Listopad 2015

Vzpomínky na operaci I.

8. listopadu 2015 v 13:13 | Yominis |  Střípky z mého života
V rámci mého léčení jsem ještě před začátkem chemoterapií musela na poměrně rozsáhlou operaci. Zatím největší v mém životě a upřímně doufám, že to tak i zůstane.
Nebudu tu popisovat celý průběh, ale spíš jenom několik vtipných okamžiků, které mě nebo moje okolí pobavily. Nikdo přece nechce poslouchat nějaké fňukání. Ó a věřte, že já umím být fňukna, když chci.

(Na JIP a hezky oblbnutá)

Epidural

Tak s ním jsem si zažila opravdu hodně "legrace". Operace sice probíhala pod plnou narkózou, ale protože mě otevírali celou, bylo rozhodnuto, že pro zmírnění pooperační bolesti dostanu i epidural do hrudní oblasti páteře (Pro ty, co to neznají: Jedná se o druh spinální anestezie, kdy vám podávají léky proti bolesti přímo do oblasti páteře, nejčastěji se používá při porodu. Podrobnosti třeba TADY)

Vtipné bylo už samotné zavedení na sále. Probíhá při plném vědomí, nejčastěji vsedě. Sanitář, který mě připravoval, byl sympatický vousatý týpek, který se mnou celou dobu vtipkoval a snažil se mě zabavit a uklidnit.
Po napíchnutí kapačky jsem byla posazená na operační stůl, přišel doktor a začal připravovat epidural. Všimla jsem si, že ten sanitář najednou znejistěl.

Sanitář: "Nešel by ten stůl dát trochu níž?"
Doktor: "Ne, mně vyhovuje přesně tahle výška."
Sanitář: "Ehm. Dobře. Můžu Vás tedy o něco požádat, slečno? ... Prosím, prosím, ať se děje cokoliv, hlavně nekopejte!"


Chvíli jsem na něj nechápavě koukala, než mi to došlo. Stál totiž rozkročený přede mnou a držel mě za ramena, abych sebou při vpichu do páteře necukala. A moje nohy byly přesně ve výšce jeho rozkroku.
Chudák, ani se mu nedivím, že byl tak nervózní. Špatné zkušenosti, hádám?


Nakonec mi ale epidural zůstal jenom jeden den. Byla jsem totiž jednou z těch nešťastnic, u kterých se projevily vedlejší účinky. Fungoval perfektně, od žeber dolů opravdu nic nebolelo. Bohužel jsem ale přestala cítit i věci, co měly být ok. Víte, jaké bylo moje zděšení, když jsem zjistila, že vůbec necítím horní část nohou? Jako vůbec. Dotek, bolest, nic. Jako by kus mého těla nebyl můj. Jediné, co mě uklidňovalo, bylo, že jsem pořád byla schopná nohami hýbat a od kolen dolů bylo všechno zase v pořádku. Kdyby to totiž byly celé nohy, asi bych opravdu regulérně panikařila, že jsem ochrnula. Takhle jsem jenom lehce oblbnutá léky čekala na výrok doktorů.


Výsledek? Epidural mi poškodil nervy na nohách, přesněji na stehnech.
Vytáhli mi ho prakticky hned, jak na to přišli. Popravdě si ani nepamatuju proces. Ať žijí opiáty.
Škoda už ovšem byla napáchána. Když se mi cit pár dní nevracel, zeptala jsem se doktorů. Nervy jsou prý mrchy, uzdravení jim může trval celé měsíce, občas i roky.
Fíha, tak to teda díky moc.


Je to už půl roku a i když už se mi cit pro bolest vrátil (hip, hip, hurá!), pořád mám místa, která brní, jako bych si je nějak opravdu blbě přeležela. No, řekněme, že mravenci už nějakou dobu nejsou moje oblíbená zvířátka.


Ale faktem je, že netrvalo ani dva dny a už jsem si říkala, že bych ten epidural chtěla zpátky. Už se nedivím, že si ho tolik žen nechává dávat při porodu. Když ho totiž máte, tak bolest necítíte. Vůbec. Bez něj vám ji už jenom tlumí.
Navíc jeho rychlé vytažení (obvykle nějakou dobu před vyndáním snižují dávky anestetik, aby to pro tělo nebyl takový šok, luxus, který jsem já neměla) a moje následné odpojení od opiátů a přechod na normální léky proti bolesti mělo i jiné zajímavé vedlejší účinky.

Myšky a barvičky

Víte, jak mají někteří feťáci na odvykačce halucinace? Už vím, proč jsem nikdy nezačala s drogami. Poté, co mi vysadili všechny oblbováky a začali mi dávat jen klasické léky proti bolesti, zareagovalo moje tělo... no, zvláštně.
Tu první noc jsem téměř nespala. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, nebyla jsem schopná usnout ani probrat se. Byla jsem v jakémsi podivném polospánku, kdy se mi před očima míhaly bizardní obrazy a míchala se mi realita s fantazií. Nevím, jestli to byly opravdové halucinace, ale rozhodně to k tomu mělo blízko. V jedné chvíli jsem třeba byla přesvědčená, že se mi pod postelí točí velké neonové kruhy a v nich běhají jako na kolotoči bílé myši...


Navíc mě všechno bolelo. A bylo mi pořád strašné horko.
Jenomže jsem nebyla schopná se sama zvednout. Co kdybych se uprostřed pokoje sesunula? To by mě našli až ráno... Ale zvonit na sestřičku uprostřed noci, jenom aby mi otevřela okno nebo vypnula topení, to mi přišlo blbé. Ve svém zmateném mozku jsem tedy viděla jenom jedno řešení. Maminku.
Mamka ovšem už dávno spala, zvedl mi to taťka.
Každý z nás si následující rozhovor pamatuje trošku jinak.

Moje verze:
Já: "Mami? ... Tati? Prosím tě, je mi hrozné horko, ale nevím, jestli není blbé kvůli tomu zvonit na sestru..."

Tatínkova verze:
Já: "MAmíÍÍÍ? TaTÍÍíí? Je mi HORKOooOOo...."


Jak říkám, zajímavá noc. Nakonec jsem na sestru opravdu zazvonila. Tvářila se sice trochu nechápavě, ale okno mi otevřela. Proti horku to pomohlo, proti představám moc ne.


Zajímalo by mě, jestli se vám někdy stalo něco podobného. Taky jste měli nějaké zajimavé reakce na léky? Jestli ano, jak to vypadalo?