Březen 2016

Chemoterapie a vlasy

11. března 2016 v 17:50 | Yominis |  Střípky z mého života
Jak asi víte, byla jsem jednou z těch nešťastnic, které kvůli chemoterapii vypadaly nejenom vlasy, ale i řasy a obočí.
Bez paruky a líčení jsem vypadala jako oloupaná brambora.
S radostí jsem tedy sledovala každý chlup a každý vlásek, který se mi po ukončení léčby objevil.
No dobře, každý chlup ne. Ty na nohách klidně mohly zůstat pryč, nezlobila bych se.

První měsíce jsem ještě chodila s kloboukem, šátkem nebo parukou. Hlavně proto, že moje hlava si nikdy nezvykla a pořád mi byla hrozná z-z-zima.
Jednou jsem dokonce jela k babičce se šátkem uvázaným tak, že připomínal hidžáb. Přiznávám, byla to ode mě trochu rebélie, pomsta za všechny divné pohledy, co jsem musela během chemo od lidí snášet. Dokud bylo horko a já k zahalené hlavě nosila tílko a kraťasy, byl klid. Ale v zimě...
Je hnus, když se bojíte jít večer ven v šátku jenom proto, že lidi jsou xenofobní rasisti a je jim úplně jedno, proč ten šátek máte, automaticky od vás čekají, že jste uprchlík, muslimský terorista nebo tak něco (a pro některé je to dokonce to samé). A když si pak přečtete o tom, že v Praze se dokonce objevily případy, kdy ženám strhávají šátky z hlavy s tím, ať se vrátí odkud přišly... Jak říkám, hnus.

Nejlepší jsou ti, co křičí, jak si ubohé ženy nemůžou vybrat, co nosit, protože jsou násilím nucené se zahalovat a poslouchat muže, ale když sami uvidí takhle oblečenou ženu, pomalu by ji kamenovali a nutili se svlékat. Nezastávám se tu islámu, to ani náhodou, ale jestli je něco, co opravdu nesnáším, tak je to pokrytectví a odsuzování, aniž by dotyční věděli o čem (nebo v mém případě o kom) mluví. Občas, když se na mě někdo divně podíval, měla jsem chuť si ten šátek z hlavy strhnout a blýsknout se pleší. Schválně jak by se tvářili pak. Ale odbočila jsem od tématu....


Pokud chcete číst dál a vidět, jak vypadá člověk po ukončení chemo, klikněte na Celý článek

Ukončení léčby

10. března 2016 v 21:21 | Yominis |  Střípky z mého života

Poslední chemoterapie

... byla hnusná. Dokonce bych ji směle zařadila v žebříčku hned navrchol, vedle té první, kdy jsem byla slabá jako moucha a trápila mě ještě nedoléčená rána po operaci.
Ale mohla jsem si za to sama.
Už je to dlouho, co jsem sem něco psala, tak nevím, jestli jsem to tu vysvětlovala, ale pokaždé, když vám mají začít nový cyklus chemo, musíte projít krevními testy. Chemo totiž ničí bílé a červené krvinky a krevní destičky, a tak musí doktoři zkontrolovat, jestli vaše tělo další dávku snese. Během celého léčení jsem se pohybovala hodnotami na hraně, ale pokaždé jsem byla dost ok na to, aby mi ji dali. Až naposled ne.
Sestra mi rovnou řekla, že mám dvě možnosti: Buď to celé odložíme o týden a dám tělu čas se vzpamatovat, nebo můžu jít ještě teď ráno na rychlé náběry, jestli jsem se přes víkend nezlepšila (bylo pondělí a krev mi brali v pátek). Tak strašně moc chtěla mít to celé za sebou... Samozřejmě, že jsem kývla na nové náběry. Další hodinu jsem pak strávila čekáním na chodbě na výsledky. Zlepšily se, ale ne o moc. Sestra se pořád tvářila pochybovačně, ale k doktorovi mě nakonec pustila. Chvíli se na to koukal, pak chvíli vrtěl zamítavě hlavou, pak se podíval na mě, já nahodila ten nejštěněčejší pohled, jakého jsem schopná, tak se zarazil, znovu se podíval do zprávy a nakonec rezignovaně prohlásil, že když je to moje poslední, tak že teda přimhouří oči a nechá mi ji dát.
Jupí!

