkou na kafe (To pít můžu!) a ta nepoznala, že jsme bez řas a obočí, dokud jsem nenatáhla obličej až těsně k ní a nezaklonila hlavu, aby bylo vidět řasy. Nebo spíš jejich nedostatek.
Docela ji to šokovalo.
Myslím, že velkou roli hrálo i to, že jsem se konečně dokopala vyprat si paruku a ten den jsem ji poprvé měla na sobě. A hned jsem se do ní zamilovala. Úžasný vynález.
Šátků a turbanů se určitě nevzdám, ale když se člověk chce jednou za čas vyhnout zvídavým pohledům (a nebo nařčení z příslušnosti k jisté náboženské skupině z Blízkého východu), je to fajn.


Zima

Dokud jsem měla ještě vlasy, nikdy mě nenapadlo, jak moc velký rozdíl dělá jejich absence na teplotu těla. Ne nadarmo se říká, že hlavou uniká nejvíc tepla a že v zimě byste proto měli nosit čepici. Přes zbytek roku vám obvykle stačí jako ochrana před prochladnutím vlasy. Pokud ovšem nějaké máte.
Přes léto to ještě šlo, ale sotva poklesla teplota o pár stupňů, začala jsem být strašně zimomřivá. Hlavně v noci.
Co se děje, mi došlo, až když jsem si jednou na noc otevřela okno, celá natěšená, jak se zachumlám do teplé peřiny a pořádně se prospím. O deset minut později jsem už okno zavírala s tím, že je mi s-s-strašná z-z-zima n-na hlavu.
Od té doby spím ve spací čepičce. Tedy čepičce... Je to jenom bavlněná roura, kterou jsem uprostřed zkroutila a převrátila, abych tak vytvořila těžce provizorní hučku na tu moji mrznoucí lebku. Ale funguje to, tak proč ne.

(Všimněte si, jak vybledle člověk vypadá bez řas a pořádného obočí)

Slunce

Sluničko je skvělá věc, zahřeje vás, zlepší vám náladu... Je s ním prostě legrace. Pokud se vám tedy zrovna nesnaží propálit skrz lebku až do mozku.
Kůže na hlavě je extrémně citlivá, snadno se spálí. A vzhledem k tomu, že ta moje nebyla slunečním paprskům vystavená prakticky celý můj život, reaguje o to hůř. Vyjít ven bez pokrývky hlavy, bylo posledních několik měsíců nemyslitelné. A to i na zahradu, kde mě nikdo vidět nemohl. Stačilo pár minut a měla jsem pocit, že mi po hlavě někdo jezdí rozpálenou žehličkou. Ve většině huček, co jsem měla koupené, mi ale zase bylo horko a potila se mi hlava. Tak mi naši koupili úplně obyčejný plátěný šátek, který jsem tam nosila.

(Tohle bylo focené víc než před měsícem, to jsem ještě měla obočí)

Pálení očí

Existuje důvod, proč má člověk řasy a obočí. Chrání totiž oči před nečistotami, co by do nich mohly napadat. A tahle ochrana mi teď chybí. Je už únavné pořád běhat k zrcadlu a lovit, co mi zrovna do oka spadlo tentokrát. Nejčasteji je to právě řasa, která by ho měla chránit. Kromě toho mě dráždí ale i prach, odlupující se šupinky kůže, vlasy, vypadávající obočí a jakékoliv nečistoty, co zrovna poletují vzduchem. Jak říkám, je to otrava.


Už se nemůžu dočkat, až budu mít chemo za sebou a začne mi znovu všechno růst. Klidně i ty chlupy. Za navrácení vlasů, řas a obočí mi vzít do ruky zase holící strojek stojí.



---
PS: Páni, teď se dívám na ty fotky a na každé z nich vypadám úplně jinak. Ať žije zázrak zvaný líčení.


Chudák Ká aneb Nová Kniha džunglí

16. září 2015 v 21:40 | Yominis |  Recenze filmy/divadlo
Mám problém. Velký problém.
A ne, tentokrát se ten problém překvapivě nejmenuje chemoterapie.
Konečně se mi dostal do ruky trailer na novou Knihu džunglí.


A i když to vypadá fakt dobře, efekty super, Baghíra k sežrání a vůbec všechno...
Nevím, jestli se na to vůbec budu chtít podívat.
Proč?
.
Ubohý Ká tu ženským hlasem podbízivě syčí na Mauglího. Proboha proč mi tohle dělají...

Ká je hned po Baghírovi v knížce mojí nejoblíbenější postavou. Víc než sto let starý, vysoce inteligentní, nebezpečný lovec, který si nenechá nic líbit, respektuje ho celá džungle a nikdo si to u něj nechce rozházet.
Disney ale trpí nepřekonatelnou touhu mi ho totálně zkazit.
Tisíce dětí, co viděly jejich animák, jsou přesvědčené, že Ká je úlisný tupý záporák, protože je to přece had. Tak musí být zlý, že jo.


