Květen 2016

Vzpomínky na operaci II.

1. května 2016 v 22:40 | Yominis |  Střípky z mého života
Až teď jsem si uvědomila, že jsem sem nikdy nedala pokračování zážitků z největší operace v mém životě. Nu, jdu to napravit.
Jak už víte, s nervy jsem měla a mám problém od samého začátku léčení. Nejhorší byla asi moje reakce na epidural, který mi poškodil nervy v nohách tak, že se mi cit jen pomalu vracel a i teď, téměř rok od operace, pořád ještě nejsou úplně v pohodě. Brnění už naštěstí přestalo, ale pořád ještě stačí, abych si vzala upnutější kalhoty nebo delší dobu seděla, a mravenci jsou zpátky.
Ale o tom teď povídat nechci.
Budu totiž psát o... uchu.

Už chvilku po probuzení z narkózy jsem zjistila, že necítím nejen část nohou, ale i lalůček pravého ucha a kus tváře. Ptala sem se vyděšeně doktorů, ale nikdo si nevěděl rady.
První mě napadlo, že mi možná špatně píchli kanylu do krku (měla jsem zavedený centrální žilní katetr) a poškodili mi tak nějaké nervy.
Doktoři se mi prakticky vysmáli, že nic takového není možné, že ty nervy tudy prostě nevedou, a tak to musí být poškozené zevnitř.

Svoji druhou teorii, o špatně nalepené náplasti, která mi zaškrtila ucho, jsem se už radši vůbec nezmínila a jenom ji tiše pošeptala mamince, když přišla na návštěvu.
Záhada zůstávala.
Dokonce mě i poslali na magnetickou rezonanci (která se suverénně zapsala mezi nejhorší zážitky mojí léčby a o které napíšu později), jestli nemám poškozený mozek, ale bez výsledku.
Tedy výsledek to mělo:

Mamka: "Aspoň konečně zjistili, že nějaký mozek vážně máš."
Ha ha. K popukání, mami.

Přišla tedy neuroložka, všude mě proklepala, donutila mě zvedat ruce, sahat si na nos, šilhat na tužku a co nejrovněji se usmívat. Opět odešla s nepořízenou, všechno v pořádku.
Tedy až na můj krk, obličej a ucho.

Čvrtý den po operaci už byli všichni v koncích a navrhovali, ať zkusíme ORL nebo zubaře. Možná něco pokazili při intubaci?

Centrální katetr přitom bolel čím dál tím víc. Hned druhou noc po probuzení z narkózy jsem ho pasovala na svého hlavního mučitele. Nebyla jsem schopná pořádně hýbat hlavou, ani se otočit na bok, okamžitě mým krkem totiž projela ostrá bolest. Prý to ale musím vydržet.
Tak jsem tiše trpěla.
Ten čtvrtý den jsem při vizitě ale přece jenom zkusila, jestli mi ho nevyndají. Zapojila jsem svůj nejštěněčejší pohled a apelovala na jejich ochranitelské instinkty.

Dr: "Paní doktorka XXX nám to sem nenapsala, takže bohužel."
Sestra: "Ale tak mohly bychom aspoň vyměnit tu náplast, jestli slečna chce? Má ji tam přece jenom už čtvrtý den..."

Prohlásila to vysloveně soucitně. Viděla asi, že kvůli němu nejsem schopná ani narovnat hlavu a evidentně mě to bolí. Pohled nakopnutého štěněte pomohl taky.
Pak se na mě dlouze zadívala...

Sestra: "A nemůže to ucho být od toho?"
Já: "To už jsem se taky zkoušela ptát. Prý nemůže. Je to něco zevnitř."
Sestra: "No, zkusit to můžeme."

Vzala náplast a škubla.

Já: "AU!"
Sestra: "Ale no tak, takhle u strhávání náplastí fňukají jenom chlapi!"

(Ano, na gynekologickém oddělení je chlap symbolem pro fňuknu, cíťu a bebíčko. Stejnou hlášku jsem slyšela už i u píchání injekcí a vytahování stehů.)

Já: "Ne, to ne. Mě najednou začalo bolet to ucho!"
Dr: "A tak sestra vyřešila záhadu ucha..."
Sestra (evidentně spokojená sama se sebou): "Pak vám to sem přijdu pořádně přelepit. Občas prostě není potřeba doktor, ale selský rozum."

Když mi konečně měli sundat katetr, těšila jsem se na to jako malé dítě na Ježíška. Po celých dnech strávených jako Quasimodo budu konečně moct narovnat hlavu!

Jedinou mojí starostí bylo, jak přesně to bude probíhat. Nemůžu z té díry na krku vykrvácet? To mi ji budou nějak zašívat, nebo tak? Pochybuju, že na krční žílu stačí náplast...

Sestra: "Nebojte, jenom vyndám stehy, co drží ty kanyly, pak vytáhnu centrál. Jenom budete muset pak ležet pár minut s pískem."

Nevím, proč jsem si "písek" představila jako nějakou pískovou náplast, která pohltí vytékající krev. Nedívejte se na mě tak, fakt nevím.
Nakonec nejhorší na celém procesu bylo strhávání náplasti. Tím spíš, že k ní byly přilepené stehy i samotná centrální kanyla. Au.
Vytahování stehů i katetru pak byla brnkačka. A pak přišel na řadu písek.
Ukázalo se, že se jedná o těžký pytel plný písku, který vám hodí na krk a vy se nesmíte dalších 15 minut pohnout.
Sestřička asi chtěla mít jistotu, přišla až za 25 minut. Věřte mi, počítala jsem to.

Nedokážu popsat, jak úžasný pocit bylo moct zase narovnat hlavu. Ptáci začali zpívat (holubi), nedaleko jsem slyšela šumět potůček (někdo otočil kohoutkem) a po nebi se rozlila duha (určitě tam byla, jenom jsem se neobtěžovala odtáhnout žaluzie).
Život byl prostě fajn.