To nadšení mi moc dlouho nevydrželo. Přesněji do doby, než začala chemo účinkovat. Fuj a hnus vám řeknu. Bylo mi špatně, byla jsem slabá a do toho se mi přidaly další problémy... A k tomu nedostatek krevních destiček způsoboval, že mi pořád tekla krev z nosu a jakákoliv ranka se ne a ne zacelit. Brala jsem tedy askorutin a čekala, až to budu mít za sebou.

Konec

Měsíc a půl na to mě čekalo finální CT. Ráno jsem si tedy zašla na proplach intravenózního portu (každých 6 týdnů vám musí injekcí přes kanylu odsát a vyměnit heparinovou zátku, kterou v té hadičce máte, aby se neucpala) a pak jsem i s mamkou, která mi dělala doprovod, odcupitala na vyšetření CT. Tam jsem dostala velkou sklenici čehosi, co jsem musela vypít. A taky mi sdělili, že s portem nedělají. Pokud chci, aby mi kontrastní látku píchli přes něj, musím přijít už se zavedenou kanylou. No super, hlavně že jsem měla napíchlý port cca hodinu před tím.

Než abych zase běžela zpátky do centra bolesti, rozhodla jsem se to risknout. Přece jenom to není chemo, takže to můžou dát i do předloktí... že? Prosím?

Dali. Sestřička navíc byla šikovná, trefila se hned napoprvé a bez problémů.
Ono vůbec celé vyšetření bylo ok. Jediné nepříjemné bylo teplo, co se mi rozlévalo po těle, divný pocit v krku (oboje od kontrastní látky) a tepání, které jsem cítila v kanyle, co mi ležela v ruce, jak mi do těla pod tlakem tu kontrastní látku hnali. Když to porovnám s magnetickou rezonancí, co jsem musela přetrpět po operaci... Úplná brnkačka. Sakra, v porovnání s tím je všechno brnkačka.

A pak přišlo čekání na výsledek. Nemusela jsem naštěstí čekat dlouho. Můj oblíbený doktor mi ho řekl dokonce ještě před tím, než jsem věděla výsledek oficiálně od koncilia, které rozhoduje o mé léčbě.
Mamka vedle mě jásala, ale já necítila ani tak moc radost, jako naprostou úlevu.
Konec. Padla. Hotovo.
A víš, co mi rakovino můžeš.

A co dál?

Teď mě budou doktoři pravidelně sledovat. Nejdřív každé 3 měsíce, a pak budou intervaly postupně prodlužovat, dokud se nedostanu na kontrolu jednou ročně. Až do konce svého života budu hlídaná, aby se ta potvora nevrátila. Vlastně jsem na tom teď mnohem lépe, než většina ostatních, protože jestli se u mě něco nového objeví, přijdou na to bleskurychle. Nemluvě o tom, že stačí kdekoliv říct "bývalý onkologický pacient" a sestřičky jsou najednou milejší a všichni doktoři se dívají dvakrát tak pečlivě.

