Ukončení léčby

10. března 2016 v 21:21 | Yominis |  Střípky z mého života

Poslední chemoterapie

... byla hnusná. Dokonce bych ji směle zařadila v žebříčku hned navrchol, vedle té první, kdy jsem byla slabá jako moucha a trápila mě ještě nedoléčená rána po operaci.
Ale mohla jsem si za to sama.
Už je to dlouho, co jsem sem něco psala, tak nevím, jestli jsem to tu vysvětlovala, ale pokaždé, když vám mají začít nový cyklus chemo, musíte projít krevními testy. Chemo totiž ničí bílé a červené krvinky a krevní destičky, a tak musí doktoři zkontrolovat, jestli vaše tělo další dávku snese. Během celého léčení jsem se pohybovala hodnotami na hraně, ale pokaždé jsem byla dost ok na to, aby mi ji dali. Až naposled ne.
Sestra mi rovnou řekla, že mám dvě možnosti: Buď to celé odložíme o týden a dám tělu čas se vzpamatovat, nebo můžu jít ještě teď ráno na rychlé náběry, jestli jsem se přes víkend nezlepšila (bylo pondělí a krev mi brali v pátek). Tak strašně moc chtěla mít to celé za sebou... Samozřejmě, že jsem kývla na nové náběry. Další hodinu jsem pak strávila čekáním na chodbě na výsledky. Zlepšily se, ale ne o moc. Sestra se pořád tvářila pochybovačně, ale k doktorovi mě nakonec pustila. Chvíli se na to koukal, pak chvíli vrtěl zamítavě hlavou, pak se podíval na mě, já nahodila ten nejštěněčejší pohled, jakého jsem schopná, tak se zarazil, znovu se podíval do zprávy a nakonec rezignovaně prohlásil, že když je to moje poslední, tak že teda přimhouří oči a nechá mi ji dát.
Jupí!

To nadšení mi moc dlouho nevydrželo. Přesněji do doby, než začala chemo účinkovat. Fuj a hnus vám řeknu. Bylo mi špatně, byla jsem slabá a do toho se mi přidaly další problémy... A k tomu nedostatek krevních destiček způsoboval, že mi pořád tekla krev z nosu a jakákoliv ranka se ne a ne zacelit. Brala jsem tedy askorutin a čekala, až to budu mít za sebou.

Konec

Měsíc a půl na to mě čekalo finální CT. Ráno jsem si tedy zašla na proplach intravenózního portu (každých 6 týdnů vám musí injekcí přes kanylu odsát a vyměnit heparinovou zátku, kterou v té hadičce máte, aby se neucpala) a pak jsem i s mamkou, která mi dělala doprovod, odcupitala na vyšetření CT. Tam jsem dostala velkou sklenici čehosi, co jsem musela vypít. A taky mi sdělili, že s portem nedělají. Pokud chci, aby mi kontrastní látku píchli přes něj, musím přijít už se zavedenou kanylou. No super, hlavně že jsem měla napíchlý port cca hodinu před tím.

Než abych zase běžela zpátky do centra bolesti, rozhodla jsem se to risknout. Přece jenom to není chemo, takže to můžou dát i do předloktí... že? Prosím?

Dali. Sestřička navíc byla šikovná, trefila se hned napoprvé a bez problémů.
Ono vůbec celé vyšetření bylo ok. Jediné nepříjemné bylo teplo, co se mi rozlévalo po těle, divný pocit v krku (oboje od kontrastní látky) a tepání, které jsem cítila v kanyle, co mi ležela v ruce, jak mi do těla pod tlakem tu kontrastní látku hnali. Když to porovnám s magnetickou rezonancí, co jsem musela přetrpět po operaci... Úplná brnkačka. Sakra, v porovnání s tím je všechno brnkačka.

A pak přišlo čekání na výsledek. Nemusela jsem naštěstí čekat dlouho. Můj oblíbený doktor mi ho řekl dokonce ještě před tím, než jsem věděla výsledek oficiálně od koncilia, které rozhoduje o mé léčbě.
Mamka vedle mě jásala, ale já necítila ani tak moc radost, jako naprostou úlevu.
Konec. Padla. Hotovo.
A víš, co mi rakovino můžeš.

A co dál?

Teď mě budou doktoři pravidelně sledovat. Nejdřív každé 3 měsíce, a pak budou intervaly postupně prodlužovat, dokud se nedostanu na kontrolu jednou ročně. Až do konce svého života budu hlídaná, aby se ta potvora nevrátila. Vlastně jsem na tom teď mnohem lépe, než většina ostatních, protože jestli se u mě něco nového objeví, přijdou na to bleskurychle. Nemluvě o tom, že stačí kdekoliv říct "bývalý onkologický pacient" a sestřičky jsou najednou milejší a všichni doktoři se dívají dvakrát tak pečlivě.

Závěr

Měla jsem štěstí. Vlastně celý můj chemo příběh nebyl ničím jiným než souhrou více či méně šťastných náhod.
Že jsem změnila gynekologa, který mi doporučil, abych si tu cystu nechala vyndat. Že jsem se rozhodla na tu první malou rutinní operaci jít. Že jsem to nepodcenila a místo Motola, kde jsem měla špatné zkušenosti s doktory, jsem šla radši do VFN. Že právě VFN je po hned po Masarykově onkologickém ústavu nejlepším pracovištěm v oboru gynekologické onkologie v ČR. Že objevili tenhle typ nádoru u takhle mladé holky. Že mi ho chytili v tak počátečním stadiu. Že se nerozlezl nikam jinam. Že jsem už měla hotové všechny zkoušky ve škole a zbývala mi jen poslední státnice, takže jsem se mohla naplno věnovat léčbě. Že moji rodiče zrovna měli dost času na to, aby se o mě mohli během chemoterapie starat. Že nee-chan už měla v práci nahlášenou dovolenou, a tak mohla za mnou přijet...
Sakra, já ale fakt měla štěstí.

Vím, že to od člověka, co prošel léčením rakoviny, zní divně, ale je to tak. Klidně se totiž mohlo stát, že by mi na to přišli až o celé roky později, a to už by byla situace jiná. Jedním z důvodů, proč má většina gynekologických nádorů tak špatné prognózy, je, že se na ně často přijde, až když už jsou v pokročilých stadiích a rozlezlé po celém těle.
Takže jestli vám můžu závěrem něco doporučit: Jděte náhodě naproti. Choďte na pravidelné prohlídky, nepodceňujte rady doktorů a pokud se vám zdá, že není něco v pořádku, radši se zeptejte!
 


Komentáře

1 Leník Leník | Web | 11. března 2016 v 19:50 | Reagovat

Jsme moc silná a statecna! Chodila jsem na váš blog velmi často (několikrát do týdne) a strachovala jsem se, aby bylo všechno v pořádku. Jsem moc rada, že to dobře dopadlo :)!!!!

2 Leník Leník | Web | 11. března 2016 v 19:50 | Reagovat

[1]: *Jste

3 Berry Berry | Web | 29. března 2016 v 11:39 | Reagovat

Tohle mi strašně připomíná průběh švagrové - jakože se vším všudy. Náhoda, díky které se přišlo na nádor, všechna chema, časové uzpůsobení, že se mohla léčbě věnovat a doporučování prevence...
Moc gratuluji k uzdravení! Hlavně se nestresuj kontrolami ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama