Říjen 2015

Sbohem žílo aneb Port

10. října 2015 v 20:21 | Yominis |  Střípky z mého života
Pamatujete na fotku, kterou jsem přidávala k článku "Démon jménem rakovina"?


Tak ta popravdě není zrovna aktuální. Je focená hned během první chemo, bylo to poprvé a naposledy, kdy jsem kapala do žíly na ruce.
A i tehdy byl problém.

Na svoji první chemoterapii jsem šla pořádně vyklepaná z toho, co tam se mnou budou dělat. Celou věčnost (víc než dvě hodiny) jsem čekala, než mě pustili k doktorovi. Další půl hodinu pak trvalo, než mi namíchali dávku (vždycky musí spočítat sílu podle současné váhy a stavu ledvin, proto ji připravují až po prohlídce doktorem). Když jsem se konečně dostala do stacionáře, byla jsem už pěkně vystresovaná.


Věděla jsem, co bude následovat.
Probodnou žílu, zavedou kanylu, budou kapat jed.
Jenomže hned s prvním bodem tohohle plánu nastal problém.
Ať sestřička hledala, jak chtěla, nedařilo se jí žádnou použitelnou žílu najít.

Skončila jsem tedy u umyvadla, s rukama ponořenýma do horké vody, aby mi žíly vylezly.
Po půl hodině, kdy jsem si v duchu přehrávala scénu z jistého filmu ("Už mám varhánky!"), sestřička konečně rozhodla, že tolik máčení stačí, a jala se zase hledat.
Našla. Jednu a mizernou.

Nedalo se ale svítit, na tuhle chemo prostě musela stačit.
Abyste chápali: Moje chemoterapie probíhá v cyklech, každý trvá 3 týdny. První dva dny mi dávají kapačky, které pak začnou působit a ničit rychle se množící buňky. Poslední cca týden cyklu se pak tělo vzpamatovává a doplňuje krvinky a krevní destičky, které chemo sežrala, jenom abych mohla jít na další kapačky a začít tak nový cyklus.

To znamená, že kanyla vám v ruce musí vydržet právě ty dva dny.
První den ještě šel. Chemo kapala sice pomalu, ale vytrvale a kromě proplachu (který je nutné absolvovat na začátku a konci každé chemo plus po každém přerušení kapání, např. po cestě na záchod, a který bolí jako prase) jsem žádnou bolest necítila.
Druhý den ale byl utrpení.
Nevím, jestli se mi kanyla v ruce přes noc nějak pohnula, nebo se žíla rozhodla stávkovat a natekla, ale nepříjemně jsem cítila každou kapku. Ruku jsem měla krásně napuchlou, takže sestra co čtvrt hodinu kontrolovala, jestli mi žíla náhodou nepraskla a oni mi nekapou chemo mimo (což by byl průšvih). Při proplachu jsem bolestí málem lezla po zdi.


Jenomže jak sestra prohlásila: "Jestli tahle žíla praskne, tak jsme v háji. Novou už nenajdu. Musí prostě vydržet."

Pokud vás zajímá zbytek, klikněte na Celý článek

Chemo střípky

9. října 2015 v 22:55 | Yominis |  Střípky z mého života
Zápisek z mého chemodeníku, chvíli po druhé operaci:

Mamka: Zdál se mi hrozný sen. Byli jsme na pláži a Lucku najednou smetla vlna do moře a ona se začala topit. Nemohli jsme ji dostat na břeh, ale najednou někdo přiběhl a Lucku nám zachránil.
Taťka: Kdyby se ten sen zdál Lucce, tak jsme byli na pláži a najednou ji smetla vlna do moře. Začala se topit, tak se proměnila v ponorku...

...

Už se to blíží!
Už jenom jedna chemo a mám to za sebou!


Díky bohu, ta minulá totiž nestála za nic. Bylo mi zle a byla jsem, jak říkáme u nás doma, rozňáňaná. Tedy měla jsem náladu pod psa, byla jsem unavená, měla jsem potřebu se nešťastně tulit k mamince a nechat se utěšovat a veškeré moje projevy měly výpovědní hodnotu, která by se dala shrnout slovy: "ňá ňá ňá".
Uznávám, trošku jsem si za tu nevolnost mohla sama, ale kdo mohl tušit, že sníst na lačný žaludek 2 housky se šunkou, jablko, kousek bábovky a misku hroznového vína, nebyl ten nejlepší nápad?


No dobře, jsem idiot. Nic nového.


Ale hned potom, co se mi konečně trošku uklidnil žaludek, udělala jsem si radost a šla na Drákulu. Lístky jsem dostala od nee-chan jako dárek ještě před celým tím rakovinovým kolotočem a chemo nechemo, rozhodně jsem si to nehodlala nechat ujít.
A bylo to super.
Recenzi na něj sem přidám pak.

A když už mluvíme o mojí milované sestře... Nee-chan s H. se dokonce na pár dní zastavili. Vzali totiž Čechy jako přestupní místo na svojí cestě na dovolenou. Času moc nebylo, ale aspoň jsme se viděli a zahráli si společně Jenga. Na to, že je to jenom pár dřevěných kostek postavených na sobě, je to fakt legrace.


A co se dělo jinak?
Nic.
To je totiž na chemo to nejlepší. Máte naprosto nevyvratitelný důvod se flákat, odpočívat, číst, trávit celé dny v posteli s počítačem a vůbec žít úžasný a šťastný život moderního hermita.


Teda skoro.
Bydlet během chemo s rodiči má spoustu výhod. Vaří se, co chcete vy, používá se jenom chemie, která vám zrovna nesmrdí (jsem opravdu jako těhotná, mění se to skoro každý měsíc), pořád je doma někdo, kdo vás obejme, pokud jste zrovna v ňáňací fázi a potřebujete politovat... Ale i několik nevýhod. Předně to, že rodiče žijí v přesvědčení, že teploučko domova vám nesvědčí, a tak vás jednou za čas vytáhnou do té zimy a deště venku. Prý "aby z tebe aspoň trochu opadala ta plíseň."
Hej! Není fér! Já si tu plíseň pěstovala jako další izolační vrstvu!



...

PS: Už jsem schopná je spočítat. Tři řasy na levém oku, jedna na pravém (a ta drží jako blázen, potvůrka jedna tvrdohlavá). A obočí mám krásně symetrické. Každé z nich tvoří celé čtyři chlupy.


...

PPS: Několik naprosto nesouvisejících fotek z různých období, kdy jsem byla donucená jít ven mezi lidi. Měla jsem chuť je dát na blog, ale nezaslouží si samostatný článek, proto je cpu sem.