Závěr

Měla jsem štěstí. Vlastně celý můj chemo příběh nebyl ničím jiným než souhrou více či méně šťastných náhod.
Že jsem změnila gynekologa, který mi doporučil, abych si tu cystu nechala vyndat. Že jsem se rozhodla na tu první malou rutinní operaci jít. Že jsem to nepodcenila a místo Motola, kde jsem měla špatné zkušenosti s doktory, jsem šla radši do VFN. Že právě VFN je po hned po Masarykově onkologickém ústavu nejlepším pracovištěm v oboru gynekologické onkologie v ČR. Že objevili tenhle typ nádoru u takhle mladé holky. Že mi ho chytili v tak počátečním stadiu. Že se nerozlezl nikam jinam. Že jsem už měla hotové všechny zkoušky ve škole a zbývala mi jen poslední státnice, takže jsem se mohla naplno věnovat léčbě. Že moji rodiče zrovna měli dost času na to, aby se o mě mohli během chemoterapie starat. Že nee-chan už měla v práci nahlášenou dovolenou, a tak mohla za mnou přijet...
Sakra, já ale fakt měla štěstí.

Vím, že to od člověka, co prošel léčením rakoviny, zní divně, ale je to tak. Klidně se totiž mohlo stát, že by mi na to přišli až o celé roky později, a to už by byla situace jiná. Jedním z důvodů, proč má většina gynekologických nádorů tak špatné prognózy, je, že se na ně často přijde, až když už jsou v pokročilých stadiích a rozlezlé po celém těle.
Takže jestli vám můžu závěrem něco doporučit: Jděte náhodě naproti. Choďte na pravidelné prohlídky, nepodceňujte rady doktorů a pokud se vám zdá, že není něco v pořádku, radši se zeptejte!

Vyléčená

10. března 2016 v 20:21 | Yominis |  Střípky z mého života
Omlouvám se všem, kteří si o mě dělali starosti. Vím, že jsem sem už dlouho nic nenapsala a v kombinaci s posledními články...
Jak říkám, omlouvám se.

Ale mám pro všechny dobrou zprávu.
Moje léčba je oficiálně ukončená!


Po 3 operacích (pokud počítám tu, kdy mi dali intravenózní port), 6 cyklech chemoterapií a množství vyšetření mi po finálním CT sdělili, že jsem konečně zdravá.

Popravdě jsem to chtěla napsat hned, jak jsem se to dozvěděla, ale pak jsem si řekla, že čistě jenom tak pro jistotu počkám, až mi vyjde dobře i první vyšetření po 3 měsících od ukončení léčby.
Můj oblíbený doktor totiž měl opět pravdu.

"Je mi jasné, že před každou další kontrolou budete zase vyděšená, že vám něco najdou. A před další znovu... Je to normální, má to tak každý. Ale věřte mi, postupně to bude lepší a lepší. Brzy už se nebudete bát skoro vůbec. Tak tomu dejte čas."

Myslím, že nemusím vysvětlovat, že jsem sestřičkám i všem doktorům děkovala horem dolem, když jsem se dozvěděla, že už jsem v pořádku. Byli totiž opravdu úžasní. Za celý ten 3/4 roční onkologický kolotoč jsem narazila jen na 2 protivné sestry. A to je co říct. Jinak byli všichni výborní a moc mi pomohli.

Moje tělo se teď postupně vzpamatovává z toho, čím si prošlo. Některé věci se srovnaly hned (vlasy mi začaly růst už měsíc po poslední chemo), u jiných je to běh na dlouho trať (poškozené nervy v nohách). Ale hlavní je, že to mám za sebou.
A zase jsem začala naplno žít.
Jup, "tu svini" jsem nakopala pořádně do zadku.
A věřím, že už se nevrátí.

Od té doby už se život vrátil do starých dobrých kolejí. Dokonce jsem byla i na téměř dva týdny za nee-chan ve Švédsku. A teď se učím jako blázen na poslední státnice, které jsem kvůli chemo odložila.
Kdo ví, možná, že tentokrát mě už zastihne léto jako magistra?




PS: Pamatujete, jak jsem si psala seznam jídel, co během chemo nesmím, ale které si pak na oslavu dám? Začala jsem hned měsíc po poslední dávce. Tím nejlepším. Kuřecí po myslivecku s americkými bramborami a tatarkou. Byla jsem v nebi. Částečně i proto, že jsem to brala jako jakýsi neoficiální symbol konce léčení.