No, milé děti, Kiplinga podobné předsudky nezajímaly. Hadi jsou v Indii, kde se narodil a strávil velkou část svého života, posvátní, takže drtivá většina hadích postav v Knihách Džunglí je kladná nebo přinejhorším neutrální.
Ká byl ve skutečnosti jedním z nejlepších přátel Mauglího, nesčetněkrát mu zachránil život, dával mu cenné rady a trávil líná odpoledne koupáním v tůních s Mauglím uvelebeným v jeho smyčkách. Když Mauglí nevěděl jak dál a Baghíra nebyl zrovna po ruce, šel se svým problémem za Ká. A ten pomohl.
To Ká si potloukl nos, když v opičím království vlastní hlavou rozbil zeď, aby vysvobodil Mauglího.
On zavedl Mauglího k hrobce s lidským pokladem.
A byl to zase Ká, kdo pomohl vymyslet plán na zahnání smečky ryšavých psů a zachránil Mauglího, když ho pronásledovaly roje divokých včel.
A Disney z něj udělalo komického záporáka. A teď i ženskou.
Pomoc.


Vedlejší příznaky, se kterými jsem nepočítala

3. září 2015 v 16:38 | Yominis |  Střípky z mého života
Všichni ví, že chemoterapie je neodmyslitelně spojená s vedlejšími příznaky.
Nemůžete si do žil nechat proudit jed a čekat, že si hezky zničí rakovinové buňky, Vašeho těla se ani nedotkne a pak zase odpluje pryč... Tak to prostě nefunguje.
Problémem ovšem je, že nikdo, ani doktoři, Vám nejsou schopní říct, které příznaky se budou týkat zrovna Vás.
Budu zvracet? Budu trpět nechutenstvím, a tak do mě budou spát ty hnusné nutridrinky? A co nespavost? Bolesti? Průjmy? Zácpy? Otoky? Opary?
Ta nejistota před první chemo byla asi nejhorší.
Nakonec to ale dopadlo docela v pohodě.
Takže tady jsou dva z ne-tak-strašných vedlejších příznaků, s jejichž nástupem jsem tak docela nepočítala.

Žravost

Všichni mě varovali, že nechutenství je jedním z častých problémů. Předem jsme si tedy s mamkou poctivě načetly, co všechno bych měla a neměla jíst, jak povzbudit chuť k jídlu a vyvarovat se toho, abych příliš hubla.
Nebylo potřeba.
Jíst, jíst, JÍST!


Představte si těhotnou ženu, se všemi chutěmi, které k tomu patří. Odmyslete si břicho a vlasy. Výsledek? .
I uprostřed noci Vám jsem schopná vyjmenovat alepoň 5 jídel, která bych si dala. Pokud možno hned. A pochopitelně se jedná o ta nejhůř sehnatelná (Žemlovku jakou vařili ve školní jídelně na základce!) nebo na čas náročná jídla (Rajskou omáčku z domácího hovězího vývaru a s kynutými knedlíky od maminky!).
Sotva si dám housku se šunkou, dostanu chuť na broskev. Sním broskev a začnu se rozplývat nad představou lasagní, navíc ta čokoládová zmrzlina k tomu zní jako zajímavá kombinace...
Musím se vědomě krotit, abych se neprožrala k nevolnosti.


Doma mi (kromě x dalších chemo-přezdívek) říkají s láskou "Otesánek"
Vtipné je, že jak jsem se tak bavila s dalšími pacientkami, trpí chutěmi snad každá třetí z nich.
Nakonec to snad bude (kromě padání vlasů) jeden z nejčastějších vedlejších účinků!


Padání... ledasčeho

Chemoterapie nemá moc pozitivních účinků (kromě vyléčení, samozřejmě). Ale sakra, tenhle si úžívám.
Když jsem doma dumala nad tím, jestli mi kromě vlasů vypadají i chlupy na nohách, doma se mi smáli.

Mamka: Na tohle se doktora, prosím tě, neptej!
Já: Proč ne? Ať už z toho aspoň něco mám!

Nedalo mi to, zeptala jsem se. Tedy ne takhle napřímo, ale vznesla jsem naprosto nevinný dotaz, jestli mi tedy vypadají i řasy, obočí, nebo i jiné věci...?


Jako obvykle jsem dostala odpověď: "To Vám bohužel nikdo říct nedokáže. Výjimečně se to ale stát může."
Nevadilo, pořád jsem doufala. A dočkala jsem se.
Můj historický rekord. Je léto, venku bylo takové horko, že jsem v čemkoliv víc než kraťasech/sukni a tílku odmítala vylézt... A přesto jsem už přes 2 měsíce nemusela vzít do ruky holící strojek.
Vyzkoušeno, chemo funguje líp než Gillette.



PS: Bohužel mi vypadávají nejenom vlasy a chlupy, ale právě i ty řasy a obočí. A to už taková zábava není.
Popravdě mám v plánu o nevýhodách bezvlasosti a bezřasosti napsat další článek. Tak snad se k tomu dokopu.